Aleš Rozehnal: Smutné omyly a iluze Baracka Obamy

Foto: repro: youtube CNN

Barack Obama

Aleš Rozehnal

Svět

31.12.2016

Kritici strategie amerického prezidenta Baracka Obamy ve vtahu ke Střednímu východu tvrdí, že mu chyběla jakákoli vize a že problémy v této oblasti řešil nahodile či naivně. Nic však není tak málo pravdivé jako toto tvrzení. Obama nastoupil do svého úřadu s jasnou vizí a tu po celou dobu svého prezidenství plnil. Jeho hlavním cílem bylo snížit americkou vojenskou a politickou angažovanost na Středním východě, což považoval za životně důležité pro národní zájem.

Zmenšením angažovanosti nechápal jen jako snížení fyzické přítomnosti, ale také vzdálení se od problémových oblastí a přenesení větší odpovědnosti na spojence za jejich bezpečnost. Obama zvolil za základní problémy této oblasti k řešení iránský program jaderných zbraní, terorismus, izraelsko-palestinský konflikt a válku v Iráku. Cíle a metody jeho politiky vůči Střednímu východu by bylo možnost nazvat Obamovou středně-východní doktrínou. Tato doktrína však skončila absolutním fiaskem, jehož ostudným vyvrcholením je přijetí protiizraelské rezoluce Radou bezpečnosti OSN.

Barack Obama musel v první řadě napravit následky irácké blamáže. Logicky došel k závěru, že okupace Iráku byla omylem a způsobila strádání civilistů, občanskou válku, nové formy džihádismu a vzestup Iránu jakožto regionální mocnosti. Navíc, i když Spojené státy Irák okupovaly, neměly prakticky žádný vliv na sektářskou, zkorumpovanou vládu iráckého premiéra Nouri al-Maliki.

Americká invaze do Iráku byla z právního i morálního hlediska pochybná. Stejně tak pochybné bylo ale ukončení americké přítomnosti v zemi. Barack Obama prohlásil, že americké jednotky opouštějí „suverénní, stabilní a soběstačný Irák“. Realita je však taková, že irácký režim vede vleklou válku s Islámským státem, který mezitím rozšířil své působiště do Sýrie a na egyptský Sinaj.

Hlavní zásady americké zahraniční politiky na Středním východě před nástupem Baracka Obamy spočívaly na několika principech. Prvním bylo zabezpečit plynulý tok ropy do průmyslového světa a zabránit vzniku regionálního hegemona, který by mohl ropný řetězec přerušit nebo získat kontrolu nad disproporčně alokovanými ropnými zásobami. Dalším principem bylo udržování izraelsko-arabského konfliktu v přijatelných mezích.

K dosažení těchto cílů USA vyvinuly dvě strategie. První byla podpora osy Káhira – Jeruzalém – Ammán, která stabilizovala izraelské východní a západní hranice a izolovala Sýrii, čímž bylo zabráněno další blízkovýchodní válce. Druhou strategií bylo vytvoření aliance se Saudskou Arábií a jejími spojenci z Perského zálivu, která měla původně chránit tyto státy před sovětskou hrozbou a následně začala sloužit jako štít proti iránskému expansionismu.

První odraz Obamovy doktríny je zaznamenatelný v rekci na nepokoje v Iránu, které začalo 12. června 2009 poté, co byl Mahmoud Ahmadínežád prohlášen vítězem prezidentských voleb. Barack Obama nevyjádřil tomuto hnutí sebemenší solidaritu, zřejmě z obavy, že by zhatil probíhající tajná jednání s Iránem o jeho jaderném programu. Napsal dokonce osobní dopis ajatolláhu Ali Chameneímu, ve kterém ho ujistit, že se ho Spojené státy nesnaží svrhnout. Navíc opakovaně vyjadřoval respekt k iránskému režimu v prohlášeních každoročně činěných při oslavě iránského svátku Nourúz, tedy perského Nového roku.

Velká zkouška Obamovy doktríny přišla v roce 2011 s nástupem arabského jara. Převrat v Tunisku, který svrhnul zkorumpovaný a nedemokratický režim, nebyl z hlediska amerických zájmů nikterak důležitý. Teprve události v Egyptě byly útokem na dosavadní regionální uspořádání, které si miliony Arabů přály změnit.

Ačkoli bylo jasné, že alternativou ne zcela demokratického režimu Husního Mubaraka nebude liberální demokracie západního střihu, ale buď vláda islamistů, nebo armády, Spojené státy se rozhodly vyvinout na Mubaraka tlak směřující k jeho potupnému pádu. Bylo zřejmé, že jeho režim je u konce, ale méně populistický americký přístup mohl znamenat postupnou pokojnou změnu režimu, která by neuvrhnula zemi do chaosu.

Spojené státy nenabídly demokratickým silám v zemi ani potřebnou materiální pomoc. Oproti tomu Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty poskytly egyptským nedemokratickým silám mnohamiliardovou podporu.

Americký tlak na Mubaraka vedoucí k jeho pádu tak připomíná pomoc administrativy Jimmyho Cartera k pádu iránského šáha Muhammada Rezá Pahlaví v roce 1979 a nastolení vlády ajatolláha Chomejního, o kterém americký velvyslanec v Iránu hovořil jako o novém Gándhím. Proti režimu, který Chomejní nastolil a který se vyznačoval totalitou, útlakem a velkým množstvím poprav, byla však vláda Pahlavího téměř demokracií západního typu.

Důsledkem pádu Husního Mubaraka bylo, že většinu voleb konaných v Egyptě v letech 2011 a 2012 vyhrálo Muslimské bratrstvo, které přitom ani nebylo hlavním tahounem egyptského arabského jara. Spojené státy jeho výhru uznaly a začaly s tímto partnerem, který se otevřeně hlásí k nutnosti změny světového řádu, spolupracovat.

Vojenským pučem však byla vláda Muslimského bratrstva odstraněna a byla nastolena vláda generála Abd al-Fattáh as-Sísí. V reakci na puč Spojené státy pozastavily Egyptu vojenskou pomoc, která ale byla po poznání neudržitelnosti tohoto postoje znovu obnovena. Vztahy mezi oběma státy jsou však na dlouhou dobu poškozeny.

Jeden z hlavních amerických spojenců na Blízkém východě, prezident Mubarak, pociťuje americký tlak na jeho odstoupení a americkou podporu Muslimského bratrstva jako zradu. Jeho postoj je pochopitelný. Byl spolehlivým spojencem a jeho hlavní partner ho přinutil k odchodu v hanbě a ponížení.

V jiném případě projevu arabského jara, Bahrajnu přitom nechala americká vláda téměř bez povšimnutí brutální potlačení protestů, a to z obavy, že by se při podpoře protestujícím obdobné té v Egyptě setkali s negativní reakcí zemí Zálivu. Stejně tak nechaly Spojené státy volnou ruku Saudské Arábii v Jemenu, kde byl v důsledku toho nastolen mimořádně nedemokratický režim.

Arabské jaro vypuklo i v Libyi, kterou Bushova administrativa dotlačila k tomu, že se Libye vzdala zbraní hromadného ničení a stala se z ní diktátorská, ale neagresivní země. Pád diktátorského režimu v důsledku arabského jara v této zemi vedl k anarchii a ozbrojenému chaosu, kterému vláda USA rovněž pouze přihlížela.

Jedním z hlavních cílů Obamovy doktríny bylo uzavření jaderné dohody s Iránem, k čemuž také skutečně došlo. Tím byla zásadně přenastavena geopolitická situace na Středním východě. Irán byl po 35 letech nepřátelství přijat do mezinárodní komunity a sankce, které na něj byly uvaleny, skončily. Iránský režim se ani netají tím, že dohodu považuje pouze za taktický krok a že cílem režimu je změna světového uspořádání zahrnující zničení Izraele a nastolení celosvětové vlády islámu.

Na počátku oficiálních jednání v roce 2013 byla americká pozice jasná a spočívala v požadavku zničení iránské nukleární infrastruktury. V roce 2015 však John Kerry prohlásil, že Spojené státy „souhlasí s tím, že Irán může rozvíjet jaderný program pro průmyslové použití na stovkách tisících zařízeních“.

Irán získal vše, co žádal, a to výměnou za pouhé zpomalení programu výroby jaderných zbraní v příštím desetiletí. Ačkoli Irán zatím nebyl schopen vyrobit použitelnou jadernou bombu, podržel si zařízení, které mu umožní v tomto vývoji pokračovat. Jakmile ve vývoji pokročí, bude mu stačit přibližně jeden rok, aby znovu obohatil uran na potřebnou míru, která umožňuje jeho vojenské využití.

Jaderná dohoda ve skutečnosti znamenala uznání Iránu jako hegemona Středního východu, a to zejména Zálivu, a jaderné mocnosti. Jaderný Irán v budoucnu jistě vyvolává závody v jaderném zbrojení na Středním východě, což povede ke katastrofálním výsledkům. Dohoda také radikalizovala šíitské minority v ostatních zemích a je potenciální hrozbou pro sunnitské Araby. Spíše než dohodu tak připomíná Společný komplexní akční plán, jak se dohoda oficiálně jmenuje, kapitulaci. Díky zrušení sankcí bylo navíc Iránu uvolněno 150 miliard dolarů, za které nakoupil od Ruska protiraketové střely, dodává zbraně teroristům a poskytuje jim další materiální podporu.

Jaderná dohoda s Iránem neznamená, že se Irán přestane snažit vyrábět jaderné zbraně, přestane používat nestátní entity k destabilizaci svých sousedů a začne respektovat suverenitu jiných zemí. Dlouhodobého míru se není možno dosáhnout politikou appeasementu. S tím má Evropa dostatečné zkušenosti z roku 1938. Je tedy otázkou času, než Irán usoudí, že je výhodnější dohodu vypovědět či pouze fakticky porušit.

V Sýrii zvolila americká vláda zdrženlivou taktiku „červené linie“, kterou bylo použití chemických zbraní proti oponentům Assadova režimu. USA v Sýrii oficiálně podporují pouze syrské Kurdy, kteří jsou velmi účinnou zbraní v boji proti Islámskému státu. Jakmile však ti samí Kurdové překročí západní břeh Eufratu, neučiní pro ně americká vláda nic stejně, jako neučiní nic proti jejich vybíjení tureckou armádou.

Vláda Baracka Obamy se také rozhodla nově definovat své vtahy s Izraelem. Pro tyto nové vztahy byla symptomatická zdánlivě nedůležitá událost, kdy Barack Obama první den v úřadě volal palestinskému prezidentovi Mahmoudovi Abbasovi před tím, že zavolal izraelskému premiérovi Olmertovi. Stejně tak trvalo téměř rok, než Obama poskytnul první rozhovor izraelským novinářům.

Nová politika vůči Izraeli měla podle Bílého domu „vytvořit od Izraele větší odstup, protože Bushova administrativa byla naopak Izraeli příliš blízko, což ovlivnilo postavení USA v arabském světě, do něho se USA snaží proniknout.” Podle prezidenta Obamy by Spojeným státům pomohl pokrok v izraelsko-palestinských vztazích vytvořit společně s některými arabskými změnami regionální koalici zaměřenou proti Iránu.

Nic z toho se však nestalo a vyvrcholením „nových“ amerických vztahů k Izraeli bylo přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která po Izraeli požaduje, aby „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“. Výstavba osad podle ní „představuje zjevné porušení mezinárodního práva“. Rezoluce byla přijata v důsledku neuplatnění amerického práva veto.

Přijatá rezoluce velmi připomíná rezoluci Valného shromáždění OSN č. 3379, kterou Valné shromáždění OSN schválilo 10. listopadu 1975 a která označila sionismus jako „formu rasismu a rasové diskriminace.“ Barack Obama tak opustil ochranou pozici USA, která bránila Izrael v OSN před různými diktátorskými režimy, a to dokonce proti výslovnému přání svého prezidentského nástupce.

USA tím porušily stále platnou Anglo-americkou smlouvu z roku 1924, v jejímž článku 6 se USA zavázaly „podporovat … židovské osídlení“ celého území Palestiny. USA dokonce porušily i svou vlastní ústavu, neboť ta stanoví, že „všechny smlouvy, které USA uzavřou, mají přednost před právním řádem USA“.

Americká vláda jednala dokonce i v rozporu s projevem samotného Baracka Obamy, který v proslovu před Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti v roce 2010 prohlásil, že hranice mezi Izraelem a palestinským státem musí být vyjednány oběma stranami a že musí být odlišné od těch, které existovaly před 4. červnem 1967.

Navíc neexistuje žádný mezinárodně právní dokument, který by zakotvoval právo Palestinců na území Západního břehu. Vytvořením Palestinského státu v území Gazy a Západního břehu by vzniknul naprosto neživotaschopný útvar, který by se musel stát protektorátem některé silné arabské země. Jednalo by se o entitu, která by nebyla schopna samostatné ekonomické existence.

Daleko lepším řešením pro Západní břeh by bylo řešení založené na osvědčené ose Káhira – Jeruzalém – Ammán. To by znamenalo, že pásmo Gazy bude opět připojeno k Egyptu a Západní břeh rozdělen na základě dohody mezi Izrael a Jordánsko. Tím by se tato území připojila k funkčním státům a reálným ekonomikám, což by zajistilo ve svém důsledku Palestincům lepší život (To samozřejmě neplatí pro jejich vůdce, jejichž postavení je založeno na udržování konfliktu.). Takovému řešení však rezoluce klade překážky.

Rezoluce ve skutečnosti hatí izraelsko-palestinské snahy o najití společného modu vivendi. Při mírových jednáních mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu v roce 1979 se osvědčila vyjednávací pozice „země za mír“. Pokud by však Izrael neměl žádnou zemi, neměl by ani mír, za který by tuto zemi vyměnil.

Obamova doktrína považovala vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu za klíč k míru na celém Středním východě. Je skutečností, že tento konflikt je neuralgickým bodem regionu. Palestinci jsou však tak málo početní a ekonomicky bezvýznamní, že se jedná do jisté míry o problém uměle vyvolávaný arabskými politickými elitami s pragmatickým účelem posilování vlastní pozice. Zásadní konflikt Blízkého východu nepanuje mezi Izraelci a Palestinci, ale mezi sunity a šíty, o jehož vyřešení se zatím nikdo ani nepokusil.

Na konci Obamova prezidenství je Střední východ v troskách. Míra násilí a chaosu na Středním východě roste. Samozřejmě, že se nikdy se nejednalo o stabilní oblast, a ne všechen rozvrat je způsoben americkou politikou. Nestabilitu způsobila souhra několika faktorů, které byly ale Obamovou doktrínou umocněny.

Jaký je tedy obraz Středního východu na konci Obamova prezidentství? Syrská občanská válka je humanitární katastrofou. Jejím výsledkem je přibližně čtvrt milionu mrtvých a 10 milionů lidí ztratilo domovy. Poprvé v historii se v tomto regionu stalo významným a přímým hráčem Rusko. Libye je stala přístavem pro islamisty a válečnou zónou dvou vlád a desítek ozbrojených skupin. V  podstatě se o Libyi již nedá hovořit jako o státu.

Irán se stal lokálním hegemonem a světově uznanou potenciální jadernou mocností. Díky uvolnění iránských aktiv ve výši 150 miliard dolarů je z Iránu světový vůdce státní podpory terorismu. Zásobuje zbraněmi Hizballáh, a to včetně protiletadlových raket, a pomáhá mu i v pozemních operacích při obraně Assadova režimu. Svého snažení zničit Izrael a nastolit světovou vládu islámu se nejen, že nezřekl, ale má k němu další prostředky.

Zmobilizoval šíity a šíitské ozbrojené skupiny v dalších zemí. Stejně tak zmobilizoval Katar, Saudská Arábie a Turecko sunitské islámské sítě v různých částech regionu. Neklid v Egyptě je mírněn pouze vládou vojenské junty. Oslabení vztahů mezi Egyptem a USA otevírá dveře Rusku.

Jediná demokracie v regionu, Izrael, je vystaven novým a větším nebezpečím. Saudská Arábie se stala vývozcem totality a nebezpečné věrouky, v čemž naráží pouze na obdobně totalitní a ideologicky zvrácený Irán. Jemen se stal saudskoarabskou střelnicí. Do popředí se dostávají nestátní hráči, jako je Islámský stát. Oproti roku 2009 se jedná o tragický stav.

Americká zrada dlouhotrvajících spojenectví narušila tradiční diplomatické vztahy a zpochybnila americkou důvěryhodnost a americké hodnoty. Jediné, co na Středním východě zatím funguje, je osa Káhira – Jeruzalém – Ammán, nově však již s daleko menší či téměř žádnou americkou podporou.

Kritici strategie amerického prezidenta Baracka Obamy ve vtahu ke Střednímu východu tvrdí, že mu chyběla jakákoli vize a že problémy v této oblasti řešil nahodile či naivně. Nic však není tak málo pravdivé jako toto tvrzení. Obama nastoupil do svého úřadu s jasnou vizí a tu po celou dobu svého prezidenství plnil. Jeho hlavním cílem bylo snížit americkou vojenskou a politickou angažovanost na Středním východě, což považoval za životně důležité pro národní zájem.

Zmenšením angažovanosti nechápal jen jako snížení fyzické přítomnosti, ale také vzdálení se od problémových oblastí a přenesení větší odpovědnosti na spojence za jejich bezpečnost. Obama zvolil za základní problémy této oblasti k řešení iránský program jaderných zbraní, terorismus, izraelsko-palestinský konflikt a válku v Iráku. Cíle a metody jeho politiky vůči Střednímu východu by bylo možnost nazvat Obamovou středně-východní doktrínou. Tato doktrína však skončila absolutním fiaskem, jehož ostudným vyvrcholením je přijetí protiizraelské rezoluce Radou bezpečnosti OSN.

Barack Obama musel v první řadě napravit následky irácké blamáže. Logicky došel k závěru, že okupace Iráku byla omylem a způsobila strádání civilistů, občanskou válku, nové formy džihádismu a vzestup Iránu jakožto regionální mocnosti. Navíc, i když Spojené státy Irák okupovaly, neměly prakticky žádný vliv na sektářskou, zkorumpovanou vládu iráckého premiéra Nouri al-Maliki.

Americká invaze do Iráku byla z právního i morálního hlediska pochybná. Stejně tak pochybné bylo ale ukončení americké přítomnosti v zemi. Barack Obama prohlásil, že americké jednotky opouštějí „suverénní, stabilní a soběstačný Irák“. Realita je však taková, že irácký režim vede vleklou válku s Islámským státem, který mezitím rozšířil své působiště do Sýrie a na egyptský Sinaj. 

Hlavní zásady americké zahraniční politiky na Středním východě před nástupem Baracka Obamy spočívaly na několika principech. Prvním bylo zabezpečit plynulý tok ropy do průmyslového světa a zabránit vzniku regionálního hegemona, který by mohl ropný řetězec přerušit nebo získat kontrolu nad disproporčně alokovanými ropnými zásobami. Dalším principem bylo udržování izraelsko-arabského konfliktu v přijatelných mezích.

K dosažení těchto cílů USA vyvinuly dvě strategie. První byla podpora osy Káhira – Jeruzalém – Ammán, která stabilizovala izraelské východní a západní hranice a izolovala Sýrii, čímž bylo zabráněno další blízkovýchodní válce. Druhou strategií bylo vytvoření aliance se Saudskou Arábií a jejími spojenci z Perského zálivu, která měla původně chránit tyto státy před sovětskou hrozbou a následně začala sloužit jako štít proti iránskému expansionismu.

První odraz Obamovy doktríny je zaznamenatelný v rekci na nepokoje v Iránu, které začalo 12. června 2009 poté, co byl Mahmoud Ahmadínežád prohlášen vítězem prezidentských voleb. Barack Obama nevyjádřil tomuto hnutí sebemenší solidaritu, zřejmě z obavy, že by zhatil probíhající tajná jednání s Iránem o jeho jaderném programu. Napsal dokonce osobní dopis ajatolláhu Ali Chameneímu, ve kterém ho ujistit, že se ho Spojené státy nesnaží svrhnout. Navíc opakovaně vyjadřoval respekt k iránskému režimu v prohlášeních každoročně činěných při oslavě iránského svátku Nourúz, tedy perského Nového roku.

Velká zkouška Obamovy doktríny přišla v roce 2011 s nástupem arabského jara. Převrat v Tunisku, který svrhnul zkorumpovaný a nedemokratický režim, nebyl z hlediska amerických zájmů nikterak důležitý. Teprve události v Egyptě byly útokem na dosavadní regionální uspořádání, které si miliony Arabů přály změni

Ačkoli bylo jasné, že alternativou ne zcela demokratického režimu Husního Mubaraka nebude liberální demokracie západního střihu, ale buď vláda islamistů, nebo armády, Spojené státy se rozhodly vyvinout na Mubaraka tlak směřující k jeho potupnému pádu. Bylo zřejmé, že jeho režim je u konce, ale méně populistický americký přístup mohl znamenat postupnou pokojnou změnu režimu, která by neuvrhnula zemi do chaosu.

Spojené státy nenabídly demokratickým silám v zemi ani potřebnou materiální pomoc. Oproti tomu Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty poskytly egyptským nedemokratickým silám mnohamiliardovou podporu.

Americký tlak na Mubaraka vedoucí k jeho pádu tak připomíná pomoc administrativy Jimmyho Cartera k pádu iránského šáha Muhammada Rezá Pahlaví v roce 1979 a nastolení vlády ajatolláha Chomejního, o kterém americký velvyslanec v Iránu hovořil jako o novém Gándhím. Proti režimu, který Chomejní nastolil a který se vyznačoval totalitou, útlakem a velkým množstvím poprav, byla však vláda Pahlavího téměř demokracií západního typu.

Důsledkem pádu Husního Mubaraka bylo, že většinu voleb konaných v Egyptě v letech 2011 a 2012 vyhrálo Muslimské bratrstvo, které přitom ani nebylo hlavním tahounem egyptského arabského jara. Spojené státy jeho výhru uznaly a začaly s tímto partnerem, který se otevřeně hlásí k nutnosti změny světového řádu, spolupracovat.

Vojenským pučem však byla vláda Muslimského bratrstva odstraněna a byla nastolena vláda generála Abd al-Fattáh as-Sísí. V reakci na puč Spojené státy pozastavily Egyptu vojenskou pomoc, která ale byla po poznání neudržitelnosti tohoto postoje znovu obnovena. Vztahy mezi oběma státy jsou však na dlouhou dobu poškozeny.

Jeden z hlavních amerických spojenců na Blízkém východě, prezident Mubarak, pociťuje americký tlak na jeho odstoupení a americkou podporu Muslimského bratrstva jako zradu. Jeho postoj je pochopitelný. Byl spolehlivým spojencem a jeho hlavní partner ho přinutil k odchodu v hanbě a ponížení.

V jiném případě projevu arabského jara, Bahrajnu přitom nechala americká vláda téměř bez povšimnutí brutální potlačení protestů, a to z obavy, že by se při podpoře protestujícím obdobné té v Egyptě setkali s negativní reakcí zemí Zálivu. Stejně tak nechaly Spojené státy volnou ruku Saudské Arábii v Jemenu, kde byl v důsledku toho nastolen mimořádně nedemokratický režim.

Arabské jaro vypuklo i v Libyi, kterou Bushova administrativa dotlačila k tomu, že se Libye vzdala zbraní hromadného ničení a stala se z ní diktátorská, ale neagresivní země. Pád diktátorského režimu v důsledku arabského jara v této zemi vedl k anarchii a ozbrojenému chaosu, kterému vláda USA rovněž pouze přihlížela.

Jedním z hlavních cílů Obamovy doktríny bylo uzavření jaderné dohody s Iránem, k čemuž také skutečně došlo. Tím byla zásadně přenastavena geopolitická situace na Středním východě. Irán byl po 35 letech nepřátelství přijat do mezinárodní komunity a sankce, které na něj byly uvaleny, skončily. Iránský režim se ani netají tím, že dohodu považuje pouze za taktický krok a že cílem režimu je změna světového uspořádání zahrnující zničení Izraele a nastolení celosvětové vlády islámu.

Na počátku oficiálních jednání v roce 2013 byla americká pozice jasná a spočívala v požadavku zničení iránské nukleární infrastruktury. V roce 2015 však John Kerry prohlásil, že Spojené státy „souhlasí s tím, že Irán může rozvíjet jaderný program pro průmyslové použití na stovkách tisících zařízeních“.

Irán získal vše, co žádal, a to výměnou za pouhé zpomalení programu výroby jaderných zbraní v příštím desetiletí. Ačkoli Irán zatím nebyl schopen vyrobit použitelnou jadernou bombu, podržel si zařízení, které mu umožní v tomto vývoji pokračovat. Jakmile ve vývoji pokročí, bude mu stačit přibližně jeden rok, aby znovu obohatil uran na potřebnou míru, která umožňuje jeho vojenské využití.

Jaderná dohoda ve skutečnosti znamenala uznání Iránu jako hegemona Středního východu, a to zejména Zálivu, a jaderné mocnosti. Jaderný Irán v budoucnu jistě vyvolává závody v jaderném zbrojení na Středním východě, což povede ke katastrofálním výsledkům. Dohoda také radikalizovala šíitské minority v ostatních zemích a je potenciální hrozbou pro sunnitské Araby. Spíše než dohodu tak připomíná Společný komplexní akční plán, jak se dohoda oficiálně jmenuje, kapitulaci. Díky zrušení sankcí bylo navíc Iránu uvolněno 150 miliard dolarů, za které nakoupil od Ruska protiraketové střely, dodává zbraně teroristům a poskytuje jim další materiální podporu.

Jaderná dohoda s Iránem neznamená, že se Irán přestane snažit vyrábět jaderné zbraně, přestane používat nestátní entity k destabilizaci svých sousedů a začne respektovat suverenitu jiných zemí. Dlouhodobého míru se není možno dosáhnout politikou appeasementu. S tím má Evropa dostatečné zkušenosti z roku 1938. Je tedy otázkou času, než Irán usoudí, že je výhodnější dohodu vypovědět či pouze fakticky porušit.

V Sýrii zvolila americká vláda zdrženlivou taktiku „červené linie“, kterou bylo použití chemických zbraní proti oponentům Assadova režimu. USA v Sýrii oficiálně podporují pouze syrské Kurdy, kteří jsou velmi účinnou zbraní v boji proti Islámskému státu. Jakmile však ti samí Kurdové překročí západní břeh Eufratu, neučiní pro ně americká vláda nic stejně, jako neučiní nic proti jejich vybíjení tureckou armádou.

Vláda Baracka Obamy se také rozhodla nově definovat své vtahy s Izraelem. Pro tyto nové vztahy byla symptomatická zdánlivě nedůležitá událost, kdy Barack Obama první den v úřadě volal palestinskému prezidentovi Mahmoudovi Abbasovi před tím, že zavolal izraelskému premiérovi Olmertovi. Stejně tak trvalo téměř rok, než Obama poskytnul první rozhovor izraelským novinářům.

Nová politika vůči Izraeli měla podle Bílého domu „vytvořit od Izraele větší odstup, protože Bushova administrativa byla naopak Izraeli příliš blízko, což ovlivnilo postavení USA v arabském světě, do něho se USA snaží proniknout.” Podle prezidenta Obamy by Spojeným státům pomohl pokrok v izraelsko-palestinských vztazích vytvořit společně s některými arabskými změnami regionální koalici zaměřenou proti Iránu.

Nic z toho se však nestalo a vyvrcholením „nových“ amerických vztahů k Izraeli bylo přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která po Izraeli požaduje, aby „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“. Výstavba osad podle ní „představuje zjevné porušení mezinárodního práva“. Rezoluce byla přijata v důsledku neuplatnění amerického práva veto.

Přijatá rezoluce velmi připomíná rezoluci Valného shromáždění OSN č. 3379, kterou Valné shromáždění OSN schválilo 10. listopadu 1975 a která označila sionismus jako „formu rasismu a rasové diskriminace.“ Barack Obama tak opustil ochranou pozici USA, která bránila Izrael v OSN před různými diktátorskými režimy, a to dokonce proti výslovnému přání svého prezidentského nástupce.

USA tím porušily stále platnou Anglo-americkou smlouvu z roku 1924, v jejímž článku 6 se USA zavázaly „podporovat … židovské osídlení“ celého území Palestiny. USA dokonce porušily i svou vlastní ústavu, neboť ta stanoví, že „všechny smlouvy, které USA uzavřou, mají přednost před právním řádem USA“.

Americká vláda jednala dokonce i v rozporu s projevem samotného Baracka Obamy, který v proslovu před Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti v roce 2010 prohlásil, že hranice mezi Izraelem a palestinským státem musí být vyjednány oběma stranami a že musí být odlišné od těch, které existovaly před 4. červnem 1967.

Navíc neexistuje žádný mezinárodně právní dokument, který by zakotvoval právo Palestinců na území Západního břehu. Vytvořením Palestinského státu v území Gazy a Západního břehu by vzniknul naprosto neživotaschopný útvar, který by se musel stát protektorátem některé silné arabské země. Jednalo by se o entitu, která by nebyla schopna samostatné ekonomické existence.

Daleko lepším řešením pro Západní břeh by bylo řešení založené na osvědčené ose Káhira – Jeruzalém – Ammán. To by znamenalo, že pásmo Gazy bude opět připojeno k Egyptu a Západní břeh rozdělen na základě dohody mezi Izrael a Jordánsko. Tím by se tato území připojila k funkčním státům a reálným ekonomikám, což by zajistilo ve svém důsledku Palestincům lepší život (To samozřejmě neplatí pro jejich vůdce, jejichž postavení je založeno na udržování konfliktu.). Takovému řešení však rezoluce klade překážky.

Rezoluce ve skutečnosti hatí izraelsko-palestinské snahy o najití společného modu vivendi. Při mírových jednáních mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu v roce 1979 se osvědčila vyjednávací pozice „země za mír“. Pokud by však Izrael neměl žádnou zemi, neměl by ani mír, za který by tuto zemi vyměnil. 

Obamova doktrína považovala vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu za klíč k míru na celém Středním východě. Je skutečností, že tento konflikt je neuralgickým bodem regionu. Palestinci jsou však tak málo početní a ekonomicky bezvýznamní, že se jedná do jisté míry o problém uměle vyvolávaný arabskými politickými elitami s pragmatickým účelem posilování vlastní pozice. Zásadní konflikt Blízkého východu nepanuje mezi Izraelci a Palestinci, ale mezi sunity a šíty, o jehož vyřešení se zatím nikdo ani nepokusil. 

Na konci Obamova prezidenství je Střední východ v troskách. Míra násilí a chaosu na Středním východě roste. Samozřejmě, že se nikdy se nejednalo o stabilní oblast, a ne všechen rozvrat je způsoben americkou politikou. Nestabilitu způsobila souhra několika faktorů, které byly ale Obamovou doktrínou umocněny.

Jaký je tedy obraz Středního východu na konci Obamova prezidentství? Syrská občanská válka je humanitární katastrofou. Jejím výsledkem je přibližně čtvrt milionu mrtvých a 10 milionů lidí ztratilo domovy. Poprvé v historii se v tomto regionu stalo významným a přímým hráčem Rusko. Libye je stala přístavem pro islamisty a válečnou zónou dvou vlád a desítek ozbrojených skupin. V  podstatě se o Libyi již nedá hovořit jako o státu.

Irán se stal lokálním hegemonem a světově uznanou potenciální jadernou mocností. Díky uvolnění iránských aktiv ve výši 150 miliard dolarů je z Iránu světový vůdce státní podpory terorismu. Zásobuje zbraněmi Hizballáh, a to včetně protiletadlových raket, a pomáhá mu i v pozemních operacích při obraně Assadova režimu. Svého snažení zničit Izrael a nastolit světovou vládu islámu se nejen, že nezřekl, ale má k němu další prostředky.

Zmobilizoval šíity a šíitské ozbrojené skupiny v dalších zemí. Stejně tak zmobilizoval Katar, Saudská Arábie a Turecko sunitské islámské sítě v různých částech regionu. Neklid v Egyptě je mírněn pouze vládou vojenské junty. Oslabení vztahů mezi Egyptem a USA otevírá dveře Rusku.

Jediná demokracie v regionu, Izrael, je vystaven novým a větším nebezpečím. Saudská Arábie se stala vývozcem totality a nebezpečné věrouky, v čemž naráží pouze na obdobně totalitní a ideologicky zvrácený Irán. Jemen se stal saudskoarabskou střelnicí. Do popředí se dostávají nestátní hráči, jako je Islámský stát. Oproti roku 2009 se jedná o tragický stav.

Americká zrada dlouhotrvajících spojenectví narušila tradiční diplomatické vztahy a zpochybnila americkou důvěryhodnost a americké hodnoty. Jediné, co na Středním východě zatím funguje, je osa Káhira – Jeruzalém – Ammán, nově však již s daleko menší či téměř žádnou americkou podporou.

Není zde článek celý?