Bohumil Doležal: Novelu mediálních zákonů je třeba zamítnout

Foto: ceskatelevize.cz

Neoficiální hlavou tažení za údajné „odpolitizování“ médií je občanská aktivistka a příležitostná politička Hana Marvanová.

Bohumil Doležal

Názory

29.12.2016

K napsání těchto řádek mne přivedl článek Martina Vadase „Jak se z lesa ozývá…“, který včera vyšel ve Svobodném fóru. Polemizovat meritorně a systematicky s Vadasovým textem nemá vzhledem k jeho povaze valný smysl. Je to příklad pokleslé žurnalistiky navazující na domácí tradice od národoveckého tisku z doby Rukopisných bojů a Hilsneriády až po Rudé právo z let 1945-89. Uvádím jen jeden výrazný citát: „Po předložení novel do Sněmovny média rozpoutala intenzivní lobbistickou kampaň se snahou novely zpochybnit a zastavit. Úroda nenávistných a vylhaných článků vůči JUDr. Haně Marvanové jako jedné ze zpracovatelů návrhu, i proti předkladatelům, osobnostem a organizacím, které návrh podporují, jen ukazuje, jak jsou tyto změny potřebné a míří správným směrem. Nabízí se otázka, zda vysílatelé veřejné služby mají peníze plátců rozhlasových a televizních poplatků vynakládat do lobbistických aktivit, P. R. agentur a za různé protislužby „koupených“ novinářů.“ Fuj, člověče, že se nestydíte.

Chtěl bych se jen dotknout několika zásadních problémů souvisejících s návrhem novely zákonů o ČT a ČRo, které pan Vadas hájí. Jde především o tzv. „německý“ (případně „bavorský“) model veřejnoprávnosti, a zejména o úlohu a způsob vytváření mediálních rad. Přiznám se, že mne přitom z celého programového spektra, které poskytují česká veřejnoprávní média, zajímá především politické zpravodajství a publicistika. Je to dáno mou profesí.

Ve studii Milana Šmída „Veřejnoprávní média v zemích EU“ (Parlamentní institut 2014) jsem si přečetl, že pod veřejnoprávními organizacemi, resp. institucemi se rozumí ty, které vykonávají neziskovou veřejnou službu a zároveň jsou nestátní, na státu nezávislé, s odpovědností směřující k veřejnosti.

Připadá mi to nejasné: proč ta nevraživost ke státu? Stát je přece taky zařízení veřejně prospěšné, jehož účelem není primárně vytváření zisku, ale jeho přerozdělování, a má zodpovědnost směřující k veřejnosti. Je těžké za tím necítit marxistické pojetí státu jako „organizovaného násilí“, jež bude nakonec překonán, ovšem taky násilím, které přinese tu nejvyšší svobodu. Všechny dosavadní experimenty v tomto smyslu skončily ukrutným a neplodným terorem.

Elektronická média byla v době svého vzniku vzhledem k technickým okolnostem (státy spravují frekvence, o něž je nouze) aspoň v Evropě až na výjimky provozována státem. Vzhledem k jejich velkému společenskému dopadu bylo třeba čelit tomu, aby se nestala nástrojem mocenského monopolu a plnila svou základní úlohu v demokratickém politickém systému, jíž je být nezávislou oponenturou praktické politiky. Jenže to zároveň obnáší i podporu těm politikům, kteří jsou se svými správnými názory v menšině a podporu si zaslouží. Média jsou součástí „demokratického koncertu“ a jejich vztah k politice není dán ryze negativně, je to zcela legitimně „stýkání a potýkání“, přičemž hlavní věcí je zájem svobody a demokracie, společný jak pro novináře a publicisty, tak pro politiky.

Proto „nezávislost“ an sich není první a jedinou hodnotou. Aby měla vůbec nějaký smysl, musí být člověk napřed na něčem závislý: na nějaké vyšší autoritě, na pravdě, na Bohu (říkám sám za sebe a natvrdo). To mu dává sílu být v tomto duchu a v tomto jménu nezávislý na tom, na čem člověk závislý být nemá a nesmí.

Je taky třeba v nezávislosti odlišovat: požadavek nezávislosti na vládě je pochopitelný (vlády se střídají); nezávislost na demokratickém státu je už lehce sporná; a mluvit o nezávislosti politického zpravodajství a publicistiky na politice všeobecně nedává smysl.

Poslanecký návrh novely zákonů o ČT a ČRo vychází z německého pojetí veřejnoprávnosti. Není ani náhodou jediné, které se v legislativě evropských zemí v současné době uplatňuje. V rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci Brender se hovoří o „příkazu vzdálení od státu“ (Gebot der Staatsferne). Stát je permanentní nebezpečí, jemuž je třeba čelit, dbát o to, aby nepřerostl lidem přes hlavu. Německá obezřetnost je pochopitelná, stojí za ní historická zkušenost s nacismem. Zároveň mi ovšem připadá nepřiměřená, neurotická a trochu hysterická. Německé vyrovnání s minulostí je v tomto ohledu nedokonalé, protože je přehnané. Zříká se opory, kterou občanským svobodám poskytují instituce, v nichž se zhmotňuje politická pluralita, a upřednostňuje takové, které podobnou záruku ani zdaleka nedávají, protože to ani není jejich účel (například řada „nepolitických“ institucí a organizací uvedených v Bavorském zákonu o rozhlasu).

Zároveň je ovšem nesmyslné mluvit, jak to dělá pan Vadas, o tom, že „bavorský model“ darovali zcela rozvrácenému Německu hned po válce spojenci. V Německu by nemohla být dnes demokracie, kdyby si ji Němci nebyli udělali především sami (ne že byla nehodným Němcům spojenci vnucena), a implicitní srovnání Německa z roku 1945, zpustošeného nacismem a válkou, s Českou republikou dnešních let mi při vší problematičnosti naší nynější politické situace připadá nehorázné.

Jiný model než ten německý se uplatňuje např. ve Skandinávii nebo ve Velké Británii. Stát tam není potenciální nepřítel, kterého je třeba hlídat, ale užitečné a praktické zařízení, které jsme si sami vytvořili mj. k tomu, abychom si zajistili svobodné prostředí, v němž nejlépe přijde ke slovu pravda a spravedlnost. Zaslouží si naši péči a měli bychom mít v úctě tradice, na nichž stojí. V práci Milana Šmída o veřejnoprávních médiích v zemích EU se (v souvislosti s Finskem) docela trefně říká, že se tam „vychází z tradic státu, o němž se předpokládá, že bude sloužit široké veřejnosti a nikoli partikulárním zájmům, a také z důvěry v reprezentativní demokracii, která je schopna vygenerovat rozumnou vládu a parlament schopný kompromisu a dohody.“ Podotýkám jen, že pokud někde taková důvěra není, a pokud se místo toho vkládá důvěra ve schopnost vytvoření svobodného společenského prostoru do organizací a institucí tzv. občanské společnosti, které k něčemu podobnému nejsou vytvořeny a nejsou toho tedy ani schopny, otvírá se cesta k nekalé politické manipulaci. Jistě, situace v těchto zemích (skandinávské státy, Velká Británie) souvisí s jejich dlouhodobou relativní politickou stabilitou a se schopností jejich občanů uhájit si svou svobodu a suverenitu. Jenže není to tak, že by ty země „prostě měly kliku“, ale že jedno s druhým šlo ruku v ruce a že obojí je jejich zásluha. Není tu předem daný dokonalý stát, který pak dokáže zaručit svým občanům prostor svobody a svobodné média. Stabilita státu se vytváří ve spolupráci státních institucí a svobodných médií. Naproti tomu zdrojem pohrdání státem, které se např. hojně projevuje u nás, zejména mezi intelektuály, jsou rezidua otrocké mentality.

Tím se dostávám k podstatné věci: důvody, proč u nás německý, resp. bavorský model u části intelektuálů i veřejnosti tolik zabírá, jsou rovněž historické, i když od těch německých odlišné. Je to především skutečnost, že jsme skoro po půlstoletí byli nesvéprávnou gubernií Ruského komunistického impéria. Proto mnoho lidí chápe stát jako ze své podstaty nepřítele. Zároveň ovšem byla široká veřejnost nevědomky indoktrinována marx-leninskou ideologií, podle níž je stát škůdce, jež má být výhledově odstraněn. A konečně je tu havlovská ideologie ze sedmdesátých let minulého století, odmítnutí zkostnatělých „buržoazních“ politických struktur (politické strany) a nárys vytvoření nového systému, opřeného o iniciativy vzniklé ad hoc k nějakému konkrétnímu cíli, jimž stojí v čele osobnosti, nadané přirozenou autoritou. Je to stále tatáž nedůvěra v demokracii a stále tytéž pokusy nahradit demokratické poměry chaosem a anarchií. Přitom chaos a anarchie je vždycky jen brána k tyranii.

V této souvislosti považuji ještě za nutné upozornit, že srovnání organizací uvedených v Bavorském zákonu o rozhlasu (je jich přes třicet) s těmi 22, které obsahuje návrh novely mediálních zákonů, o níž píšu, nechtěně dokumentuje propastný rozdíl mezi institucionálním zázemím „bavorského“ a „českého“ modelu a nedostatečný rozměr českého vyrovnání se s minulostí. Český seznam obsahuje širokou škálu institucí od těch výrazně postkomunistických (ČMKOS) až po řadu slabších, které by si zasloužily být vždy znovu pečlivě zkoumány z hlediska toho, do jaké míry jde o potěmkinské a lobbistické spolky. Není možné kapitulovat před kýčovitou úctyhodnosti, jíž se český seznam zaštiťuje. Dokonce i stávající poslanecká sněmovna s komunisty, babišovci a okamurovci mi pořád ještě připadá spolehlivější záruka svobody projevu než mišmaš, který předkládají návrhy novel.

Ideovým zázemím návrhu novely mediálních zákonů je neúcta k demokratickým politickým institucím, především k parlamentu, a pohrdáním jimi. Parlament je pojímán jako spiknutí politických stran proti občanům. Pan Vadas mluví dokonce o tom, že nyní rozhlasovou a televizní radu volí pouze „politické kluby ve sněmovně“ (volí ji Sněmovna; Sněmovna je pro něho ovšem jen sešlostí politických klubů). Volba sama pak je „zástěrka … stranických zákulisních handlů“. Její výsledek je „pouhý kšeft se slušně honorovanými trafikami pro vysloužilé politiky a jejich kamarády“, kteří se „drží svých pašalíků“. Sněmovna je ovšem zvolena v řádných demokratických volbách a volební právo mají všichni občané ČR. Proč by měla být přímá nominace z náhodně vybraných organizací (nepolitičnost není jejich výhodou, nýbrž nevýhodou, jsou snadněji manipulovatelné) nějakou předností?

Současná právní úprava, platná v ČR, vychází z toho, že návrhy kandidátů na členy rady ČT a rady ČRo předkládají poslanecké sněmovně „organizace a sdružení, představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. jejich počet není zákonem předem stanoven, což umožňuje svobodnější a pružnější výběr. Členy rad pak „volí a odvolává PS PČR tak, aby v nich byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“. To, zda někomu svěříme či nesvěříme výběr, je věcí důvěry. Já mám daleko větší důvěru v zastupitele, vybrané „transparentním způsobem“ v demokratických volbách, než v instituce a organizace, které by měly zástupce přímo nominovat a přitom představují i při největší myslitelné úctě (kterou, to říkám přímo, já osobně k nim dvakrát moc nechovám) jen parciální zájmy. Přitom jejich počet by byl natvrdo stanoven v zákoně, čímž se velmi komplikuje jakákoli korekce jednou schváleného seznamu. Parlament (Poslanecká sněmovna) je k volbě členů rad z hlediska demokratické politiky dostatečně kompetentní. Zároveň je ovšem vázán tím, že vybírá z návrhů podaných organizacemi a sdruženími. Nejde o diktát Poslanecké sněmovny, ale o spolupráci, na níž se rozumnou měrou podílejí obě zúčastněné strany.

Z toho všeho jednoznačně plyne: poslanecký návrh novely mediálních zákonů je ze své podstaty špatný a je daleko horší než stávající právní úprava. Tím nechci tvrdit, že by snad současná právní úprava nemohla být v tom či onom vylepšena. Mělo by se tak ovšem stát až po důkladné veřejné rozpravě. A taková debata může proběhnout teprve poté, co bude návrh, který dnes leží v PS PČR, zamítnut.

Další texty Bohumila Doležala si můžete přečíst na jeho webu Události.

Není zde článek celý?