Jefim Fištejn: Letí kulka z Aleppa

Foto: ČTK/AP

Ruský velvyslanec byl zastřelen.

Jefim Fištejn

Názory

29.12.2016

Veřejná poprava ruského velvyslance Karlova v Ankaře vrátila do oběhu zasuté obrazy a dávné konotace. Není divu: žijeme ve světě metafor, a tak výstřel v Turecku vyvolal u mnoha lidí úzkost, zda se nejedná o nové vydání sarajevského atentátu, který se stal předehrou k první světové válce. Tak jako tenkrát, ani teď nikdo z globálních hráčů velkou válku nechce, leč pocit nejistoty tu je. Události se řítí jakoby samospádem. Tragedie střídá tragedii, a jejich klipovitost nezanechává takřka žádnou citovou stopu. Na prožití není čas. Potíž je v tom, že třetí světová válka v ničem nemusí připomínat ty první dvě. Generálové se vždy připravují k minulé válce a žádný sebejasnozřivější politolog doposud neuměl rozpoznat neodvratný výbuch v tichém syčení zápalné šňůry.

Třiadvacetiletý člen turecké ochranky hlasitě uvedl důvod popravy: „My umíráme v Aleppu, a vy umřete tady.“ Nemá cenu se ptát, jaký byl velvyslancův osobní postoj vůči vymýcení Aleppa, zda jej schvaloval či v duchu odsuzoval. Zastupoval velmoc, která si neváhala potřísnit ruce krví tisíců Syřanů. Ve světě symbolů je to zároveň magické potrestání nejen ruského viníka, ale také celého západního světa, který projevil nebývalou netečnost vůči masovým zločinům páchaným v nejbližším sousedství takřka v přímém přenosu.

Bill Clinton se prý dodnes trápí svou neschopností zabránit genocidě ve Rwandě. Připomenu pro pořádek, že i bez sofistikovaných zbraní v této africké zemi zahynulo na 800 tisíc lidí. Tehdejší americký prezident nejenže nezastavil bratrovražednou řež, nýbrž naopak zabránil „ modrým přilbám“ OSN jakkoli zasáhnout do konfliktu navzdory žádosti jejich kanadského velitele. Dobroděj Bill tehdy argumentoval tím, že ač mu to rve srdce, neudělá raději nic, vědom si smutné zkušenosti předchozího humanitárního zásahu v Somálsku, kde nepočetný americký kontingent utrpěl hanebnou porážku a byl z bojiště stažen.

Ačkoli ruiny Aleppa jsou výstižnou metaforou osmiletého prezidentování Baracka Obamy, on sám na rozdíl od Billa Clintona výčitkami svědomí za syrskou tragédii netrpí. Potvrdil to i během své úplně poslední tiskovky v prezidentské funkci. Prý ať se radil se svými osvícenými poradci, jak chtěl, nepodařilo se jim vynalézt žádný způsob, jak zabránit válečným zločinům a genocidě. Veřejné uznání své bezradnosti tváří v tvář likvidační válce by bylo logické doprovodit vrácením nezasloužené Nobelovy ceny míru, jenže to by nebyl Barack Obama. Ten svou netečnost vysvětlil lživou alternativou: stál prý před volbou, buďto zůstat stranou syrského konfliktu, anebo zavelet k masivnímu vpádu dle iráckého vzoru. Je to jen další Obamův lstivý pokus odůvodnit americký ústup ze slávy. Bylo třeba veškeré Obamovy záludné sofistikovanosti, aby ze světového hegemona udělal zemičku, jež se pyšní tím, že se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí. To, co se dnes jeví jako takřka nemožné, ještě před několika lety bylo víc než snadné.

V prvních fázích syrské občanské války jediné, co umožňovalo Asadovu režimu udržet se nad vodou, byla kontrola vzdušného prostoru. Právě tehdy mohly Spojené státy s minimálním rizikem a minimálními prostředky zajistit na severu Sýrie bezletovou zónu, jak to bylo úspěšně vyzkoušeno v Iráku po válce v Perském zálivu v roce 1991. Vytvoření bezpečné zóny na části syrského území by ochránilo civilní obyvatelstvo před útoky jak menšinového režimu v Damašku, tak Islámského státu. Jistojistě by to zabránilo masovému exodu Syřanů do Evropy. Pokud nechtěly vyzbrojit umírněné povstalce přenosnými protiletadlovými zbraněmi typu Stinger, jak to s fenomenálním úspěchem udělaly v Afghánistánu, mohly Spojené státy hravě zničit Asadova letadla a vrtulníky přímo na letištních plochách a poškodit přistávací dráhy tak, aby ještě dlouho nebyly použitelné k leteckým úkonům. Nejenže by taková akce radikálně změnila strategickou situaci na bojištích, ale zabránila by také Rusku zapojit do války vlastní letectvo, neboť by to hrozilo konfliktem s Amerikou v zápase o syrské nebe. Místo toho mírový nobelista zvolil totální bluf s prokreslením jakési červené čáry v syrském písku, kterou mělo být použití chemických zbraní. Asad chodil přes tu čáru tam a zpátky dle libosti, a když zjistil, že čára je fikce a po zločinu nenásleduje trest, pochopil to jako ponouknutí k činu. Znovu se ukázalo, že výhružka nedoprovázená bolestivým potrestáním je nebezpečnější než netečnost. Do vzniklého průlomu vtrhly Rusko, Írán a jejich libanonské loutky. Ruské letectvo radikálně změnilo poměr sil a povstalcům zbyly jen plané sliby falešných evropských žvanilů, kteří se dušovali, že nepřipustí pád Aleppa. Rusové cíleně ničili nemocnice, školy a jiné civilní objekty na územích ovládaných povstalci, což je postavilo před jednoduchou volbu mezi fyzickou likvidací a kapitulací.

Obama nikdy nechápal, že úloha světové velmoci nespočívá v tom, aby bezpodmínečně vojensky zasahovala do každého lokálního konfliktu, nýbrž v tom, aby odstrašila případného velmocenského rivala a znemožnila mu zasahování. Právě tak to učinil Washington v roce 1973, kdy Moskva užuž byla v pokušení zasáhnout vojensky na podporu Egypta prohrávajícího Jomkipurskou válku a prezident Nixon ji přivedl k rozumu tím, že o jeden stupeň zvedl americkou jadernou připravenost. Právě kvůli hrozbě americké zničující odvety Západní Německo, Jižní Korea a Taiwan se mohly těšit ze života ve svobodě po celou dobu studené války. Tomu se říká politika „zadržování“. Tuto politiku Barack Obama nahradil planými apely a vzletnými projevy v OSN, jako kdyby byl spíš papežem než americkým prezidentem.

Asad nikdy nebyl přítelem Spojených států, leč Obamovým úsilím přestal být také nezávislým hráčem v regionu. Obamova zrádná bezradnost a evropská slaboduchost ho fakticky vrátily na trůn – coby marionetu, kterou tahají za nitky Írán a Rusko. Sýrie se pro ně stala předpolím, z něhož mohou šířit svůj vliv na Blízkém východě. To se děje již dnes. Nedávno v Moskvě proběhla společná porada ministrů zahraničí a obrany Ruska, Íránu a Turecka, na které se rozhodovalo o dalším osudu Sýrie. Hádejte, kdo demonstrativně nebyl pozván na kamarádský potlach? Uhodli jste: poprvé za půl století Spojené státy, kdysi rozhodující mocnost v regionu, nyní bez vlivu a cti, se zaskvěly svou absencí.

Donald Trump mluví o obnovení ztracené hodnověrnosti, leč snadné to mít nebude. Každý krok směřující k posílení amerického vlivu v regionu může být učiněn jen na úkor vlivu ruského. Výčitky svědomí jsou špatnou motivací pro vojenskou strategii. Zásahy založené na čistě humanitárních cílech zpravidla končí nevalně, svědčí o tom zkušenosti od Somálska po Libyi. Dlouhodobý vpád nelze obhájit, nejsou-li ve hře strategické zájmy Ameriky. Aby odvetný tah byl účinný, musí obsahovat moment překvapení. V Aleppu už to nepůjde: město je srovnáno se zemí, obyvatelé etnicky vyčištěni. Co se stalo, nemůže se odstát. Pokud si Washington bude chtít vrátit čest ztracenou v Aleppu, bude si pro to muset hledat jiné bojiště.

Vůbec není jisté, že toho budou schopny země Evropy. Zatímco v Obamově jednání mohou konspirologové spatřovat skryté záškodnické motivy, chování evropských státníků bylo určováno ryzí nemravností. Nyní házejí vinu jeden na druhého: Donald Tusk viní z tragédie Aleppa prohnané vůdce Francie a Británie neschopné držet slovo, ti se odvolávají na příslovečnou neakceschopnost Evropské unie jako celku. Z jejich vykonstruované vzájemné obžaloby jsou vyzávorkováni lidé – živí i ti neživí, polovina obyvatelstva Sýrie, která klepe na přibouchnutou bránu Evropy a půl milionu nebožtíků, kteří už nemají na co a proč klepat.

Mnoho století budoval Západ nedobytnou pevnost judeo-křesťanské morálky, jež uznávala absolutní hodnotu každého z nás a nadřazovala autonomii jednotlivce zájmům skupin, stran, pospolitostí, ba i státu. A žádné brutality kolonialismu, žádná zvěrstva bratrovražedných řeží nedokázaly tuto morálku zahanbit. Lež totiž z definice nemůže zahanbit pravdu – i když většina z nás chutě žije ve lži pohotově vydávané za pragmatismus. Osud Aleppa nás opět nachytal při lži a není kam se před ní schovat. Všechny naše lidumilné a bohulibé postoje, celý náš dojemný antirasismus a feminismus, láska ke zvířátkům a vlající hesla na podporu tělesně postižených a osob s jinou pohlavní orientací nestojí za zlámanou grešli na pozadí tohoto nebetyčného pokrytectví – pokud životy stovek tisíců, možná i milionů lidí, jejich strázně a nesmyslná záhuba zůstávají na periferii našeho vědomí. Raději nevidíme cizí strádání, než abychom ohrozili vlastní uprďošené dobré bydlo.

Zmar Aleppa, jako předtím události na Ukrajině, oživuje starodávný spor Chamberlaina s Churchillem. Chamberlain se nás opět věcně ptá: „Kdo ví, kde se nachází Československo? Kdo z vás chce umírat za Gdaňsk?“ Churchill si libuje v temných proroctvích: „Volili jste mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“ Zdá se, že mezi evropskými politiky zažívá nyní Chamberlain velkolepý comeback.

Není zde článek celý?