Kde začít s folk hororem?

Ben Wheatley - A Field in England

A Field in England

Autor: Adam Scovell

Filmy mívají spousty nadšených fanoušků, i v nich však může celý, do minulosti sahající „katalog“ daného žánru budit respekt. Každým konkrétním hercem, režisérem nebo subžánrem posedlý fanda se nevyhnutelně ptá, kde vlastně začít. Někdy stačí k prvnímu kroku od nováčka k expertovi „pouhé“ správné doporučení…

Vaše příští obsese: strašidelná krajina „folk hororu.“

Proč se to nemusí zdát tak snadné

Na rozdíl od jiných subžánrů je v tomto případě poměrně obtížné vymezit byť jen samotnou podstatu folk hororu. Navzdory tomu, co by naznačovala zjednodušující interpretace jeho názvu – od zdůraznění děsivé (hororové) tváře folkloru po naprosto doslovný lidový horor – se termín mimo hrstky oblíbených příkladů vzpírá snadné klasifikaci.

Populárním se pojem stal v roce 2010, kdy ho Marc Gatiss použil jako zastřešující označení většího množství filmů ve svém dokumentu pro BBC4 Historie hororu. Bylo to však v rámci odkazu na rozhovor s režisérem Piersem Haggardem pro časopis Fangoria z roku 2004, kde Haagard mluví o tom, že při natáčení svého filmu The Blood on Satan’s Claw (1971) se „snažil vytvořit folk horor.“


Od té doby však výraz nabyl nesmírné popularity, především díky sociálním médiím a digitálním platformám a označuje se jím nesmírně široký záběr umělecké tvorby od skandinávského němého filmu před osvětové státní filmy a hudbu z Ghost Box Records až po knížky M. R. Jamese, Susan Cooperové a Arthura Machena. Je to zlo skryté na půdě, děs v zapomenutých uličkách zapadákova a duchové obcházející skály a vody odlehlých temných jezer. Řady subžánru skoro každoročně rozšiřují nové přírůstky – např. Kill List (2011) a A Field in England (2013) Bena Wheatleyho, For Those in Peril (Za ty v nebezpečí, 2013) od Paula Wrighta či The Witch (2015) Roberta Eggerse – a k tomu ty starší povstávají z polí v příslovečném návratu potlačeného.

Kde je nejlépe začít? U „Nesvaté Trojice“

U žánru natolik silně spjatého s folklórem se zdá nanejvýš příznačné, že si vytvořil vlastní soubor folklorních ideologií. Nejzajímavější na něm je zřejmě oddanost trilogii britských filmů vzešlých z různých etap kontrakulturní éry; od opojných dní sklonu „šedesátek“ až po poslední uhasínající uhlíky optimismu zkraje let sedmdesátých. Tyto filmy však ironií osudu zažité schéma obracejí na hlavu, když ten nejvíce obtížený nihilismem vznikl v roce 1968, zatímco nejoptimističtější (jakkoliv ne přímočaře) završení tria bylo natočeno roku 1973.

Trilogie, dnes často nazývaná „Nesvatá Trojice,“ se skládá z Witchfinder General (1968) Michaela Reevese, The Blood on Satan’s Claw režiséra Pierse Haggarda a klasického počinu Robina Hardyho The Wicker Man (1973). Jejich styl sice už dávno slouží jako měřítko pro všechny „olde“ a „wyrd“ věci v Británii (viz obálka časopisu Sight & Sound ze srpna 2010), přesto však jejich vyprávění poprvé definovala folk horor. Všechny tři snímky pracují se silným důrazem na krajinu, která následně izoluje společenství i jednotlivce a přispívá k takové míře překroucení vládnoucích morálních a teologických soustav, že postupně dojde až na násilí, lidské oběti, mučení a dokonce i na vyvolávání démonických a nelidských sil. Trilogie sleduje alternativní vizi Albionu a odkrývá jeho temnější minulost, často skrytou na konci zarostlých stezek.

Kam dál?

I když žánr etabloval jeho filmový kánon, nejryzejší příklady folk hororu pravděpodobně najdeme v britské televizní tvorbě 60. a 70. let. Dodnes znepokojivé Ghost Stories for Christmas z dílny BBC – z větší části, ale nikoliv výlučně adaptace spisů M. R. Jamese – jsou vynikajícím východiskem pro určení hranice, kde se folk horor odděluje od gotiky; od nekonečných východoanglických nočních můr Whistle and I’ll Come to You (1968) Jonathana Millera nebo A Warning to the Curious (1972) Lawrence Gordona Clarka po jeho pozdější, více o lidské aktéry se opírající hrůznosti Lost Hearts (1973) a The Ash Tree (1975).

Lost Hearts 1973

Lost Hearts (1973)

O nic méně strašidelných není ani mnoho epizod dramatické série BBC Play for Today: kusy jako Robin Redbreast (1970) a A Photograph (1977) Johna Bowena, díla Davida Rudkina  Penda’s Fen (1974) či Red Shift (1978) Alana Garnera neomylně vyzařují celkovou hrůzostrašnou atmosféru folk hororu. Místopis krajiny se v nich stává nejasným časově i geograficky, na anglické půdě se dosud daří staršímu způsobu života pospolitosti a nadpřirozený terén krajiny se násilně přizpůsobuje ballardovskému rozvoji experimentálního urbanismu a dálnic.

Všechna výše uvedená díla vyšla z dílny BBC, ale i četné, BBC inspirované, filmy z produkce ITV tvoří neméně znepokojivé příspěvky k folk hororu. Některé z nich se divákům vryly do paměti velmi hluboko, jelikož byly určené především mladšímu publiku. Pořady jako adaptace Alana Garnera The Owl Service (1969), děsivý sedmidílný seriál Children of the Stones (1977) či televizní zpracování knihy Susan Hillové The Woman in Black (1989) Herbertem Wisem jsou jen hrstkou z mnoha skvělých folkhororových run vržených ITV.

Autorem scénáře k Woman in Black byl Nigel Kneale, který má nehynoucí zásluhy i na mnoha dalších zásadních počinech žánru: ať už mluvíme o filmovém zpracování Hammer Film Studios (1967), nebo původním seriálu BBC Quatermass and the Pit (1958), jednorázové hauntologické záležitosti pro BBC The Stone Tape (1972) či jeho epizodě o staré čarodějnici z Against the Crowd, Murrain (1975), dosáhl Kneale vyvoláváním (channeling) minulosti do paranoie současnosti skutečně působivých výsledků na poli folk hororu.

A kde naopak nezačínat

Některé s folk hororem poněkud volněji spjaté plody popkultury 70. let si místo v rámci subžánru hledají o něco obtížněji – zejména ve své době v Británii veřejné osvětové filmy (Public information film, PIF), varujících před nejrůznějšími domácími hrozbami. Jakkoliv úžasné coby paranoidní artefakty své doby počiny jako The Spirit of Dark and Lonely Water (1973), Jeffa Granta, Apaches (1977) od Johna Mackenzieho a Krishova The Finishing Line (1977) nepochybně jsou, rozhodně je nelze doporučit jako ideální startovní bod pro nováčky, jelikož vyžadují jistou zběhlost ve specifické „okultuře“ folk hororu a esoteriky 70. let, aby člověk plně dokázal docenit jejich znepokojivou domáckost. Jádrem jejich podivnosti je surrealismus, s nímž vnímáme normalizaci a popularitu „pulpovějších“ myšlenek v banálních kulisách všední Británie 70. let.

Článek Adama Scovella Where to begin with folk horror vyšel na stránkách British Film Institute 10. června 2016.

Není zde článek celý?