Martin Vadas: Komu se nelíbí novely zákonů o ČT a ČRo aneb Jak se z lesa ozývá?

Foto: RadioTV

Autor článku, režisér a producent Martin Vadas

Autor: Martin Vadas

Česko

28.12.2016

Když 15. listopadu 2016 v 9 hodin 22 minut byly do Poslanecké sněmovny předloženy skupinou poslanců napříč politickým spektrem novely zákonů o České televizi a Českém rozhlasu (sněmovní tisk číslo 965), jen málo kdo tušil, jaká mela se strhne a kdo všechno začne protestovat a strašit „rozvratem veřejné služby“, „únorem 48“, „koncem demokracie“, „předáním televize a rozhlasu do rukou Babiše“, tunelování veřejné služby apod.

K předním „strašičům“ se přiřadili i generální ředitelé ČRo a ČT, když své nářky zaslali ministrovi kultury a poslancům předkladatelům. U Petra Dvořáka je tento obrat zvláště zajímavý, protože jím delegovaní odborníci na přípravě tohoto návrhu novel spolu s Platformou Svobodu médiím! dlouhodobě spolupracovali, a veškeré jejich návrhy byly do předloženého textu zapracovány.

Podobnou příležitost měl i Český rozhlas, obě stávající rady, stejně jako všechny politické strany, které mají své zástupce ve volebním výboru sněmovny, kde byly principy novel několikrát diskutovány i za účasti zástupců organizací, které návrh podporují.

Návrh vychází z práce expertní skupiny na ministerstvu kultury v roce 2014, protože již několik posledních vlád, včetně vlády Petra Nečase i té současné Bohumila Sobotky, měly ve svém programu odpolitizování mediálních rad. Nabízí se tak otázka, proč stávající parlamentní tisk má pouze neutrální stanovisko vlády a nikoliv jednoznačnou podporu?

Pozoruhodné je též, kdo a které strany se zatím nepřipojily k předkladatelům novel zákonů o ČT a ČRo. Kupodivu jsou to např. ODS a dokonce i vládní ČSSD, strany, které jsou zřejmě dočasně s oběma vysílateli ze zákona dobře propojené, současný vliv, který tam mají, jim vyhovuje. Snad se i domnívají, že se jim ho může podařit zakonzervovat i do budoucna, např. urychlením volby generálního ředitele ČT. Nestarají se, jaký vliv na média veřejné služby bude mít příští vítěz voleb. Jak dlouho jim pak vydrží jejich dnešní spokojenost? Už proto nyní nelze hovořit o nezávislosti médií veřejné služby. Nezávislost má dva pilíře – legislativně organizační a finanční. Oba jsou v rukou parlamentu.

Rada volená pouze politickými kluby ve sněmovně a fungující pod hrozbou odvolání sněmovnou není a nemůže být zárukou nezávislosti. Mají však vítězové voleb ovládat média veřejné služby, ať už ti současní, nebo budoucí? A jak to bude vypadat po příštích volbách? Máme se vracet před rok 1989 a fungovat dál pod pouhým fíkovým listem tzv. veřejnoprávnosti, ve skutečnosti jako státní, nebo stranická, „Babišova“, či dokonce prezidentská televize či rozhlas?

„Bavorský model“ ověřený 70letou tradicí veřejné služby v Německu

Po čtyřiadvaceti letech bloudění po „českých“ cestách, předstírání hledání nefunkčních modelů, bylo na čase ohlédnout se, jak veřejnou službu provozují jinde. Netřeba vymýšlet vymyšlené a osvědčené. Proto ministerská expertní komise v roce 2014 po řádné analýze navrhla přijmout osvědčený „bavorský model“, který spojenci darovali zcela rozvrácenému Německu hned po válce a od té doby se již více než sedmdesát let prověřuje v praxi. Je české společnosti kulturně i sociologicky nejblíže, proto byl na ministerstvu kultury právě tento model vybrán a poté i konzultován s mnoha subjekty, jejichž podporu si získal.

Podobně jako v Německu návrh novel, který je dnes ve sněmovně, rezervuje v radách místo nejen pro zástupce dvaadvaceti velmi rozmanitých a reprezentativních organizací s úctyhodnou a veřejně dohledatelnou historií, ale i pro transparentní nominanty politických stran, které se dostaly do sněmovny a mají tam svůj klub. I politické strany jsou legitimní součástí „veřejnosti“ – občanské společnosti. Všichni členové příštích rad budou jmenováni transparentně a strany nemusí své reprezentanty nedůstojně schovávat za všelijaké obskurní – často jednoúčelově založené – navrhující spolky, jak tomu je dosud.

Je pozoruhodné, kterým z kritiků návrhu tato ostudná „parlamentní“ praxe nevadí. O této zjevně pervertované praxi ve sněmovně a dalších neduzích současného předstírání veřejné služby se nezmiňuje ani neutrální stanovisko vlády ČR, ke kterému vláda přičinila pár výtek, které už dávno byly diskutovány v odborné skupině. O tom zásadním, že stávající praxe vytváření rad jen politizuje média veřejné služby, činí je před veřejností nevěrohodnými, vládní stanovisko cudně mlčí, natož aby se vláda shodla a deklarovala, jak chce naplnit své vládní prohlášení, a vysvětlila, proč nejde o návrh vládní, ale poslanecký.

P.R. kampaň médií veřejné služby

Média veřejné služby ve zpravodajství a publicistice o těchto otázkách téměř mlčí, diskusní pořady buď zrušila, nebo je vysílají v co nejméně sledovaných časech, kdy občané již spí. Téma organizace kontroly veřejné služby je v nich tabu. Po předložení novel do sněmovny média rozpoutala intenzivní lobbistickou kampaň se snahou novely zpochybnit a zastavit. Úroda nenávistných a vylhaných článků vůči JUDr. Haně Marvanové jako jedné ze zpracovatelů návrhu, i proti předkladatelům, osobnostem a organizacím, které návrh podporují, jen ukazuje, jak tyto změny jsou potřebné a míří správným směrem. Nabízí se otázka, zda vysílatelé veřejné služby mají peníze plátců rozhlasových a televizních poplatků vynakládat do lobbistických aktivit, P.R. agentur a za různé protislužby „koupených“ novinářů?

Politolog Bohumil Doležal na svém webu Události a na Svobodném fóru napsal: „Česká republika je parlamentní demokracií a svoboda projevu je zaručena v ústavní Listině základních práv a svobod. Smyslem a posláním politiky je zajišťovat spravedlivé vyrovnávání zájmů a konfliktů ve společnosti. Je logické, že parlament (v našem případě Poslanecká sněmovna PČR) je povolán zaručovat prostor pro svobodu projevu, zejména ve veřejnoprávních médiích…“

A pročpak jen (nebo „zejména“) v médiích veřejné služby (?), copak svoboda projevu už není nedělitelná? Už nemá být obecným právem všech občanů? Nebo podle pana Doležala by snad měla být vyjmuta z LZPS? Neměla by být zaručena nejen Parlamentem, ale celým právním řádem a všemi orgány státu, např. na Svobodném fóru, nebo pro Platformu Svobodu médiím! a další spolky i jednotlivé občany?

Od demokratických voleb je v České republice odvozována moc a je to tak správně, jsme zastupitelská demokracie s koncepčně vymezenou dělbou moci. Parlament má moc zákonodárnou. Měl by tedy zajišťovat svobodu projevu zejména tím, že bude přijímat kvalitní zákony, že nezmění ústavu a nezavede opět cenzuru, že vytvoří podmínky pro nezávislou veřejnou službu apod. Ale proč by měla zrovna sněmovna exekutivně řídit a ovlivňovat média veřejné služby jinak než zákonem? Vedle moci zákonodárné tu máme ještě moc exekutivní a soudní, ale média by neměla být součástí moci, měla by být nezávislá, nacházet se mimo struktury moci, odstíněna a kontrolována radou, aby poskytovat nezávislou veřejnou službu podle pravidel (zákon a Kodex).

Údajné střety zájmů

Vehemence, s jakou se pokusili generální ředitelé ČT a ČRo diskreditovat v očích ministra, poslanců a veřejnosti organizace uvedené v příloze zákona poukazem na údajný střet zájmů z důvodů, že některé z nich mají s Českou televizí nebo Českým rozhlasem uzavřeny různé smlouvy o spolupráci apod., nemá obdoby. Jakoby transparentní spolupráce např. Akademie věd České republiky, Českého filmového a televizního svazu FITES, Herecké asociace a dalších s monopolními poskytovateli veřejné služby na základě smluv, které mají být veřejné a zřejmě byly uzavřeny ze svobodné vůle obou stran, byla nějakým morem nebo leprou.

Může být Česká televize arbitrem údajného střetu zájmů, když tyto smlouvy sama podepsala? Doposud tyto vážené organizace navrhovaly své zástupce do mediálních rad a generální ředitelé ČT a ČRo nikdy nenamítali, že by tomu mělo být jinak z důvodů údajného konfliktu zájmů. Z celkového předpokládaného počtu členů rad (29) pouze pětina připadá zástupcům profesních organizací zastupujících autory, výkonné umělce a výrobce, což v mnohačlenném sboru prakticky vylučuje jednostranné prosazení parciálních zájmů v radě. Odborný vhled jejich zástupců je přitom nenahraditelný.

Jde-li o možný konflikt zájmů u jednotlivých členů rad, jeho vyloučení je nadále součástí zákona, předložený návrh tento konflikt zájmů neumožňuje, nadále ho zakazuje. Kdo je dnes nejvíc ve střetu zájmů, jsou nositelé moci, ale i sami současní generální ředitelé, kteří, aby byli do svých funkcí zvoleni, museli obcházet sekretariáty a kluby politických stran, ve kterých se již dva měsíce před jejich volbou radou vědělo, kdo bude nakonec zvolen. Volba v radách bývá jen zástěrkou těchto stranických zákulisních handlů. Jakmile by se volba generálních ředitelů měla zprůhlednit, stávající ředitelé vehementně protestují. V zájmu koho?

Dělba mediální „moci“

Poslanci by měli vytvářet dobré zákony, ale neměli by řídit média, která mají poskytovat ověřené informace občanům tak, aby si mohli vytvářet svobodné názory, složkám moci mj. i férově nastavovat zrcadlo a mají i další úkoly. Právě proto tento „Parlament“, tehdy to byla ještě Česká národní rada, v roce 1991 přijal zákon o médiích veřejné služby, kde je dodnes stanoveno, že Rada České televize má být orgánem, „jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“. A kdo má reprezentovat onu „veřejnost“? Rada musí být ustavena tak, „aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“. To bylo vždy součástí normy.

Praxe, ke které sklouzla sněmovna, těmto požadavkům zákona dávno neodpovídá, generální ředitelé i vláda k tomu mlčí, jakkoliv ve skutečnosti jde o pouhý kšeft se slušně honorovanými trafikami pro vysloužilé politiky a jejich kamarády, kterým pak jsou tito kamarádi zavázaní, drží se svých pašalíků a na skutečnou kontrolu v ČT zapomínají.

Funkce v radách médií veřejné služby by neměla být placená, na rozdíl od pěti odborných členů správní rady, která by měla být odborným, profesionálním, kontrolním a správním orgánem rady i s odpovědností za případnou škodu dle ZP. Dodnes nikdo (kromě generálních ředitelů) žádnou zodpovědnost nemá. Televizi i rozhlas dál musí řídit generální ředitel.

Výběr televizních poplatků povážlivě klesá, Česká televize a Český rozhlas i jimi poskytovaná veřejná služba potřebují získat důvěryhodnost, musí přesvědčit občany, že platit televizní poplatek je povinnost, čest i služba demokracii. Novely by výše uvedené vztahy mohly narovnat a důvěře ve veřejnou službu pomoci. Zmíněný návrh by měl být prvním, ale nutným krokem.

Martin Vadas
Autor je dokumentarista, režisér, kameraman a producent. V roce 2014 byl zvolen předsedou Českého filmového a televizního svazu FITES, z. s.

Není zde článek celý?