Uzavře Trump dohodu s Putinem?


Nastupující americký prezident není politik; Donald Trump je obchodník. Napsal celou knihu o „umění smlouvat“. Jeho zázemí zřejmě ovlivní přístup k prezidentství: Politika jako řada po sobě následujících obchodů. Hlavní Trumpovou kritikou současné americké zahraniční politiky bylo, že jeho předchůdci byli špatní vyjednavači: Dovolili konkurentům, zejména Číně a Mexiku, získat vetší podíl, než na jaký měli nárok; a dovolili americkým spojencům stát se černými pasažéry, jejichž obrana je dotována Amerikou.

Změnit tyto rovnice a získat pro USA lepší smlouvy: To je to, co měl Trump patrně namysli, když uvažoval o zahraniční politice. Odtud jeho volba ministra zahraničí Rexe Tillersona, předsedy a výkonného ředitele společnosti ExxonMobil, ropného giganta. Trump chválil Tillersona jako „hráče a vyjednavače první třídy“ schopného vyjednat „masivní smlouvy“ v Rusku.

Když Středoevropané slyší budoucí americkou administrativu hovořit o smlouvách s Ruskem, jejich primární reakce je nespojovat tuto myšlenku se světem obchodu. Mnohem spíše jim přichází na mysl Jalta, město na Krymu – nyní okupovaném Ruskem – kde v roce 1945 Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josef Stalin bojovali o své plány na poválečné uspořádání. Jalta se později stala synonymem rozdělení Evropy na sféry vlivu, se Střední Evropou nešťastně končící na straně ovládané Sověty.

Dnes je jedním z cílů prezidenta Vladimira Putina udělat Rusko „znova velikým“: Změnit zemi – navzdory faktu, že ekonomicky se právě řadí (co do HDP) mezi Jižní Koreu a Austrálii – v hlavního globálního hráče na stejné úrovni s USA a Čínou. V Putinově pojetí velikosti je nezbytná sféra privilegovaného vlivu, přímé kontroly. Uplatněním jakékoliv formy nátlaku, včetně vojenské síly, se Moskva snaží přinutit své sousedy k podřízenosti, od Gruzie po Ukrajinu. Západ kladl této politice v různém stupni odpor, ale nikdy nepřijal oficiální pohled Moskvy, že jen jediný následnický stát SSSR, Rusko, je plně suverénní, zatímco ostatní se mu musejí podřídit. Boj o Ukrajinu se dokonce stal podstatným bodem sporu ve vztazích Západu s Ruskem.

Podle kampaňové rétoriky si Donald Trump možná myslí, že může toto napětí překonat a jako profesionální vyjednavač ukovat trvalou dohodu s Ruskem. Nebylo by to tak překvapující. George W. Bush a Barack Obama oba prošli líbánkami s Putinem, jen aby pak po chvíli zjistili, že zahraničněpolitické cíle Moskvy jsou neslučitelné s liberálním mezinárodním řádem, v němž USA hrají roli garanta.

Tentokrát to nicméně může být jinak. Trump ukázal nezájem o liberální mezinárodní řád. Protože mu chybí širší historické a politické zázemí, zdá se, že dokonce ani netuší, že Amerika byla architektem a garantem takového řádu od konce 2. světové války. Jeho pojetí americké mezinárodní role je zdá se takové, v němž USA jsou vedoucí vojenskou mocností v jakémsi hobbesiánském světě (anglický filozof raného novověku Thomas Hobbes proslul pesimistickou politickou antropologií, podle níž je v zásadě „člověk člověku vlkem“ – red.), v němž se o sebe každá země musí postarat sama. Americké zájmy jsou definovány hlavně v ekonomických pojmech a jeho kritérium pro dobrou smlouvu je zřejmě bezprostřední zisk pro Ameriku. V minulosti americké administrativy zahrnovaly zájmy spojenců a partnerů do své definice amerických zájmů, stejně jako ochranu určitého globálního řádu. To se s Trumpem může velmi snadno změnit.

Existují i jiné potenciální motivy, aby Trump uzavřel smlouvu s Putinem. Chce se více než Obama soustředit na boj s radikálním islámem na Blízkém východě a může si přát v regionu blíže spolupracovat s Ruskem (a ignorovat fakt, že Moskva v Sýrii primárně nebojuje s IS, ale snaží se udržet Asada u moci). Dalším motivem může být, že Trumpovým hlavním protivníkem se zdá být Čína. Aby získal ruskou podporu pro snahu izolovat a oslabit Čínu, Trump může uvažovat o možnosti nechat Putinovi v sousedství volnou ruku – bez dalších sankcí a dalšího amerického angažmá v regionu, pro začátek.

Taková dohoda přes hlavy evropských lídrů může Trumpovi dávat smysl. Pro Evropu nicméně ohlašuje katastrofu, především ze dvou důvodů. Za prvé, Kreml by takovou dohodu považoval nejen za uznání a přijetí toho, co Rusko zatím dosáhlo. Měl by ji také za povzbuzení k dalšímu prosazování svých ambic: Přinutit Ukrajinu a další postsovětské země mimo NATO k podřízenosti, oslabit a podkopat NATO a EU a rozdělit a ovládnout Evropu.

Za druhé, problémem ruské zahraniční politiky není západní odpor. Je jím nesoulad mezi ambicemi a prostředky. Hlavními ruskými nástroji v sousedství jsou vojenská síla a kooptování lokálních elit prostřednictvím korupce. Rusko nedokázalo nabídnout veřejné statky – jako investice a dobrou vládu – a nenabízí žádné pozitivní vyhlídky pro ekonomický a politický rozvoj. Z tohoto důvodu mnozí se ruští sousedé ve Východní Evropě a na Jižním Kavkazu Moskvou ovládané sféře vlivu vzdálili, nebo se o to snažili, budováním bližších vazeb se zeměmi EU, USA a NATO.

Dohoda mezi Putinem a Trumpem by nezměnila základní skutečnost – fakt, že džin byl vypuštěn z lahve, sousedé Ruska znova nepřijmou podřízení ruské nadvládě. Není to západní vliv, co podkopává vliv Kremlu v postsovětském prostoru, ale neschopnost Moskvy poskytnout typ vlády, který lidé chtějí. Pokud Západ přestane pomáhat se stabilizací těchto zemí a pokud se Rusko bude cítit zmocněno si tyto země podrobit, vznikne větší pocit beznaděje a více konfliktů a emigrace, ne méně.

Americké zájmy, alespoň jak je definuje Trump, tedy mohou kolidovat s evropskými. Pro Trumpa může být prioritou velmocenská spolupráce s Ruskem na Blízkém východě a proti Číně. Ale pro Evropany je hlavním bezpečnostním zájmem stabilita ve střední a východní Evropě. Pro Evropu je konfrontace s odvážnějším, agresivním Ruskem snažícím se znovu dobýt území a znova získat vliv na kontinentě obrovskou výzvou. Stavět se na odpor ruskému nátlaku bez americké podpory by bylo noční můrou.

Zdroj v angličtině: ZDE


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?