V mládí jsem se učil hrobařem

Foto: en.ir-q.com

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker

Lucie Sulovská

Názory

24.12.2016

V osobě předsedy Evropské komise se setkává všechno, co lidem napříč Evropou na Evropské unii vadí a žene je do náruče euroskeptiků. Juncker ztělesňuje všechny neduhy establishmentu, na jaké si vzpomenete. Případný skon evropského projektu bude mít dominantně tvář tohoto přesluhujícího Lucemburčana.

V poslední době se Juncker blýskl hlavně velebením kubánského diktátora Fidela Castra a poučováním nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Obojí mimochodem svědčí o tom, že jakkoliv je Angela Merkelová v mnoha ohledech kritizovatelná, na rozdíl od Junckera u ní lze vysledovat uměřenost ve vyjadřování a jednání. Po zvolení Trumpa pečlivě volila slova, vždyť proč hned zatížit budoucí německo-americké vztahy. Podobnou diplomacii zachoval i dosluhující Barack Obama.

Pouze Juncker se jak pověstný buldozer do Trumpa pustil, jako kdyby vůbec nezaregistroval konec volební kampaně a rozhodnutí amerických voličů, potažmo volitelů. „S panem Trumpem ztratíme dva roky, než procestuje svět, který nezná,“ vyjevil se s pověstnou bodrostí. A protože byl za tento výrok ve svých bruselských kruzích asi pochválen, brzy přidal další podobně bystré glosy.

Potom, co zákeřný polský kamion vraždil v Berlíně, jak avizovala některá média, začalo se přece jen pátrat po jeho spolupachatelích, a shodou okolností v hledáčku vyšetřovatelů uvízl nejprve imigrant z Pákistánu a po něm Tunisan, kteří spolu zřejmě soutěžili ve sbírání falešných identit. Juncker s diplomacií sobě vlastní zavelel, že „Evropa musí nabídnout útočiště lidem, kteří prchají z válečných oblastí a před terorem“ a přidal několik patetických vyjádření o hodnotách svobody a otevřenosti.

Jediné, co Junckerovi jaksi uniklo, je skutečnost, že ani zastřelený Tunisan, ale ani podezřelý Pákistánec, nebyli žádní váleční uprchlíci. Oba byli plodem politiky otevřených dveří, jimiž může na dobré slovo a exotický vzhled projít každý vagabund bez dokladů, který byl doma „pronásledován“ leda tak za krádeže nebo i horší lumpárny.

Ano, právě takový byl Anis Amri, kriminálník, recidivista, trestaný už ve své vlasti, který jen vycítil šanci. Nikdy neměl překročit vnější hranice Schengenu a pokud to udělal, měl po prvním zadržení mazat šupem domů. Namísto toho po odpykání několika let v italské věznici pokračoval své trudomyslné putování do Německa, kde o něm úřady prokazatelně věděly a vůbec nic neudělaly.

Junckerova sebereflexe však nesahá ani tak daleko, aby alespoň přislíbil lepší síto pro ty, kteří do Evropy přicházejí, a efektivnější vyhošťování těch, kteří tady nemají co dělat. Dál mluví o válečných uprchlících, pro které musí být takové srovnání skutečnou urážkou, a zaštiťuje se slogany, které fungovaly možná tak po prvním útoku a teď už zní většině Evropanů přinejlepším jako bzučení v uších.

Není zde článek celý?