Zdeněk Jemelík: Patálie s odposlechy v kauze Davida Ratha aneb Předvánoční hysterie v justici

Foto: ČTK

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán z Babišova hnutí ANO

Autor: Zdeněk Jemelík

Česko

28.12.2016

V předvánočním čase se v justici odehrály události, které díky hysterickému přístupu novinářů, některých úředních činitelů i samotných účastníků řízení dále oslabily beztak nevalnou důvěru veřejnosti v justici.

Především to bylo zveřejnění usnesení z neveřejného jednání Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2016 o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci Davida Ratha & spol. a o vrácení věci na 1. stupeň. Jeho 41 stran je nezáživná četba. Z obsahu proto pronikla na veřejnost pouze zpráva, že soud prohlásil použité odposlechy za nezákonné, zakázal použití takto získaných informací jako důkazů, a připravil tak žalobce o významný nástroj usvědčování obžalovaných.

Není proto divu, že část veřejnosti chápe rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako předzvěst, že démonický doktor Rath je z nejhoršího venku a nejspíš unikne trestu. Někteří mu to dokonce přejí, ale většina láme hůl nad bezmocí justice proti mocným.

Znehodnocení odposlechů postavilo státní zástupce před nepříjemnou skutečnost, že se v dalším kole prvostupňového řízení budou potýkat s důkazní nouzí. Žalobce Petr Jirát se sice tváří sebevědomě a ujišťuje, že i tak bude mít důkazů k usvědčení obžalovaných dost, ale reakce „vyšších míst“ svědčí spíše o panice.

Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová oznámila, že podá podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán z Babišova hnutí ANO veřejně prohlásil, že podnětu vyhoví. Jejich křečovitá snaha vrátit odposlechy do hry je sice pochopitelná, ale halasné vyhlašování záměru svědčí o tom, že zapomněli na ponaučení „Si tacuisses philosophus mansisses“ (Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem – pozn. red.): Jedna věc je stížnost pro porušení zákona podat, druhá je uspět s ní u Nejvyššího soudu ČR, jenž se v některých svých rozhodnutích staví k odposlechům stejně nevlídně jako Vrchní soud v Praze. Zejména však stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného, má jen akademický význam: Vyhovění takové stížnosti Nejvyšším soudem ČR nemá žádný vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a nemůže změnit právní postavení obviněného. Cesta k vrácení odposlechů do hry tedy tudy patrně nepovede.

Odmítám ale názor, že podání stížnosti pro porušení zákona by bylo zásahem do nezávislosti soudů: Ministr stížností využívá zákonného oprávnění, aby vyslovil domněnku, že byl porušen zákon. Rozhodnutí o ní náleží opět jen soudcům, v tomto případě soudcům Nejvyššího soudu ČR, tedy elitě mezi trestními soudci. Desítky nespravedlivě odsouzených, jimž řízení, vyvolané stížností ministra, vrátilo svobodu a lidskou důstojnost, jsou vděční za existenci tohoto nástroje ochrany jejich práv.

Pozoruhodné je i vyjádření pana ministra, že vady, jež vytýká Vrchní soud v Praze rozhodnutím o povolení odposlechů v Rathově kauze, se najdou v mnoha ostatních rozhodnutích tohoto druhu. Pelikánovi se nelíbí, že právě v tomto případě je soud využil ve prospěch obhajoby, když jinde nepřekážejí.

Robert Pelikán s odzbrojující upřímností konstatuje známou věc, totiž že policie s podporou státního zastupitelství a pod záštitou pokleslých soudců při používání operativně-pátracích prostředků ve velkém rozsahu porušuje práva obviněných. Nezapomenutelný je např. neopodstatněný protiprávní souhlas děčínských soudců ke sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Z hromadného bezpráví ale nelze vyvozovat nárok na jeho automatické trpění v kterékoli jednotlivé kauze, tedy ani v případu Davida Ratha & spol.

V internetové debatě se v této souvislosti ozval názor, že ministr by měl spíše přemýšlet o potrestání soudců, kteří si při rozhodování o žádostech o povolení odposlechů vedli nedbale. V tomto směru se musím pana ministra zastat: Zákon neumožňuje stíhání kárných provinění soudců, která jsou starší tří let. Ale když už si je vědom nešvaru, samozřejmě by proti němu měl systémově zakročit.

Zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ale není pro žalobce tak nepříznivé, jak se z hysterických reakcí na jeho zveřejnění zdá. Obvinění nad ním jásají předčasně. Soud jim jinak prakticky v ničem podstatném nevyhověl a zejména zamítl námitku místní nepříslušnosti severočeských orgánů, kterou považovali za svou silnou zbraň. Vyhovění by bylo pro žalobce větší pohromou než znehodnocení odposlechů. Pro obhajobu velmi nepříjemné je důrazné potvrzení věrohodnosti svědectví spolupracující obviněné Ivany Salačové.

Z odůvodnění usnesení vyplývá, že v argumentaci obhajoby se skrývá „nášlapná mina“, kterou zatím všichni obcházejí po špičkách. Mám na mysli náznaky, že prostředky, získané z „provizí“ za přikázání zakázek, měly aspoň zčásti sloužit financování volební kampaně ČSSD. Pokud by obhajoba toto téma v druhém kole prvostupňového řízení řádně rozmazala, posuzování trestnosti jednání obviněných by patrně neovlivnila, ale zato by zmenšila naděje ČSSD na úspěch v podzimních parlamentních volbách.

I když Vrchní soud v Praze obviněné přímo nezachránil, máme důvod počítat s prodloužením řízení a následně se zmírněním případných trestů.

Na rozdíl od tohoto případu Robert Pelikán zachoval chladnou hlavu vůči hysterickému ohlasu na červencový úspěch ústavní stížnosti bývalého soudce Vlastimila Matuly, odsouzeného za vypracování textů stížností pro porušení zákona exministryně spravedlnosti Daniely Kovářové ve prospěch odsouzených J. B. a R. T. Případem jsem se zabýval již v článku „Zlobivý ministr a vychytralí lobbisté“. Oba spoluobžalovaní, tedy Vlastimil Matula a Vladimír Chrástecký, se z pochopitelných důvodů nemohou dočkat zhmotnění účinků rozhodnutí Ústavního soudu v jejich životě: Vlastimil Matula se dožaduje vrácení taláru a Vladimír Chrástecký podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Robert Pelikán mu odmítl vyhovět.

Naléhání obou odsouzených je pochopitelné, ale zatím nemá naději na bezprostřední úspěch, protože ten se může dostavit až po novém projednání obžaloby obecnými soudy. Od července již uplynulo hodně vody, ale hlavní líčení dosud nebylo nařízeno, protože trestní spis se definitivně vrátil nalézacímu soudu až 7. prosince 2016.

Na věci je zajímavá skutečnost, že Robert Pelikán v přístupu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona údajně jde proti názoru svých podřízených a také státních zástupců, kteří provedli přezkumné řízení k podnětu. Je zvláštní, že profesionálové tlačí ministra k předčasnému kroku, a ještě podivnější je skutečnost, že zpráva o jejich nespokojenosti s jeho postojem se dostala na veřejnost. Přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je neveřejné.

Zabývám se agendou stížností pro porušení zákona řadu let a mnohokrát jsem se pokoušel získat záporná vyjádření státního zastupitelství a příslušného odboru ministerstva k podnětům, které jsem koncipoval. Nikdy jsem se k nim nedostal. Pokud se najednou dostávají neveřejné informace na veřejnost se zjevným cílem dotlačit ministra ke změně stanoviska, svědčí to o nedostatku loajality aktérů této hry vůči ministrovi. Vrhá to podivné světlo na vztahy uvnitř ministerstva. Ostatně nadále platí, že rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je výlučnou pravomocí ministra, který není míněním svých podřízených nijak vázán.

Zatímco pseudoaférou kolem podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého se mohl zabývat pouze úzký okruh zájemců z řad odborné veřejnosti, protože ze serveru Česká justice se dále nepřelila, hysterii mezi širokou veřejností vyvolalo usnesení z 21. prosince 2016 sp. zn. 8 Tdo 1706/2016 předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR Jana Bláhy podle § 256 o) trestního řádu o přerušení výkonu trestu odsouzeného Lukáše Nečesaného do meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jeho dovolání.

Internetová komunita sice pokračuje v debatách o tom, zda „to Lukáš udělal“, a není v tomto ohledu zcela jednotná, ale hlavně si všímá výjimečnosti Bláhova postupu. V souvislosti s dřívějším rychlým vyhověním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a navazujícím zrušením rozsudků obecných soudů senátem Nejvyššího soudu ČR předsedy Jana Bláhy se vzrušeně dohaduje, zda soustředění neobvyklých úkazů v této kauze je jen výslednicí shody náhod či projevem korupčního ovlivnění všech, kdo v tomto řízení ukázali Lukáši Nečesanému vlídnou tvář.

Opatření předsedy Jana Bláhy skutečně není tuctové. O poskytnutí výhody podle § 256 o) trestního řádů žádají obhájci při podání dovolání často. Nevím ale o jiném případu vyhovění než právě o tomto. Setkal jsem se ve více případech s propuštěním odsouzených z vězení na základě stížnosti ministra pro porušení zákona nebo jako výsledku přezkumu vazebního rozhodnutí či zjištění extrémních průtahů řízení, nikdy však ve spojitosti s dovoláním před rozhodnutím ve věci.

Zásadnějším zásahem do života odsouzeného je snad jen přímé zproštění odsouzeného obžaloby Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, které je rovněž velmi vzácné, ale je praxí doloženo.

Pochopení rozhodnutí předsedy Jana Bláhy by usnadnilo jeho odůvodnění. Ale usnesení je neobsahuje, protože zákon je nepožaduje: Není nutné, protože se jedná o rozhodnutí mezitímní, z něhož nelze odvodit jistotu, že se pan obžalovaný nebude nakonec muset do vězení vrátit. Taková možnost není „science fiction“: V době, kdy měli ministři spravedlnosti pravomoc se stížností proti porušení zákona odročit nebo přerušit výkon trestu, se občas stalo, že se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministra a odsouzený se musel vrátit za mříže.

Přesto si myslím, že zde nejsou důvody k podezírání z korupce ani k hysterii. Nejblíže pravdě jsou nejjednodušší vysvětlení. Osobní svoboda je po životě a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána. Její odnětí nespravedlivým a později zrušeným rozsudkem je nevratnou újmou, kterou pozdější poskytnutí finančního odškodnění nemůže zcela zhojit.

Proto slušný soudce, vědomý si její ceny, by měl sáhnout po § 265 o) trestního řádu vždy, když dospěje k podezření, že další řízení může směřovat k zprošťujícímu rozsudku. Spravedlnost nemůže přijít zkrátka: Individuální rozhodnutí předsedy senátu v krátké době přezkoumá senát a po něm pravděpodobně obecné soudy v řádném řízení. Byl-li názor předsedy mylný, odsouzený se vrátí do vězení. Na rozdíl od tvrdošíjného věznění odsouzeného na základě sporného rozsudku nikomu nevznikne škoda. A lidskou chybu nelze nikdy vyloučit, ani v případě jednání domněle neomylných soudců.

V daném případě trestní stíhání trpí od samého počátku rozpory a mezerami v dokazování. Proto byla bez potíží úspěšná stížnost pro porušení zákona, podaná bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou. Sporných míst v důkazní situaci bylo tolik, že Nejvyšší soud ČR se o rozsudcích obecných soudů vyjádřil mimořádně nevlídně a požadoval nápravu. Senát Krajského soudu v Hradci Králové předsedy Jiřího Vacka za horlivé součinnosti žalobkyně Lenky Faltusové se pokusil obhájit svou pravdu proti názoru Nejvyššího soudu ČR až křečovitě.

Vůbec se nebudu divit, pokud Nejvyšší soud ČR při meritorním projednání dovolání projeví nevoli nad tím, že nalézací soud stavěl na svědectví zločince Fundy, kterému musel soudce pomoci přečtením protokolu z podání vysvětlení na policii, aby ze sebe dokázal vysoukat svědectví v neprospěch Lukáše Nečesaného.

Je možné, že se Nejvyšší soud ČR pozastaví také nad věrohodností změněné výpovědi paní poškozené, které před obnoveným hlavním líčením poskytovala policie psychologickou podporu návštěvami vyšetřovatele případu. Příliš to připomíná nepřípustné ovlivňování svědkyně.

Na korupční ovlivnění vývoje případu je soustava zúčastněných orgánů příliš složitá a její články mají protichůdné zájmy, takže se vzájemně kontrolují. Zřejmě zde dochází pouze k mimořádně ostrému zásadnímu střetu mezi soudy různých úrovní. V danou chvíli zde tedy nejsou důvody k hysterii, ale k trpělivému čekání na meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání Lukáše Nečesaného.

Komentář vyšel na autorově webu.

Není zde článek celý?