„Chovancovo ministerstvo pravdy“ aneb Pes je zakopán jinde



Fenomén falešných zpráv, které se značným úspěchem
diseminují manipulativní média, jimž vdechly život konflikt na Ukrajině a
migrační krize, zasáhl v plné síle i Českou republiku. Mnozí lidé již
z legitimních pohnutek rezignovali na sterilní informační potenciál
zavedených sdělovacích prostředků a vrhli se s nadějí v srdci do náruče
prokremelské mediální blasfémie.

I když není pochyb, že se Kreml angažuje
v dezinformačních operacích a na Západě podporuje nejeden mediální
projekt, jenž tlumočí zcestný Putinův pohled na svět (u nás třeba web Sputnik), mnohé další weby šíří
prokremelskou propagandu zcela dobrovolně, neboť chtějí zaujmout jednoznačné
stanovisko, podle nějž je svět manichejsky průzračný.

Už jsem několikrát psal o tom, že za vznikem a
rozkvětem prokremelské mediální šmíry a falešných zpráv stojí dlouhodobá
frustrace z činnosti zavedených mediálních domů, již lze pozorovat od zveřejnění
zprávy o Husajnových zbraních hromadného ničení, které se nikdy nenašly. Mainstreamové
sdělovací prostředky vesměs podporovaly kriminální invazi George W. Bushe a
Tonyho Blaira do Iráku (zejména Fox
News a CBS
), zveřejňovaly zkreslené informace či vyložené lži o
průběhu iráckého tažení, a naopak bagatelizovaly či přímo zamlčovaly zprávy o
děsivých dopadech války na Irák a blízkovýchodní region, včetně sedminásobného nárůstu
džihádistických útoků na celém světě
.

Podle studie Marylandské
univerzity z roku 2003
zhruba 49
procent příjemců mediálních zpráv v USA věřilo, že americká vláda měla
v rukou důkazy o úzké spolupráci Saddáma Husajna a Al-Káidy, 22 procent se
domnívalo, že v Iráku byly nalezeny zbraně hromadného ničení a 23 procent bylo
přesvědčeno o tom, že světové veřejné mínění podporovalo americkou invazi do
Iráku. Celkem 60 procent konzumentů mediálních zpráv věřilo alespoň jedné
z těchto tří dezinformací.

Masové sdělovací prostředky navíc dlouhodobě trpí
ideologickou předpojatostí a jejich mediální produkce podléhá několika
základním informačním filtrům, o čemž ve své přelomové publikaci Manufacturing Consent: The Political Economy of the
Mass Media
z roku 1988 píší Noam Chomsky a Edward S. Herman.
Není tudíž divu, že spousta lidí podlehla vábivému zpěvu kremelských Sirén a falešným
zprávám šířeným bez korektivu na sociálních sítích, které je zavedly do dezinformační
propasti, kde se rozdíly mezi pravdivou a lživou informací naprosto stírají.

Za této situace vypracovalo Chovancovo ministerstvo
Audit národní bezpečnosti, podle něhož česká společnost čelí sofistikované
dezinformační kampani ze zahraničí, respektive hybridním hrozbám přicházejícím v první
řadě z Moskvy. Ačkoli koordinátorka
CTHH Eva Romancovová veřejnost upokojila
, že zhruba 20 zaměstnanců
odboru nebude potírat žádné názory vyjma očividných trestných činů, skutečnost,
že tak budou činit pracovníci silového resortu, kteří budou získaná data
předávat
policii, armádě a tajným službám
, je poněkud znepokojující.

Vyvstává rovněž otázka, kdo a podle jakého
rozlišovacího klíče určí, jaká zpráva, potažmo médium, obsahuje a produkuje
dezinformace. Jakub Janda, zástupce think-tanku Evropské hodnoty, který vede
donkichotský boj s dezinformační kampaní, již údajně režíruje Kreml, na
svém facebookovém profilu uvedl, že jeho organizace v loňském roce
doporučovala, aby „si stát vybudoval vlastní expertní kapacitu pro monitorování,
analýzu a čelení působení cizí moci a dezinformačních operací, která by stála mimo
zpravodajské služby“. Do jaké míry se tedy zaměstnanci CTHH budou spoléhat na
rady a doporučení think-tanku, jehož činnost
podrobili kritice nezávislí odborníci
, protože je
zatížena ideologií? A dále – bude se CTHH zabývat pouze produkcí
manipulativních prokremelských webů, nebo plošně veškerými dezinformacemi, jimž
se nevyhnou ani etablované sdělovací prostředky?

Je už smutnou českou tradicí, že tyto a další otázky nevznášejí
čeští novináři
, kupříkladu
Petr Honzejk a
Alexandr
Mitrofanov
, kteří dali CTHH své požehnání, ale politik, jmenovitě
předseda Pirátské strany Ivan Bartoš
.      

Bartoš míní, že důvěru občanů v prezentaci
kvalitních informací nemůže přinést ministerstvo, které samo důvěryhodností
neoplývá, už třeba kvůli Milanu Chovancovi (Česká pirátská strana získala důkaz
o tom, že ministr
Chovanec opsal úvod své bakalářské práce
). Podle
Bartoše navíc vládní politikové pracují s dezinformacemi zcela účelově. „Role
CTHH může být kontraproduktivní, neboť do hledáčku veřejného zájmu se dostanou
zdroje šířící „pravdu“, a pokud politikové nemají důvěru, tak cokoliv, co
vyprodukuje ministerstvo vnitra jako jakousi garanci pravdy, může důvěru ve
zpochybňované informace navýšit,“ konstatuje Bartoš. Dezinformacím a jejich
šíření by se podle Bartoše mělo čelit osvětovými kampaněmi, příkladem může být
kampaň proti HIV, a podporou projektů typu Demagog.cz.

Pokud v kyberprostoru dochází ke kriminálním
činům, je nutno je posuzovat individuálně – jako v případě podání
trestního oznámení na Martina Konvičku, a nelze tak činit z pozice
speciálního útvaru v gesci silového resortu. Boj s hybridními
hrozbami a dezinformační kampaní v režii Kremlu je možné vyhrát pouze za
předpokladu, že mainstreamové sdělovací prostředky od základů změní svou
činnost. A to je, jak se obávám, čirá utopie.


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?