Jsme my Češi odsouzeni k degeneraci a zániku?



Spurný, který se profesionálně zabývá osudy sudetských
Němců, českých Řeků i volyňských Čechů, poskytl rozhovor časopisu Interview, z nějž byla na Facebooku zveřejněna vydatná ochutnávka. Celý článek vyjde až na konci ledna, nicméně i tak
se dozvídáme řadu podnětných informací, s nimiž by měla být seznámena co nejširší
čtenářská obec.

Historik vyzvedává paralelu v tragických osudech
lidí, kteří museli opustit své domovy před 2. světovou válkou, během ní i poté,
a osudech dnešních migrantů a uprchlíků, kteří do Evropy směřují ze zemí
Blízkého východu a Afriky. Zatímco v představách mnohých Čechů bývá
migrace redukována na její ekonomické aspekty, podle Spurného lze například exodus
z afrických zemí klasifikovat jako migraci environmentální. „Změnily se
klimatické podmínky, není tam voda. Je to ekonomická migrace, když lidi umírají
žízní? Oni jdou samozřejmě za lepším, ale zároveň to není tak, že všichni
chtějí utéct ze svého domova a žít někde jinde,“ říká Spurný.

Historik míní, že lidé v pozdním socialismu
opouštěli tehdejší Československo s vidinou lepšího života na Západě, a to
i přesto, že byli na rozdíl od naprosté většiny dnešních migrantů relativně
zaopatření.

Spurný rozlišuje mezi integrací a asimilací. Podle
jeho názoru není nutné, aby všichni mluvili perfektně česky, měli stejné
zvyklosti, a aby byli v druhé generaci nerozeznatelní od majoritní
společnosti, nicméně je záhodno migranty začlenit do společnosti a dát jim
k tomu příležitost.

Podle historika se česká společnost vyznačuje jakýmsi
kultem průměrnosti a nedokáže, třeba na rozdíl od německé společnosti,
konstruktivními způsoby čelit jinakosti. Homogenita české společnosti není dle
Spurného v éře globalizace udržitelná, neboť jsme propojeni se světem,
z čehož mocně těžíme. Můžeme si vybrat, zda budeme žít ve vězení za
vysokými zdmi, anebo ve spojení se světem, což obnáší i jistá rizika. „Masarykův
přítel H. G. Schauer v 19. století napsal, že bychom se sami sebe měli ptát,
jestli my jako Češi něco dáváme Evropě a světu. Pokud si na tuhle otázku
odpovíme kladně, pak má smysl, abychom existovali, a existovat budeme. Pokud si
ale odpovíme záporně, říká Schauer, pokud náš přínos je minimální nebo žádný,
pak nemá smysl pečovat o potok, který se sám ztrácí v písku,“ tvrdí Spurný.

Češství samo o sobě
není hodnotou, jak historik míní, neboť hodnotou je něco, co přispívá
k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Podle Spurného český
národ bez kontaktu a interakce se světem, stejně tak i bez konfliktů
s jinakostí, časem zdegeneruje, či rovnou zanikne.

Historik
také poukazuje na skutečnost, že veškeré kulturní hodnoty vznikly
prolínáním kulturních vlivů, třeba i činností lidí, kteří nemluvili česky.
Kupříkladu i tak ryzí symbol češství, jakým byl Bedřich Smetana, nacházel
inspiraci v německé klasické hudbě.

Přestože dnešní Česká republika nečelí masivní
migrační a uprchlické vlně, staví se většina Čechů k migraci odmítavě. Přitom
poválečná československá společnost přijala zhruba 15 000 Řeků, které
válka vyhnala z domovů. „To byli lidé, kteří byli většinově
negramotní, pokud byli nábožensky socializováni, tak ortodoxně, tedy úplně
jinak, než zdejší společnost. Neznali řadu civilizačních výdobytků, které tu
byly běžné, takže si je můžeme představit trošku jako současné uprchlíky.
Dnešní uprchlíci jsou ale většinou technologicky gramotní, většina z nich umí
číst a psát, to tehdy řečtí uprchlíci neuměli,“ přibližuje tehdejší situaci
Spurný. V průběhu války v Jugoslávii k nám proudily tisíce muslimů
z Bosny a Hercegoviny, aniž by se zvedla vlna odporu, a to je podle historika
dáno tím, že v 90. letech byla česká společnost mnohem velkorysejší a
tolerantnější, než je tomu dnes.

„Dnes máme obraz
muslima, který v podstatě splývá s teroristou, a jistě budeme svědky dalších
zaručeně ověřených zpráv, že to jsou násilníci a nevděčníci. To jsou škatulky.
Stačí počkat tak dlouho, až nám někdo z nich něco provede a bude to další
důkaz, že předsudky jsou pravdivé. Kdyby byly připravené jiné škatulky, jací
jsou to chudáci a jak jsou zajímaví a pracovití, tak se samozřejmě také najde
dostatek příběhů, které by je zaplnily. My máme ale pro ty první bohužel jenom
negativní škatulky. Je tu uměle a účelově vyvolaná hysterie, která brnká na
struny nesebevědomí, a zároveň je tu dost politiků i lidí v médiích, kteří ať
už účelově nebo z hlouposti rozehrávají tyto věci ještě daleko více, než by
bylo nutné,“ konstatuje Spurný.

Zatímco dnešní odpůrci migrantů a uprchlíků nemají
zásadní problém s příchodem osob z kulturně spřízněných zemí, mnohdy
trnou hrůzou z muslimů, potažmo islámu. Ono je nadmíru obtížné čelit
dezinformacím, konspiračním teoriím a předsudkům, když se na jejich etablování
podepisují takové „veličiny“, jakými jsou prezident Miloš Zeman nebo novinář
Jan Petránek. Nebudeme-li naslouchat střízlivým a informovaným hlasům, octneme
se na periferii skutečného poznání.

Docent dějin islámského umění a architektury Kishwar
Rizvi, který působí na Yaleově univerzitě, patří k osobnostem, jež rozbíjejí
představu o nekompatibilitě islámu a západní kultury. Rizvi upozorňuje na
skutečnost, že povědomí
o islámu bývá redukováno na náboženskou stránku
, přičemž se opomíjejí
dopady této víry na umění a kulturu.

Dějiny, tak jak je prezentují současné učebnice
historie, v souvislosti s arabským světem akcentují výboje arabských
armád a vzestup islámských říší, nicméně upozaďují provázanost středověké a
novověké Evropy, Asie a Afriky, co se rozvoje umění, literatury a architektury
týče, jak míní Rizvi.

Historik uvádí řadu příkladů: Trubadúrská poezie byla
inspirována krásou arabské lyriky, holandský malíř Rembrandt měl sbírku mughalských
miniaturních kreseb, italský malíř Gentile Bellini se těšil přízni tureckého
sultána Mehmeda II. a působil jako „umělecká spojka“ mezi Evropou a Orientem,
francouzský filozof a spisovatel Charles Louis Montesquieu nalezl inspiraci na
Blízkém východě, aby vytvořil satirický portrét tehdejší francouzské
společnosti, německý velikán Goethe byl ovlivněn perskou poezií apod.

Rizvi naráží na předsudky o islámu dokonce i u svých
studentů. Někteří z nich jsou překvapeni, když se třeba dozvědí, že dvě
nejdéle fungující univerzity na světě se nacházejí v marockém Fezu a
egyptské Káhiře. Rizvi má za to, že by se pedagogové měli více zajímat o zjevná
fakta: Tři abrahámovská náboženství, tedy judaismus, křesťanství a islám, se navzájem
inspirovala v umělecké, hudební a literární sféře. Vliv islámu je patrný i
v dnešní Americe, příkladně v moderní architektuře, uzavírá Rizvi.

I když není radno podceňovat rizika vyplývající z migrace,
o nichž kritikové xenofobních projevů ve společnosti v žádném případě
nemlčí, je zapotřebí o nich vést racionální debatu nezatíženou exotickými memy,
jinak českému národu v lepším případě hrozí degenerace.

/p>

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.


Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?