„Proboha nemluvte o Babišovi!“ Jak elity propadly strachu a bezradnosti

Od října minulého roku až do dnešních probíhá v mainstreamových médiích nekonečné melodrama, při němž se jako na pražském orloji zjevují apoštolové a světci našeho polistopadového panteonu.

Začalo to dalajlámou. Jistě, je to představitel utlačovaného národa a zaslouží si naši podporu. Pražská intelektuální smetánka si ho však vybrala bez nadsázky jako objekt uctívání. Jako bychom zde všichni vážně věřili na emanaci bódhisattvy soucitu, jak zní v náboženském jazyce dalajlámovo řemeslo.

Pak jsme oslavovali výročí Listopadu a na Václavském náměstí jsme si zazpívali na Festivalu svobody. Nechyběla tu vrchovatá porce dojetí nad tím, jak tklivými písněmi bráníme naši svobodu.

Následovalo vzpomínání na Václava Havla. Jednak měl nedožité narozeniny a jednak výročí smrti. S dramatickými emocemi a plamennými proslovy se roztrhl pytel.

A teď tu máme výročí Charty 77 a na orloji se postupně zjevují lidé, kteří se před čtyřiceti lety zachovali statečně. Veřejnoprávní a Babišova média ovšem jejich faktické hrdinství zaobalují do divadelního provedení, které se musí mnohým zajídat, protože mu vtiskly režimní a oficiální pachuť, přičemž chartista v této komedii působí jako jediný model plnohodnotného člověka, a ti ostatní jsou vedle něj morálně nedokonalí pololidi.

Brzy tu budeme mít výročí Jana Palacha a pak za nedlouho přijde vzpomínka na Několik vět. V Praze na Kampě probíhá dojemná výstavka o pánovi, který nakreslil logo Občanského fóra.

Takhle vypadají rituály, svátky a celý liturgický rok nového oficiálního náboženství pražské inteligence a velkých médií. Václav Havel je tu v roli mesiáše, dalajláma je Duch Svatý, Olga Havlová se s Dagmar Veškrnovou Havlovou střídají v roli Panny Marie, papežem tohoto veskrze pohanského náboženství je páter Halík a veleknězem páter Herman.

Tato násilná indoktrinace, za kterou ani trochu nemůže Václav Havel, natož těch 2000 chartistů, je ve skutečnosti tou nejefektivnější kampaní pro Parlamentní listy, neboli médium, které očividně slouží ruským zájmům a s prudkou radostí boří, hanobí a znevažuje veškeré hodnoty polistopadové demokracie. Tyto síly, které se svojí mentalitou a energií opírají o statisíce někdejších komunistů, estébáků a lidovou nostalgii po reálném socialismu, dobře cítí, kde je slabina havlovského proudu v oficiálních strukturách, v redakcích a v těch pověstných kavárnách hlavního města.

Tou základní slabinou současného havlovského proudu v pražské či české společnosti je rozpor mezi slovy a činy.  Je to dobře skrývaná zbabělost a lež, která je strukturálním základem celého vzpomínkového melodramatu. V Parlamentních listech i v redakci promoskevského Sputniku si všimli, kolik současných následovníků řečeno havlovskou terminologií nežije „v pravdě“. A právě proto jsou tak silní v naší zemi přátelé Miloše Zemana, nohsledi Tomia Okamury a koneckonců celá ta estébácka kamarila kolem Agrofertu. Jejich síla je odrazem slabosti pražského havlovského proudu, který má paradoxně v rukou velkou část pražských médií a akademické obce. Je to ale skoro k ničemu, protože se jedná o slabost morální.

Veškeré vzývání dalajlámy, Václava Havla a Charty je typickým projevem alibistické a velmi pohodlné substituce. Dojemné vzpomínání na Havla, na Chartu a na Občanské fórum je pohodlným a bezpečným náhradním tématem za problém, který je skutečně horký právě dnes. Je to téma faktické demontáže parlamentní demokracie, postupné likvidace svobodné žurnalistiky a bezprecedentní nárůst mechanismů, kterými stát zasahuje do našich individuálních životů. Je to téma spojené nikoli se Zemanem, na kterého si každý troufne, protože je exemplárně trapný a přitom ve skutečnosti slabý. Je to téma nástupu oligarchických struktur, neboli takových malých embrií totalitního systému do médií, státní správy a také do kdysi svobodné ekonomické soutěže. A všichni víme a vidíme, že tato embrya se mají čile k světu. A z jednoho oligarchického embrya, konkrétně z politicko-ekonomicko-mediálního monstra v rukou Andreje Babiše, se nám právě rodí nový autoritativní stát. Přitom pořád slyšíme, že by se nemělo tolik mluvit o Babišovi. Hlavně, aby měl oligarcha klid na práci, že.

To je to téma, při němž máte, milí příznivci Václava Havla, tu pravou příležitost osvědčit havlovské hodnoty statečného občanského postoje a autentického života v Pravdě. Když se nepostavíte aktuálnímu zlu a místo toho žijete ze vzpomínek na to, jak se někdo jiný postavil jinému zlu před čtyřiceti lety, tak vězte, že nežijete v pravdě. Václav Havel se také v roce 1977 nepostavil Heydrichovi, nýbrž Gustávu Husákovi.

Havel by se obracel v hrobě, kdyby viděl zbabělost velké části svých následovníků a v mnoha případech i přímou kolaboraci při instalování režimu, v němž již dnes chybí možnosti férové a rovnocenné politické soutěže a nad veškerými ideály svobodné společnosti a obrany pravdy ční k nebesům naše platební karty. Svobodu nestačí bránit jen písněmi na Festivalu svobody. A už vůbec ne tím, že tu budeme žít jako lidé kdysi za protektorátu, jen ze vzpomínek na bývalé hrdinství. Dnes nám nehrozí žádné koncentráky a žádná perzekuce. Nanejvýš jen méně pohodlný život.

Babišův stát není nevyhnutelnou a osudovou nutností. Babiše může velmi snadno porazit nástup statečných a odvážných lidí. Tedy těch Čechů, kteří jsou opravdu celým srdcem odevzdaní ideálu moderní pluralitní a svobodné společnosti a nenechají se krmit ani manipulací babišovských médií a ani tou ohavnou proruskou žumpou Parlamentních listů.

A já věřím, že tu jsou.

Není zde článek celý?