Africká planeta? Část 2.

Autor: Dan Roodt

Africe hrozí katastrofické malthusiánské zhroucení

prvním díle své eseje jsem citoval předpovědi demografů OSN, podle nichž budou na světě do konce tohoto století žít více než čtyři miliardy Afričanů. Populační exploze nevídaných rozměrů může vést k exodu Afričanů z jejich domovského kontinentu. Ukázal jsem, jak už dnes Afričané kolonizují – zatím ne politicky nebo vojensky, ale demograficky – bohatší části světa, po jejichž zdrojích a „bohatství na dosah ruky“ prahnou. Psal jsem i o tom, co můžeme čekat od šíření této obří hladové skupiny do rozvinutých zemí. Islám a politická kapitulace bělochů jsou důležitou součástí rovnice, hlavním pohonným mechanismem imigrace do Evropy však zůstává přelidněnost a chudoba Afriky.

Černí Afričané se stali první skupinou v dějinách, které by se mohlo povést ovládnout ostatní světadíly nikoliv vojenskou nebo technologickou zdatností, ale výhradně demografickou cestou. Od konce druhé světové války vznikla zejména zásluhou aplikace evropské a americké doktríny „sebeurčení“ nesourodá směsice desítek afrických států. A tyto státy – z nichž mnohé bez „rozvojové pomoci“ v hodnotě miliard dolarů ani nedokáží zaplatit vlastní byrokraty – zažívají populační boom, který nám před očima mění svět od základů.

Rasově uvědomělí jihoafričtí běloši o černoších mluví jako o „kobylkách“ (v afrikánštině sprinkaan). I když se možná nevyhneme obvinění z podněcování k nenávisti, přirovnání několika miliard hladových Afričanů migrujících do Evropy a Severní Afriky k hejnu kobylek požírajících všechno, co jim stojí v cestě, se zdá skutečně nesmírně trefné. Toto je „politika břicha,“ o níž píše francouzský odborník na Afriku Jean-François Bayart.

V tomto druhém dílem bych se rád blíže zabýval dalším možným scénářem vývoje, africkou „planetou“ odlišné od té předcházející. Vzestup Afriky by mohlo zastavit několik faktorů. Epidemie a neschopnost zavést a zvládnout moderní zemědělské postupy by mohly vést až k demografickému zhroucení, které by mohla provázet ideologická revoluce mezi bělochy vnímajícími stále afričtější planetu jako hrozbu vlastního přežití.

Malthusiánská katastrofa

Ve svém díle An Essay on the Principle of Population (česky Esej o principu populace, přel. Ivo Šebestík, Brno 2002.) napsal anglický pastor Thomas Malthus (1766 – 1834), že nárůst počtu obyvatelstva naráží na přirozená omezení: „Síla populace je nesrovnatelně větší než síla země poskytovat lidem obživu.“

Roku 2008 afrikánský matematik Buks van Rensburg zveřejnil sloupek, v němž se pokusil demonstrovat nepředvídatelnost katastrofy malthusiánského typu. I ta úplně poslední generace náležející k populační explozi by podle něj žila ohledně nadcházejícího zhroucení v naprosté nevědomosti. Předkládá analogii s bakteriemi množícími se v lahvi. S dostatkem živin mohou bakterie každou minutu zdvojnásobit svůj počet a z jediné buňky zvýšit svůj počet za půl hodiny až téměř na miliardu. Po asi padesáti minutách by byla litrová láhev z poloviny plná bakterií. V poslední minutě však bakterie přerostou kapacitu lahve a začnou umírat po miliardách v učebnicovém malthusiánském kolapsu.

Dokud Afrika nedosáhne neudržitelné úrovně populace, nebudeme s jistotou vědět, kde se tato hranice nachází. Totéž pak samozřejmě platí i pro celou planetu.

Problematikou potravinové bezpečnosti v Africe se zabývala řada organizací, v prvé řadě Organizace pro zemědělství a výživu OSN (FAO). Studie FAO projevují stran subsaharské Afriky výrazný optimismus, hlavně kvůli zlepšení zásobování potravinami na západě Afriky. Přesto však varují, že „[zbytek Afriky] stále ohrožují rizika spojená s prudkým růstem obyvatelstva, který negativně ovlivňuje kapacitu zemí zajistit stabilní zásobování a přístup k potravinám.“

Jak ukazuje následující tabulka, počet podvyživených subsaharských Afričanů (kolonka SS-Africa) se i přes zlepšení v západní Africe zvýšil ze 175,7 na 220 milionů.

Pokrok v západní Africe lze navíc podle všeho připsat na vrub zvýšení objemu dovozu potravin. Světová banka v nedávné zprávě projevila obavy, že „přestože 60 procent Západoafričanů pracuje v zemědělství, tyto země dosud silně závisejí na dovozu potravin, jehož objem se za posledních deset let ztrojnásobil.“ Nigerijské ropné bohatství uvádí do pohybu kola importu potravin, nedávný pokles na trhu s ropou však tento penězovod může značně přiškrtit.

Podle jiné studie vytvořené jihoafrickou nevládní organizací African Food Security Urban Network (AFSUN) ohrožuje potravinová nestabilita celou jižní část Afriky, přestože se jedná o zřejmě nejbohatší část kontinentu těžící z jihoafrického kapitálu a expertízy, které pomáhají vylepšovat živobytí 210 milionů lidí. Podle autorů představuje největší riziko stabilitě urbanizace.

Skutečně – v Jižní Africe žije ve městech přes 60% obyvatelstva, což převyšuje průměrnou míru urbanizace ve světě (49,4%). Člověk to snadno pozoruje na vlastní oči při cestách po takřka liduprázdném venkově, zatímco každé větší město obklopují tzv. „černošská předměstí“ a „neformální osady,“ ve skutečnosti však chudinské čtvrti. Tento vývoj vedl k úprku bělochů: nemálo se jich rozhodlo vrátit se k drobnému farmaření, domáckému průmyslu a snahám o vytvoření „venkovských bělošských utopií“ daleko od měst přetékajících africkými masami.

Soweto

Proslulá jihoafrická chudinská čtvrť Soweto.

Podle údajů AFSUN se podvýživa objevuje i v nejbohatším městě Afriky Johannesburgu, kde si v bezpočtu nákupních center můžete koupit cokoliv od kukuřičného jídla za dolar až po drahé dovážené italské sýry. Čtyři velké jihoafrické společnosti Shopright/Checkers, Pick ‘n Pay, Woolworths a Spar svádějí na poli supermarketového prodeje velice tvrdý konkurenční boj a v některých svých luxusnějších prodejnách doslova rozdávají vzorky jídla zdarma. Značka Shopright se soustředí na chudší, černošský segment trhu, díky čemuž se rozšířila po celé Africe a z hlediska obratu stala se jedním z největších provozovatelů supermarketů na světě.

Jak tedy může někdo v Johannesburgu hladovět? Podle AFSUN proto, že v Jižní Africe „podíl obyvatel měst žijících pod hranicí chudoby /dva americké dolary na den/ (76%) převyšuje národní průměr (59%).“ Jídlo ve městech je také o 30% dražší než na venkově, což ještě zvýrazňuje ohrožení chudých obyvatel měst hladem.

Jedním z následků prudkého růstu africké populace je i zaostávání tempa hospodářského růstu za počtem obyvatelstva. Současně pak globální pokles cen komodit utahuje svěrák, v němž se Afrika nachází a pro chudé se stává stále obtížnější obstarat si dostatek jídla i tehdy, když jsou obklopeni přebytkem, jako v případě Johannesburgu.

Závislost na potravinách ze zahraničí

Přestože mají Afričané k dispozici jednu z nejlepších zemědělských půd na světě, bylo 43 ze 46 černošských afrických zemí v období 2005 – 2009 čistými dovozci potravin. Od roku 2000 do roku 2009 přešlo osm afrických zemí včetně Somálska, Súdánu a Zimbabwe z kategorie čistých vývozců zemědělských produktů mezi dovozce.

Následující graf ukazuje, jak drastická skutečně situace je. Ještě v polovině 70. let minulého století se africký dovoz a vývoz potravin nacházel v rovnováze. Dnes však dovoz více než dvojnásobně převyšuje objem vývozu a dál prudce roste. Za dovoz se samozřejmě musí platit exportem, ale většina afrických zemí neprodukuje mnoho toho – s výjimkou surovin a některých zemědělských produktů – o co by zbytek světa stál.

Pětaosmdesátistránková zpráva FAO Why Has Africa Become a Net Food Importer? (Proč se Afrika stala čistým dovozcem potravin?) nabízí vysvětlení: „Jádrem zjištění jsou následující příčiny – růst počtu obyvatelstva, nízká a stagnující produktivita v zemědělství, špatná politika, slabé instituce a nespolehlivá infrastruktura.“ Přeloženo z byrokratického ptydepe: Problémem Afriky je skutečnost, že ji obývají Afričané.

Vzhledem k pomoci proudící ze Západu, Japonska a dnes dokonce i z Číny však v blízké budoucnosti presto Afriku masový hladomor nejspíše nečeká. Britská charitativní organizace Oxfam a další zachránily v polovině minulé dekády před hladomorem Zimbabwe, když se tamější diktátor Robert Mugabe rozhodl provést „pozemkovou reformu,“ v jejímž rámci byly bělochy vlastněné farmy zabrány a vyvlastněny. Ofxam či další severské země by v případě náhlého nedostatku potravin zřejmě účinně zasáhly, dlouhodobě však perspektiva zůstává nanejvýš nejistá.

Nemoci

Přestože africký populační boom od poloviny 20. století – počet Afričanů se od té doby zečtyřnásobil – zatím nevyvolal malthusiánský kolaps, nemoci jako malárie, HIV/AIDS a ebola mohou věstit budoucnost mnohem temnější. Úmrtí zapříčiněná ebolou se doposud počítají „jen“ v desetitisících, přesto nemoc s vysokou mírou úmrtnosti a krátkou inkubační dobou způsobila v roce 2014 celosvětovou paniku. Několik měsíců jsme tehdy pravidelně sledovali záběry Evropanů v bílých ochranných oblecích, jak se naparují před kamerami coby zachránci Afriky. Západní vlády i nevládní organizace (NGO) společnou mobilizací omezily šíření eboly na Guineu, Sierru Leone a Libérii, bez jejich pomoci však mohla být epidemie podstatně závažnější i rozsáhlejší.

Jednou z mála černošských afrických zemí, která – když si odmyslíme imigraci – nezažívá prudký vzestup počtu obyvatelstva, je Jižní Afrika. Podle odhadů jihoafrické zdravotnické organizace zabývající se virem HIV, zčásti financované Nadací Billa a Melindy Gatesových, koluje virus v krvi asi 6,8 milionům Jihoafričanů.

Jak ukazuje tabulka, v sexuálně nejaktivnější skupině obyvatelstva mezi 25 a 49 lety je nakažena čtvrtina Jihoafričanů. Nakaženo je skoro 19 % dospělých ve věku 15-49 let, když zvlášť vysoká jsou čísla u mladých černošek. Jako „coloreds“ (barevní) se označují míšenci nebo potomci původních kmenů lovců a sběračů.

Z tabulky také vyplývá, že u jihoafrického černocha je pravděpodobnost, že je nakažen virem HIV padesátkrát vyšší než u bělocha. Paradoxně v podstatně totožnou míru infikovanosti nacházíme u jihoafrických a amerických i evropských bělochů (0,3%), pravděpodobně nejčastěji u homosexuálů.

Když vezmeme v potaz všudypřítomnost znásilnění i mediální a reklamní propagace vyzývající bělochy, aby si hledali sexuální protějšky mimo svou rasovou skupinu (v nespočtu reklam například bílá žena objímá černocha a láskyplně mu hledí do očí), lze takto minimální podíl nakažených považovat skoro za zázrak.

Krátce po začátku nového tisíciletí panovaly obavy, že nemoc AIDS černošské populace zdevastuje. Řada bílých Jihoafričanů měla za to, že by nemoc mohla obnovit demografickou rovnováhu a někteří odborníci dokonce předpovídali, že do roku 2010 budou lidé umírat přímo na ulicích. Nic z toho se však nenaplnilo. Retrovirální léky, z větší části financované americkou vládou, sice AIDS přímo neléčí, ale infikovaní jihoafričtí černoši každopádně žijí mnohem déle a mohou nakazit virem HIV další lidi.

AIDS však bude zabíjet i dál a dokonce i když odhlédneme od milionů předčasných úmrtí, nemoc výrazně zatěžuje zdravotnický systém naší země, protože pacienti trpící touto chorobou se do nemocnic a ordinací přicházejí léčit s jejími druhotnými příznaky. Jihoafrické zdravotnictví se řadilo k těm nejlepším na světě, ale především následkem epidemie AIDS se propadlo na úroveň země Třetího světa.

Jiné, tradičnější nemoci se zásluhou liberální jihoafrické imigrační politiky staly podstatně běžnějšími. Od roku 1994 naše vlády de facto otevřely hranice země. Výsledkem byl příliv lidí ze severu, hlavně ze Zimbabwe, ale také z Malawi, Zambie, Mosambiku a Nigérie. Nigérie je nejlidnatějším africkým státem a v této kategorii má během několika desetiletí předstihnout i Spojené státy. Jižní Afrika přijala odhadem mezi 10 a 15 miliony dalších Afričanů z cizích zemí, kteří ještě rozšířili chudinské čtvrti bující kolem každého většího sídla v JAR.

Kvůli tristním hygienickým podmínkám a nefunkční infrastruktuře jsou chudinské čtvrti ideálním semeništěm nakažlivých nemocí. Kinshasa nebo Nairobi mají během příštích třiceti let narůst na dvojnásobek dnešní velikosti. Rychle se šířící epidemie eboly by v takto hustě osídlené oblasti znamenala katastrofu, i „obyčejnější“ nemoci se však šíří podobně rychle.

Severní soused JAR Zimbabwe nám může posloužit jako znepokojivý náhled do budoucnosti. Jelikož Robert Mugabe vyhnal z jejich pozemků bílé farmáře, kteří byli páteří velice úspěšného hospodářství, Zimbabwe dnes jakž takž funguje jedině díky pravidelné potravinové pomoci – a i tak zemi sužuje hlad a nemoci. V roce zde propukla epidemie cholery, která se postupně rozšířila do JAR, Botswany, Zambie a Mosambiku. Červený kříž v Zimbabwe zaznamenal 98 309 případů cholery a 4 283 úmrtí. Patnáct procent obyvatel země je HIV pozitivní.

Pravděpodobnost malthusiánského zhroucení v Africe zvyšuje i skepse řady Afričanů ohledně západní vědy a medicíny. Dokonce i postgraduálně vzdělaní Afričané využívají služeb šamanů, eufemisticky označovaných za „tradiční léčitele.“ S rostoucím počtem Afričanů se klidně „tradičním“ směrem může posouvat i reakce úřadů, a to včetně okultních zvyků a rituálů. Pořád to bude člověk v bílém plášti pod střechou nemocnice, ale dost možná to bude černoch praktikující starodávné šamanské umění.

Řada černých intelektuálů věří, že AIDS vytvořili bělošští vědci za účelem kontroly růstu černošské populace. V Jižní Africe se to nejmarkantněji projevuje posedlostí kardiologem z Kapského Města Dr. Wouterem Bassonem, který byl před změnou režimu v roce 1994 hlavou výzkumné skupiny biologických a chemických zbraní, známé jako Project Coast. Někteří černošští sloupkaři ho překřtili na „Doktora Smrt“ a obviňují ho, že AIDS vytvořil ve své laboratoři. Přestože tomu nejspíš žádný běloch nevěří, Bassonovi liberální kolegové se i tak pokusili dosáhnout odebrání jeho lékařského oprávnění a doktor musel opakovaně vypovídat před soudem i nejrůznějšími vyšetřovacími komisemi. Nedávno mu po stížnosti liberálních akademiků zakázali vyučovat kardiologii na univerzitě ve Stellenboschi.

Wouter Basson

Wouter Basson

Jakkoliv zůstávají některé části jeho kariéry coby odborníka na biologické zbraně zahaleny tajemstvím, opakovaně prohlašuje, že pracoval jen na obranných zbraních během angolské války v 70. a 80. letech. Ty byly vyvíjeny na ochranu před biologickými a chemickými zbraněmi, které Kubánci a Sověti nasazovali proti angolským vojákům UNITA, podporovaným Jižní Afrikou.

Roku 2005 věnovali dva badatelé 28 měsíců rozhovorům s jihoafrickými černochy o jejich názorech na AIDS. Podle jejich zjištění černošky častěji přijímají západní vědecký pohled, muži ale obvykle věří spikleneckým teoriím: „Tyto konspirační teorie střídavě označovaly za původce nákazy pravicové bělochy, Dr. Woutera Bassona, jihoafrickou vládu, Američany, byznysmeny či armádu.“

O doktoru Bassonovi mluvili takto:

Ve své laboratoři vyvinul a vyrobil AIDS. Svou teorií chtěl zabít černochy. Nejprve virus otestoval na zvířatech a následně jím nakazil lidi.

Na jiných místech v Africe a v Sowetu – chaotickém černošském ghettu jižně od Johannesburgu – pak tazatelé z univerzit od obyvatel slyšeli, že AIDS může způsobit čarodějnice, která své oběti nejprve vpraví jed do úst, aby pak tělo následně chřadlo, dokud neumře.  Výstřední náhledy na nemoc nejsou nijak výjimečné ani mezi jihoafrickými předáky. Někdější prezident Thabo Mbeki opakovaně tvrdil, že AIDS není způsobena virem HIV, a prezident současný – Jacob Zuma – se kdysi proslavil vysvětlením, podle něhož lze nakažení po nechráněném styku s HIV pozitivní ženou zabránit obyčejnou sprchou.

Západní odpověď

Prudce rostoucí africkou populaci ohrožují chudoba, hlad a nemoci. Proto už dnes miliony Afričanů chtějí z domovského kontinentu odejít a žít na Západě. V příštích letech se tento pohyb jen dále zvýrazní.

Záleží jen na nás, jestli Afrika převálcuje Západ, jak jsem to popsal v předchozí části této minisérie. Máme více než dostatečné prostředky na to Afričany do našich zemí nevpustit, otázkou zůstává jedině to, zda máme dostatek vůle těchto prostředků použít.

V určité fázi by se mohl náhled bělošských elit na Afriku proměnit. Západní analytici nepochybně zkonzultovali své křišťálové koule a jsou si vědomi hrozby představované masivní populací Afričanů. Není možné, aby nevěděli, co by výrazná imigrace černochů udělala s hospodářstvím, rozpočty, zdravotnictvím, obecnou stabilitou a vším ostatním v jejich zemích.

Buď se Západ Afričany nechá vydírat, nebo se jim postaví na odpor. Současný příliv lidí z Afriky a Středního východu do Evropy není jen dílem války v Sýrii, ale také populační exploze v Africe. Kancléřka Angela Merkelová zprvu deklarovala laissez-faire postoje k imigračnímu problému, ale po příchodu více než milionu tzv. „uprchlíků“ se v Německu začínají objevovat známky zásadní nespokojenosti. V liberálním Švédsku se přes 60% uprchlických center stalo terči žhářských útoků, neklamná známka odporu k bezuzdné imigraci prosazované elitami.

Imigrace se ve většině zemí Evropské unie dnes stala politickým tématem číslo jedna a posiluje vzestup nacionalistických stran, jako jsou nizozemská Strana pro svobodu, francouzská Národní fronta, Dánská lidová strana nebo Švédští demokraté. Všechny se těší nezanedbatelné podpoře voličů, často i vyšší než třicetiprocentní, což si lze vykládat jako příslib, že by Evropané nemuseli svého kontinentu vzdát bez odporu.

Při nedávném zasedání nizozemského parlamentu dokonce Martin Bosma, poslanec za Wildersovu Stranu pro svobodu, kritizoval samotnou myšlenkou rozvojové pomoci Třetímu světu, když své levicové kolegy obvinil z „financování genocid a diktátorů“ v Africe. S přihlédnutím k neutuchající invazi Evropy ze Středomoří se jeví dosti pravděpodobné, že postoje k imigraci i zahraniční pomoci se do budoucna dále přitvrdí.

Kontroverzní britská sloupkařka Katie Hopkinsová před několika měsíci způsobila v Anglii skandál, když list The Sun otisknul její fejeton, kde přirovnala migranty putující přes Středozemní moře ke „švábům.“ V článku nazvaném “Rescue boats? I’d use gunships to stop migrants,” („Záchranné čluny? Migranty bych zastavovala ostrýma.“) se Hopkinsová vyslovila pro neprodyšné oddělení Evropy od Afriky:

Ne, nezajímá mě to. Klidně mi ukažte fotky rakví, těl vznášejících se na hladině nebo obrázky smutně se tvářících lidí za zvuků tklivých houslových melodií. Ani tak mě to nezajímá… Potřebujeme ozbrojené loďstvo, které donutí bárky obrátit se. Chcete lepší život? Máte šanci uplatnit svou kreativitu v severní Africe.

Během několika dní podepsalo petici vyzývající list The Sun k jejímu vyhození 200 tisíc lidí, Hopkinsová však vytrvala a přešla k jednomu z největších globálních zpravodajských portálů Mailonline, přidruženému k listu The Daily Mail.

Po celém Západě stále hlasitěji zaznívá hlas zdravého rozumu. Marine Le Penová, Viktor Orbán či Geert Wilders stále otevřeněji brání právo Evropanů zachovat si identitu a kulturu svých vlastních národů. Donald Trump způsobil poprask, když prohlásil, že by na jižní hranici Spojených států nechal postavit zeď a deportoval všechny nelegální přistěhovalce.

Podle liberálů by se s dostatečnou pomocí a investicemi Afrika mohla stát přitažlivější a Afričané by tak zůstávali doma. Podobné pokusy však už proběhly mnohokrát a i do budoucna jsou odsouzeny k nezdaru. Jakmile si lidé plně uvědomí dopady raketové populační exploze v Africe, přikloní se k opatřením typu prosazovaného Katie Hopkinsovou. Chtějí-li přežít, nemají Evropané a Američané jinou možnost než odříznout obří kontinent na obou stranách rovníku a ponechat jej svému osudu, s peněžní pomocí či bez ní.

Termín „Pevnost Evropa“ dostane do budoucna doslovnou podobu opevnění starého kontinentu proti invazi. „Kontrola přílivu“ prováděná apartheidovým režimem v Jižní Africe, kterou liberálové po celém světě v 60. a 70. letech 20. století tak halasně odsuzovali, se v Evropě i Severní Americe 21. století stane novým normálem – jestliže má naše civilizace přežít.

Bez možnosti emigrace i zahraniční pomoci, jejíž marnost stále častěji vidí i sami dárci, se Afrika může vyvinout do podoby vědeckofantastického dramatu, kde nemoci a chudoba spolu s vyspělými zbraněmi a komunikačními prostředky rozdmýchávají válku na život a na smrt. Anarchie panující na východě Konga, v Somálsku, severní Nigérii, Jižním Súdánu, Mali a Středoafrické republice se klidně může rozšířit. Osud jihoafrických bělochů se bude odvíjet od toho, jak se jim podaří zaštítit před zhroucením zemí na sever od nich, zatímco „xenofobní násilí“ páchané jihoafrickými černochy proti imigrantům ze severu bude nabývat stále větších obrátek.

Když Joseph Conrad ve své proslulé afropesimistické novele Srdce temnoty napsal ono slavné „Ta hrůza! Ta hrůza!,“ nikdy by si nedokázal představit, jak aktuálně budou jeho slova jednoho dne znít. Evropa se musí rozhodnout: zůstane ve světle nebo se poddá temnotě?

Úvaha Dana Roodta An African Planet? Part II  vyšla na stránkách American Renaissance 8. ledna 2016.

Není zde článek celý?