Česko bude by mohlo zaplatit asi až 50 miliard korun vlastníkům bytů

Český stát musí zaplatit miliony korun v rámci třech vzorových sporů s vlastníky bytů. Takových sporů však jsou tisíce a Česká republika tak možná bude muset zaplatit zřejmě desítky miliard korun.

Po Sametové revoluci jsme se museli vypořádat se státním vlastnictvím. V případě firem, které se byly schopné navzdory reálnému socialismu rozvinout, byl nejvhodnějším řešením jejich prodej. Aby největší firmy nepadly pouze do rukou privilegovaných (např. jejich zaměstnanců formou rozdávaných zaměstnaneckých akcií), byly jejich akcie nabídnuty ke koupi každému, kdo měl na nákup peníze (nebo alespoň obdržel úvěr). Tak u nás vznikla specifická forma „odnárodnění“ – kupónová privatizace.

Jenže kromě státního majetku k prodeji tady bylo hodně majetku k vrácení. Původním majitelům, popřípadě jejich dědicům. Kupodivu právě hlavní autor kupónové privatizace, ekonom Dušan Tříska přiznal v nedávném videorozhovoru pro FORUM 24, že patřil mezi tvrdé odpůrce restitucí, tedy mezi lidi, kteří nechtěli vracet kradený majetek, protože by to bylo velmi složité. Ve zmíněném rozhovoru přiznal, že pro uspokojení těch pravicových poslanců, kteří chtěli ukradený majetek lidem vracet, byl použit „špinavý trik“, kdy bylo stanoveno, že budou vraceny majetky sebrané po Vítězném únoru. Ve skutečnosti však toho bylo lidem hodně odcizeno již po válce, ještě před dokonaným komunistickým převratem. I tak si pan Tříska stěžuje, že hodně problémů přineslo třeba vrácení bytů původním majitelům.

Největší komplikace s sebou po revoluci neslo vracení církevního majetku a právě vracení bytů. Vzhledem k tomu, že byly mnohé církevní budovy či pozemky již dávno využívány k jiným účelům, docházelo u nich po revoluci často k pozastavení jakýchkoli aktivit až do vyřešení vlastnických práv. Přes snahu některých politiků (pravicových i levicových) se podařilo církevní restituce dojednat až po mnoha letech za vlády Petra Nečase.

Byty sice byly vráceny původním vlastníkům zpravidla mnohem dříve, nájemní smlouvy z dob komunismu však bývaly v rámci kompromisního řešení ponechávány a výše nájmů zůstávala ve statisících domácnostech regulovanou, zastropovanou (což změnila až vláda Mirka Topolánka). Problém je, že vládami stanovená cena často sotva stačila k pokrytí nákladů na obnovu bytu (odpisů v ceně reprodukce) a provozních nákladů.

Asi 5000 českých vlastníků domů a bytů si proto stěžovalo na náš stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Svoji újmu odhadli na nějakých 50 miliard korun. Dostanou je od českého státu? U zmíněného soudu byly vybrány modelové příklady stížností, jak připomíná ČTK. Právě jim nyní soud vyhověl, byť prozatím v nepravomocném rozhodnutí, jak upozorňuje české Ministerstvo spravedlnosti. Náš stát (resp. jeho daňoví poplatníci) tak bude muset zaplatit způsobenou majetkovou škodu, náklady soudního řízení a dvěma ze tří stěžovatelů také nemajetkovou újmu.

Kompenzace vlastníkům bytů sice probíhají již od roku 2009 díky českému Ústavnímu soudu, podle Občanského sdružení majitelů domů v ČR (OSMD) však české soudy přiznávají náhrady zhruba o 90 procent nižší, než jsou podle metodiky, kterou zvolil štrasburský soud. Z právního hlediska bylo přitom u evropského soudu problémem zejména nestanovení zákonného základu regulace nájemného. Tento stav přetrvával v letech 2002 až 2006 čili za vlád s převahou ČSSD s počátkem za vlády Miloše Zemana.

Na základě uvedených rozsudků lze předpokládat, že se i ostatních pět tisíc stěžovatelů domůže celkové kompenzace ve výši, která se přiblíží oněm 50 miliardám korun. Pokud by pan prezident Zeman splácel tuto částku tempem 60 tisíc měsíčně (což je částka, kterou dával na splácení státního dluhu a později ji přesměroval na dětské fondy), splácel by vlastníkům bytů tyto kompenzace asi 70 tisíc let.

Je sice jistě pravdou, že by řada nájemníků neměla peníze na deregulované (tržní, svobodně dohodnuté) nájemné, ale takové případy mají být případně řešeny prostřednictvím sociální politiky státu, nikoli skrze přenesení břemena v podobě nákladů (a nulového zisku) na pronajímatele. Soud tedy rozhodl v principu spravedlivě. Takový výsledek byl navíc dlouhodobě očekávaný.

Není zde článek celý?