Francie: Katastrofa přichází – přejděme do protiútoku

<!–

V souvislostmi s prezidentskými volbami ve Francii přetiskujeme pohled z řad francouzské Nové antikapitalistické strany (NPA). Článek byl napsán ke konci ledna a nestačil zohlednit vítězství kandidáta levého křídla Socialistické strany Benoîta Hamona v jejích primárkách, které v některých levicových kruzích budí poněkud nepodložené nadšení. K tomu, proč ani Hamon, ani další levicový kandidát Mélenchon, nepředstavují řešení, se snad v blízké budoucnosti vrátíme (redakce Solidarity).

Rozpočtově odpovědní Hollande a Valls. Foto: NPA

Co čekat od nadcházejících prezidentských voleb? V zásadě nic, nebo spíš to nejhorší – to je vcelku jasné. V tuto chvíli zůstává nejpravděpodobnějším scénářem, že proti sobě v druhém kole stanou Marine Le Pen a François Fillon. Nebo že by „Pénélopegate“ spolu s masovým odmítnutím programu našeho nového „pana Thatchera“ vynesly do role černého petra Emmanuela Macrona?

Je to nevídané. Jistě, je tu precedens z roku 2002. Ale ať už jakkoliv hodnotíme dlouhodobé trendy, které ho umožnily – „lepenizaci duší“, lidovou naštvanost  na socialisty – byla to přece jenom tak trochu náhoda. Kdyby tehdejší předáci „vícehlasé levice“ (Jospin, Hue, Chevènement, Taubira, Mamère…) tušili, že se něco takového může stát, vyřídili by si své spory jinak a jednotný (socialistický) kandidát této levice, která po pět let společně vládla a chystala se v tom pokračovat, by nebyl v prvním kole vyšachován Le Penem[1]. Tentokrát je to jiné. Nikdo si již neumí představit, že by se Le Penová do druhého kola nedostala – ba ani, že by se do něho dostal kandidát socialistů.

Takový je výsledek pětiletého Hollandeova prezidentování. Pět let brutálního a neuvěřitelně cynického vládnutí, proti vlastním voličům a lidovým vrstvám vůbec. Pět otřesných let, které uvolnily cestu vzestupu a zakořenění rasistické krajní pravice, zatímco na pravici se prosadil program, jehož protisociální a ultraliberální agresivita je nejvyhraněnější snad od vzniku Páté republiky [v roce 1958 – pozn. překl.].

A přitom nemají ani program „národní preference“[2], jak ho prosazuje Marine Le Pen, ani Fillonův katolicko–thatcherovský program ve společnosti většinovou podporu. S 25 %, které mu v současnosti (na konci ledna) přisuzuje většina průzkumů, je Fillon favoritem voleb. A 25 % není žádné tsunami. Přesto by kandidát Republikánů díky nim mohl za tři měsíce získat doslova plnou moc.

Socialistická pětiletka totiž zanechala v prostředí lidových vrstev takovou politickou spoušť, že pravice i Medef [Francouzský podnikatelský svaz – pozn. překl.] vycítily historickou příležitost vnutit zemi „konzervativní revoluci“, o jaké se jim donedávna ani nesnilo.

Socialistická strana se hroutí. Jak škodolibě řekl Jean–Luc Mélenchon, „prohrává i volby, které pořádá sama pro sebe“. Její primárky dokázaly přitáhnout jen gardu nejvěrnějších voličů, a i ti z větší části využili svůj hlasovací lístek k nafackování Vallsovi (který tak nahradil Hollandea v úloze popraveného). Valls volal po „vyjasnění“ a dočkal se. Nikoliv ovšem toho, které si přál. Výsledkem by mohlo být rozštěpení samotné strany.

Za této nebývalé politické situace, kdy Macron a Mélenchon „ujídají“ socialistům podporu zprava i zleva a především, kdy jsou voliči z lidových vrstev hluboce dezorientováni a znechuceni, by mohl zásadně antidemokratický charakter institucí Páté republiky zajistit pravici drtivé vítězství.

Hluboce antidemokratický systém

V tom totiž spočívá kouzlo Páté republiky: z velké buržoazní, vládní, přesto však menšinové strany dokáže udělat všemocného vládce státu. Za tímto účelem byly její instituce vytvořeny: dvoukolový většinový volební systém, neexistence jakéhokoliv poměrného zastoupení, obrovské pravomoci prezidenta, umlčování parlamentu pomocí článku 49–3[3] ústavy, vyřazování „malých kandidátů“ pomocí systému volitelských podpisů[4] – a výčet není konečný! V uplynulých pěti letech umožnily tyto instituce Hollandeovi a Vallsovi vládnout proti vlastnímu voličstvu, ba i proti vlastní parlamentní většině, ve stále větším odloučení, v obklopení svých dvořanů. Pokud zítra pravice vyhraje, dají možná absolutní moc i jí, ačkoliv nebude zastupovat víc než čtvrtinu voličstva – a ještě menší část společnosti.

Pod dojmem těchto 25 %, které jí průzkumy slibují (Chiracovi v prvním kole roku 2002 stačilo k udržení svého trůnu v elysejském paláci i 20 %[5]), si byla pravice tak jista snadným rozdrcením smrsklé a rozdrobené „levice“ v prvním kole a po ní i Le Penové v kole druhém, že si jádro jejích voličů v svých primárkách dopřálo opravdový kus žvance: staří boháči se masově vypravili k urnám, aby podpořili „nejserióznějšího“, tj. nejútočnějšího a nejzběsilejšího ze všech kandidátů. Letošní pravicové primárky byly pravým opakem těch socialistických z roku 2011: tehdy se v hrůze z možného Sarkozyho znovuzvolení velká část levicového voličstva v obsesivní snaze o „taktické hlasování“ shlukla kolem kandidáta, který stál kromě Vallse nejdál napravo, k obroušenému, konsenzuálnímu a středovému Hollandeovi. Zato pravicoví staří boháči si letos ve své nekonečné aroganci řekli, že „nic není nedosažitelné“!

Komunitaristické hlasování – ale pravicových katolíků

Pravicové primárky odhalily také jeden zvláštní fenomén: hlasování na základě komunitní příslušnosti. Nemyslíme tím to, které straší ve věži fantazírujících rasistických komentátorů, tj. hlasování muslimů, neboť žádná masová podpora francouzských muslimů určité politické straně neexistuje. Máme na mysli masové komunitaristické hlasování pravicových katolíků. Pravidelní účastníci hnutí „Demoška pro všechny“[6], mobilizovaní sdružením „Selský rozum“ (Sens commun), jehož podpoře se François Fillon oficiálně těší, dodali sarthskému kastelánovi[7] hlasy celých farností. Utvořila se tak nezanedbatelná úderná síla připomínající svou váhou „evangelikály“ v primárkách amerických republikánů.

Zdá se tedy, že ve Francii roku 2017 je možné ovládnout stát na způsob kapitalistického holdingu, který s pomocí celkem skromného kapitálu ovládá firmu, jež sama ovládá firmu ještě větší, a tak dále… Mobilizace katolické buržoazie (a thatcherovské k tomu, neboť křesťanské milosrdenství se u těchto lidí zřejmě nijak netluče s honem na chudé) se stala rozhodující pákou, která dala Fillonovi na podnose primárku, jež ho zase možná vynese do prezidentského křesla. Tomu říká Fillon „důvěra Francouzů“…

Ohledně Páté republiky je ovšem nutno doplnit dvě upřesnění. Předně, jedná se o karikaturu, nikoliv však o výjimku ve světě moderních „demokracií“, kterým by spíše slušel název „oligarchický právní stát“, abychom použili výraz, který přiléhavě uplatnil filosof Jacques Rancière. Jedná se o mocenské aparáty ve službách vládnoucích tříd, jejichž profesionální politický establishment a vysoká byrokracie jsou tisíci pouty propojeny s buržoazií a velkými podniky, a jejichž fungování je staví mimo jakoukoliv skutečnou kontrolu ze strany lidových mas. Jejich hladký chod je podmíněn permanentním potlačováním politické aktivity těchto mas, k čemuž patří i neúčast lidových vrstev ve volbách. Pokud je tu nějaký vývoj, spočívá pouze v tom, že jsou tyto státy stále oligarchičtější a stále méně právní.

Otřepaný volební cirkus a praskliny v systému

Zadruhé, při vší účinnosti, s jakou vykonává svou špinavou antidemokratickou práci, je Pátá republika na konci s dechem. Systém dvou stran (socialistů a pravice), který byl v roce 2012 ještě pevně v sedle,  mezitím ustoupil tripartismu zahrnujícímu Národní frontu, a nyní se socialistický blok rozpadá. Primárky byly u nás převzaty ze Spojených států, aby posílily monopol obou velkých vládních stran předváděním pečlivě otesaných „alternativ“, poskytováním „předvýběru“ mezi „osobnostmi“ stejné politické „tendence“, to vše za součinnosti médií, která nás přesycují vskutku bohatými „diskusemi“. Politicko–mediální cirkus dobře zafungoval v roce 2011 pro Hollandea i v loňském roce pro Fillona – až nakonec v lednu 2017 v případě Socialistické strany vykolejil. Tak to dopadá, když se „stádo voličů“ najednou začne vzpírat…

V systému se objevují viditelné praskliny, a pravice se možná radovala předčasně. Stačily dva měsíce, a Fillon, donedávna ještě favorit, se ocitl v prekérní pozici. Nejprve lidé zjistili, jaký je jeho program! A hned na to, po vypuknutí skandálu „Pénélopegate“, přišli na to, jaký je člověk, který ho prosazuje: nesnesitelný velkoburžoust, který věděl o čem mluvil, když v roce 2012 na Twitteru drze psal, že „je sociálně nespravedlivé, když někteří tvrdě pracují za málo peněz, zatímco jiní nepracují a dostávají peníze od státu[8]… A tak se zdá, že politická situace je zase o trochu otevřenější.

Zatím to bohužel vypadá, že z toho těží hlavně političtí dobrodruzi jako Marine Le Pen, nebo na zcela jiné úrovni Emmanuel Macron[9]. Pravda, i Mélenchon doufá, že dokáže příležitosti využít. Ale co by udělal s případným volebním průlomem, kromě toho, že by si vychutnal potěšení z potrestání socialistů a z přeskočení jejich kandidáta? Co potom tváří v tvář tvrdě pravicové vládě, která má zřejmě našlápnuto k ustavení? Nedělejme si příliš iluzí o tom, co může vzejít z tohoto stále patetičtějšího volebního cirkusu. Řekněme raději rovnou a opakovaně, že legitimita příští vlády bude pro nás, stejně jako pro miliony dalších lidí, nulová.

Budoucnost není předem dána

Tak jako tak nesmíme pro deprimující volební scénář, který se před našima očima rozvíjí, zapomenout, že poměry sil ve volbách, pokřivené ještě k tomu nedemokratickými institucemi, nejsou věrným obrazem politického poměru sil ve společnosti. Zopakujme ještě jednou, že ultraliberání Fillonův program má jen menšinovou podporu. Vidíme to třeba na tom, že kandidát „slz a krve“ už musel ustoupit od jednoho jeho podstatného bodu (navrhoval původně, aby zdravotní pojištění pokrývalo pouze závažné choroby), od čehož rychle odvedl pozornost několika sprostotami kolem „boje proti kriminalitě“ a přistěhovalců.

Pravice i zaměstnavatelé si dobře uvědomují paradox případného volebního vítězství, které by dalo plnou moc straně, jejíž program by přitom během kampaně utrpěl značné šrámy. Chystají se tedy k rychlému a silnému úderu, aby bleskově protlačili „reformu naší země“ v podobě zákonných vyhlášek v průběhu léta. Chtějí využít povolební otupělosti, než se lidé probudí a než dojde k sociálním mobilizacím. Těchto mobilizací se totiž bojí a s neklidem je vyhlížejí, navzdory svému okázalému opovrhování „ulicí“, „násilnými jednotlivci“, „odbory, které dnes zastupují už jen málokoho“. Vědí, že by jejich program mohl narazit na masové a odhodlané reakce v podobě stávek i demonstrací.

Naše úžasné hnutí proti novele zákoníku práce jim může být varováním a nám zase povzbuzením.

Když už Marine Le Pen vidí v Trumpovi svůj vzor, zatímco Fillon sní o tom, že si zahraje na konzervativní revoluci Ronalda Reagana, pohleďme i my na druhou stranu oceánu. Miliony lidí demonstrovaly, aby překazily oslavy Trumpova nástupu do úřadu. Bouřící se miliony lidí, často zároveň zklamaných osmiletým vládnutím demokratů, snad i s pocitem zahnání do kouta, v Americe povstávají – možná se schyluje k nové vlně organizování, aktivismu a bojů.

Z tohoto vývoje vychází skutečná naděje, že rasismus a asociální řež, které by ve volebních urnách mohly v květnu 2017 zvítězit, nakonec skončí v popelnici. V tomto kontextu staví Nová antikapitalistická strana (NPA) do voleb svého kandidáta Philippea Poutoua, ne proto, aby si hrála na „volební perspektivy“ (to je jedna z podstatných věcí, na kterých se neshodneme s Jean–Lucem Mélenchonem), nýbrž aby propagovala program sociálního boje.

Vyšlo pod názvem „Face à la catastrophe annoncée, l’urgence se la riposte“ v únorovém čísle časopisu „L’anticapitaliste“. Překlad Martin Churáň.

[1]           Socialistický premiér Lionel Jospin, považovaný za favorita, skončil v roce 2002 s 16% třetí – těsně ho předstihl vůdce Národní fronty Jean–Marie Le Pen. Přes 15% hlasů obdrželi dohromady kandidáti komunistů Robert Hue, středolevých radikálních socialistů Christiane Taubira, zelených Noël Mamère a levicových národních suverenistů Jean–Pierre Chevènement (pozn. překl.).

[2]           Míněno je v tomto případě systematické upřednostňování „domácích“ před obyvateli cizího původu (pozn. překl.).

[3]           Tento paragraf umožňuje vládě přijímat zákony i bez souhlasu parlamentu. Poslanci mají možnost zákon zvrátit, pokud o něm do osmačtyřiceti hodin vyvolají hlasování – zamítnutí zákona se v takovém případě rovná vyslovení nedůvěry vládě a vede k její demisi. Vláda Manuela Vallse tohoto článku často využívala k prosazování liberálních reforem vyvolávajících odpor u části vlastních poslanců (pozn. překl.).

[4]           Ke kandidatuře v prezidentských volbách je třeba získat podpisy pětiset poslanců, senátorů, regionáních zastupitelů nebo starostů. Je to výrazná překážka pro kandidáty, kteří nemají podporu aspoň části politické reprezentace, tj. v  establishmentu (pozn. překl.).

[5]           Jelikož spolu se Chiracem postoupil do druhého kola krajně pravicový politik Jean–Marie Le Pen, získal Chirac v druhém kole celých 83 %, ačkoliv většina voličů o jeho setrvání v úřadě nestála (pozn. překl.).

[6]           „La Manif pour tous“ – hnutí vzniklé v letech 2012–13 na protest proti uzákonění sňatků stejnopohlavních párů (přezdívaného „le mariage pour tous“ – „manželství pro všechny“). Jejích demonstrací se hojně účastnili mladí konzervativní katolíci (pozn. překl.).

[7]           Sarthe: konzervativní a spíše venkovský kraj v západní Francii, v němž Fillon udělal většinu své politické kariéry (pozn. překl.).

[8]           Fillon je podezřelý, že několik let zaměstnával svou manželku Pénélope jako poslaneckou asistentku, ačkoliv pro něho žádnou pracovní činnost nevykonávala, a k tomu dvakrát ukončil její pracovní poměr formou, která jí zajistila co nejvyšší odstupné. Pochybnosti jsou i kolem pracovních úkonů jeho dvou dětí, které rovněž zaměstnal (pozn. překl.).

[9]           Bývalý manažer v investiční bance, kterého Hollande bezprostředně po volební kampani, v níž mimo jiné prohlásil, že „mým skutečným protivníkem je finanční kapitál“, jmenoval náměstkem ředitele prezidentské kanceláře a po dvou letech ministrem hospodářství. Jako ministr prosazoval mimo jiné liberální změny v zákoníku práce, po projevení přílišných politických ambicí se stal Hollandeovi i Vallsovi nepohodlný a byl z vlády odvolán. Nato založil liberální hnutí En marche („Vpřed“), které vyvolává nadšení zejména ve spektru, jež by v našich podmínkách sahalo zhruba od zelených po TOP 09, nejvíce však mezi novináři. Díky poklesu Fillonovy popularity mu nyní průzkumy předpovídají postup do druhého kola – volební program ovšem dosud nepředstavil (pozn. překl.).

Není zde článek celý?