Givi zavražděn. Poslední… Poslední?

5471eeb2fa03aec4e9f797bee84ca412Zabit byl (ve své vlastní pracovně) Michajl Tostych, přezdívaný „Givi“. Zatím je možné přesně říci jen jedno: ti, kdo začali likvidaci polních velitelů samovyhlášených DNA a LNR, pracují podle děsivého „harmonogramu“, jen občas zpomalí, pak zrychlení. A tak jde vše podle plánu, jak se říká… Je to hrozivý seznam, pečlivě vypracovaný zpravodajskými agenturami. Od prvních dnů po dnešek:

– 23. ledna 2015 v Pěrvomajsku (Luhanská oblast) bylo rozstříleno auto, ve kterém se nacházel velitel tohoto města – důstojník kozácké národní gardy „Velikého vojska Donského“ Jevgenij Iščenko. Zabit byl spolu se třemi Rusy, kteří přivezli humanitární pomoc;

– 26. března 2015 v Doněcku na křižovatce ulic Čelujuskinčeva a Vatutina neznámí stříleli na auto velitele praporu DNR „Mirage“ a zároveň poslance parlamentu Novorossie Romana Voznika (volací znak „Cikán“). Voznik i jeho tělesný strážce na následky zranění zemřeli;

– 23. května 2015 na výjezdu z obce Michajlovka (Luhanská oblast) najelo na minu a potom bylo rozstříleno z kulometů auto velitele brigády „Přízrak“ (LNR) Alexeje Mozgového, jedoucího z Alčevska do Luhansku. Zemřel sám Mozgov, jeho mluvčí Anna Asjejeva, dva strážní, řidič a dva místní obyvatelé, jejichž auto se v době výbuchu nacházelo blízko auta polního velitele;

– 27. července 2015 zemřel velitel diverzně-zpravodajské skupiny „Rjazaň“ ozbrojených sil DNR Eduard Gilazov (volací znak „Rjazaň“). Okolnosti smrti nebyly oznámeny a o samotném umrtí bylo informováno až v srpnu téhož roku. Zřejmě tajné;

– 12. prosince 2015 na trati Stachanov – Pěrvomajsk (Luhanská oblast) bylo zlikvidováno auto velitele samostatné šesté motostřelecké kozácké police Lidové milice LNR, atamana Pavla Dremova (volací znak „Baťa“). „Baťa“ zemřel na místě, jeho řidič zemřel v nemocnici;

– v noci z 8. na 9. ledna 2016 v Horlivce (Doněcká oblast) neznámý odstřelovač zastřelil zástupce velitele 100. brigády republikové gardy DNR plukovníka Jevgenije Kononova (volací znak „Kočka“). Jeden čas dokonce existovalo podezření, že střelce přivezli v autě OBSE;

– 3. července 2016 v Makjejevce (Doněcká oblast) byl na železničním přejezdu výbuchem nástražného zařízení zničen vůz s velitelem 7. brigády armády DNR Alexandrem Bušujevem (volací znak „Úsvit“);

– 24. září 2016 roku byl v Lugansk nalezen oběšený v kanceláři ex-premiér LNR Gennadij Cypkalov, obviněný z pokusu o státní převrat. Podle zpráv ukrajinských médií a podle svědectví bývalého šéfa parlamentu LNR Alexeje Karjakina byl nejprve udušen a následně byla inscenována sebevražda;

– 2. října 2016 byl v Slavjanoserbsku Luganské oblasti zastřelen uznávaný a v regionu dobře známý bojovník Armen Bagirjan jménem „Buggy“, který v té době fakticky už řídil Slavjanoserbsk. Vůz s opolčenci z praporu „Jegor“ (plný název – „Jegorovský územní prapor č. 13 města Rovjeňky LNR) byl rozstřílen, zahynuli všichni;

– 16. října 2016 ve výtahu svého domu v Doněcku byl výbuchem zabit velitel jednotky „Sparta“ Arsenij Pavlov, známý jako „Motorola“;

– 27. ledna 2017 v Moskvě zemřel na infarkt bývalý šéf LNR Valerij Bolotov, ale jeho manželka je přesvědčena, že byl otrávený při pití kávy se svými spolupracovníky.

A nyní velitel brigády Michajl Tolstyj („Givi“), jak napsali v sociálních sítích „poslední živý hrdina Novorossie“…

Řeknu hned na začátku: nechci a nebudu diskutovat o tom, kdo Giviho zabil. Takových verzí může být pět: ukrajinská strana obviní Rusko, které podle ní „začišťuje“ a unifikuje kontrolované „separatistické a teroristické enklávy“, zatímco Rusko se toho zřeklo. DNR a LNR už z vraždy obvinily ukrajinskou stranu, jejíž někteří zástupci již v celé své kráse prokázali své nelidské instinkty a kanibalistické sklony, radujíce se z cizí smrti. Někdo další může říci, že na vině je buď politický boj o moc uvnitř DNR mezi jeho vůdci, anebo ekonomická demontáž na základě toho, že něco „vyždímali“, ale nerozdělili. P átá možnost je úplně blbá a ukrajinská: došlo k samovznícení něčeho hořlavého, co Givi nedbale uložil v pracovně. Z takového vysvětlení na Ukrajině začaly politické vraždy: téměř před 25 lety, 14. února 1992 byl v Kyjevě zavražděn poslanec-novinář Vadim Bojko a jeho smrt vysvětlili explozí televizoru, pod který postižený nechtěně dal kanystr s benzínem, a proto při požáru shořel. Aha! V malinkém jednopokojovém bytě poslanec, který prakticky nikdy neřídil, skladoval benzín. Byl jsem u něj v předvečer vraždy a ten benzín, pokud by tam skutečně byl, by mi musel stát přímo před nosem. Výbuch byl tak silný, že betonové panely v domě popraskaly. Ale plíce neměl Vadim spálené. Protože ho zabili už před pož& aacute;rem. A popel objasnění zakryl…

Nebudu diskutovat ani o tom, komu to prospívá a kdo v konečném případě vyhrál. V občanské válce konečný vítěz není, dokonce ani když nastane mír. Dozvuky občanské války na území Ruské říše, která se stala sovětskou, se ozývají i dnes. Protože následníci oněch stran války se nemohli dohodnout, kdo tam byl hrdina, a kdo je pronásledovatel a utiskovatel. Pamětní desky jedněch i druhých polévají červenou barvou do současnosti. A nejen v Rusku.

Ale hrdiny obě válčící strany měly. Každá své. Přesně tak, jako je tomu teď. I když se jmenují jinak: hrdinové i vrazi, teroristé i separatisté, obránci Vlasti a obránci své země, „vatnici“ a „ukropi“. A to všechno proto, že občany jedné země rozdělily na nepřátelské strany různé nápady, vize a chápání toho, jaká by měla být jejich společná země. V Kyjevě majdan a převzetí moci 22. února 2014 nazývají „revolucí důstojnosti“, zatímco v Doněcku a Lugansku – „neonacistickým a neofašistickým převratem“. A ono je to opravdu spíš podobné na uchopení moci cestou státního převratu. Protože jako „revolu� �ní“ lze nazvat leda změnu zahraničně-politické orientace Ukrajiny (z proruské na prozápadní) a duchovně-ideologickou a humanitární transformaci života společnosti (z internacionalismu na zřízení neonacistické etnokracie v podobě „Ukrajina pro Ukrajince“). Vše ostatní zůstalo beze změny – ekonomický oligarchický model ekonomiky a stejný princip rozdělení získaného produktu. To je základní model státu, základ základů zůstal nezměněn. Změnila se pouze nástavba, jak by říkali bolševici-revolucionáři. Dokonce i oligarchové zůstali stejní. Téměř všichni. A po krku si jdou stejně jako před “revolucí“.

Jinými slovy, v Kyjevě došlo ke státnímu převratu s vnějším vměšováním kurátorů-sponzorů, kteří „si objednali“ jinou politickou orientaci a oblékli ji do barev „národního obrození“ a boje proti „ruskému kolonialismem“. Ale Donbasu přeorientování dovoleno není, a tak se postavili proti. Chtěli odejít tam, kde jim garantovali staré osvědčené pořádky – do Ruska. Stejně jako Krym. Jenže Kyjev poslal do Donbasu armádu karatelů-patriotů-neonacistů-neofašistů. A tam dnes bojují – jedni za pomoci Západu, druzí z Ruska. Ale Ukrajinci (v politickém smyslu toho slova) zabíjejí stejné Ukrajince. A čím více zabíjejí, tím více někteří chtějí dokázat, že mají pravdu, zatímco druzí – že už nikdy nechtějí být s Ukrajinou…

Chtělo by to však pohovořit o tom, co by měl dělat Donbas a zbytek Ukrajiny v takové situaci. I o tom, na co se nechce ani pomyslet. Za prvé je zřejmé, že tragédie Donbasu spočívá v tom, že on sám se vidí v takové podobě (maximálně samostatné DNR/LNR), v jaké ho nikdo nepotřebuje. Zní to asi cynicky, ale Ukrajina Donbas potřebuje jako území (zemi) s uhlím a zbytky z průmyslu, ale bez lidí. „Vatniky“ a „separy“ orientované prorusky a neuznávající hodnoty banderovského neonacismu Ukrajina nepotřebuje. Ti by přinejmenším kazili elektorální obraz, posílaje do do Kyjeva „genetické smetí“ – poslance, kteří „zvrací na vlast“ už jen ze samotn ého pohledu na Stěpana Banderu. A jako maximum, pokud by si víceméně nezávislá území LNR a DNR s pomocí Ruska ve federální Ukrajině žila lépe, než ostatní regiony, pak by se stala vorem i pro ostatní regiony „едынойи крайины“, měnící se na bezcenný přílepek Západu. To znamená, že očividné se stane ještě očividnější. Jako i výrazná ubohost úřadů, postrkujících zemi na Západ. K čemu by to Kyjevu bylo?

Ale soudě podle prohlášení těch nejhlasitějších, hloupých a prostě netrpělivých hlásných trub v Moskvě, Donbas jako území (země) ani Rusko moc nepotřebuje. Moskevským politechnologům, zodpovědným za ukrajinské směřování jsou naopak potřební lidé Donbasu, kteří žijí na Ukrajině, a „kazí“ elektorální obraz neonacistické Ukrajiny. Obyvatelé Donbasu ve federální Ukrajině by měli chránit svou zemi před konečným sklouznutím ve smyslu „Pryč od Moskvy!“. Jenže tohle je pěkný nesmysl. Nevšímat si toho, strkat hlavu do písku a nehledat, jak prolomit patovou situaci… Musí se změnit toto paradigma, pak to bude jasné.

Za druhé, – a to se mi zdá nejdůležitější! – nerad bych, aby konečné „začišťování“ samostatných a výjimečných polních velitelů – lídrů veřejného mínění, a prognozovaná změna vedení DNR a LNR (začištění nebo odovolání do Moskvy údajně pro Kyjev nepřijatelného Alexandra Zacharčenko a Igora Plotnického) předcházelo nebo bylo předpokladem pro jednání o míru mezi Kyjevem, Doněckem a Luhanskem.

Ale právě o tom se již otevřeně mluví v Kyjevě! Schéma je podle nich takovéto: v USA přišel Donald Trump a začal měnit geopolitické přístupy, k čemuž potřebuje partnerské Rusko; dohodl se s Putinem na podmínkách smíření na Donbasu jako předpokladu společného postupu proti ISIL; přes Angelu Merkelovou se to doneslo k Petru Porošenkovi a pak se obě strany dohodly na zahájení jednání. Samozřejmě v „normandském formátu“, jak jinak. Možná dokonce i na nějak modifikovaném „Minsku-2″. A velvyslanec Německa v Kyjevě již vypustil zkušební balónek o volbách – že prý by byly možné i bez ukrajinských vlajek v každé vesnici DNR/LNR. I bez ukrajinských str an a politiků, kteří nyní stejně v Donbasu žádné šance na zvolení nemají.

A Kyjev by na tyto „signály“ zase mohl odpovědět svým požadavkem: takové volby – ano, ale „bez nepřijatelných postav, které se poskvrnily zločiny proti Ukrajincům a Ukrajině“. V Kyjevě se už dlouho tvrdí, že neakceptují volby v Donbasu, na základě nichž by se poslanci Rady stali Zacharčenko, Plotnický, Givi a další polní velitelé opolčenců. Teď se jimi tedy již nestanou, když je zabili. Ale zůstali tu lídři samovyhlášených republik. Co s nimi? Jak je udělat „atraktivními“ pro Kyjev?

Je to s ohledem na vraždu Giviho strašná otázka. Posledního, kdo začínal „svou válku“ nikoli kvůli geopolitickému rozložení, ale kvůli osobnímu nesouhlasu s převratem 22. února 2014 a s tím, co po něm následovalo a co by čekalo obyvatele Donbasu…

Za třetí, zabít je bohužel možné všechny. A všude. V dnešním Donbasu – a kdekoli jinde. V občanské válce, jak ukazují světové zkušenosti, často dochází k válkám všech proti všem. Podle principu „oko za oko, zub za zub“. Ale i když se tak nestane, a „začištění“ povede k požadovanému výsledku – jednáním o míru, stále tu zůstává otázka víry, důvěry, jistoty a záruky, že mír se bude dodržovat a že nikdo už nebude trpět.

Ale před tím, jak obyvatelé Donbasu, tak i podněcovatelé „zklidňujícího začištění“ si musí být jisti, že pokud, nedej Bůh, jednání ztroskotají, pak DNR a LNR si nadále uchovají svůj status quo a nestanou se obětí tentokrát už masivního „začišťování“ ze strany OSU a sankčních praporů neonacistů, které vstoupí na Donbas budovat tam svou „Ukrajinskou Ukrajinu“. Jenže vůdci donbaského ozbrojeného odporu, kteří to uměli udělat, byli jeden po druhém odstraněni. A tak se může stát, že „válka za ruský svět“ bude pokračovat, ale vést doněcké opolčence do boje už nebude mít kdo. Pak je „Tornádo“ a „Azov“, „Ajdar“ a Ná ;rodní garda Ukrajiny a rozpráší…

Na druhé straně – je již k dispozici jasné personální vychýlení ve prospěch Kyjeva. Ti pro Kyjev nejnepřijatelnější představitelé „vatniků“ a „saperů“, jsou již zabit. A vůdci těch, kdo nazývali a i nyní vidí v obyvatelích Donbasu jen „genetické smetí“, které lze – a také je nutné – zničit, třeba i za pomoci atomové zbraně (Julia Tymošenková), ti zůstali. A dokonce si i dobře stojí. Tymošenková, Oleg Ťagnibog, bývalý premiér Arsenij Jaceňjuk, který začal obkličovat Donbas ostnatým drátem v podobě „evropského valu“, ti by nejraději kandidovali na prezidenta. Arsene Avakov, Alexander Turčinov, Dmitrij Jaroš a všichni ostatní po slanci-velitelé batalionů, mluvčí Rady Andrej Parubij, – ti všichni jsou na pozicích. Co s nimi? Kdo je zastaví, nebo by je měl zastavit?

Bez této důvěry je nepravděpodobné, že by se obyvatelé Donbasu k Ukrajině přidali…

Rozdíl v hodnocení toho, co se děje, v přístupech a v plánech do budoucna je obrovský. A zde jsou dvě výmluvná potvrzení – tentýž plakát, ale po-donbasku a po-ukrajinsku:

obr. ruský:

givi-dead5-01

Díky za vše!

obr. ukrajinský:

givi-dead5-02

vlevo: Místo pro Giviho, vpravo: Mizerní bastardi… rychle doplnit!

…Chápete, o čem mluvím? Je to děsivé. A strach bohužel je namířen i do nejisté budoucnosti, kterou však už mnozí nemají…

Zdroj: http://antifashist.com/item/ubit-givi-poslednij-poslednij.html

loading…

Není zde článek celý?