O nezbytnosti „služebnického džihádu“

Služebnický džihád

Naše vědomí má i vyšší rozměry než ty kvalitativní, materiální a užitné.

Autor: James

Moderního člověka lze vcelku právem označit za posedlého stroji. Tato obsese někdy bývá oslavována jako „pokrok“ lidstva, jindy zase zesměšňována termíny jako „instagramová generace.“ Mnozí velebí propojenost prostřednictvím sociálních médií, i když zaznívají i hlasy odsuzující jejich reduktivní a odlidšťující účinek. Toto nové, velice těsné spojení „společnosti“ s „technologií“ skutečně dalo vzniknout řadě nových jevů, za všechny jmenujme „sociální média“ či „technokracii.“

Už při zběžném rozboru zjišťujeme, že mnoho lidí se k tomuto vývoji staví poněkud váhavě a ostražitě. Odvrácenou stranou přitažlivosti technologického pohodlí, neustále se vznášející na pozadí, je strach z jakési formy Faustovy smlouvy. Obavy, že jsme možná výměnou za tento obří nárůst sociální síly bez vědomí většiny uživatelů obětovali něco mnohem zásadnějšího. Je tomu skutečně tak? A kdyby ano, bylo by řešením nějaké ludditské bláznovství?

Jak jsem zmínil ve svém předcházejícím příspěvku, puška je zbraní „zchytralých,“ ve smyslu zchytralosti hadí. Rozhodně není náhodou, že masově vyráběné palné zbraně, plody lidského technologického pokroku, sdílejí původ se svými sourozenci z rodiny „pokroku,“ sociálními médii a počítači. Je-li to pravda, neměli bychom pak být schopní odhalit původní, „duchovní“ hadí DNA – jeho „zchytralost“ – také v těchto nových formách technologie?

Znovu, jak jsem napsal dříve, kořenem hadí „zchytralosti“ není slib lidem, kteří pojí zakázaného ovoce, že budou bohové, ale že budou jako bohové. Tedy že neprodělají transsubstanciaci na bohy, ale stanou se jejich napodobeninami. Jak kdysi řekl moudrý muž: „Být zchytralý znamená napodobovat moudrost poté, co byla zbavena podstaty – svého světla – a následně ji užít ke svým vlastním cílům.“ 1] Neděje se dnes na celospolečenské úrovni prostřednictvím „sociálních médií“ právě toto? Příkladů se nabízí celá řada, zaměřme se tedy na jeden konkrétní.

Dokonce i moderní lidé v kypícím světě „digitálního věku“ často mluví o „ztraceném umění konverzace.“ 2] Co ale toto „ztracené umění konverzace“ vlastně je? Podle mých osobních zkušeností se zdá, že většina současníků konverzací míní rozptýlení, kterého se jim dostává z různých „zajímavých věcí“ probíraných s ostatními. Lidé se baví o svých „oblíbených“ věcech, ať už se jedná o nejnovější epizodu Hry o trůny nebo o tom, který politik je největší „cuck.“ 3] Převládajícím módem moderní konverzace však je nade vší pochybnost povrchnost – plytkost. Chybí skutečná „hloubka.“ Lidé mluví, ale nevedou skutečné „konverzace.“ Když tedy lidé hovoří o „umění konverzace,“ jako by spolu míchali zábavu Avengers s uměním Kánonu v D-dur.

Nejvíce to bije do očí v onom koutě sociálních médií zapojeném do nejrůznějších „iniciativ“ a propagace „ideálů.“ Je to svět, kde se lidé považují za idealistické (kolik asi teď po útoku v Nice uvidíme profilových obrázků na Facebooku podbarvených francouzskou trikolórou?), aniž by museli projít sebemenší vnitřní proměnou nebo podniknout nějakou vnější akci. Sociální média bez sebemenších pochyb tvoří jeden z mnoha aspektů „světa hada,“ 4] kde se zcela podle očekávání nakládá s nekonečnou masou a její digitální sentimentalitou jako s moderními nekrytými penězi. „Má to smysl jen proto, že tomu všichni věříme.“ 5] Znovu tak narážíme na plazí „zchytralost,“ která pracuje s povrchností.

Navíc zpravidla rozhovor vedený s pomocí technologie nijak nezmění ani jednoho z účastníků. I při zběžném pozorování si uvědomíme, že většina lidí na internetových fórech a v diskusích neustupuje ze svého světonázoru ani o píď. 6] Z jejich konverzací s ostatními nikdy nevzejde nic nového, jsou naprosto neplodné. Dokonce se mi stává, že mluvím s lidmi, kteří jednoduše po deseti minutách odejdou s pocitem, že dosáhli „konverzace.“

Mezi povrchností a sterilitou je hluboké pouto. Tuto skutečnost demonstruje homologií například arkánum sexuálního aktu. K dosažení početí, fyzické „hloubky“, je třeba svazku muže a ženy, teprve tehdy vzniká nový život a lidský organismus se zachovává. Moderní konverzace se však zpěčuje byť i jen nesmělým pokusům o jakoukoliv duchovní nebo emocionální hloubku.

Moderní konverzace má jediný cíl: uspokojit to, co už známe – naši vlastní podstatu. Chrlíme (v originále „ejakulujeme“ – pozn. překl.) ze sebe vlastní neúplnou (tedy haploidní) podstatu bez jakéhokoliv dosažení hloubky. Činíme tak s pomocí ostatních jednotlivců, kteří slouží výhradně k masáži vlastního ega. Tato sterilita, vzájemné uspokojování a absence nového vývoje osoby – nebo snad pozvednutí jejího vědomí – dodává moderní konverzaci punc masturbace. Není tedy divu, že pornografické využívání internetu, které tento zvyk umožňuje, je upřednostňovaným módem konverzačních orgií v prostředí sociálních médií. Málokoho také překvapí, že moderní svět, který tak žalostně nesprávně vykládá a užívá umění sexuálního aktu, přistupuje ke konverzaci s takovou mírou sobecké objektivizace.

Tato promiskuita moderního technologického „spojení“ je příznačná i pro další z proudů dnešní modernity, dědictví „světa Hada“: zmatení kvantity a kvality. Hodnota konání i jednotlivců se nezřídka odvíjí od množství zhlédnutí na YouTube, počtu přátel daného člověka, toho kolik hlasů získá ve volbách, kolik peněz bere nebo kolik gólů se mu povede vsítit atd. Podobně pak v rozhovorech nezřídka býváme vystaveni litaniím o tom, kolik „celebrit“ nebo „zajímavých“ lidí daný člověk zná. Přednost dostává číslo a váha – technoekonomická mašinérie je posedlá světem kvantity. Právě o dosažení tohoto „ráje“ buržoazního života usilujeme prostřednictvím „technologického zázraku.“ Sociální média – online společnost – se podobají skutečné společnosti, ale nemohou se jí stát. A moderní, technologicky blyštivá buržoazní společnost dosahuje čehosi podobného míru a spravedlnosti, i když ve skutečnosti postrádá obojí.

Lze ale všechnu vina svalit na stroj? Ve starším příspěvku jsem zmínil, že zbraň je morálně neutrální, stejně jako počítač. Proto Frank Herbert – mystický svatý Jan sci-fi žánru – vložil Letovi II. Atreidovi do úst následující slova:

„Cílem džihádu byl i strojový přístup, nejen stroje samé,“ vysvětlil Leto. „Lidé ty stroje vytvořili, aby nás zbavily smyslu pro krásu, našeho nezbytného (originál v článku ‚serfdom‘ – je chyba v českém překladu knihy, kde se zjevně překládalo selfdom? pozn překl.), na jehož základě dokážeme konat živoucí rozhodnutí. Stroje byly samozřejmě zničeny.“ 7]

Jinak řečeno není hříchem zakázaného ovoce umělé inteligence jen obdaření stroje vědomím (hraní si na Boha), ale také vzdaní se vlastního „nezbytného já (? – viz výše)“ ve prospěch věcí nižšího řádu. Hříšnost umělé inteligence nespočívá v následcích vyzvednutí strojů na naši úroveň vědomí, ale ve vytvoření společnosti a jednotlivců natolik mechanizovaných a materialistických, že se stali strojům k nerozeznání podobnými. Nikoliv v tom, že se snažíme naučit stroje tvořit umění a hudbu, ale v tom, že lidé dělají stupidity, jako že přiřazují noty desetinným místům a následně předstírají, jak oceňují „nádheru“ výsledné kakofonie. Ne v pokusech naučit stroje emocím, ale ve sjíždění clickbaitových videích našich feedů při hledání nové dávky emocí.

Moderní Turingův test v plné děsivosti ukazuje nikoliv nesmírný technologický pokrok, ale prázdnotu a plytkost současného lidstva. Hrůzu takřka lovecraftovskou však nehledejme ve stvoření jiných bytostí, ale v procesu snižování laťky na úroveň amorálního nevědomí.

Děs se dále prohloubí, když si člověk uvědomí, že tato „sestupná“ tendence standardů je modem operandi celé modernity. Jak už jsem napsal v dřívějším příspěvku na téma homosexuality, na uznání „sňatků homosexuálů“ jako rovnocenné alternativy „tradičního manželství“ bývá často nahlíženo jako na doklad toho, jak vyprázdněným, materialistickým a nejistým se „tradiční manželství“ stalo. Otázka umělé inteligence tedy představuje další milník; neklamnou známku fungování mechanizovaného světa žádajícího si znečištění ideálních forem „realitou“ každodennosti; požaduje, aby byla třetina hvězd svržena do propasti s ním.

Pro hloubavé však naštěstí může umělá inteligence plnit podobnou funkci jako zrůdy a chrliče zdobící středověké kostely. Představuje totiž vrchol „zchytralosti;“ opět se setkáváme s „pantomimou“ moudrosti, „odebráním podstaty“ lidství či „světla“ a „jeho využitím pro své vlastní účely,“ připomínající utilitaristický kult, tak často vzývaný kdykoliv přijde řeč na syntetické organismy.

Vytvoření umělého mozku představuje samotnou špičku kultu evoluce. Není konečně jedním ze zamýšlených způsobů dosažení umělé inteligence „stroj vyrábějící lepší stroje“? Jinak řečeno tedy odebrání „pokroku“ a „schopnosti působení“ člověku a jejich předání něčemu, co jich umí dosáhnout nesrovnatelně rychleji? Asi ani nemusím dodávat, že mnohem moudřejší se otázkou evoluce a mozku zabývali mnohem lépe, než to na tomto místě dokážu já, 8] ale dokonce ani tito křesťanští hermetici si plně neuvědomili schopnost modernity zdvojnásobit „pokrokářské“ modloslužebnictví povýšením „syntetického“ mozku umělé, netělesné inteligence.

Dosažení takového stavu je pochopitelně během na dlouhou trať, prozatím si však stačí uvědomit cestu samotnou a nebezpečí s ní spojená. Proto Oranžsko-katolická bible nesmlouvavě přikazuje: „Nevytvoříš stroj k obrazu lidské mysli“ a proto bychom si měli zvnitřnit služebnický džihád jako naše vlastní odmítnutí zříci nebo snížit se na úroveň strojů. 9] Všimněme si také, že podle Ctihodné matky Mohiamové mělo předcházející přikázání znít: „Nevytvoříš stroj k napodobení lidské mysli,“ 10] což jen dále podtrhuje Herbertovo přesvědčení, že něco jako umělá inteligence pochází „ze světa hada;“ světa „zchytralosti.“ Sami bychom nikdy neměli zapomínat, že naše vědomí má i vyšší rozměry než ty kvalitativní, materiální a užitné, a že cesta k této pravdě nezřídka vede skrz veliký vnitřní boj – džihád.

Poznámky:

1] Meditations on the Tarot, str. 248.
2] Megan Garber, Saving the Lost Art of Conversation, The Atlantic leden/únor 2014.
3] V originále „cuckservative,“ zkráceně „cuck“ (conservative+cuckold – konzervativec+paroháč) – neologismus vzešlý během roku 2015 z prostředí americké internetové alternativní pravice; stručně lze definovat jako na oko pravicovou osobnost, která zbaběle zrazuje zájmy své země, národa, etnické skupiny, rasy atp. s cílem získat si přízeň cizí, nepřátelské či lhostejné skupiny.
4] Srov. Meditations on the Tarot, str. 246.
5] srov. také v mou předchozí zmínkou o „egregoru“
6] Vidíme také rozšíření memů a „signallingu“ jako způsobu utvrzení vlastních přesvědčení běžně sdílených s ostatními.
7] Božský císař Duny, Frank Herbert, 1981, str. 280.
8] Srov. Meditations on the Tarot, Letter X “Wheel of Fortune.” Tato kapitola podrobně a výmluvně odvozuje spojení světa evoluce (hadího) a mozku coby orgánu zodpovědného za „výběr“ s rozhodnými a názornými cvičeními zaměřenými na vyřešení tohoto zdánlivého paradoxu mozku coby rozumového orgánu a jeho „ďábelského“ původu.
9] Srov. Julius EvolaJezdit na tygru a pasáž Numeri 21:9.
10] Meditations on the Tarot, str. 219
11] Dune, Frank Herbert, 1965.
12] Srovnej též se Evolovými zmínkami o islámské ctnosti „vnitřního džihádu.“
13] Dune, Frank Herbert, 1965.

Úvaha The Necessity of the “Butlerian Jihad” vyšla na stránkách West Coast Reactionaries 16. července 2016.

Není zde článek celý?