Oligarchu Babiše může porazit jen skutečná levice

<!–

Zatímco v zahraničních zprávách v posledních dnech sledujeme eskapády Donalda Trumpa, slovenský profesionál politického podnikání válcuje český establišment. Neschopnost ostatních stran se mu postavit otevírá šance skutečné levici.

Andrej Babiš je zvyklý dělat politiku, stejně jako Trump, silou peněz. Necítí se ničím vázán a nikomu zodpovědný. Jen v poslední době měl být opakovaně interpelován kvůli nákupu dluhopisů Agrofertu za 1,48 miliardy korun. Dosud se však ani jednou nedostavil.  „Nechodím na interpelace, protože říkám, že je to často buzerace, a radši, pracuji pro lidi. Dnes udělám výjimku a těším se na to, protože první interpelace je pan Kalousek. Pan Kalousek, který udělal zákon, aby lidi si koupili dluhopisy, chtěl je motivovat a potom zjistil, že se musí zdaňovat. Rychle to opravil a udělal z nich dluhopisy, ze kterých se daně neplatí.“

Nástroje parlamentní demokracie jsou dle ministrových slov ztrátou času a jak je už zvykem, za nic nemůže a jen shodou okolností profituje z cizích chyb. V záplavě prázdných slov si tak málem nepovšimneme, že to nebyl Kalousek, o jehož systematickém odírání státní kasy a nedoložených příjmech ve výši v české politice dosud nevídané se tu mluví. Tvrdík, Gross a další, které mnohem méně stálo politickou kariéru, proti němu působí jako amatéři. Sám Kalousek pak vzhledem k současným preferencímTOP09 může jen tiše závidět. A Babiš, na jehož střet zájmů a podezřelé transakce bylo upozorňováno od samého počátku (včetně například evropského Úřadu pro boj proti podvodům, OLAF), se se svou stranou stále neohroženě drží na špici předvolebních průzkumů.

Pokud se ale ptáme proč, musíme si také položit otázku, jací jsou jeho političtí soupeři a jakou alternativu volič má. Tradiční pravicové strany již nedokáží skrývat, že občanům nemají co nabídnout, což krásně demonstroval Domnik Feri, když roztřeseným hlasem před týdnem prezentoval labutí píseň TOP09 paradoxně nazvanou Vize 2030. Rétoriku pravicových populistů dokázaly zavedené strany naopak dobře inkorporovat, což v kombinaci s (doufejme) určitým opadnutím xenofobních nálad poslalo projekty jako SPD a Úsvit do polického hrobu.

Parlamentní levice by tak měla mít na první pohled poměrně snadnou práci. Chce tu však ještě vůbec někdo levicovou politiku dělat? Od KSČM příliš čekat nemůžeme. Jejich neschopnost vymanit se ze směšně reakčního stalinského kabátu čas od času podpoří výstřelek vpravdě nelevicový, jako byly pokusy svézt se na protiuprchlické vlně nebo nyní stále „komunisty“ prosazovaný zákon o příživnictví.

Hlavním viníkem současného stavu je však nesporně ČSSD, strana s dlouhodobě vysokým parlamentním zastoupením, strana úřadujícího premiéra, strana státní byrokracie ochotná dohodnout se s každým a téměř na čemkoliv. A v tom je kámen úrazu. Premiéra Sobotku jsme sice poprvé slyšeli říct sprosté slovo, vládu s Babišem si však rozložit netroufne. V nastalé vládní krizi sociální demokracie zastává spíše defenzivní smířlivou pozici. Ministr vnitra Chovanec, ač sám pod palbou právě ze strany ANO kvůli reorganizaci policie, prohlásil: „Vláda má před sebou ještě osm měsíců vládnutí a já odmítám, že bychom se měli osm měsíců hádat a neposunout dál zákony, která tahle země potřebuje. (… ) Odmítám, abychom se osm měsíců hádali a nic nedělali. Pokud by to takto mělo být, tak ta vláda ztrácí smysl.“

ČSSD zkrátka jako vždy doufá, že svůj mírný sestup v ulitě přečká a když ne tyhle, pak ty další volby opět vyhraje.

Levicové strany nehájící levicovou politiku ale krom lidí škodí nejvíce sama sobě. Je jen otázkou času, kdy nastalé vakuum vyplní nová, autentická levice. V zahraničí už vidíme první vlaštovky, Die Linke v Německu, hnutí Bernieho Sanderse a pokračující protiturmpovské bouře v USA, či určité oživení britské Labour party pod taktovkou Jeremyho Crobyna. Věřím, že Česko na podobnou sílu nebude čekat dlouho.

Není zde článek celý?