Postmajdanovská Ukrajina ve znamení války a totalitářských tendencí

<!–

Státní aparát, krajní pravice a vlastenci na Ukrajině pracují ruku v ruce na tom, aby umlčeli jakoukoli opozici.

Příslušník batalionu Azov. Foto: REUTERS/Marko Djurica

V předmajdanovských dobách se jakýkoli tlak zločinné vlády na novináře setkával s vlnou odporu. Odpor samotných novinářů, ochránců práv a občanských aktivistů se na nezávislé Ukrajině dokonce stal příčinou prvního Majdanu z roku 2000 a 2001, protestní akce s názvem „Ukrajina bez Kučmy”. Informace o temnikách, tajných instrukcích ukrajinské vlády mediím o tom, jak interpretovat politické události dne, a obzvláště o vraždách odpůrců vlády, vyvolávala protesty. Zatčení novináře za to, že publikoval svůj názor, mohlo dříve vyvolat vlnu, nebo dokonce tsunami občanských nepokojů. Ukončení praktik temniků bylo jedno z hesel „oranžové” revoluce v roce 2004.

Na postmajdanovské Ukrajině se staly temniki, zatčení a cenzura běžnou věcí. A nejen to, represe, a dokonce vraždy lidí jiného smýšlení jsou nyní společensky přijatelné. Vražda novináře Buziny (Oles Buzina, proruský novinář) nebo upálení několika desítek lidí v Oděse v květnu roku 2014 jsou často v projevech „vlastenců” obhajovány. A bývalí opoziční novináři, kteří dostali poslanecké mandáty, se odmítají postavit za kolegu Ruslana Kocabu, který strávil půl roku ve vyšetřovací vazbě za svoje názory. Dohromady byly na Ukrajině za své publikace vyšetřovány stovky novinářů, blogerů i obyčejných lidí, které vyjádřili svůj názor na válku na Donbase, mobilizaci a vládní uspořádání na Ukrajině (bezpečnostní složky považují tyto názory za „separatismus”).

V postmajdanovské Ukrajině se uskutečnily ty nejodvážnější předpovědi orwellovského „1984”. Například spojení slov jako „občanská válka” se stalo tabu. Místo toho se používají slova jak vyšitá z newspeaku. Jedním z nich je například pojem hybridní válka, kterým se v naších mediích označuje všechno od válečných operací na východě po článek v The New York Times.

Abychom byli spravedliví, je potřeba zmínit, že obhajoba vražd a násilí spáchaného na „nepřátelích národa“ se stala přijatelnou ne v celé společnosti, ale pouze v segmentu sociálních sítí, medií a u těch, kdo se nazývají „aktivisty Majdanu”. Ovšem to nijak nepomáhá zlepšovat obraz současné Ukrajiny. Kritici současného stavu věcí většinou mlčí kvůli obavám z represí nebo prostě kvůli autocenzuře. A informace, které přináší „facebooková stovka” (slangové označení pro nacionalisty aktivní na sociálních sítích, sdílející „vlastenecky” závadný obsah, pozn. překladatele) nebo prohlášení „vlastenců” představují naše média, jako kdyby to byl hlas celé ukrajinské společnosti.

Dříve mohl zákaz opoziční strany vyvolat společenský odpor. Přeci jenom od roku 1991 se takový precedens na Ukrajině neobjevil. Ovšem teď se zákaz KPU (Komunistická strana Ukrajiny) a dalších stran setkal s mlčením, kritika přišla pouze od mezinárodních občanskoprávních organizací.

Běžnou praxí se staly orwellovské „pětiminutovky” nenávisti, útočné kampaně na sociálních sítích a v médiích namířené proti Naděždě Savčenko (pilotka ukrajinské armády, nezávislá poslankyně), Taťáně Montjan (právnička, publicistka a aktivistka), Stanislavovi Sergienkovi (novinář časopisu Říjen), Vladimírovi Zelenskému (bavič, producent a člen vedení stanice Inter), „antikoripčníkům-eurooptimistům” ovšem trvají ne pět minut, ale celé týdny. Iniciátory takovýchto kampaní (autory prvních příspěvků) jsou poradce prezidenta (Birukov) úředníci (Gerašenko, Tuka) nebo lidé, které náleží k představitelům provládního „národnímu frontu” (Knažickij, Pašinskij).

Společensky přijatelné se na postmajdanovské Ukrajině stalo také „donášení”, které je podporované například bezpečnostními složkami. Centrem donašečů se stala stránka „Usmiřovatel”, která pravidelně zveřejňuje seznamy „nepřátel”, novinářů a veřejně činných osob.

Takové seznamy se často stávají seznamem cílů pro krajně pravicové paramilitární skupiny, které používají násilí proti „zrádcům”. Útočí na účastníky občanských protestů, protiválečných a antifašistických demonstrací, vyhrožují novinářům nebo je fyzicky napadají.

Seznam publikovaný na stránce „Usmiřovatel” obsahoval jména novinářů, kteří se neopatrně akreditovali v Doněcké lidové republice a vyvolal vlnu výhružek ze strany „patriotů”.

K tomuto incidentu se musely vyjádřit mezinárodní organizace na ochranu lidských práv a představitel OBSE Mijatovič, neboť se výhružky týkaly nejen ukrajinských, ale i zahraničních novinářů.

A seznamy nespolehlivých, které sestavili aktivisti z krajně pravicové organizace „Civilní sbor Azov”, se staly podkladem pro útoky na levicové a antifašistické aktivisty.

Opravdu se s námi něco stalo, protože Ukrajina se po posledním Majdanu změnila. Ze země, která se pozitivně lišila úrovní občanských svobod v rámci zemí bývalého sovětského svazu se co se týče jejich potlačování změnila v kopii Ruské federace.

A my s tím fakticky souhlasíme?

Všeobjímající tlak

Uvedená fakta svědčí o tom, že celou řadu aspektů veřejného života na současné Ukrajině kontrolují buď státní orgány, nebo nestátní krajně pravicové organizace. A občané, vyjadřující názory, které nejsou těmito organizacemi schvalovány, jsou terčem výhružek, násilí, nebo trestních řízení.

Celá řada spolků provádí monitoring prohlášení blogerů na sociálních sítích, publikací a činnosti novinářů a občanských aktivistů, výstupů herců (ukrajinských i ruských), televizních pořadů, filmů a projevů na mírových shromážděních.

Výsledkem tohoto „monitoringu” je většinou odesílání žádostí vládním orgánům, Bezpečnostní službě Ukrajiny, ministerstvu vnitra, ministerstvu informací (ministerstvu pravdy, jak ho nazývají mnozí novináři), Národní radě pro televizní a rozhlasové vysílání nebo Vládní agentuře pro filmovou tvorbu, s požadavkem zahájit trestní řízení proti konkrétním osobám, zakázat konkrétní pořady nebo filmy, popřípadě odebrat licenci pro televizní vysílání.

Příkladem těchto postupů jsou stránky na sociálních sítích tipu Vidcis (Odmítnout) a jejich součinnost s „veřejnou radou” Vládní agentury pro filmovou tvorbu, na žádost, které byly odebrány práva na přenos celé řady televizních pořadů, ruských i ukrajinských.

V mnoha případech vládní orgány zahajují trestní řízení proti novinářům (konkrétně trestní řízení proti nezávislému novináři Kocabovi bylo zahájeno na základě udání) a zakazují promítání filmů (nejvíce symptomatickým se stal zákaz promítání kultovního filmu Eldoráda Raznova „Garáže”).

V jiných případech krajně pravicové skupiny, včetně otevřeně rasistických nebo nacistických („Azov“), přímo útočí na budovy televizních stanic (například televize „Ukrajina” nebo „Inter”) nebo na shromáždění s určitou tématikou, akce sociálního odporu, protiválečné happeningy, shromáždění s levicovou nebo antifašistickou symbolikou a akce LGBT. Většinou takové útoky proběhnou bez zásahu policie.

Při útocích žádají útočníci změnu redakční politiky a chtějí, aby napadená média popisovala události na Ukrajině pouze z „vlastenecké“ perspektivy.

Výsledkem tohoto nátlaku, útoků a vyšetřování je často nechuť občanů otevřeně říkat svoje názory a autocenzura v médiích.

Iniciátory kampaní proti jinak smýšlejícím se stávají nejenom příslušníci krajně pravicových uskupení, ale také ti aktivisté, kteří se dříve označovali za lidi s liberálními nebo demokratickými názory. Ovšem takovéto kampaně se snaží dosáhnout výsledků hlavně v součinnosti nebo za tolerance veřejných institucí.

Kromě toho se orgány státní moci nepřímo podílejí na omezování občanských práv. Vrchní rada přijala celou řadu takovýchto zákonů. Včetně změn v trestním zákoníku, které umožňují stíhaní účastníku protestů proti mobilizaci a těch kdo vystupují za ukončení válečných operací, které jsou považovány za „akt odporu proti ukrajinské armádě”. Nebo zákon o „dekomunizaci” (2015), který vytvořil půdu pro zákaz řady politických stran a pronásledování občanů s levicovými názory.

V průběhu let 2014 – 2015 vnesla Rada změny do existujících článků zákona a vytvořila novou „speciální část” trestního zákoníku s názvem „Trestný čin proti národní bezpečnosti“. Díky těmto normám se veřejné projevy a šíření publikací vyzívajících ke svržení současného režimu stávají trestným činem, který se v konkrétních případech může být potrestán odnětím svobody až na 15 let. Tyto normy v současné soudcovské praxi vykládají státními zástupci (prokuratura) tak, že schvalování sovětské praxe, upozorňování na porušování občanských práv na Ukrajině, sympatie s federativním uspořádáním, nebo vystupování proti všeobecné mobilizaci (což je běžná věc v demokratických státech) se stává těžkým zločinem, případně dokonce „vlastizradou”.

Fakticky se na postmaidanovské Ukrajině vytvořil mechanismus kontroly projevu názorů občanů a mechanismus potlačení svobody slova, svobody shromáždění a spolčování. Je to mechanismus kombinovaný, neboť se skládá z činnosti nevládních skupin i vládních orgánů.

Teď na konci roku 2016 ještě není tento mechanismus všeobjímající, ale už má v sobě symptomy totalitářství.

Na Ukrajině v současné době již existuje a funguje mechanismus kontroly projevu názoru, sociální a politické činnosti občanů. Součástí mechanismu je upozornění na zradu, neutralizace zrady pomocí trestného řízení, násilí či obtěžující kampaně na sociálních sítích a mediích a nakonec nastolení „jednomyslnosti” prostřednictvím propagandy a newspeaku.

Nejvážnějším prvkem tohoto mechanizmu je sebeomezování a autocenzura. Část společnosti přijímá předpoklad, že jsou potřeba omezení jejich občanských svobod a svobod všech občanů v zájmu „vítězství” nad nepřítelem. Erich Fromm nazýval tento proces útěkem od svobody.

Válka jako záminka pro ustanovení totalitárních tendencí

Ne všechny země, kde se totalitární tendence otevřeně projevují na úrovních totalitárních hnutí, přechází do fáze totalitárního státu. Také nelze říct, že tendence totalitarizmu na Ukrajině se objevily kvůli něčí zlé vůli, vůli Putina nebo Porošenka, tyto tendence jsou výsledkem sociálních a politických procesů ve specifických podmínkách války. A zatím není důvodů tvrdit, že nevyhnutelně padáme do propasti totalitarizmu.

Ovšem totalitární tendence na současné Ukrajině jsou do oči bijící. A jsou to důsledky společenských procesů, především války.

Obecnou podmínkou pro vznik totalitárních tendencí a jejich vítězství je také onen objektivní nepřítel. A tento nepřítel se stává pro všechny pochopitelným a hmatatelným právě v době války. Proto také německý nacismus vyrostl z traumatických zkušeností první světové války.

Válka na východě se stala obecným argumentem pro kontrolu nad projevy názorů a činů občanů.

Pro válku typické rozdělování lidí na „naše” a „nepřátel” se stává základem pro perzekuce proti těm, které „vlastenecká” hnutí zařadili právě na stranu nepřátel. Zbavovat je občanských práv je možné a také potřebné. Jinak nepřítel zvítězí.

Pochopitelně, ve společnosti s totalitárními tendencemi se výrazně snižuje kvalita společenské diskuze, která patří do demokratické společnosti. Jediným argumentem se v takové diskuzi stává obvinění oponenta, že je agentem nepřítele. Poté jakékoli jiné argumenty nejsou potřeba a diskuze se stává zbytečnou.

Je zajímavé, že v našem případě takové „diskuze” někdy získávají podobu karikatury. Například po tragických událostech 31. srpna 2015 (střety mezi neonacisty a ukrajinskou policii, pozn. překladatele), kdy se členové vlády a krajně pravicové strany „Svobody” navzájem obvinovali, že jsou „agenty Kremlu”.

Válka se stává pro vznikající totalitární vědomí nezbytnou. Její konec znamená ztrátu předpokladů a argumentů pro kontroly a zákazy a je i nebezpečím pro existenci totalitárních hnutí.

Dynamická rovnováha

Jak korektní je mluvit o symptomech a tendencích totalitarizmu na postmaidanovské Ukrajině? A jak je důležité na ně upozorňovat?

Důležité to je už jenom pro to, aby tyto tendence neunikly pozornosti společnosti. Vždyť ne všechny země, kde existovaly totalitární tendence a totalitární hnutí, se změnily v totalitární stát.

Dnes jsou na Ukrajině dva hlavní faktory totalitárních praktik, jsou to státní aparát a krajně pravicová hnutí. Ty se nacházejí v dynamické rovnováze. Doplňují jeden druhého a zároveň jeden druhého ničí. Takto si drží místo na politické mapě už dva a půl roku a snaží se ovládat občanskou společnost.

Kromě toho, na Ukrajině zatím chybí jeden zásadní rys, typický pro všechny klasické totalitární státy. Není tam autoritářství v čele s všemocným vůdcem.

Ale tato rovnováha může být kdykoli narušena.

Na kterou stranu se tato rovnováha zhoupne, k totalitářství nebo k demokracii, závisí na společenských procesech, které se rozvíjí na Ukrajině. Pouze sociální hnutí, hnutí občanů, kteří si uvědomují svoje společenské zájmy, může rozbít hnutí masových lidí sjednocených „jednomyslností” kvůli „vítězství nad objektivním nepřítelem” a přijímající totální kontrolu nad sebou a svými spoluobčany.

Z ruského originálu na portálu September přeložil Arťom Korjagin a Marek Křiklán

Není zde článek celý?