Princip nového koštěte

Fakt, že jedním z prvních světových státníků, které Donald Trump pozval do Bílého domu, je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, zdaleka není jen zdvořilostním gestem – i když ani to není marné. Připomenu pro pořádek, že prvním hlavním městem, které navštívil minulý americký prezident hned po svém zvolení, byla Káhira. Na půdě tamní univerzity pronesl Obama zcela zásadní projev, v němž označil islám za studnici moudrosti a muslimskou civilizaci za prazdroj většiny lidských výdobytků v oblasti vědy a morálky.

Dá se říct, že přímým apelem na mladou generaci Egypťanů odstartoval nositel Nobelovy ceny míru proces tzv. „arabského jara“. Je příznačné, že blízkovýchodní turné tehdejšího amerického prezidenta nezahrnovalo Jeruzalém, který mezi Obamovy inspirační zdroje rozhodně nepatřil. Na pozadí velmi napjatých vztahů mezi Obamovou administrativou a židovským státem současné sblížení mezi Bílým domem a Jeruzalémem je víc než náhodné a souvisí s blízkostí jejich pozic ve většině důležitých otázek současnosti.

Zkušenost je taková, že první týdny a měsíce u moci umožňují novému státnímu vedení podniknout nejrozhodnější kroky a nejradikálnější změny ve stylu a obsahu politiky. Vysvětlení tohoto jevu, včetně psychologických, jsou přehršle, všechny se dají redukovat na lidové rčení „Nové koště dobře mete“. Odpor proti novotám v prvních dnech je živelný, sporadický a ještě nenabyl organizované podoby, kredit důvěry není vyčerpán, očekávání nejsou zklamaná, nováčkovi v úřadě je dovoleno mnohé z toho, co později podlehne omezujícím tlakům. Nikoli náhodou si dobré mravy žádají poskytnout novému lídrovi prvních sto dnů hájení a až poté začít s kritikou.

Tento princip byl vůči Trumpovi okatě porušen, což více než o něm vypovídá o povaze jeho levicově liberálních oponentů. Není to žádná novinka: nejméně snášenliví bývají obvykle ti, kteří kudy chodí, kážou snášenlivost. Jenže veřejné protesty a hysterické záchvaty jsou zpravidla bezzubé tam, kde nelze zpochybnit demokratickou legitimitu zvoleného vedení. Zatímco stoupenci poražené Demokratické strany horečně hledají a zatím nenacházejí způsob, jak označit výsledek voleb za nezákonný, Donald Trump využívá výhod nového koštěte a od prvního pracovního dne vydává jeden šokující výnos za druhým. Je zkušeným developerem a ví, v jakém pořadí se bourá a staví.

Také premiér Netanjahu toto pravidlo dobře zná. Když hodnotil zkušenost svého prvního pobytu ve vrcholné politice Izraele v 90. letech, konstatoval: „Co neuděláš v prvních dnech vládnutí, neuděláš už nikdy!“ Netanjahu již dávno není novým koštětem, ale Trump je. Proto skutečnost, že americký prezident přijme v Bílém domě izraelského premiéra, není důležitá jen sama o sobě, nýbrž také svým načasováním – během prvního měsíce Trumpova prezidentování. Abychom parafrázovali vlastní Netanjahův výrok – na čem se jim nepodaří dohodnout teď, na tom se možná nedohodnou už nikdy.

Potíž je v tom, že agendu jednání zčásti předurčil právě Barack Obama. Zatímco on sám tráví odpočinek na ostrově Necker v Atlantickém oceáně, jeho mstivý duch se stále vznáší nad Oválnou pracovnou. Všechno, co bývalý prezident věděl o arabsko-izraelském konfliktu a co slíbil vyřešit během dvou prvních měsíců svého vládnutí, bylo staženo na problém židovských osad „za zelenou linií“. Jeho představa, že právě tyto osady jsou hlavní překážkou míru, hodně vypovídá o jeho chápání dějin a současného světa. Boji proti židovskému osídlování věnoval značný díl svého drahocenného času. Nejpůsobivějším výsledkem tohoto úsilí bylo kompletní zmrazení přímých jednání mezi Izraelem a Palestinci. Poté, co Obama označil odstranění osad za hlavní předběžnou podmínku mírového narovnání, hlava palestinské samosprávy Mahmúd Abbás odmítl vést další jednání, dokud „conditio sine qua non“ nebude splněno. Snížit nastavenou laťku už Obama nemohl, proto po Trumpově zvolení, pouhých pár dní před předáním úřadu, se pokusil o pomstu „ze záhrobí“. Propasíroval v Radě bezpečnosti rezoluci o nezákonnosti židovského osídlení na celém území Západního břehu včetně Jeruzaléma, od starověku po dnešek. Tím, že Spojené státy poprvé nevyužily svého práva veta, jež dosud znemožňovalo přijetí protiizraelských závazných rezolucí, položil kolejnice, po nichž se svět bude nadále posouvat směrem, který pokládal za správný.

Závěrečným akordem své labutí písně Barack Obama ze spícího problému učinil problém bdící. Tato otázka totiž není v samotném Izraeli předmětem absolutního a bezvýhradného konsensu. I když většina Izraelců nepokládá osady za překážku míru, postoje vůči nim, vůči jejich osudu a rozvoji se liší v různých vrstvách veřejnosti a politických táborech.

Izraelská společnost je kromobyčejně pluralistická. Známá věc: kde jsou dva Židi, jsou tři názory. Není málo izraelských spolků, povětšině levicových nebo lidskoprávních nebo obojí dohromady, jež z boje proti osadám udělaly smysl své existence a ochrannou známku. O zahraniční granty, nezřídka od arabských sponzorů, nemají nouzi. Delegitimizovat židovské stavby za „zelenou linií“ není bůhví jak těžké. Porušení vlastnických práv je nezákonné také v Izraeli. Stačí prokázat, že ten který dům stojí na soukromém arabském pozemku. Je to poměrně schůdné: Izrael totiž nikdy neanektoval území Judska a Samaří, jsou to pro něj kontrolovaná, nikoli zabraná území. Jediná země, která je doopravdy okupovala, bylo Jordánsko. Území obsazená ve válce z let1948–1949 byla výnosem krále Husajna v roce 1950 oficiálně anektována coby součást království. Velkorysý panovník se okamžitě jal rozdávat půdu svým věrným. Půdy bylo tolik, že se ji nepodařilo rozparcelovat celou. Velká léna dostávaly celé obce s tím, že místní starostové, muhtarové, měli za povinnost přidělovat vlastnická práva dle svého úsudku. Je jasné, že místní zemědělci, chudí feláhové, nebyli žádní písmáci a se záznamy v katastru nemovitostí si hlavu nelámali.

Jordánská okupace Judska a Samaří vzala za své v roce 1967 v důsledku Šestidenní války. V roce 1994 Izrael a Jordánsko uzavřely mírovou dohodu, která výslovně stanovuje, že obě země nemají vůči sobě žádné územní nároky. To však neznamená, že v držení některých místních Arabů nemohou být staré jordánské a často také zašlé turecké glejty potvrzující jejich vlastnická práva na parcelu. První podmínka jakéhokoli povolení na zástavbu parcely je, že není v soukromém vlastnictví místních Arabů. Na soukromých pozemcích se nestavělo z definice. Také nebylo proč – bylo sdostatek bezprizorné nebo odkoupené půdy. Izraelská levice, dobře organizovaná a z právního hlediska dobře fundovaná, v tom spatřila svou šanci. Její aktivisté nehledají pomyslné vlastníky proluk nebo pustin vhodných k zástavbě – vybírají již existující osady a pak hledají arabské obyvatele ochotné prohlásit, že ta půda je jejich. Nedá práci dohledat nebo vynalézt staré záznamy jordánských úřadů, sotva čitelné poznámky dávno zemřelých muhtarů, leccos se dá padělat nebo zpětně připsat v zemi, kde k jednomu jménu se hlásí tisíce pologramotných lidí. Za drobný obolus lze najít svědky ochotné odpřisáhnout, že půda, o kterou jde, skutečně někomu patří: dědeček to na smrtelné posteli ústně odkázal nebo místní muhtar se dušoval na zdraví svých dětí atd. To postačí pro zahájení soudní pře a často i pro verdikt. A rozsudek soudu je mimo jakékoli zpochybňování.

To se stalo osadě Amona odsouzené ke zbourání. A když vláda našla parcelu o několik stovek metrů dále, aby se tam mohli usadit obyvatelé Amony, okamžitě se vynořili Arabové s nárokem na vlastnictví i této půdy. Najednou se přihlásili i dávní „vlastníci“ parcel v samotném středu léta existující a právoplatně vybudované osady Ophra. Není pochyb, že praxe dohledávání domnělých vlastníků dávno osídlené půdy bude pokračovat.

Humbuk kolem židovské výstavby na těchto územích donutil Kneset kvapně schválit zákon o legalizaci již existujících osad. Motivace autorů zákona je srozumitelná, leč neospravedlňuje uspěchanost jeho přijetí. Nebylo třeba podnikat takový krok vpředvečer setkání Netanjahua a Trumpem. Tím spíše, že podle vyjádření právních poradců vlády zákon bude Ústavním soudem nejspíš stejně zrušen. Tak jako v předchozích osmi letech se za „zelenou linií“ takřka nestavělo kvůli odporu americké vlády, teď se bude stavět ostošest. V lednu ministr obrany podepsal povolení na výstavbu 2500 bytových jednotek a vzápětí na další 3000, neboť Washington to přešel mlčením. To je klíč k řešení problému: zastavět bezprizorné pustiny je jistější než zpětně legalizovat stavby. Je lepší předem ladit osídlovací politiku s americkou vládou, než ji jednostranně stavět před hotovou věc.

V předvečer historické návštěvy izraelského premiéra ve Washingtonu je třeba se vyhnout všemu, co může ztížit Trumpově administrativě prosazování jejího nového vstřícnějšího postoje k Izraeli. V tomto smyslu osídlenecká politika je problémem druhořadým ve srovnání s tím, co má pro židovský stát osudový význam. Takovým strategickým zahraničněpolitickým problémem je vztah Spojených států k Íránu. Izrael nainvestoval hodně úsilí a vlivu ve snaze zabránit poraženecké dohodě s režimem ajatolláhů, kterou prosazoval a nakonec i prosadil Barack Obama. Četné známky svědčí o tom, že nová americká vláda bude mít větší pochopení pro izraelskou pozici vůči proradné dohodě – o to více, že Teherán nyní často dává najevo, že celá dohoda je pro něj jen pláštíkem k uskutečnění svých cílů: stát se jadernou velmocí, opanovat blízkovýchodní region a přisunout jím vyzbrojené šíitské milice k samotným izraelským hranicím. Byla by škoda, kdyby Netanjahu musel na důležitých jednáních ztrácet čas řešením podružné osadnické otázky a naplňovat tak „posmrtnou“ Obamovu agendu. Izrael nesmí promrhat výhodu vyplývající z principu nové metly.

Není zde článek celý?