Retro: Kým a proč byl Miloševič v Haagu úkladně zavražděn?

Reklama

8. února 2010

Níže budou uvedeny výtahy z článku Sáry Flaundersové, Miloševičova smrt – politická vražda svedená na oběť, která prokazuje, že jugoslávský exprezident Slobodan Miloševič musel být během soudního procesu u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) úkladně zavražděn!

Sára Flaundersová psala již od roku 1993 o zákulisní roli USA ve rdoušení a tlaku na rozkouskování Jugoslávie, kterou na jaře 1999 navštívila a byla svědkyní 78 dnů trvajícího bombardování letadly NATO. Rovněž navštívila bombardované školy, nemocnice, teplárny a tržiště, a podrobně si zaznamenávala a nahrávala škody způsobené civilnímu obyvatelstvu. O těchto skutečnostech přijela i svědčit, takže osobně poznala přísná bezpečnostní opatření Haagského tribunálu.

Velice rychle se začalo ukazovat, že slavný soud skončí blamáží, a že Miloševič, který byl v poutech dovlečen do Haagu je schopen svou nevinu prokázat.

Nejprve bylo brzy po zahájení procesu tiše stáhnuto Miloševičovo obvinění z genocidy v Kosovu, neb tam Srby žádná genocida spáchána nebyla. ICTY se tedy, za mohutné propagandistické kampaně evropských médií, soustředil na údajné Miloševičovo zapletení do bosenské kauzy Srebrenica.

Avšak amsterodamský univerzitní profesor, dr. Wiebes, který měl jako vedoucí týmu specialistů přístup k tajným záznamům, klíčovým diplomatům i stovkám svědků, dospěl již v roce 2004 k závěru, že v bosenské kauze Srebrenica nehrál Miloševič vůbec žádnou roli. Se svým týmem tyto poznatky, důkazy a závěry poskytl hlavní žalobkyni tribunálu ICTY Carle del Ponte, ale marně. Mluvčí ICTY oznámila, že „ zpráva není součástí trestního řízení týkajícího se Srebrenice a byla vyhotovena… k jiným účelům.“

Nicméně Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v případě Bosny později Miloševiče nepřímo a posmrtně rehabilitoval, když po rok trvajícím posuzování mimo jiné rozhodl, že: „Srbsko se nedopustilo genocidy prostřednictvím svých složek nebo osob, odpovědných za své jednání podle obyčejového mezinárodního práva… Srbsko nemělo v úmyslu spáchat genocidu, ani nepodněcovalo k jejímu spáchání… Srbsko se neúčastnilo genocidy porušením svých závazků vyplývajících z Mezinárodní smlouvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.“

Natoidní duchovní otcové Haagského tribunálu, fungujícího prakticky jako koncil NATO, museli rychle pochopit, že Miloševiče – za kterým stála pravda – ani nezlomí, ani neukřičí. A možná již slavná zahajovací řeč jugoslávského prezidenta, ve které prokázal zločinné spolčení aliance (a jejích mocností) s kriminálními zločinci, s teroristy a narkomafiány a západní mainstreamová média označil za komplice toho klanu, rozhodla jeho osud.

Finále Miloševičovy řeči bylo vskutku impozantní i věštecké: „Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus nebo Dimitrov… – ale tento proces je všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků. Nechci říkat nic, co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro svět. Byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovní, která znamená zhroucení civilizace.

Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat. V pravdivé historii nynější doby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstrózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí. A vy si, pánové, nemůžete představit, jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence.

Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit. Děkuji vám, pane Robinsone. Neměl jsem, naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost. Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky…“ ZDROJ

A i zde se historie patrně opakovala. Možná jen s tím rozdílem, že bylo použito modernějšího preparátů než jakým zločinec Stalin zastavil srdce Maxima Gorkého… Ale nyní nechť již promluví Sára Flaundersová:

„V létě 2004 jsem se setkala se bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem ve vězení Scheveningen, když jsem byla povolána jako svědek obhajoby. Než jsem mohla vejít dovnitř, musela jsem projít čtyřmi absolutně oddělenými kontrolními místy. Nemohla jsem pronést nic než papíry/spisy. Každá další kontrola byla důkladnější, než předešlá. Nikdo, kdo se setkal v posledních čtyřech letech s Miloševičem, by neuvěřil, že by riskoval sebevraždu před koncem procesu. A nikdo, kdo navštívil Scheveningen v Haagu nemůže věřit fantastickým tvrzením, že by byl schopen propašovat do vězení nepředepsané léky. Tato tvrzení spíše dávají tušit, že odpovědní činitelé se zoufale snaží skrýt své vlastní zločiny…

Dokonce i když bylo mé jméno zařazeno do seznamu svědků obhajoby, tak bylo třeba podstoupit velmi komplikovanou a zdlouhavou proceduru, abych mohla vězení navštívit. Ačkoliv bylo v den návštěvy už všechno schváleno, stejně trvalo ještě čtyři hodiny, než jsem se dostala přes všechny kontrolní body do zvláštního bloku uvnitř vězení, kde jsou drženi obžalovaní Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tento blok je absolutně oddělen od obecné populace a silně monitorován.

Vězení Schveningen je maximálně hlídané zařízení, které používá nejmodernější technologie. Miloševič a další obvinění jsou ubytováni ve zvláštním oddělení uvnitř většího vězení. Toto oddělení má čtyři patra, která mají každé po dvanácti celách. Blok je hlídán speciálními strážemi OSN. Kamery jsou všude. Veškerý pohyb vězňů je sledován a kontrolován…

Odkud se vzal Rifampicin?

Nyní holandské úřady prohlašují, že Miloševič bral vzácné, těžko získatelné antibiotikum, které se užívá například na lepru a tuberkulózu. Tento lék má jedinečnou schopnost – neutralizovat léky užívané na vysoký tlak. Jak se tento lék dostal do Miloševičova systému? Miloševič byl držen ve vězení s maximální třífázovou ochranou. Byl střežen speciální jednotkou ve vězení, které kdysi sloužilo i jako zařízení nacistům pro držení holandských odbojářů.

Když byl 12. ledna nalezen Rifanpicin v Miloševičově krvi, ICTY držel zprávu v utajení i dokonce před Miloševičovými lékaři, kteří si stěžovali, že něco strašně poškozuje zdraví obžalovaného. Zatímco vězeň i vybraní právníci z Výboru pro jeho ochranu požadovali zdravotní informace, úředníci ICTY na ní seděli. Pokud úředníci ICTY skutečně věřili, že propašoval do vězení jedovaté léky, proč nezveřejnili tuto zprávu o hodně dříve?

Zdržení ubližovala Miloševičovi

Stejně exotické je tvrzení, že Miloševič předstíral nemoc, aby proces zdržoval. Žaloba zdržela proces nejprve tím, že přidala obvinění týkající se Chorvatska a Bosny v momentě, kdy si uvědomili, že nemají důkazy pro tvrzení ohledně Kosova, … Miloševič byl připraven použít proces jako platformu k obhájení nejen sebe, ale i lidu Jugoslávie a k obvinění USA, Německa a sil NATO ze zločinného zničení jeho země. Uvítal soud, jako jedinou platformu, kde mohl uvést svůj historický záznam/zápis. V jeho slovech, která zněla v soudní síni neustále vysvětloval, proč chce a je i přes špatné zdraví odhodlán pokračovat…

ICTY tvrdil, že Miloševič tajně bral léky a zároveň se vyhýbal užívat léky předepsané. Miloševič na tato tvrzení osobně odpověděl 1. září 2004: „Vy zřejmě neznáte praxi ve vaší vazební jednotce. Svoje léky beru v přítomnosti stráží. Dostávám je. Beru je v přítomnosti stráže, která zaznamenává do knihy přesný čas, kdy jsem léky užil.“

Přes život ohrožující riziko, které se zvyšovalo s každým sporem s žalobou, odmítli úředníci tribunálu dokonce i pravidelné kontroly zdravotního stavu bývalého prezidenta. Celé měsíce také odmítali přístup specialistů, kteří byli ochotni přijít do Scheveningenu, a zdržovali tak jejich péči.

Miloševičovo vlastní vysvětlení jeho zdravotních problémů je mnohem logičtější a důvěryhodnější než vysvětlení ICTY. V dopise adresovaném ruskému velvyslanectví psal dva dny před svou smrtí, že nebral více než čtyři roky žádná antibiotika. Ptá se tam také, proč lékařská objevení Rifampicinu v jeho krvi byla utajována déle než dva měsíce. Dále píše, že v zpráva věří, že byly podniknuty aktivní kroky ke zničení jeho zdraví, a varuje, že může být tráven a že jeho život je v nebezpečí.

Politický tribunál

Způsob, jakým ICTY zacházel s Miloševičovou smrtí, byl podobný způsobu, jakým bylo zacházeno s celým procesem. Byl to pokus obvinit oběť ze zločinu.

ICTY není skutečný mezinárodní soud, který by byl schopen obvinit nějakého válečného zločince. Je to politický soud založený Radou bezpečnosti OSN na naléhání ministryně Madaleine Albrightové v roce 1993, které porušilo Chartu OSN. Jeho působnost je omezena pouze na území bývalé Jugoslávie a drtivá většina vězňů jsou Srbové. Je to nástroj propagandy a internační tábor pro politické vězně, který se tváří jako nestranný soud. Chce potrestat oběti za zločiny spáchané proti nim a osvobodit imperiální síly, které napadly, bombardovaly, rozkrájely a vynutily privatizaci Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Když se mnou Miloševič diskutoval o procesu,.. ukončit náš rozhovor s nadšením pro následující kroky u tribunálu… Teď je svět žádán, aby věřil, že je Miloševič zodpovědný za svou vlastní smrt… Koupená a placená korporativní média přijala a propagovala popis jeho smrti stejně podlézavým způsobem, jako přijala samotnou existenci tohoto ilegálního soudu a ospravedlnění/omluvu pro zničení Jugoslávie. „ ZDROJ .

Převzato z Netsocan

Nyní holandské úřady prohlašují, že Miloševič bral vzácné, těžko získatelné antibiotikum, které se užívá například na lepru a tuberkulózu. Tento lék má jedinečnou schopnost – neutralizovat léky užívané na vysoký tlak. Jak se tento lék dostal do Miloševičova systému? Miloševič byl držen ve vězení s maximální třífázovou ochranou. Byl střežen speciální jednotkou ve vězení, které kdysi sloužilo i jako zařízení nacistům pro držení holandských odbojářů.

Když byl 12. ledna nalezen Rifanpicin v Miloševičově krvi, ICTY držel zprávu v utajení i dokonce před Miloševičovými lékaři, kteří si stěžovali, že něco strašně poškozuje zdraví obžalovaného. Zatímco vězeň i vybraní právníci z Výboru pro jeho ochranu požadovali zdravotní informace, úředníci ICTY na ní seděli. Pokud úředníci ICTY skutečně věřili, že propašoval do vězení jedovaté léky, proč nezveřejnili tuto zprávu o hodně dříve?

Zdržení ubližovala Miloševičovi

Stejně exotické je tvrzení, že Miloševič předstíral nemoc, aby proces zdržoval. Žaloba zdržela proces nejprve tím, že přidala obvinění týkající se Chorvatska a Bosny v momentě, kdy si uvědomili, že nemají důkazy pro tvrzení ohledně Kosova, … Miloševič byl připraven použít proces jako platformu k obhájení nejen sebe, ale i lidu Jugoslávie a k obvinění USA, Německa a sil NATO ze zločinného zničení jeho země. Uvítal soud, jako jedinou platformu, kde mohl uvést svůj historický záznam/zápis. V jeho slovech, která zněla v soudní síni neustále vysvětloval, proč chce a je i přes špatné zdraví odhodlán pokračovat…

ICTY tvrdil, že Miloševič tajně bral léky a zároveň se vyhýbal užívat léky předepsané. Miloševič na tato tvrzení osobně odpověděl 1. září 2004: „Vy zřejmě neznáte praxi ve vaší vazební jednotce. Svoje léky beru v přítomnosti stráží. Dostávám je. Beru je v přítomnosti stráže, která zaznamenává do knihy přesný čas, kdy jsem léky užil.“

Přes život ohrožující riziko, které se zvyšovalo s každým sporem s žalobou, odmítli úředníci tribunálu dokonce i pravidelné kontroly zdravotního stavu bývalého prezidenta. Celé měsíce také odmítali přístup specialistů, kteří byli ochotni přijít do Scheveningenu, a zdržovali tak jejich péči.

Miloševičovo vlastní vysvětlení jeho zdravotních problémů je mnohem logičtější a důvěryhodnější než vysvětlení ICTY. V dopise adresovaném ruskému velvyslanectví psal dva dny před svou smrtí, že nebral více než čtyři roky žádná antibiotika. Ptá se tam také, proč lékařská objevení Rifampicinu v jeho krvi byla utajována déle než dva měsíce. Dále píše, že v zpráva věří, že byly podniknuty aktivní kroky ke zničení jeho zdraví, a varuje, že může být tráven a že jeho život je v nebezpečí.

Politický tribunál

Způsob, jakým ICTY zacházel s Miloševičovou smrtí, byl podobný způsobu, jakým bylo zacházeno s celým procesem. Byl to pokus obvinit oběť ze zločinu.

ICTY není skutečný mezinárodní soud, který by byl schopen obvinit nějakého válečného zločince. Je to politický soud založený Radou bezpečnosti OSN na naléhání ministryně Madaleine Albrightové v roce 1993, které porušilo Chartu OSN. Jeho působnost je omezena pouze na území bývalé Jugoslávie a drtivá většina vězňů jsou Srbové. Je to nástroj propagandy a internační tábor pro politické vězně, který se tváří jako nestranný soud. Chce potrestat oběti za zločiny spáchané proti nim a osvobodit imperiální síly, které napadly, bombardovaly, rozkrájely a vynutily privatizaci Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Když se mnou Miloševič diskutoval o procesu,.. ukončit náš rozhovor s nadšením pro následující kroky u tribunálu… Teď je svět žádán, aby věřil, že je Miloševič zodpovědný za svou vlastní smrt… Koupená a placená korporativní média přijala a propagovala popis jeho smrti stejně podlézavým způsobem, jako přijala samotnou existenci tohoto ilegálního soudu a ospravedlnění/omluvu pro zničení Jugoslávie. „ ZDROJ .

Převzato z Netsocan

Není zde článek celý?