Také zvířata duši mají – a ne že ne!

Napadlo nedávno sněhu k neuvěření. Ačkoliv jsem měl podle zákona učinit pokud možno použitelným chodník před domem, postihla mne slabost stáří, které oficiálně říkám – nějaká chřipka. Naštěstí chřipka nikoliv ptačí a proto po čase vyléčitelná. Jenže co s tím sněhem právě teď?

Rozhodl jsem se proto požádat mladého souseda odnaproti přes ulici, zda by mě dočasně v té povinnosti nepomohl. Jenže ouha! On má na zahradě mohutného psího strážce, který zřejmě dobře ví, že všichni umíme číst tu cedulku na vrátkách, že jemu (tomu psovi) trvá cesta od domu k plotu přesně jen tři vteřiny.

Mačkám tlačítko zvonku, ale sníh a zima zaúčinkovaly i na baterii. Volám proto přes plot přesně tři vteřiny a pak už jen mlčím. Na druhé straně branky už mezitím na mne cení zuby slintající a štěkající obr a já spoléhám, že soused tu obludu uslyší. Než dorazí k plotu, ten jeho hafan na mne občas ještě výhružně zavrčí.

Při vědomí hradby drátěného pletiva dávám hlídacímu monstru nevšímavě najevo, že ono tu vůbec neexistuje, ačkoliv z něj pro strach uděláno rozhodně nemám. Soused nakonec přijde, přátelsky se usměje a chvíli kecáme. O tom, co příroda nadělila a proč jsem přišel a co potřebuji. Hafan ještě chvíli pokračuje v očuchávání mé osoby a pak znechuceně odkráčí. Jako vetřelec jsem ho přestal zajímat.

Po čtrnácti dnech a již zdráv jdu dopoledne na nákup. Otvírám naše vrzající vrátka a vidím, jak ta psí hlídací potvora leží naproti na svém stanovišti, odkud má k plotu přesně jen ty tři vteřiny. Přes ulici na mne chvíli zírá a pak jednou jedinkrát polohlasem štěkne a lehce švihne oháňkou. Zamával jsem mu a říkám si: Tak vida, on sám od sebe už umí dokonce i slušně pozdravit!

***

Přestože dogma katolíků hlásá, že duši má údajně jen člověk, tak na rozdíl od nich já navíc tvrdím: Rovněž zvířata zřejmě také tu svou duši mají – a vůbec – ne že ne!

Duši má možná v přírodě všechno kolem nás, jen my tomu rozumět ještě jaksi nechceme. Vždyť tak jako duši citu a povinnosti služby mají zvířata, tak i celá příroda má duši své okolí vnímající logiky. Zkrátka, logiky fyzikálních a biologických zákonů. Jen u člověka si tím (zatím) tak zcela nejsem jist. A proč? Volně vám zde proto ocituji ještě jeden krátký příběh z internetu:

Vědci kdesi v Kalifornii postavili záměrně proti sobě tři umělé inteligence. A co ti vědátoři zjistili? Inu, nic víc než to, že pokud těm neuronovým síťovým inteligencím programátoři do paměti explicitně nevloží pokryteckou zákeřnost, chamtivost a agresivitu, tak po čase ty umělé inteligence spolu samy od sebe – začnou spolupracovat. Pokud totiž ovšem – budou fungovat jen přirozeně a tudíž podle sebezáchovných zákonů duše přírody.

Takže, v čem je problém? Problém mnohých lidí se proto zdá být právě v tom, že se někdy chovají přesně tak, jako by svou vlastní duši nechali někde doma v šuplíku. A protože takové jejich chování je v důsledku vždy spolehlivě sebevražedné, řekl bych, že to i ten soudobý imperialistický kapitalismus má do budoucna perspektivně už pěkně nahnuté.

Ostatně, že by ten prezidentský Tonda Novotný, vládnoucí nám tu v šedesátých letech minulého století, měl ve výroku o těch politických mlýnech, co „nakonec vždycky všechno semelou“, opravdu pravdu?

***

P. S. A vážený čtenáři! Nečekej, že Ti sem dám zdroje toho, o čem všem jsem tu dneska psal. Otestuj si tu svou vlastní inteligenci přírodní a vygůgluj si to všechno sám. Nazdar, domluvil jsem! :-)

Není zde článek celý?