Francie (I): Úpadek a pád Socialistické strany

<!–

V dubnu až červnu proběhnou ve Francii prezidentské a parlamentní volby, které možná změní politickou krajinu víc než cokoliv za posledních třicet let. Co se pravděpodobně nezmění: kdo vykonává reálný vliv a jaký směr bude chtít udávat zbytku společnosti.

V roce 2012 se vyhnali francouzští voliči z vlády pravici a zejména prezidenta Sarkozyho, jehož agresivní styl, asociální politika a neustálé hledání obětních beránků mezi nejslabšími vzbuzovaly stále větší odpor. Nyní se schyluje k odmítnutí levice, tentokrát ovšem mnohem masovějšímu. Porážka Sarkozyho před pěti lety byla poměrně těsná. Levici naopak hrozí téměř vymazání z mapy. Není to nijak překvapivé: když Nicolas Sarkozy pět let hlava nehlava protlačoval svou tvrdou pravicovou politiku, udržoval si tak alespoň přízeň tvrdého jádra svých voličů; když jeho nástupce François Hollande přes všechny předvolební sliby také otočil doprava, neuspokojil nikoho a ještě v úřadě se stal politickou mrtvolou. Vývoj francouzských socialistů bývá dnes přirovnáván k osudu jejich soudruhů v Řecku. Jak k tomu došlo?

Sliby, chyby
Mnoho lidí volilo roku 2012 socialisty prostě kvůli Hollandeovu ujišťování, že hodlá být „normálním prezidentem“, na rozdíl od Sarkozyho, jehož manýry výstřední celebrity vyvolávaly rostoucí nelibost. Mnoho dalších ovšem doufalo ve změnu politické orientace ve prospěch těch, kteří na pravicové politice tratili. Ne že by byl zrovna Hollande nejpravděpodobnějším nositelem takové změny: ze všech kandidátů, kteří se v socialistických primárkách na konci roku 2011 utkali o nominaci, byl jedním z nejvíce napravo.
Přesto udělal Hollande během následující volební kampaně kroky i jejich směrem, a nepostupoval přitom zrovna jako tichošlápek. Velké rozhořčení vyvolal na pravici i mezi novináři jeho slib zavést pro výrazně nadprůměrné manažerské mzdy pětasedmdesátiprocentní sazbu daně z příjmu, ohlas měl i jeho závazek aktivní státní politikou oživit upadající francouzský průmysl a v případě potřeby se postavit korporacím, které by plánovaly ukončit v některém závodě výrobu nebo ji přesunout do ciziny. Svůj výrok „nemám rád boháče“ později zmírnil na „nemám rád neslušně se projevující bohatství“, nijak se však nedistancoval od projevu, v němž před tisícihlavým shromážděním prohlásil, že „můj protivník v těchto volbách ani nekandiduje; nemá ani jméno ani tvář; mým protivníkem je finanční kapitál“. Zdaleka ne každý mu to věřil, ale podobná radikální vyjádření mu výrazně dopomohla k vítězství.
Po volbách, které je po deseti letech v opozici přivedly zpátky k moci, vydržel socialistům jejich radikální zápal jenom chvíli. Jejich jediným významným počinem se tak nakonec stalo uzákonění možnosti uzavření manželství pro stejnopohlavní páry v roce 2013 (do té doby měly pouze volbu registrovaného partnerství). Tato reforma vyvolala odpor a desetitisícové, občas násilím poznamenané demonstrace konzervativních vrstev a zejména katolické, nacionalisticky se projevující mládeže, kterou širší francouzská veřejnost při této příležitosti poprvé objevila. Proud, který se tehdy vynořil, již nikdy zcela nezmizel: letošní prezidentský kandidát pravice François Fillon jeho podpoře zčásti vděčí za své vítězství v prosincových primárkách. Co také nezmizelo, je nenávist nejkonzervativnější části elit k socialistům bez ohledu na to, jak po zbytek volebního období vycházeli vstříc jejím hmotným zájmům.
Ve všem ostatním ustoupili socialisté velmi rychle. Vláda skutečně prosadila zdanění neúměrně vysokých platů sazbou 75 %. Poté, co ho jako protiústavní zrušila Ústavní rada (v níž pět z devíti členů bylo v té době jmenováno pravicí), se socialisté už nikdy o jakékoliv kroky v tomto směru nepokusili a nedali ani najevo, že by je tento neúspěch trápil.
Zatímco ústup v této věci se voličům ještě mohl zdát jen symbolický, další kauza pošramotila obraz socialistů mnohem závažněji. V předvolebním období hýbalo veřejným míněním plánované uzavření hutí v lotrinské Florange (severovýchodní Francie). Florange se stala symbolem praktik nadnárodního ocelářského koncernu Mittal, který je ve světě vyhlášený skupováním špičkových závodů, aby po ovládnutí výrobních technik po několika letech do svých čerstvých akvizic drasticky omezil investice a nakonec je pod záminkou nerentabilnosti zlikvidoval a výrobu přesunul do zemí s nižší úrovní mezd. Stala se i obecnějším symbolem likvidace francouzského průmyslu finančním kapitálem, který v zájmu co nejvyššího zisku ničí i to, co by mohlo fungovat, aniž by mu v tom politici jakkoliv bránili. Aféra zasáhla i do volební kampaně: François Hollande Florange osobně navštívil a hutníkům přislíbil zachování výroby i za cenu vyvlastnění závodu. Podobný přístup sliboval v průmyslové politice státu obecně. Když začalo být na začátku roku 2013 jasné, že Mittal je odhodlán ukončení výroby uskutečnit, začala i vláda shánět nového investora, který by vyvlastněné vysoké pece převzal (jejich provozováni státem bylo nereálné vzhledem k tomu, že po vyvlastnění by patenty i obchodní kontakty a kontrakty zůstaly Mittalu – aby bylo efektivní, muselo by se znárodnění týkat víc než jen jednoho závodu). Ačkoliv byla v hledáni úspěšná, nakonec vláda v poslední chvíli couvla a lotrinské hutníky pustila k vodě. Socialisté tak vyslali jasný signál: kapitál si může dělat co chce.
A nejednali tak pouze, když byli pod tlakem: na úrovni Evropské unie to často byli francouzští ministři, kdo pomohl pohřbít iniciativy usilující o omezení finanční spekulace, která dlouhodobě způsobuje, že peníze nejsou investovány do skutečné ekonomiky – například návrh uvalit daň ve výši 0,1 % na transakce s akciemi a obligacemi a 0,01 % na transakce deriváty, nebo přísně od sebe oddělit běžné a investiční bankovnictví (toto oddělení obou činností zrušili ve Francii roku 1984 právě socialisté, a předstihli tím i USA). Socialisté neustoupili nátlaku: nikdo na ně ani tlačit nemusel.
François Hollande volal ve volbách po změně evropské hospodářské politiky a zavázal se, že bude tlačit na Německo a další státy severní Evropy, aby přistoupily na přehodnocení politiky škrtů vnucovanou zejména zemím na jihu, na sladění daňových sazeb v EU a na vytvoření rozpočtových mechanismů, které by snížily ekonomickou nerovnováhu mezi členskými zeměmi. Zpětně není překvapivé, že narazil na jednotnou frontu odporu „severních“ států. Pozoruhodné je spíš, s jak lehkým srdcem se socialisté vzdali veškerého úsilí. Plně se to ukázalo v roce 2015, kdy kromě občasných vlídných slov na adresu proti evropskému diktátu revoltujících Řeků nehnuli prstem, když většina vlád členských zemí čele s Německem, Evropská komise a Evropská centrální banka zahájily koordinovaný útok na Řecko a jeho ekonomiku a nebály se přitom obejít nebo přímo porušit řadu evropských předpisů a formálních procedur. Francouzští vládní politici, na jejichž pomoc řecká SYRIZA spoléhala, nevystoupili ani s kritikou.
V té době bylo ostatně i široké veřejnosti dávno jasné, že socialisté se s pohledem evropských podnikatelských kruhů vnitřně ztotožňují. Zatímco levicoví ekonomové jednoznačně spatřují příčinu nízkého hospodářského růstu v nedostatečné poptávce, která je sama způsobena slabou kupní silou obyvatelstva, rozhodl se Hollande již v prvním roce svého funkčního období pro opačný přístup: snížení daní firmám, které státní rozpočet přišlo na čtyřicet miliard euro ročně. Své rozhodnutí odůvodnil při slavnostním oznamování svého plánu na tiskové konferenci heslem: „Poptávku vytváří nabídka“, tedy ultraliberální doktrínou, podle níž snížení daňové zátěže umožní firmám investování do produkce zboží, které si díky zvýšenému náboru zaměstnanců posléze najde spotřebitele. Nad tímto obratem k receptům, které za posledních čtyřicet let tolikrát selhaly, si rvali vlasy i liberální ekonomové jako držitel Nobelovy ceny Paul Krugman.
Liberální hospodářská politika už tehdy nebyla u socialistů ničím novým. O jejich přímém útoku na vlastní voličskou základnu v oblasti sociální se to již říct nedá. Než k tomu však dojdeme, je nutné zmínit jejich přístup k otázkám zahraniční politiky, přistěhovalectví a rasismu.

Válka, teror, represe
V době americké invaze Iráku roku 2003 se Francie, vedená tehdy pravicí, vyslovila proti intervenci, a to i za cenu vážné diplomatické roztržky s USA. Vládu, jejíž rozhodnutí schvalovala velká většina veřejného mínění, podpořila i levice. O několik let později odhalila diplomatická hlášení americké ambasády v Paříži, zveřejněná mezi statisíci dalších serverem Wikileaks, že dva vlivní socialističtí poslanci (mezi nimi i pozdější Hollandeův ministr financí a současný eurokomisař Pierre Moscovici) v těch týdnech při návštěvě u velvyslance vyjádřili politování nad protiamerickým vystupováním vlády a ujistili ho, že v případě návratu socialistů k moci se Spojené státy nemusí obávat podobné neochoty k spolupráci.
Tato epizoda je ilustrací změny, kterou právě v těch letech prodělávala jak levice, tak pravice, a která měla částečně (když zjednodušíme) podobu výměny generací. Politici narození ve třicátých letech postupně odcházeli do výslužby a místo nich se ke kormidlu dostávaly ročníky let padesátých. Socialisté tak trochu shodou okolností měli zprvu nad pravicí jistý náskok, který pravice brzy srovnala. Když v roce 2007 nahradil prezidenta Chiraca (*1932) Nicolas Sarkozy (*1955), byl obrat završen, a jeho nahrazení Hollandem (*1954) to jen potvrdil. Změnil se přístup k hospodářské politice (kde u elit vzala za své víra v roli státu pro určování směru ekonomiky), k pojetí národa (jak bledla vzpomínka na válku, přestávalo být za hranou otevřené rozdělování lidí podle původu a vylučování některých z řad „našinců“) a k mezinárodním vztahům, v nichž francouzská politická reprezentace nejen že přijala za svou americkou zálibu k vojenským intervencím, ale často v ní byla papežštější než papež.
Ukázalo se to v roce 2011, kdy Sarkozy spolu s britským premiérem inicioval intervenci v Libyi, k níž se USA připojily dodatečně. K chaosu, který od té doby v zemi vládne, se nikdo z tehdejších interventů již nehlásí. Když ve volební kampani následujícího roku nenechávali socialisté na výsledcích deseti let pravicového vládnutí nit suchou, mluvili o libyjském zásahu jako o jednom z jeho mála světlých bodů. Sami na něj ostatně brzy navázali.
Intervence v Mali (2013) byla ještě tradičním zásahem v bývalé kolonii, který navíc obyvatelé většinově uvítali a na rozdíl od jiných zatím nebyl následován zhroucením státu a občanskou válkou, i když řešení dlouhodobě neurovnaných vztahů se neustále odkládá (cíl, aby země a potažmo celý region zůstaly pod palcem, byl ovšem z hlediska Francie naplněn). To, že byla namířena proti islámských džihádistům, kteří se zmocnili severu země, však francouzským vládním kruhům umožnilo rozjet rétoriku války proti teroru v americkém stylu.
Příležitost k jejímu uplatnění se brzy naskytla v Sýrii, kde od roku 2012 přešla lidová revoluce v občanskou válku. Když se v roce 2014 schylovalo k západní intervenci, stála Francie opět v popředí a po ucuknutí USA a Británie zůstala jako kůl v plotě. Oproti irácké intervenci z roku 2003 si tak velmoci vyměnily role. Francouzská politická reprezentace tenkrát nezažila, jaké škody mohou na jejím obraze u veřejnosti výsledky takové intervence vyvolat… Z plánu sešlo, Francie se nicméně po boku USA v zájmu odstranění syrského režimu činila ve vyzbrojování sunnitských států v regionu, aniž by ji trápilo, že dodávané zbraně končí v rukou bojovníků Islámského státu, a zároveň prováděla cílené údery na tytéž bojovníky IS, ačkoliv ti se soustředili hlavně na ovládnutí místního území a o svatou válku s Francií nejevili zájem.
Nezájem netrval dlouho. Není ani zdaleka jisté, že atentát v lednu 2015 proti redakci satirického týdeníku Charlie hebdo, při němž zahynulo jedenáct lidí, s francouzskou politikou v Sýrii souvisel – výhrůžky a žhářský útok zažil časopis kvůli otištění karikatur Mohameda už v roce 2012. Atentáty z listopadu téhož roku už patrně jako pomsta myšleny byly (což samozřejmě neznamená, že by fundamentalistické prostředí i bez toho k myšlence „střetu civilizací“ netíhlo). Politici o této souvislosti taktně pomlčeli.
Po atentátech vyhlásila vláda výjimečný stav, který mimo jiné využila k zákazu demonstrace ku příležitosti celosvětové konference proti změně klimatu, na níž se očekávala stotisícová účast. Během dnů konání konference bylo na základě výjimečného stavu uvaleno domácí vězení na řadu ekologických aktivistů. Souvislost tohoto opatření s bojem proti terorismu nebije zrovna do očí. Ve skutečnosti šlo o to, nenechat radikální ekology narušit obraz moudrých státníků zachraňujících svět před ekologickou katastrofou a poukázat na nedostatky sjednávané dohody. I po roce a půl zůstává výjimečný stav v platnosti (každé tři měsíce je systematicky prodlužován) a umožňuje úřadům výrazně komplikovat konání odborářských či jiných protestů proti politice vlády, v některých případech dokonce předem zakázat přítomnost na demonstraci novinářům, kteří tyto protesty v minulosti pokrývali. A když to nestačí, lze Islám k odvedení pozornosti využít i jinak.

Rasismus ve jménu „emancipace“
Přistěhovalci se začali stávat terčem politiků od poloviny sedmdesátých let (i když do země přicházeli již mnohem dříve). Již tehdy se začala ve společnosti projevovat islámofobie, která se od klasického rasismu lišila tím, že se dobře hodila k použití pravici i levici. První mohla mluvit o neslučitelnosti s „tradičními francouzskými hodnotami“, druhá se mohla dovolávat nutnosti bojovat proti zpátečnictví a útlaku žen a zároveň se účastnit protirasistických akcí.
Do jisté míry tu levice navázala na stoletou tradici antiklerikalismu a boje za konfesijní neutralitu úřadů a zejména škol. Je tu samozřejmě jeden podstatný rozdíl: v minulosti bojovala antiklerikální levice proti církvi provázanou s konzervativními elitami, které jí využívaly k udržení nadvlády nad společností (což v řadě zemí ani dnes není zcela neaktuální). Islámofobie se naopak zaměřuje proti diskriminované menšině, která převážně vykonává nejméně vyhledávané a nejhůře placené práce ve společnosti a nemá u elit žádné zastání. Vezmeme–li ovšem v úvahu, že socialisté v třídním boji postupně přešli na druhou stranu barikády, má takový posun svou logiku.
Nedivme se tedy, že postoj části francouzských socialistů k muslimům byl s postupem let stále agresivnější. Téměř celé politické spektrum se dnes ve Francii shoduje na principu „laicity“ neboli sekulárního státu. Od roku 1905 platí zákaz umísťování náboženských symbolů do škol a úřadů, coby zástupci státu vázaní neutralitou nesmějí takové symboly nosit ani učitelé a státní úředníci. Za poslední dvě nebo tři desetiletí se chápáni sekulárnosti silně posunulo. Už v devadesátých letech zakázal zákon nošení náboženských symbolů i dětem ve školách, které přitom nelze považovat za zástupce státu. Zatímco toto opatření v principu schvaluje i část odpůrců islámofobie (s odvoláním na to, že děti se mají naučit nevnímat samy sebe ani druhé skrze původ nebo komunitní příslušnost), obdobné zákazy pro návštěvníky úřadů a státních institucí už se odůvodňují hůře.
Obsesivní propírání, zda jsou muslimové dostatečně „integrovaní“ do francouzské společnosti, se v politických debatách vyskytuje už dlouho. Změna spočívá v tom, že za posledních deset let se stalo jedním z jeho hlavních témat, a to i u nejvyšších státních představitelů. Když Sarkozy v roce 2002 zahájil jako ministr vnitra své tažení na prezidentský úřad, který získal o pět let později, stavěl ještě do popředí spíš boj proti kriminalitě na předměstích a jako řešení vyzvedával obnovu společenské autority, nikoliv „kulturní“ otázky. V kampani roku 2007 v zájmu přebrání voličů krajní pravice přitvrdil a uvedl tak teorie „střetu civilizací“ do hlavního proudu. Vytvořením „ministerstva imigrace a národní identity“ dal najevo, že od nynějška jsou obyvatelé cizího původu pro stát automaticky podezřelí z ohrožování společnosti. Ze začátku se snažil ukazovat zároveň muslimům přívětivou tvář a dávat najevo, že mají ve Francii své místo a nemají neustálé řeči o „identitě“ chápat jako útok na sebe, jak však jeho mandát plynul, převážil postupně xenofobní podtón.
Vzhledem k rozšířené xenofobii na pravici volí francouzští muslimové (a Francouzi původem z muslimských zemí, neboť zdaleka ne všichni jsou věřící) tradičně levici. V roce 2012, kdy Sarkozy vyhrotil atmosféru dosud nevídaným způsobem a socialisté, to bylo ještě výraznější. Mimo jiné i díky nim (a díky socialistické kritice Sarkozyho identitářství) získal Hollande v druhém kole svých 51 %.
Netrvalo dlouho, a ukázalo se, že socialisté zvládají vylučování znevýhodněných skupin ze společenství stejně dobře jako pravice, tentokrát nikoliv vyzvedáváním vztahu k vlastním dějinám, rodné krajině, atd, jak se v tom vyžíval Sarkozy, ale spíš voláním po osvobození muslimů (a zejména muslimek) od útlaku, který si sami neuvědomují a který jim bude bránit v integraci, dokud ho nevyženou ze svých hlav. Nikdo to na levici nezvládal tak dobře, jako Hollandeův ministr vnitra Manuel Valls, přezdívaný někdy „levicový Sarkozy“, který už jako starosta města Évry nedaleko Paříže proslul mediálním propagováním svého tvrdého postupu proti kriminalitě a proti skutečným či domnělým projevům muslimského partikularismu (tj. vytvářením paralení společnosti ve společnosti, z čehož jsou muslimové obviňováni pokaždé, když se v sebemenší maličkosti odlišují).
V létě 2014 jmenoval Hollande po neúspěchu socialistů v komunálních a evropských volbách Vallse premiérem. Na signál voličů, že se posouvá příliš doprava, tak prezident odpověděl tím, že do čela vlády postavil nejpravicovějšího ze svých ministrů. Zaměřování pozornosti na „neintegrované“ tak dostalo další impulz, spád však nabralo zejména po teroristických atentátech v lednu a listopadu 2015 a v červenci 2016. Premiér Valls pravidelně pouštěl do médií prohlášení o fundamentalistech, kteří vyhrávají bitvu o smýšlení muslimské komunity, jako by všichni muslimové (nebo bývalí muslimové) ve Francii tvořili „komunitu“ – ve skutečnosti spolu často nemají nic společného (na tomto místě lze zmínit, že podle údajů francouzského statistického úřadu uzavírá 44 % lidí původem z muslimských zemí smíšené sňatky s nemuslimy).
Na přelomu roku 2015 a 2016 se socialisté pokusili využít xenofobních nálad ve veřejném mínění návrhem ústavní změny, která by umožnila odebrat francouzské občanství teroristům majícím zároveň občanství druhé země. Odborníci se návrhu vysmáli a poukázali na to, že pokud je někdo ochotný jít vstříc jisté smrti v sebevražedném atentátu, sotva na něho udělá dojem hrozba ztráty občanství. Vláda přesto na návrhu trvala a vyzvedávala jeho symbolický význam. Ten ovšem podtrhávali i jeho odpůrci na levici, kteří zdůrazňovali jeho diskriminující charakter (za stejný zločin musí každý dostat stejný trest bez ohledu na to, jestli má vedle francouzského občanství ještě nějaké další či nikoliv) a to, že by z části Francouzů udělal před zákonem téměř cizince. Plán vyvolal odpor na levém křídle Socialistické strany (o něm si povíme příště), vzpomínky na nacistickou okupaci, během které kolaborantská vláda odebrala občanství naturalizovaným Francouzům židovského původu, a velký rozruch mezi lidmi s dvojím občanstvím, kterých jsou ve Francii statisíce a kteří jsou (nebo spíš byli) z velké části socialistickými voliči. To byl hlavní důvod, proč socialisté nakonec od svého záměru upustili. Pocit nejistoty a možnosti perzekucí někdy v budoucnu však mnoho lidí již neopustil.
Další aférou, která ukázala hysterii ve vysokých politických patrech, bylo protiburkinové tažení v létě 2016. To neiniciovali socialisté – stáli za ním starostové měst na Azurovém pobřeží, jednoho z nejpravicovějších regionů ve Francii, kteří po atentátě v Nice začali vydávat vyhlášky zakazující nošení „úboru v rozporu s dobrými mravy či laicitou“ na plážích a vzápětí na ně vysílat hlídky městské policie, které „nevhodný úbor“ pokutovaly. Vyhlášky mířily zejména na „burkiny“, ženské plavky zakrývající celé tělo kromě obličeje, i když policie občas pokutovala i nošení šátků apod. Křižová výprava přímořských starostů vyvolala občas pobavené poznámky, že zatímco před několika generacemi byly ženy stíhané za to, že se na veřejnosti objevovaly příliš vysvlečené, dnes naopak vadí, když jsou oblečené příliš. Bylo poukazováno i na to, že k nošení burkin zdaleka neexistují jen náboženské motivy: může jít o chránění pokožky před sluncem například v době protirakovinové terapii, nechuť ukazovat tělo poznamenané čerstvou nemocí či operací atp. Hlavně však kritici zdůrazňovali, že na rozdíl od školy nebo úřadu není pláž „institucí“, a že sekulárnost znamená neutralitu státu, nikoliv zákaz soukromým osobám dávat veřejně najevo svou náboženskou příslušnost. Komunální vyhlášky byly brzy zrušeny správními soudy coby v rozporu se zákonem. Mezitím však Valls stačil postup starostů podpořit.
Není náhoda, že se tato epizoda odehrála v době, kdy v Rusku zuřila kampaň proti „veřejné propagaci homosexuality“ a kdy v USA udělali křesťanští fundamentalisté celonárodní kauzu z otázky, zda transexuálové používají správné veřejné záchody. Zatímco ale v těchto dvou případech jde o jasný projev bigotnosti a pověr, ve Francii se tentýž přístup halí do hávu vítězství „pokroku“ nad pověrou.
A když zrovna není náboženská symbolika po ruce, není těžké si ji vymyslet. Nošení šátků je na školách od devadesátých let zakázáno. Do médií se dostalo několik případů, kdy škola zakázala vstup žačce v „příliš dlouhé“ černé sukni a její oděv označila za „provokaci“ a za projev „náboženského proselytismu“. Za tento přístup se veřejně postavila  socialistická ministryně školství Najat Vallaud–Belkacem. Vzkaz byl jasný: klidně se sebevíc snažte integrovat, my už si na vás najdeme něco, na základě čeho vás označíme za „neintegrované“. Pro takový účel poslouží cokoliv, co nějak připomíná cizí kraj. Ukazuje to zároveň, že islámofobii nejde ve skutečnosti o náboženství nebo ideologii, ale o původ.
Takový je tedy dnes vnitřní svět francouzských socialistů. Kulturní rozdíly v něm odsunuly do pozadí rozdíly třídní. Nebo přesněji: zastírají je a odvádějí od nich pozornost. Je tedy na čase přejít k tomu, jak socialisté vedou třídní boj shora proti vlastním, dnes stále více už bývalým voličům.
Reforma pracovního práva: kopání do vlastních řad
Od poloviny sedmdesátých let se hospodářská politika pravicových a levicových vlád prakticky moc neliší: bez ohledu na to, co říká levice ve volebních kampaních, končí zpravidla u liberalizace ekonomiky, deregulací a privatizací (s výjimkou krátkého období 1981–82). V jedné věci se přesto ještě donedávna odlišovala: nesahala na zákoník práce a navzdory častým neshodám si tak zachovávala relativní přízeň odborů. O této tradice se prudce odchýlila, když se v září 2014 dostali k veslu premiér Manuel Valls a ministr hospodářství Emmanuel Macron.
Oba dva si vytkli za cíl „modernizaci“ země, a zejména první z nich nešetřil útoky na „dogmata staré, archaické levice“. K těmto „dogmatům“ řadil mimo jiné i ochranu zaměstnanců. Tzv. „Macronův zákon“ (loi Macron), schválený na začátku roku 2015, přes nesouhlas odborů liberalizoval kromě meziměstské autobusové dopravy (na úkor dopravy železniční, což značně podrývalo zdůrazňování ekologie a boje proti změnám klimatu jako jedné z největších vládních priorit) i noční práci a nedělní práci v obchodech. Slibovaný nárůst pracovních míst se nekonal, to však vládu neodradilo od pokračování v nastoleném kurzu.
Zákon nazvaný podle ministryně práce „loi El Khomri“, který vláda předložila parlamentu v roce 2016, byl útokem na zaměstnanecká práva, jaký málokdo pamatoval. Návrh výrazně usnadňoval propouštění zaměstnanců v případě, že by to vyžadovaly „změny v organizaci práce v zájmu kompetitivity podniku“ (formulace byla záměrně neurčitá, aby do ní bylo možno napasovat cokoliv: nejen obtížná situace, ale třeba i plán na dobytí nového trhu), nebo pokud by hospodářský výsledek firmy několik měsíců po sobě klesal. Uvolňoval i stanovení pracovní doby a pravidla přesčasové práce, které neměly být již vypočítávány za rok, ale za tři roky (a až za tři roky měly tedy být přesčasy propláceny, což otevíralo velký prostor pro šizení pracujících). Zákon navíc obracel naruby dosavadní hierarchii právních norem: umožňoval odborům a zaměstnavatelům sjednávat odvětvové kolektivní smlouvy pro zaměstnance méně výhodné než normy zákoníku práce a podnikové kolektivní smlouvy méně výhodné než smlouvy odvětvové. A zaměstnance, kteří by s některými ustanoveními nesouhlasili, dovoloval propouštět nikoliv z ekonomických, nýbrž ze „závažných osobních důvodů“, se všemi důsledky, které z toho plynuly ohledně odstupného nebo nároku na sociální podporu. Měla být navíc zastropována výše odškodného, které měly soudy v případě neoprávněné výpovědi právo propuštěným pracovníkům přiřknout.
Proklamovaný záměr zvýšení zaměstnanosti byl v přímém rozporu se snížením nákladů na přesčasovou práci, které zaměstnavatele motivovalo spíš k využívání přesčasů než k najímání nových pracovníků. Směšně zněl i argument zjednodušení pracovního práva, neboť přednost kolektivních ujednání před zákonem by naopak vedla k tomu, že pro zaměstnance i pro právníky by bylo mnohem obtížnější se v individualizovaných pracovních normách orientovat. Skutečný cíl byl jasný: co nejvíc oslabit zaměstnancovu pozici, nechat ho žít v neustálém strachu ze ztráty místa a umožnit tak zaměstnavateli vytřískat z jeho práce co největší zisk.
Vláda zákon protlačila přes nesouhlas menšiny vlastních poslanců, nepříznivých průzkumů veřejného mínění, odborářských stávek a demonstrací a nečekaného hnutí „Nuit debout“ („Noc vzhůru“ nebo „Noc na nohou“), v rámci kterého organizovaní i neorganizovaní aktivisté improvizovaně po tři měsíce obsadili pařížské Náměstí Republiky, výjimečnému stavu navzdory, a symbolický odpor proti moci kombinovali s diskusemi o nejrůznějších otázkách a experimentováním s přímou demokracií. Socialisté sice vyhráli, odepsali se však v míře, která je pravděpodobně již nevratná.
Jak se letos ukázalo, v krizi je i mnohem víc než Socialistická strana. Pravicoví „Republikáni“, kteří se těšili na drtivé vítězství, zjistili najednou, že na tom jsou jen o něco málo lépe, levice nalevo od socialistů si se situací příliš neví rady a také sociální hnutí mimo parlamentní politiku zatím obtížně hledají cestu vpřed. O tom všem si povíme v další části.

Není zde článek celý?