Jižní Korea jako „ráj“ oproti severnímu „peklu“? Čtěte, pokud nechcete vidět černobíle

S vyhrocením situace na korejském poloostrově média opět zaplnily „fundované“ komentáře o životě v KLDR. Naprostou většinu čtenářů už ani nenapadne zpochybňovat schéma, že zatímco na severu je korejské peklo, na jihu bezmála ráj. Pro ty, kteří odmítají přijmout tento černobílý pohled, může být užitečný text o životě v Jižní Koreji, který vyšel loni v The Washington Post. Lze v něm najít i nejednu paralelu s životem v České republice a na Slovensku.

Nenechte se zmást jasnými světly, chytlavou K-pop music a všudypřítomnými technologiemi. Jižní Korea je v myslích mnoha tamních mladých lidí živoucí peklo, které už nehodlají déle trpět, píše Washington Post v článku nadepsaném titulkem „Mladí Jihokorejci nazývají svou zemi peklem a hledají cesty ven“.
Uvádí dále, že mezi mladými má Jižní Korea přezdívku – Peklo Čoson. Připomíná pětisetletou feudální dynastii Čoson. 
„Je těžké si představit, že bych se vdala a měla děti. Nemáme žádnou budoucnost,“ říká Hwang Min-joo, šestadvacetiletá scénáristka televizních show.
Hwang často odjíždí do práce v pondělí ráno se svým kufrem a zpět se nevrací před čtvrteční nocí. Jí v kanceláři, sprchuje se v kanceláři, spí na lehátku v kanceláři. „Jestli končím v devět večer, je to pro mě krátký den,“ říká.
Výplata chodí nepravidelně – anebo vůbec, pokud se show nevysílá. A když Hwang večer ulehá, netuší, jestli bude mít ještě ráno svoji práci. Svůj život může žít jedině díky tomu, že doma bydlí s rodiči.
„Když máš dost peněz, Jižní Korea je skvělé místo k životu. Ale když nemáš…“ zamýšlí se Hwang.
Podobný povzdech je mezi lidmi generace Hwang častý. Její rodiče prožili úžasný ekonomický růst během 60. a 70. let a příchod demokracie v 80. letech. Ale ti, kteří se narodili po tomto období, vidí něco jiného: megalomanský byznys poskytující společenský status a dobré výplaty svým zaměstnancům, zatímco kdokoliv jiný je pouhým kalem ve vodě.
S finanční krizí v roce 2008 mnoho lidí po celém světě přišlo o svá pracovní místa, domovy a naděje. Ale zejména v Jižní Koreji se tyto ztráty projevují velmi akutně a jsou v ostrém kontrastu s opojnými dny industrializace.
Růst ekonomiky zpomalil na 2,6 procenta ročně a tento trend je doprovázen nárůstem „nepravidelných“ pracovních míst, které nenabízejí žádné jistoty a žádné výhody. Podle údajů korejského úřadu práce se „nepravidelnými“ zaměstnanci staly dvě třetiny mladých, kteří v roce 2015 získali práci.

Dokonce i velké korporace propouštějí zaměstnance a vyzývají k předčasným odchodům do důchodu.
A v tomto šeru se stále více a více mladých Korejců upíná k sociálním sítím, aby si zde postěžovali na svou situaci.
Skupina s názvem Peklo Čoson na Facebooku má téměř dvacet tisíc členů. Existuje také stránka Peklo Korea, která graficky ilustruje úděsný způsob života v Jižní Koreji: dlouhou pracovní dobu, vysoké počty sebevražd i vysoké ceny jídla.
Není to jen internetový fenomén. Kniha „Jelikož nenávidím Jižní Koreu“, fiktivní příběh o mladé ženě, které emigrovala do Austrálie, vystřelila na vrchol žebříčků bestsellerů.
A když spisovatel Son A-ram publikoval v listu Kyunghyang Shinmun článek „Deklarace zruinovaného státu“, začal se text rychle virálně šířit.
„Pokud můj život bude pokračovat tímto způsobem, skutečně příliš nevidím svoji budoucnost,“ říká dvaadvacetiletá Lee Ga-hyeon, která ve volném čase při studiu práv pracuje na částečný úvazek. „V Jižní Koreji ‚částečný úvazek‘ znamená pracovat naplno za minimální mzdu,“ říká.
Lee při denním studiu pracuje u McDonald’s a potom ještě v pekárně jednoho řetězce. Pracuje šest hodin denně, pět dní v týdnu. Za nájem místnosti o velikosti „krabice od bot“ vydá bezmála polovinu svého měsíčního výdělku ve výši 450 dolarů.
Ani ti, kteří mají stabilnější pracovní místa, nejsou o mnoho šťastnější. Čtrnáctihodinové pracovní dny jsou zde normou. Slogan levicového prezidentského kandidáta v roce 2012 zněl: „Život s večery“.
Čtyřiatřicetiletý Song, jehož žena musela skončit v zaměstnání, když se jim narodila dcera, přešel na méně prestižní práci, protože pravidelně pracoval od ranních osmi do jedné hodiny po půlnoci. „Můj šéf vždycky říkal: ‚Firma je na prvním místě, rodina na druhém‘,“ uvedl Song.
Mnoho mladých v Jižní Koreji ale říká, že nejvíce frustrující je nepochopení rodičů, kteří pracovali dlouhé hodiny, aby budovali „korejský sen“: Odpovědí rodičů tak je očekávání ještě většího úsilí.
ea24
Zdroj: washingtonpost.com
Foto: YouTube.com

loading…

Není zde článek celý?