Když o Blízkém východě hovoří někdo, kdo mu opravdu rozumí

Několik perel Terezy Spencerové z jejího včerejšího rozhovoru pro Parlamentní listy:

Přiznejme si, že případná válka proti Severní Koreji by nejhůře dopadla právě pro ty miliony týraných, mučených a hladovějících lidí, kteří – pro mě nepříliš pochopitelně – dokážou žít pod generacemi fantasmagorických kimovských diktatur. Možná by nějaká raketa zasáhla i nějaký ten bezpečný bunkr severokorejských vůdců, ale většinu obětí by tvořili lidé, kteří by si zasloužili spíš pomoc než smrt. Už jsme něco podobného viděli v Iráku nebo v Libyi, a to tamní režimy nebyly ani zdaleka tak brutální jako ten Kimův. A k tomu samozřejmě patří i ta možnost, že nějaké rakety ze Severu dopadnou na Jih, Soul je od hranic opravdu jen kousek a v Jižní Koreji jsou navíc dislokovány i desítky tisíc amerických vojáků, kteří by mohli přijít o život…

Čili ano, měla bych s tou válkou problém, ale já mám problém s většinou válek. A očividně s tím má problém i sám Trump – teď nemyslím, že by nějak sténal při představě stovek tisíc zabitých severokorejských civilistů, ale spíš při nepředvídatelnosti výsledku, a hlavně při nepředvídatelnosti čínské reakce. Přinejmenším čínská oficiální média si před Trumpem neberou servítky a suše oznamují, že Peking žádnou americkou agresi proti Severní Koreji, tedy válku na svém zadním dvorku, prostě nedovolí. A americká flotila vzápětí zamířila do kamsi. V Bílém domě to včera vysvětlovali „sblížením názorů s Čínou“.

Zajímavější je ono hlasování tureckých komunit v Evropě. V zemích, kam odcházeli za prací ve velkých množstvích – třeba v Německu a Nizozemí – jich pro Erdoganův prezidentský systém hlasovalo dokonce víc než v samotném Turecku. Důvodem může být skutečnost, že v těchto komunitách převládají lidé z chudých oblastí Turecka, jimž dnes Erdogan reálně pomáhá a výměnou za to si z nich vytvořil svou opěrnou baštu. Za prací vždy odcházejí ti chudší, nikoli ti bohatší, což značí, že poměr Erdoganových „chudých“ stoupenců je v evropských tureckých komunitách vyšší než v Turecku samém. A současně lze asi konstatovat, že všechny ty zdejší řeči o asimilaci a integraci jsou do značné míry jen zbožným přáním – západní společnost ty chudší a méně vzdělané gastarbeitery asi dostatečně nepřijala a demokracie tyto lidi ani po několika generacích zřejmě neokouzlila natolik, aby nezůstali sami sebou a odhodili své turecké kořeny. Pátá kolona jako z učebnice.

Myslím, že diskuse o lidských právech ve skutečnosti nemá valného smyslu, protože je Západem využívána jen jako bič proti režimům, proti nimž zrovna něco máme a potřebujeme je potrestat sankcemi nebo i něčím větším. Pokud by na lidských právech někomu fakt záleželo, tak nemůžeme mít za spojence Saúdskou Arábii, která je lidskoprávní hororovou šou, nemůžeme jezdit na dovolené do Spojených arabských emirátů, kde se vězením trestá i nešikovné vyjádření o emírovi na Twitteru, nemůžeme přiklepnout pořádání mistrovství světa ve fotbalu otrokářskému Kataru, nemůžeme jezdit Formuli 1 v Bahrajnu, kde „mizí“ odpůrci režimu, sama princezna se podílí na mučení politických vězňů a nově se prostí občané začnou srocovat rovnou před vojenskými soudy… A vzpomínáte na Libyi? Tu jsme zdemokratizovali a zlidskoprávnili tak, že tam nyní bují obchod s lidmi, nefalšované otrokářství. Čili o lidských právech ať mudrují příslušní politici a aktivisté z příslušných neziskovek, mě to téma fakt moc nebaví.

Jinak mi k tématu Sýrie připadá „klasické“, že už nikdo oficiálně ani nevzdechne po „chemickém masakru“ v Idlíbu, jako kdyby už ti mrtví splnili svůj úkol a dál už nejsou třeba. Pohřbeno, zapomenuto. A místo oficiálních míst přichází profesor z amerického MIT Theodore Postol, kterého známe i od nás z časů „boje proti radaru“. Věrohodně tehdy řadou technických analýz a studií doložil nesmyslnost, až vylhanost argumentů amerických i našich „radaristů“, nyní v nejméně třech analýzách rozebral oficiální americké a jiné popisy a dokumentaci událostí v Idlíbu a dospěl k závěru, že neexistuje žádný důkaz o odpovědnosti Asadova režimu. Podle jeho propočtů v Chán Šajchúnu zabíjela trubková bomba naplněná čímsi jako sarinem. Je zvláštní, že Organizace pro kontrolu chemických zbraní nyní na základě vzorků odebraných z údajných obětí masakru rovněž mluví o „sarinu nebo čemsi podobném“. O tom, kdo látku vyrobil, ani slovo, byť za dobu války mají k dispozici vzorky oficiálně zlikvidovaných bojových látek syrských i těch džihádistických a laboratoře jsou s to na základě příměsí a přísad autora určit. Trubková bomba shozená z bojové stíhačky? Zajímavá představa.

Stanův komentář: Když o Blízkém východě mluví někdo, kdo mu opravdu rozumí. V porovnání se všemi těmi analytiky/lobbisty a komentátory/propagandisty vystupujícími v drtivé většině veřejnoprávních i soukromých médií je to úplně jiná liga.

Není zde článek celý?