Prodavačky z vinohradské Billy: "Protestujeme, že nám tu Vietnamci zvyšují tržby!"


Nerozumím, koukám se po všech a všichni koukají na Vietnamku.

První prodavačka znovu: Helejte, ste tady dneska potřetí. To je naposled! Varuje Vietnamku.

Furt mi to nedochází. Ale muž přede mnou (a za tou Vietnamkou) říká svýmu tak desetiletýmu synovi: To voni tady nakupujou levně a pak to prodávaj dál, šmejdi. Taky bych je nakopal doprdele, sráče.

Původní prodavačka/obranářka spravedlivýho přeprodávání potravin zavírá kasu a přistupuje k Vietnamce: Helejte, už vám příště nic neprodáme (zabodává prst do jejího nákupu). To by se vám líbilo tohleto. To teda ne (mává jí varovně vztyčeným ukazovákem před obličejem).

Proč by si tu nemohla nakoupit, říkám a přidává se mladík za mnou: Jo, co udělala? Dyť si s tím pak může dělat co chce, ne? Do toho vám nic není.

Tyvole pravdoláskaři, ty bych taky poslal doprdele, hlesne odnaproti Jack Daniels.

Nastává chaos. Prodavačky jedna přes druhou hudrujou, že takhle přece nejde. Jack Daniels se chce prát. My s mladíkem za mnou ne, ale nadáváme mu. Vietnamka tiše odchází. Přes pokladny létají sem a tam rasisisté, létají debílkové, co ji je mají vzít domů, létají tu hlupáci, sráči i hovada.

Přichází vedoucí. Prodavačky to zklidní. První vzbouřená mu hlásí: Pane vedoucí, zase tady byla.

Vedoucí, chlapec tak o generaci mladší než ona, říká: Hmmm.

Hlášení pokračuje a vedoucí mlčky odchází směrem k proskleným vchodovým dveřím, odkud sleduje, jak Vietnamka nakládá nákup do auta.

Všichni pozorují vedoucího jak pozoruje Vietnamku.

Ale vozejk vrátila, říká směrem k pokladnám a odchází si po svých.

Je ticho. Bouře je pryč. Ozývá se jen pípot čteček čárových kódů.

Veselé Velikonoce, říká mi prodavačka z mé pokladny.

Hmmm, odpovídám.


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?