Retro: Když chybí soucit a empatie

10. dubna 2010

Je nesmírně těžké diskutovat o politických a společenských tématech s lidmi, u kterých jsou potlačeny důležité lidské vlastnosti. Vlastnosti, které odlišují člověka od zvířete. Prostý soucit s jinou lidskou bytostí a schopnost empatie. Je velice důležité umět si představit sám sebe na místě a v pozici jiné lidské bytosti. Bez této představivosti se ztrácí cosi důležitého ze samé podstaty lidskosti. Stále jsou tu lidé, kteří skrze ochranný štít svého sobectví nazírají na svět a společnost kolem nás, a tento zkreslený a deformovaný obraz považují za realitu. Je smutné, že vývoj tyto osoby nijak nezasáhnul, a ony se v hlubinách své mysli stále pohybují ve světě, kde platí zákony džungle a právo silnějšího. Nikdo z nich není s to pochopit, že lidská společnost přežila a dosáhla současné civilizační úrovně pouze pěstováním toho dobrého a ušlechtilého z lidské povahy a potlačováním toho zlého, nízkeho a zvířecího, co existuje v každém z nás.

Tam kde chybí prostý soucit a schopnost empatie, tam nastupuje lidové přísloví o tom, že sytý hladovému nevěří. Je to přirozené. Kdo nikdy nezažil skutečný hlad, těžko si ho ve své přesycenosti umí představit. Kdo nikdy nezažil skutečnou nouzi, těžko se dokáže vžít do pocitu člověka, který ji zažívá dnes a denně. Vše je jen otázkou komunikace. Dokáže-li nás jeden dobře vyprávěný příběh, jedna reportáž či jedna fotografie dovést k nastartování vlny solidarity, tak to s námi jako společností ještě není až tak zlé. Přesto se bez schopnosti představit si hrůzu a bezmocnost těch nejslabších členů naší společnosti nikdo z nás neobejde. Nelze řešit zásadní otázky, které rozhodují o bytí a nebytí jiného člověka bez alespoň minimální schopnosti soucitu a empatie. Samozřejmě staré úsloví o tom, že když dáš člověku rybu, nakrmíš ho na den, ale když ho naučíš chytat ryby, nakrmíš ho na celý život je pravdivé. Nicméně tento pohled je poněkud krátkozraký. Vždy se prostě najdou lidé slabí, kteří potřebují pomoc jiných osob.

Mohou to být lidé od narození postižení, ať už fyzicky nebo mentálně. Nebo lidé, kteří ztratí víru sami v sebe, kteří přestanou důvěřovat ve své schopnosti. Takoví lidé čekají naší pomoc. Sami se ze své bezvýchodné situace nedostanou. Jako poslední záchrana existuje v civilizovaných zemích sociální síť, která je schopna zachytit člověka v těžkém období jeho života a nenechá ho dopadnout až na samé dno společnosti, odkud už většinou není cesty zpět. Protože civilizační úroveň státu se pozná podle toho, jak se umí postarat o své nejslabší občany. A ne podle toho kolik sobeckých a asociálních milionářů je schopen vyprodukovat. V méně rozvinutých zemích vidíme důsledky neexistence sociální sítě v praxi. Statisíce či milióny lidí bez domova. Děti vychovávané na skládkách odpadků a chudinské čtvrti na okrajích velkých měst. Satelitní města z chatrčí z vlnitého plechu a výkaly tekoucí po ulici, kde si hrají děti. Je snad toto svět, po kterém toužíme? Svět, který tu chceme mít?

Věřím tomu, že většina mých spoluobčanů není až tak zahleděna do sebe a ghetta sociálně vyloučených osob je znepokojují stejně jako mne. Lidé závislí na sociálních dávkách od státu nepotřebují urážky a osočování od některých reprezentantů bezohledné lůzy, která se mezi námi vyskytuje. Nepotřebují ani almužny, protože to nejsou žádní žebráci. Nepotřebují ani nucené veřejně prospěšné práce, protože to nejsou žádní zločinci. Nucené veřejně prospěšné práce jsou formou soudního trestu. A stát, či někteří jeho představitelé, by se rádi vozili po neviných lidech, kteří se ničeho nedopustili, a přitom nejsou schopni zajistit práci a výdělek ani skutečným zločincům, aby tito mohli uhradit škody, které způsobili svým obětem a náklady na soudní řízení, které platíme my všichni. Je to zábavné ve světle faktu, že naše země je v popředí žebříčku zemí s největším počtem soudců, policistů a vězňů v přepočtu na počet obyvatel. Skuteční nezaměstnaní potřebují to, co každý. Stálou, důstojnou a slušně placenou práci. Pocit, že jsou prospěšní a užiteční. A úkolem každého civilizovaného státu je pracovat na tom, aby bylo nezaměstnaných co nejméně.

Jenom člověk bez představivosti si může myslet, jak skvělý je život bez práce, bez budoucnosti a bez naděje. Protože nikdy nezažili frustraci z odmítnutí, nehrané opovržení nafoukaných personalistů a očividný nezájem úřednic na úřadě práce, které zajímá pouze jedno pracovní místo – a to je to jejich. Neumí si představit bezmocnost člověka, kterého nejen odmítají zaměstnavatelé, ale kterého si nevyberou ani personální agentury jako zájemce o rekvalifikaci. A je naprosto jedno, jestli se tak děje z důvodu, že uchazeč nemá ten správný etnický původ, správný věk či pohlaví, že by mohly jeho malé děti být často nemocné a pokud je ještě nemá, tak by si je mohl(či mohla)brzy pořídit, že nemá to správné vzdělání, tu správnou praxi nebo dokonce tu správnou adresu bydliště. Přitom často musí stát jako prosebník před tvorem, jehož úroveň se dá vystihnout pouze jako velký exkrement v drahém obleku.

Samozřejmě naprosto chápu, že štěstí je už jednou a provždy krásná věc. Prachy si za něj sice nekoupíš, ale možná je pravda v tom, že člověk prostě potřebuje aspoň trochu toho štěstí. Pan prezident má příliš mnoho starostí s celou modrou planetou a tak jej nezajímají osudy tzv. obyčejných lidí. Ale upřímně, koho by také zajímaly. Naše pravicová scéna v nich vidí nemakačenky, hlupáky a parazity, a nebojí se svůj jediný správný názor dát veřejně najevo. Každý, kdo chce pracovat, si přece práci najde. O tom, kde ji má konkrétně hledat, se už se v onom oblíbeném klišé nic nepíše. Pravdou je, že práce je kolem nás opravdu fůra. Jen těch peněz za tu práci se jaksi nedostává. Ale zadarmo vás bereme. Žijeme ve státě, kde pracovníci jedněch nejmenovaných skláren chodili půl roku do práce zadarmo! Tomu říkám oddaný zaměstnanec. Přesto se najde ještě politická strana, jejíž představitelé mají dar představivosti. A nebojí se hovořit s obyčejnými lidmi a poslouchat jejich každodenní starosti. Nebojí se, že se na ně smůla těch obyčejných lidí nalepí. Protože bez smůly bychom ani nevěděli, jaké máme vlastně štěstí!

Převzato z blogu autora

Není zde článek celý?