Roman Joch: Trump vyslal signál, že je schopen jednat a je třeba si dát na něj pozor

„Vystřelení pěti tuctu raket není samo o sobě strategií, to znamená, že z tohoto jednorázového aktu neplyne, jaká bude další americká strategie vůči Sýrii. Zda toto byla jednorázová akce, nebo zda naopak Američané mají promyšlenou strategii, jak postupovat,“ říká Roman Joch, ředitel Občanského institutu.

Co vlastně znamená útok amerických střel na syrskou leteckou základnu? Je to samozřejmě otázka praktická, jak byla Sýrie zasažena, a pak taky symbolická.

Především prezident Trump ukázal, že je razantnější, než byl jeho předchůdce Barack Obama. Trump se chtěl vymezovat jako Antiobama. Obama vytyčil červenou linii, Bašár Asad použil chemické zbraně v roce 2013, Obama nakonec nezaútočil, čímž ztratil kredibilitu na Blízkém východě.

Ten útok měl některé pozitivní a některé negativní následky. Ty pozitivní jsou především v tom, že útok stvrdil, že tabu proti použití chemických zbraní je správné zachovávat. To znamená, že každý režim, který je použije vůči jiné zemi nebo i vlastním obyvatelům, by měl být potrestán. Dlouhodobě tato politika potrestání použití chemických zbraní kýmkoliv zachraňuje lidské životy.

Druhý pozitivní dopad je ten, že Trump ujistil své spojence, především evropské, ve dvou ohledech. Jednak v tom, že Amerika nebude v izolaci a prezident zasáhne silou, pokud ho k tomu mezinárodní událostí donutí. A taky v tom, že si dovolil zaútočit na spojence Ruska. Ujistil Evropu, že to není tak, že se za každou cenu dohodne s Putinem nad hlavami Evropanů.

Třetí pozitivní dopad se týká respektu nejen na Blízkém východě, ale i vyslání signálu jiným zemím. Kromě Sýrie taky Teheránu a především Severní Koreji. „Pozor, já jsem nevyzpytatelný, jsem schopen jednat. Dávejte si pozor!“

Zmínil jste taky negativa. Která to jsou?

Vystřelení pěti tuctu raket není samo o sobě strategií, to znamená, že z tohoto jednorázového aktu neplyne, jaká bude další americká strategie vůči Sýrii. Zda toto byla jednorázová akce, nebo zda naopak Američané mají promyšlenou strategii, jak postupovat. Já se spíše obávám, že Trump promyšlenou strategii nemá.

Nakonec bych jako negativum zmínil i to, že Američané před útokem o něm informovali Rusy, což bylo celkem prozíravé, aby nedošlo k ruským obětem, protože Sýrie nestojí za americko-ruskou válku. Ale zřejmě je informoval velice brzo. Rusové zjevně pak dali vědět Syřanům a ti stáhli větší část techniky. Vidíme, že zásah byl navíc velice selektivní. Zasáhl například sklady, ale nezničil přistávací dráhu, takže odtud je možné nadále létat.

Takže bych to celé zhodnotil tak, že ten signál byl dobrý, ale měl chyby na kráse.

Jaká je vlastně z hlediska Američanů legitimita Asadova režimu?

Amerika stáhla svého velvyslance (v roce 2011) a pro Kongres Bašár Asad ztratil legitimitu pro svou brutalitu, kterou použil proti vlastním lidem. Zároveň je ten postoj realistický, to znamená, jestliže bylo americkým zájmem podporovat takzvané umírněné rebely a snažit se svrhnout Asada, tak časem, jak se to nedařilo, a hlavně jak v opozičním táboře umírnění byli marginalizováni a byli zastíněni sunnitskými radikálními skupinami – a nadále jak se povedlo Rusku a Íránu zachránit režim Bašára Asada -, tak nyní převládá spíše realistický postoj, že režim Asada, možná bez Asada, v části Sýrie zůstane.

Postoj k budoucnosti Sýrie kolísá mezi dvěma alternativami. První je kompromis, to znamená primárně zastavení bojů, aby neumírali lidé a de facto – nikdo neřekne de iure – jakási kantonizace Sýrie na Alavistán, kde budou vládnout stoupenci Asada, ideálně bez Asada, dále na území kontrolované sunnitskou většinou a na území kontrolované Kurdy. Tou druhou je odchod Asada a koaliční kompromisní vláda všech. Já se domnívám, že tato alternativa není realistická; ta válka trvá letos už šest let a bylo zabito příliš mnoho lidí, nenávist mezi všemi skupinami je taková, že ti lidé už nebudou schopni spolu vládnout. Jen se podívejme na Severní Irsko, kde bylo mnohem méně obětí a trvalo to od roku 1972 do roku 1998, tedy 26 let, než se vůbec dohodli na tom, aby radikálové z jedné strany a radikálové z druhé strany si sedli za jeden stůl a vytvořili kompromisní koaliční vládu. Takže v Sýrii možnost koalice nejspíš na mnoho let nebude.

Dalším důležitým faktorem bude postoj Turecka. Pro Evropskou unii i NATO. Je oblast kolem Turecka klíčem k řešení evropských problémů?

Myslím, že bychom na Turecko neměli příliš spoléhat. Pokud bude spolupracovat, tím lépe ale, zdá se, že spoléhat bychom na to neměli, protože prezident Erdoğan se nejdřív tvářil jako hlavní odpůrce Bašára Asada a měl za cíl ho svrhnout. Dokonce se dostal do konfliktu s Ruskem, ale následně po nepovedeném pokusu o puč provedeným částí turecké armády loni v červenci se naopak s Putinem spřátelil.

Ještě je tu otázka, co udělá Erdoğan uvnitř Turecka. Jestli ještě vůbec budeme moci považovat Turecko v jakémkoliv smyslu za našeho spojence. To, jak se zachoval před chystaným referendem vůči některým evropským zemím, především vůči Německu a Nizozemí, to bylo něco, co už bylo za hranou diplomatické slušnosti. Takže myslím, že bychom už neměli vůbec sázet na Turecko. Pokud nás příjemně překvapí, tím lépe, ale měli bychom přemýšlet o alternativách bez Turecka; bez toho, abychom na něm nějak záviseli.

To by měly být jaké alternativy?

Především zajistit kontrolu vnějších hranic Evropy, to znamená, aby Erdoğan nemohl Evropu vydírat ve stylu „když vy nebudete hodní, tak k vám pustím další uprchlíky“. Evropa se musí připravit na to, že uprchlíky zachytí a poskytne jim bezpečný azyl v jiné zemi, než je Turecko, v nějaké spřátelené zemi na Blízkém východě, které ale za to musíme zaplatit, aby poskytla jim bezpečí a my jim vybudovali infrastrukturu, aby ti lidé mohli slušně lidsky žít.

Pokud jde o Sýrii, jednat s ostatními klíčovými partnery, a těmi jsou Rusko jako hlavní sponzor režimu Bašára Asada, a s ostatními arabskými zeměmi, které podporují rebely. To je v současnosti hlavně Saúdská Arábie a Katar. Zdá se mi, že klíčovou roli mohou hrát umírněné arabské režimy, které nejenom že nejsou protizápadní, ale ohledně vnitřní politiky jsou relativně liberální. To není Saúdská Arábie, která je formálně spojencem Západu, ale situace z hlediska lidských práv je tam strašná. Spíše země jako Egypt a Jordánsko.

Není zde článek celý?