Ruská revoluce: Strana a lidé

<!–

V rámci článlů věnujících sto letům od Ruské revoluce 1917 zveřejňujeme jednu kapitolu z knihy významného socialistického historika Pierra Brouého Bolševická strana. V současné době spolupracujeme se sdružením SOK na přípravě českého vydání celéh Brouého knihy, která je velice ceným vhledem do revolučních událostí roku 1917.

V Leninových rukou byla strana nedostižným dějinným nástrojem, neboť těchto asi 10 000 ilegálních pracovníků, kteří začali znovu navazovat kontakty ve dnech následujících po únorové revoluci 1917, během necelých osmi měsíců vybudovalo organizaci, kterou uznávaly za svou široké dělnické a v menší míře i rolnické masy, která je vedla do boje proti Prozatímní vládě, dobyla moci a tuto moc si udržela. Navzdory všem frakčním bojům a represím Lenin a jeho druzi uspěli tedy tam, kde jiní socialisté, v podmínkách na první pohled příznivějších, nakonec ztroskotali – poprvé od vzniku socialistických stran měla jedna z nich zvítězit.

Sociálnědemokratická dělnická strana 

Historiografie jako celek, jejíž veřejně přiznané pocity vůči bolševikům se pohybují mezi slepým obdivem a systematickým pomlouváním, vynakládá horlivé úsilí na to, aby vylíčila bolševismus jako zcela novou ideologii vytrysklou v plné zbroji z Leninova mozku, ideologii komunismu, ať už revolučního nebo stalinského, a ukazovala vlastní bolševickou stranu jako organizaci úplně nového typu, jakousi nepsanou III. Internacionálu stavící se okamžitě po svém zrodu proti reformismu II. Internacionály, který v Rusku ztělesňovali menševici a v Německu sociálnědemokratická strana Bebela a Kautského. Obsahem této koncepce je však pouze umělá, a posteriori provedená rekonstrukce dějin organizace i dějin ideí a myšlenek. Pro všechny tyto autory je Co dělat? biblí bolševismu pojatého jako nový proud. Leč, nic nedovoluje připustit, že tomu tak opravdu bylo v očích bolševiků a v mysli samého Lenina. V tomto spise Lenin studuje ruské podmínky, analyzuje tendence ruské dělnické třídy, hlásá ruské řešení, aniž by si činil nároky na analyzu a závěry, které by v této době měly platnost ještě i pro jiné země. V předmluvě ze záři 1907 ke sborníku jeho článků a studií nazvanému Za dvanáct let píše: „Hlavní chyba lidí, polemizujících dnes s Co dělat? spočívá v tom, že toto dílo úplně vytrhují ze souvislosti s určitou historickou situací, s určitým a dnes již dávno minulým obdobím ve vývoji naší strany. (…) Co dělat? je souhrn jiskrovské taktiky, jiskrovské organizační politiky v letech 1901 a 1902. Právě souhrn, nic více a nic méně! (…) Žádná jiná organizace, kromě jiskrovské, nemohla by v našich historických podmínkách, v Rusku let 1900‒1905. vytvořit takovou sociálnědemokratickou dělnickou stranu, jaká byla nyní vytvořena. Profesionální revolucionář svůj úkol v dějinách ruského proletářského socialismu splnil.“[1] Již v listopadu 1905 odsoudil ostatně s konečnou platností ty, kdo jednou provždy zmrazili jeho myšlení a učení do mechanického a abstraktního rámce a chtěli by v Leninovi schematicky proti sobě stavět živelnost a uvědomělost v termínech spisu Co dělat?, jakoby toto dílo mělo v jejich očích univerzální platnost a věčný dosah: „Ruská dělnická třída je instinktivně, živelně sociálnědemokratická [to znamená revoluční – P. B.] a více než desetiletá práce sociální demokracie vykonala již mnoho pro to, aby se tato živelnost změnila v uvědomělost.“[2]

Co dělat? klade rovněž důraz na absolutní nutnost dát straně tajnou organizaci, dělá z toho samu podmínku její existence. Přesto nevylučuje perspektivu legálních akcí a propagandy, kdyby to někdy dovolily historické okolnosti. Když revoluce roku 1905 umožní dělníkům vydobýt pro politická strany, včetně socialistických, legální možnosti projevu a spolčování, bolševiky ani nenapadne, aby toho odmítli využít. Lenin odsuzuje však jako „likvidátorskou“ koncepci těch menševiků, kteří chtějí akceptovat rámec vymezený třídním nepřítelem jejich činnosti a nehodlají rozvíjet jinou aktivitu a propagandu než legální. Neboť zákon ustanovuje stranám meze a poskytuje revolucionářům relativní svobodu projevu a jednání jen proto, aby lépe uchránil podstatu své nadvlády. Jen z donucení souhlasí carský režim se svobodami, jež jsou zároveň také bezpečnostním ventilem. „Hrát hru“ a držet se toho, co je legální, znamená akceptovat ty hranice, které sám stanovil a vzdát se té části revoluční kritiky, kterou zakazuje jako „podvratnou“. Nejedná se však o to, vzdát se pod touto záminkou využívání možností zákonem dovolených, neboť jen legální propaganda může zasahovat široké dělnické vrstvy. Musí se jí tedy využívat v maximální míře, a tak Lenin postaví noviny a později legální deník do čela zájmů své skupiny ve všech obdobích, kdy bude možno takovýto nástroj realizovat.

V tomto ohledu je charakteristický příklad Pravdy, neboť tento „dělnický“ deník je v předvečer první světové války 1914‒1918 úhelným kamenem bolševické strany. Vydávání novin začalo po veřejné agitační kampani vedené v továrnách za účelem subskripce. Informacemi, které podává a hesly, která vyhlašuje je Pravda pro desítky tisíc vyspělých uvědomělých dělníků tím, čím byla zpočátku Jiskra pro několik set. Dělničtí dopisovatelé Pravdy jsou zároveň spojkami strany s masami i jejími anténami, které straně umožňují poznávat smýšlení dělnictva. Přes informace dopisovatelů dochází k uniformizaci dělnických zkušeností jako prvku kolektivního vědomí. Za jeden jediný rok uveřejní list 11 114 „příspěvků“ tohoto typu a tedy průměrně 41 v každém čísle. Pro dělníky je Pravda, nesoucí podtitulek „dělnické noviny“ a z velké části psaná dělníky samými, jejich věcí. Poskytují podstatnou část peněžních příspěvků do „železného fondu“ vytvořeného proto, aby se mohlo čelit všem úderům postihujících deník, pokutám a zabavování.

Podle zákona musí legální noviny uvádět svou adresu a své odpovědné činitele. Nemohou se vyhýbat stíhání a žalobám, k nimž se státní moc a představitelé nepřátelských společenských sil neopomenou uchýlit, aby se pokusili zabránit jejich další legální existenci. Z 270 vyšlých čísel Pravdy jich bylo soudně stíháno 110. Pokuty činily celkem 7 880 rublů, dvakrát více než původní základní kapitál. Proti Pravdě bylo vedeno 36 procesů a její redaktoři byli odsouzeni celkem ke 472 měsícům vězení. Přetěžká bilance pro noviny, které se snažily neposkytnout záminku k pronásledování. Policie však nastrčila dokonce do redakce jednoho svého agenta, který měl za úkol vytvářet svými články příležitosti k soudnímu postihu.

Za těchto podmínek je svoboda projevu deníku omezena, list nemůže hlásat hesla, která pokládá za správná, určená zejména dělníkům a rolníkům v uniformách. Hrozí mu, že jej udusí zabavování, soudní rozsudky a množství pokut, a musí se tedy jakž takž držet v mezích stanovených zákonem. K rozšiřování ostatních hesel, k poskytování potřebných vysvětlivek, zakázaných, protože útočí na „bezpečnost“ státu, mohou sloužit jen ilegální vyjadřovací prostředky, aby policie nemohla hned zajistit odpovědné činitele nebo zakázat vydávání: to je úloha letáků, brožur nebo ilegálních časopisů. V politických podmínkách carského Ruska by bylo ještě hloupější než v liberálním rámci západních demokracií sázet všechno na jednu kartu. Legální noviny mohou být zakázány, zabaveny, stíhány, odsouzeny. „Legální“ stranický pracovník je znám policii, která ho může zatknout a pod nějakou záminkou ukončit jeho činnost. Kdyby byla celá organizace veřejná a legální, její členové a hlavní složky by byli známi policii, což by státu umožňovalo jí ze dne na den zakázat jakoukoli reakci, ba i jakoukoli činnost. Je tudíž nutné, aby dělnická strana měla své ilegální a neznámé pracovníky, finanční zdroje, tiskárny, noviny, místnosti, připravené převzít štafetu od „legálního sektoru“ v období reakce, kteří každopádně unikají svým ilegálním charakterem nutnosti omezovat činnost na povolený rámec. Autokratický charakter ruského státu a všemocnost policejní zvůle přinutily ruské sociální demokraty, aby budovali svou stranu na základě ilegálního sektoru. V roce 1912 nejsou „demokratické svobody“ ještě dost staré, aby jim připadaly normální a věčné a aby zapomněli, za jakých podmínek se jim podařilo jich vydobýt a jakým způsobem je mohou zase ztratit.

Ilegalita není však samoúčelem. Skutečným problémem je vybudováni, při maximálním využití všech daných možností, sociálnědemokratické dělnické strany, která by byla uvědomělým předsunutým bojovým oddílem vyzbrojeným znalostí zákonitostí společenského výboje, strany, která bude pracovat v zájmu pokroku a rozšíření třídní uvědomělosti dělnictva, bude tuto třídu organizovat a povede ji do boje nehledíc na obecné podmínky zápasu. V této perspektivě se bolševici, kteří nejdříve volby bojkotovali, těchto voleb systematicky účastní přes zjevné falšování volebních zákonů. Jejich cílem není a nemůže být parlamentní vítězství, ale, jak to dokazují Badajevovy paměti, využití publicity poskytnuté parlamentární tribunou k propagaci socialistických myšlenek a k budování strany.

Stalo se tradicí pod tímto zorným úhlem stavět proti ruské sociálně demokratické straně bolševiků německou sociálnědemokratickou stranu lpící na své legalitě a na svých pozoruhodných vymoženostech, se svými 43 deníky, časopisy, školami, univerzitou, podpůrnými pokladnami, lidovými domy a poslanci – která se posléze stala zajatcem toho všeho. Neboť strach z represe, která by mohla ohrozit vybojované vymoženosti, činí z německé sociální demokracie dobrovolné rukojmí majetných tříd. Sama dusí své mládežnické hnutí a zakazuje Karlu Liebknechtovi vést „ilegální“ antimilitaristickou propagandu, která by mohla vzbudit hněv buržoazie a vyvolat obnovení policejního pronásledování, ale jejíž nezbytnost v Německu Viléma II. může skutečný socialista těžko popírat.

Přesto se až při krizi roku 1914 projeví v plném světle propast oddělující obě organizace v jejich postojích vůči vlastním vládám, které válčí jedna proti druhé. Do té doby Lenin souhlasil v určitých bodech s kritikou rozvíjenou německou levicí, a zejména Rosou Luxemburgovou, ale divergence mezi nimi jsou dostatečně početné a významné, aby dokazovaly, že v té době neexistovala soudržná levicová frakce v mezinárodní sociální demokracii. Jedině historická analyza minulosti dovoluje stavět proti sobě v dějinách sociální demokracie revoluční proud Lenina a Luxemburgové proti reformistickému proudu Bebela Kautského. Před rokem 1914 byla německá sociálnědemokratická strana v očích Lenina a bolševiků právě tím typem dělnické strany, který chtěli vybudovat v Rusku, s přihlédnutím k specifickým podmínkám země. Lenin to mnohokrát opakoval, když nejprve jasně a kategoricky dementoval opačnou interpretaci jeho záměrů: „Kde a kdy jsem si činil nárok na vytvoření jakéhokoliv zvláštního směru v mezinárodní sociální demokracii, který by nebyl totožný se směrem Bebelovým a Kautského? Kde a kdy se projevovaly neshody mezi mnou na jedné straně a Bebelem a Kautským na druhé, …?“[3] Starý bolševik Šljapnikov dosvědčuje, že v propagandě mezi dělníky byli pro bolševiky vzorem němečtí sociální demokraté. Pjatnickij popsal své obdivné pocity emigranta—bolševika, když viděl hladký chod německé sociálnědemokratické organizace a doznává, že byl šokován kritikami, které byly v soukromí před ním přednášeny proti tomu nebo onomu jevu její politiky. Roztrpčení bolševiků bude pak o to silnější po srpnu 1914, kdy budou muset přehodnotit proud Bebel‒Kautský a připustit, že Rosa Luxemburgová, v níž Lenin tehdy spatřoval „představitelku nejautentičtějšího marxismu“, měla proti nim v tomto ohledu pravdu. A to ještě Lenin bude dokonce pochybovat o pravosti čísla deníku Vorvärts, kde vyšlo prohlášení sociálnědemokratické frakce poslanců Reichstagu, která odhlasovala válečně úvěry, a bude považovat za možnou hypotézu o falzifikátu vyrobeném německým generálním štábem.

Po svém návratu do Ruska v dubnu 1917 bude na konferenci bolševické strany Lenin jako jediný hlasovat pro svůj vlastní návrh upustit od termínu „sociálnědemokratická“ v názvu strany: toť důkaz toho, že se nebál dostat do izolace ve vlastní organizaci, ale také toho, že před rokem 1914 nepřipravoval ani nechtěl roztržku s II. Internacionálou a jejími velkými stranami. Toť rovněž důkaz toho, že tři roky po srpnu 1914 stál v této otázce daleko vpředu v poměru k vlastním soudruhům ve straně.

Nemonolitická strana

Ať už Lenin a jeho frakce měli jakýkoliv podíl na rozkolu roku 1903, viděli jsme rovněž, že jej nechtěli, nepřipravovali ani nepředvídali, že je překvapil a že později přesto usilovali, aniž by ustoupili se svých zásad, o znovusjednocení, o němž jistě doufali, že se uskuteční pod jejich praporem. Nedá se však popřít, že se z něj mohla zrodit jen strana politicky méně homogenní a organizačně širší, než jakou byla po všechna ta léta tvrdá bolševická frakce.

Již v roce 1894 prohlásil Lenin v polemice proti narodnikovi Michajlovskému: „Že mezi marxisty nevládne úplná jednomyslnost, je pravda. Avšak tento fakt (…) dokazuje nikoli slabost, nýbrž právě sílu a životnost ruské sociální demokracie. (…) Jednomyslnost lidí, spokojujících se jednomyslným uznáním „velikých pravd“ toho druhu, (…) tato tklivá a dojímavá jednomyslnost ustoupila neshodám lidí, hledajících objasnění skutečné, dané ekonomické organizace Ruska, (…) objasnění jeho skutečného ekonomického vývoje, jeho politických a všelikých jiných nadstaveb.“[4] Leninova vůle po znovusjednocení v předvečer roku 1905 se stejnou měrou vysvětluje vírou ve vlastní myšlenky jako přesvědčením, že nevyhnutelné konflikty mezi sociálními demokraty mohou být řešeny uvnitř strany, domova všech: „Neshody uvnitř politických stran a mezi politickými stranami,“ napsal v červenci 1905, „se obvykle řeší nejen zásadní polemikou, nýbrž i vývojem politického života samého. Zvláště neshody týkající se taktiky strany (…) končí často faktickým přechodem těch, kdo nesprávně usuzují, na správnou cestu boje, pod tlakem samého průběhu událostí, který (…) zbavuje je (tj. chybné úvahy – pozn. přek.) obsahu a dělá je pro každého nezajímavými.“[5]

V tomto ohledu projevuje velkou důvěru v další vývoj menševiků, když píše ke konci roku 1906: „Soudruzi menševici projdou očistcem bloků s buržoazními oportunisty a vrátí se k revoluční sociální demokracii.“ V roce 1910, podle Krupské, „Vladimír Iljič nepochyboval, že bolševici budou mít ve straně většinu, že strana nakonec půjde bolševickou cestou, ale musila by to být strana, a ne frakce.“[6] Pražská konference v roce 1912 uvalí klatbu pouze na odpůrce ilegální práce, na likvidátory. Vysvětlením spolupráce s „menševiky-straníky“ není tedy taktický manévr, nýbrž přesvědčení vyjádřené již v prosinci 1906, že „až do sociální revoluce budou nevyhnutelně v sociální demokracii dvě křídla, oportunistické a revoluční“. Toto stanovisko hájí v Bruselu Inessa Armandová: s výjimkou likvidátorů má každý sociální demokrat, v Rusku stejně jako na Západě, své místo ve straně, kde musí koexistovat revolucionáři i reformisté, neboť jedině revoluce rozhodne mezi nimi v poslední instanci jako konečný výraz „vývoje politického života“.

Vnitrostranický režim

Od Stalinovy doby klade většina historiků a komentátorů důraz na autorativní a silně centralizovaný vnitrostranický režim bolševiků a spatřují v něm posléze klíč k více než třiceti letům vývoje sovětského Ruska. Pokud jde o silně centralizovaný ráz strany, nechybí jim k podepření jejich teze citáty. Ve skutečnosti existují rovněž velmi hojné citáty v opačném smyslu; do Leninových úst či pera lze vložit mnohé věci (stejně jako do úst mnoha jiných osobností) pomocí vět vytržených z původního kontextu. Pravda je, že prvořadou Leninovou péčí bylo vybudování strany činorodé a že v této perspektivě výstavba, povaha, růst i vnitřní řád strany nemohly být koncipovány nezávisle na obecných politických podmínkách, na stupni občanských svobod, na poměru sil mezi dělnickou třídou, státem a majetnými třídami.

V letech 1904 a 1905, v době, kdy jsou všichni socialisté v podzemí, píše Lenin v polemice proti menševikům: „My jsme rovněž pro demokracii, když je však opravdu možná. Dnes by to byl jen žert, a to my nechceme, neboť chceme mít stranu vážnou, schopnou porazit carismus a buržoazii. V podmínkách, kdy jsme omezeni na ilegální činnost, nemůžeme ve straně uskutečňovat formální demokracii. (…) Všichni uvědomělí dělníci, kteří pochopili, že je nutné svrhnout samoděržaví a bojovat proti buržoazii, dobře vědí, že v této chvíli potřebujeme, máme-li zvítězit nad carismem, stranu ilegální, centralizovanou, revoluční, vykovanou z jednoho kusu. V podmínkách samoděržaví a jeho krutých represálií by přistoupení na volební princip a na demokracii prostě znamenalo napomáhat carismu při ničení naši organizace.“ A v článku Krásná klec ptáčka neživí upřesňuje: „Vážně uvažující dělník chápe, že demokracie není samoúčelná, nýbrž že je prostředkem k osvobození dělnické třídy. Dáváme straně tu strukturu, která nejlépe odpovídá potřebám našeho nynějšího zápasu. Co dnes potřebujeme, to je přísná hierarchie a striktní centralismus.“ Na III. sjezdu SDDSR, v době kdy se každý, dnem rozrůstá revoluční hnutí, prohlašuje: „Za svobodných politických podmínek naše strana může být a bude vybudována plně podle volebního principu. (…) I za samoděržaví by uplatňování volebního principu bylo možné v mnohem širším rozsahu.“[7] Tammerforská konference rozhodne, že v organizaci strany se mají plně uplatňovat zásady „demokratického centralismu“, „zásada nejširší volitelnosti a udělování voleným orgánům plných mocí k ideologickému a praktickému řízení, zásada sesaditelnosti těchto orgánů a povinnost široce publikovat a přesně podávat zprávy o své činnosti.“ V předmluvě ke sborníku Za dvanáct let Lenin připomíná v polemice kolem spisu Co dělat?: „Sociálnědemokratická strana přes rozkol (…) využila dočasného záblesku svobody, aby uskutečnila ideální demokratický ráz veřejně působící organizace, s volební soustavou se zastoupením na sjezdech podle počtu organizovaných členů strany.“[8]

Z hlediska bolševiků je vnitrostranický režim odrazem obecných podmínek třídního boje, ale působí rovněž jako autonomní faktor. Lenin to zakusil ve vlastní frakci, když se střetl s komitetčiky, o nichž Krupská dosvědčuje, že neuznávali žádnou vnitrostranickou demokracii a odmítali každou novotu, neschopni se přizpůsobovat novým podmínkám. Stavěli se proti přijímání dělníků do výborů, protože je pokládali za neschopné v nich pracovat; byli by chtěli podrobně kontrolovat veškerou činnost, udržovat tuhou centralizaci a hierarchii. Lenin jim připomíná, že „strana neexistuje pro výbor, ale výbor pro stranu“. „Věru, často si myslím, že z bolševiků je devět desetin skutečně formalistů. (…) Je jen třeba šíře a směleji, směleji a šíře, ještě šíře a ještě směleji získávat mládež a nebát se jí. (…) Odhoďte všechny staré návyky, nepohyblivost, úctu k vysoko postaveným osobám apod. (…) Dejte kterémukoli podvýboru právo psát a vydávat letáky bez jakýchkoli průtahů (nic se nestane,
jestliže se zmýlí: my to ve Vperjodu jemně poopravíme). (… ) Události je nyní budou učit v našem duchu.“[9] Krupská uvádí, že Lenin nebyl nadmíru znepokojen tím, že jej komitetčici neuposlechli: „Věděl, že blížící se revoluce vyléčí stranu z neschopnosti podělničtit výbory.“[10]

Ilegalita je jistě příznivá pro autoritativní centralismus v té situaci, kdy volby mají smysl jen mezi lidmi, kteří se vzájemně znají a mohou kontrolovat jeden druhého. Nicméně omezuje jeho účinky tím, že uvolňuje vztahy mezi jednotlivými stupni v hierarchii a ponechává místním výborům značnou volnost jednání a iniciativy. Například sociálně demokratické skupiny spojené s bolševickou frakcí vydaly letáky vyzývající ke stávce a k demonstraci 15. listopadu 1912 v Petrohradě; podle Badajeva nebyl na to předem upozorněn žádný odpovědný orgán ústředí ani hlavního města, žádný člen parlamentní frakce. Bolševičtí vůdcové budou potřebovat několik dnů než zjistí, kdo je odpovědný za tuto výzvu, přesto budou tuto stávku (kterou pokládají za špatně připravenou) podporovat, protože je mezi dělnictvem populární. Tento druh incidentů je častý. Pjatnickij, který již po léta zastává důležité funkce v ilegálním aparátu, v roce 1914 nemůže dostat adresu odpovědného bolševického funkcionáře v Samaře, kde si našel práci. Bolševici tam fakticky splynuli s menševiky, a když Pjatnickij konečně najde vlastními prostředky „spojení“, ujme se sám a z vlastní iniciativy úkolu je reorganizovat nezávislým způsobem a přesvědčuje je na pouhém základě svých osobních informací a bez jakéhokoli „mandátu“.

Jednou z nejčastějších výtek proti bolševickému organizačnímu systému je, že usnadňoval řádění policejních agentů provokatérů, kterým se dařilo pronikat do organizace. Několik příkladů ilustruje tuto tezi: lékař Žitomirskij je agentem Ochranky, když je v roce 1907 pověřen úkolem vybudovat spojení mezi Ruskem a zahraniční emigrací. V roce 1910 noviny vytištěné ve Švýcarsku nebo Německu pravidelně docházejí do rukou policie: pracovník odpovídající za jejich přepravu, Matvěj, je již po léta ve službách carské Ochranky. Musíme však také připustit, že policejní provokatéři uměli využít všech cest k proniknutí do strany a že to byl spíše policejní režim Ruska než vnitrostranický režim, který usnadňoval policii používáni straníků požívajících důvěry svých soudruhů, kteří ve vězení souhlasili s rolí policejních informátorů.

Nejznámější je případ Malinovského, dělnického bojovníka a od roku 1906 do roku 1909 tajemníka odborové organizace kovodělníků v Petrohradě. Dobrý řečník a organizátor Malinovskij vstupuje do služeb policie v roce 1910, snad proto, aby se vyhnul následkům staršího odsouzení za kriminální zločin. V roce 1911 vstupuje do bolševické frakce a díky své činnosti se stává tak známým stranickým pracovníkem, že kandiduje ve volbách a je zvolen poslancem Státní dumy, kde se ostatně podílí na vzniku rozkolu v sociálnědemokratické parlamentní frakci. Po celou tu dobu pravidelně informuje náčelníka policie, vyzrazuje krycí jména, konspirativní byty a místnosti, sjednané schůzky. Díky jemu jsou před pražskou konferencí zatčeni Rykov a Nogin a v roce 1914 Sverdlov a Stalin. S Leninovou podporou je v roce 1912 zvolen do ÚV a Lenin ho hájí až do konce proti obviněním menševiků, dokonce i po tom, co se náhle vzdává v roce 1914 poslaneckého mandátu. Teprve po vítězství revoluce vydají archivy Ochranky celou pravdu o jeho činnosti. Když se Malinovskij dobrovolně vrací z válečného zajetí, je postaven před soud, odsouzen k smrti a popraven.

Nehledě k mimořádné povaze tohoto příběhu je nutno přiznat, že struktura, metody a akční zásady strany relativně omezovaly možnosti policejních agentů i takového formátu, jakým byl Malinovskij. Leninovo svědectví na jeho procesu dodá aféře správné proporce. „Z hlediska Ochranky stálo za námahu učinit vše, aby se Malinovskij dostal do Dumy a do ÚV. Když bylo toho dosaženo, Malinovskij se zjevně stal jedním z článků dlouhého řetězu spojujícího naši legální základnu s oběma hlavními orgány vlivu strany na masy, tj. s Pravdou a se sociálnědemokratickou frakcí v Dumě. Aby si zachoval naši důvěru, provokatér musel nutně podporovat oba tyto orgány. Malinovskij mohl vyzradit ‒ a také vyzradil ‒ četné naše soudruhy. Nebyl však schopen zabrzdit ani kontrolovat, ani řídit činnost strany, jejíž význam stále rostl a která rozšiřovala svůj vliv na masy, na desetitisíce a statisíce jednotlivců.“ A Lenin uzavírá: „Vůbec by mne neudivilo, kdyby jednou z příčin odchodu Malinovského bylo to, že byl vlastně více spjat s legální Pravdou a s legální parlamentní frakcí, provádějícími revoluční práci, než to mohla Ochranka vůbec připustit.“

Originalita bolševické strany

Originalita bolševické strany nespočívá vlastně ani v její ideologické koncepci ani ve zvláště centralizovaném režimu. Německá sociální demokracie nebyla ani méně centralizovanou a méně striktně organizovanou stranou než jí byla strana ruská. Specialista ruského stranického aparátu Pjatnickij s obdivem popisuje socialistickou organizaci v Lipsku, poloilegální fungování řídících buněk, které straníci ve svém slangu nazývali „uhlírnami“. „Frakční disciplina“ ‒ Fraktionzwang ‒ je striktně uplatňována na všech stupních činnosti německé strany, snad s ještě větší přísností s ohledem na legální statut a na finanční moc aparátu, který neponechává téměř žádnou iniciativu. Krize v srpnu 1914 odhalí charakter rozdílu mezi oběma stranami: německá sociální demokracie odhlasuje válečné úvěry a podporuje svou vládu ve válce ve stejné chvíli, kdy bolševici vyzývají k proměně imperialistické války ve válku občanskou. Německá sociální demokracie, přizpůsobivší se politickému a společenskému zřízení, se stala stranou reformistickou, zatímco bolševická strana, která zůstala nesmiřitelně nepřátelská, si udržovala své revoluční perspektivy a politiku.

Ruští sociální demokraté především žili a pracovali v mnohem výbušnějším sociálním kontextu, než byl kontext západoevropský. Kombinovaný vývoj ruské společnosti učinil z průmyslového proletariátu eminentně revoluční třídu společnosti, což správně viděl Deutscher, když napsal: „Ruská dělnická třída z roku 1917 patřila mezi divy světa. Početně slabá, mladá, nezkušená, nevychovaná, byla vášnivě zaujata politikou, proniknutá velkomyslností a idealismem a měla vzácně hrdinské kvality! Bylo jí dáno snít o budoucnosti a umírat hrdinskou smrtí v boji.“

Bolševik Preobraženskij podal pronikavou analyzu tohoto jevu: „Avantgarda naší dělnické třídy je produktem evropského kapitalismu, který se vrhl na panenskou zem a postavil v ní stovky obrovských podniků organizovaných podle posledních vymožeností západní techniky. Náš dělník, to je mladý barbar plný síly, kterého ještě nezkorumpovala kapitalistická civilizace, který není dosud zkažen pohodlím a blahobytem, drobty padajícími ze stolu kolonizátorů a vykořisťovatelů, který se ještě nesklonil pod jho buržoazní zákonnosti a buržoazního řádu. Za předky má rolníky, kteří plenili domy a zásoby panstva, kteří byli bičováni ve stájích poměščiků a posíláni se znakem kárového esa (tj. se znakem trestanců – P.B.) na vorech do uralských a sibiřských dolů. V jeho žilách teče krev buřičů, kteří v dobách Stěnky Razina a Pugačova otřásali trůnem moskevských carů. Náš dělník začal nenávidět kapitál a bojovat proti němu ještě dříve než jej začal uctívat jako organizátora hospodářského řádu vyššího stupně než byla řemeslná výroba, začal jím pohrdat dříve než ochutnal buržoazní kulturu a přimknul se k ní. Nepodobá se ani západnímu proletáři, vycepovanému dvěma stoletími manufakturní a kapitalistické industrie, ani poloproletáři Indie a Orientu. Kdo nechápe jeho svérázné rysy nepochopí podstatu sociologického zjevu, jakým je bolševická strana. (…) Naše dělnická třída spojovala v sobě revoluční elán a živelnost nezralého mládí s disciplinou stmelující miliony bytostí, které práce seskupuje kolem strojů.“

Za carů není v ruské společnosti odstavné koleje pro dělnické bojovníky. Odbory jsou rozpouštěny, jakmile dospějí k reálné existenci a i ti „nejlegalističtější“ menševici včetně likvidátorů dostávají od policie stejně tvrdé rány jako nejtvrdší bolševici. Nemohou v ní být teplá místa pro byrokraty ani dokonce pro poctivé přeběhlíky, jelikož bojovník, který by chtěl opustit boj, aby se zpeněžil, by neměl před sebou jinou perspektivu než se stát špiclem ve službách policie. Žádné přizpůsobení se státu není možné bez otevřené kapitulace: reformismus zrozený na Západě jako duševní rozpoložení dříve, než ztělesnil určitou tendenci v dělnických organizacích a později privilegovanou vrstvu, nemá v Rusku hluboké kořeny. Podmínky politického a sociálního boje dělají z bojovníků velkodušnou, statečnou a ryzí elitu. Je nutnost násobit lstivost a iniciativu, aby byla uchráněna organizace a zachováno spojení a dělnictvem. Žádná rutina se nemůže ustavit a je nutno umět se chopit příležitosti.

Dělnictvo v akci

Všechny paměti bolševických pracovníků, které líčí období před rokem 1914, vyhrazují široké místo vzpomínkám na „pojišťovací kampaň“ vedenou po vyhlášení zákona o pojištění z 23. června 1912. Strana se chápe všech slabých míst textu zákona, aby zmobilizovala dělníky, kteří si postupně vymohou právo konat legální schůze o otázkách pojištění, pak právo volit delegáty, kteří je budou zastupovat v nemocenských pokladnách, a nakonec změnu textu o podmínkách uplatňování zákona v jejich prospěch. To je téměř jediná příležitost, kdy mohli straníci legálně vystupovat na dělnických shromážděních a vést koordinovanou akci ve všech závodech.

K agitaci odborářského typu, kdy by se mohl bolševik obracet na celé dělnictvo, je třeba příznivých okolností, které se někdy snaží sám vytvořit. Petrohradský tovární dělník Šljapnikov nejprve vede ve své dílně kampaň za „rovné odměňováni dělníků stejné profese nebo vykonávajících stejnou akordní práci“. I když je mzdová škála dosti úzká, toto sjednocující heslo je často východiskem bolševické agitace v podnicích. V další etapě je třeba podnikat agitaci na širší základně, pokusit se vyvolat hnutí. K tomu neexistuje žádný rámec, žádné byro odborové akce, není možné konat valné shromáždění v legalitě. Přece však je nutno se obracet na dělníky a je to možné až po podrobné a důkladné přípravě, pro kterou si bolševici vypracovali velmi dokonalou techniku. Až na výjimky, například při pojišťovací kampani, mohou mít posluchače pouze při náhlých a předem neohlášených schůzích; tyto je třeba pečlivě připravit a ve vhodně zvoleném okamžiku zatarasit dveře či vrata o pracovní přestávce, v refektáři při obědě, na schodišti, když se odchází z pracovišť. Takto chránění řečníci musí být přesto připraveni dát se na útěk, je-li vyhlášen poplach. „Projev“ je krátký, řečník přichází obvykle zvenčí a musí si někdy zakrývat tvář čepicí nebo šátkem, aby neriskoval, že ho někdo pozná a udá. Aktivisté v závodě mají samozřejmě za úkol připravit shromáždění a bdít nad bezpečností svého soudruha; během příprav musí znásobit opatrnost z obavy před špicly a vyhýbat se tomu, aby na sebe upozornili během projevu, aniž by však proto polevili v bdělosti.

Když pak aktivista našel sympatizující dělníky, musí zatlačovat již tak nebezpečnou debatu na pole ideologie. Za tím účelem se musí vyhýbat veřejným místům, příliš silně frekventovaným a prolezlým špicly. Vyhýbá se také schůzkám v soukromých bytech, neboť čím méně adres bude známo, tím méně bude informována i policie. Konají se tedy „létací schůze“ jen několika lidí: na člunu v den odpočinku, na opuštěném staveništi, ve skladišti, o němž se zjistilo, že je pravidelně v danou hodinu liduprázdné. Je-li nutné, aby se těchto schůzek účastnil větší počet osob, pak se jde v neděli do lesa a hlídky chrání shromáždění před zvědavými chodci.

Podzemní organizace

Když dělník vstupuje do strany, je již dobře obeznámen s metodami ilegální podzemní činnosti. Jen se do ní ještě více ponoří. Jeho jméno a adresu zná jen jeden stranický pracovník. Je znám a své soudruhy ve straně zná pod krycím jménem, které bude měněno tak často, jak se to bude zdát potřebné pro zmatení policie. Nejníže, tj. v dílně či továrně, je buňka, častěji nazývaná „výborem“ nebo „jádrem“. Rekrutuje členstvo jen kooptací a každý nový příchozí musí být prověřen a akceptován členy buňky ještě dříve, než je do organizace přijat.

Pjatnickij zevrubně popsal stranickou pyramidu v Oděse před rokem 1905: nad základními výbory stojí subrajony, rajony a městský výbor; jejich členové jsou výhradně kooptováni. V každém výboru jsou odpovědní funkcionáři s přesně vymezenými funkcemi u každého, kteří se stýkají pouze se svými homology nižšího nebo vyššího stupně. Vertikální kontakty jsou takto omezeny na nejmenší možnou míru v zájmu posílení interních přehrad, aby se zabránilo tomu, že by se jednotlivé nebo nahodilé zatčení odrazilo lavinovitě v celé organizaci. Mimo stranické schůze se členové nemají pokud možno scházet. Existují pouze tajné permanence v pevných dnech a hodinách, nejraději v kavárnách a hospodách, kde se lze sejít jakoby mimochodem v případě absolutní nutnosti. Oděský městský výbor se schází v soukromých bytech: drží v rukou všechny nitky organizace, jelikož kontroluje a řídí veškeré členstvo prostřednictvím rajonů a subrajonů a navíc určuje řečníky pro tovární shromáždění a jmenuje vedoucí studijních skupin, které musí straníci kolem nich vytvořit.

Moskevská stranická organizace z roku 1908 je zároveň složitěji i demokratičtější. Nejníže jsou tovární shromáždění řízená volenou komisí, nad nimi je několik subrajonů a hlavně osm rajonů (obvodů) vedených výbory, které volí delegáti továrních shromáždění. Na špici stojí moskevský městský výbor přímo zvolený zvláštním shromážděním delegátů ze závodů. Při něm pracují specializované komise: vojenská organizace se svým technickým byrem, jehož vedoucího ve straně zná jen tajemník městského výboru; zvláštní byro pověřené antimilitaristickou propagandou u budoucích branců a spojením s mobilizovanými dělníky; studentské byro; byro lektorů a novinářů, která má využívat schopností jednotlivců, po případě je vyškolovat a vysílat jedny i druhé podle potřeby do toho či onoho obvodu nebo k tomu či onomu továrnímu výboru; finanční komise atd.

V srdci strany konečně sídlí technický aparát, jehož četné a důležité úkoly vyžadují specializaci, značné schopnosti a přísné utajení. Musí obstarávat pasy jako prvořadou podmínku konspirativní činnosti; nejlepší jsou pravé, které odpovídají totožnosti žijící a bezúhonné osoby ‒ říká se o nich, že jsou „železné“. Avšak velká většina pasů, které má strana k dispozici, jsou falešné, které si sama vyrábí. Za války má Šljapnikov pas znějící na francouzského občana, což mu příležitostně vyslouží blahosklonnost policie, které má zájem šetřit příslušníka spojeneckého státu. Krylenko vstupuje do armády pod falešným       jménem a stane se důstojníkem. Jedním z nejdůležitějších úkolů technického aparátu, jehož velkými specialisty jsou Pjatnickij a Gruzínec Jenukidze, je přeprava a rozšiřování „literatury“ ze zahraničí. Tato prochází celnicemi v kufrech s dvojitým dnem, ale přichází také pašeráckými stezkami. „Převáděči“ jsou placení profesionálové, členové strany nebo i sympatizující, kteří vybudovali speciální síť používanou ostatně popřípadě i několika ilegálními politickými organizacemi.

Nejtěžší problémy jsou spojeny s tajnou tiskárnou. Je třeba ji zřídit na osamělém místě nebo naopak na místě velmi hlučném, často ve sklepě, někdy nad některým obchodem, aby četné příchody a odchody nevzbuzovaly příliš velkou pozornost. Je nutno obstarat tiskařský stroj a přistoupit na velmi tvrdé finanční podmínky, neboť ilegální prodej je nebezpečný i pro prodávajícího. Někdy je nutno stroj po součástkách přenést do zvoleného místa. Tiskařští dělníci, členové strany, dodávají drobný materiál a zařízení a sazbu, kterou kradou ve svých dílnách po nepatrných množstvích a po dlouhé měsíce. Problém papíru, jeho nákupu a dopravy vyvolává obrovské potíže na cestě tam i zpět: pod pláštíkem pekařství nebo obchodu s ovocem se usnadňuje operace. Oběh tiskového materiálu, ať je již tištěn na místě nebo přichází z ciziny, představuje rozsáhlou operaci: do úschovny zavazadel je uložena bedna, najme se převozník, sdělí se mu falešná adresa, která je změněna během cesty, konečně dopraví zásilku do prázdného skladiště či kůlny, odkud je vyzvednuta v následující čtvrthodině. Lidé odpovídající za plnění těchto úkolů vedou život psanců ‒ někteří ilegální tiskaři vyjdou ze sklepení, kde po měsíce pracovali, jedli a spali, jen proto, aby vešli do věznice.

„Antimilitaristická práce“ má blízko k technickému aparátu. Je mimořádně nebezpečná a vyžaduje zvlášť hlubokou konspiraci. Při odvodech rozdávají bolševici mezi brance letáky vysvětlující úlohu armády ve službách vykořisťovatelů, připomínající jim třídní solidaritu s pracujícími a vyzývající je, aby se svědomitě naučili vojenskému řemeslu a mohli jej jednoho dne využít proti třídnímu nepříteli. Podmínky této práce jsou velmi tvrdé; pouze během revolučního období 1905‒1907 a po únoru 1917 se bolševikův podaří zorganizovat v armádě a v loďstvu tajné kroužky a rozšiřovat v kasárnách a na lodích své zvláštní noviny Kasárna nebo Život vojáka. Naproti tomu se jim téměř vždy daří udržet kontakt, byť i jen epizodický, s členy nebo sympatizujícími, kteří byli povoláni pod prapory.

V letech 1905 a 1906 mají bolševici i své bojové organizace, „speciální skupiny“ vybraných členů strany, které mají „přímo řídit ozbrojené povstání“; tzv. „technická skupina“ řízená Krasinem vyrábí zbraně a střelivo a zajišťuje vojenský výcvik bojových skupin. Londýnský sjezd rozhodne o jejich rozpuštění, vzhledem k jejich „za stávajících okolností nevyhnutelné proměně v úzké spiklenecké kroužky“, které „vnášejí do strany dezorganizaci tím, že se izolují od mas a demoralizují se.“ Činnost těchto bojových skupin, bojeviků, mezi jejichž předáky patřil pravděpodobně i sám Stalin, vyvolala totiž živou polemiku uvnitř strany. Podstatou jejich aktivity bylo totiž nakonec „vyvlastňování buržujů“ a vznikalo zde reálné nebezpečí degenerace, schopné demoralizovat významné sektory členstva i zdiskreditovat celou stranu.

Financování činnosti strany kladlo totiž obrovské problémy. Členské příspěvky nebyly nikdy dostačující. Zpráva bakuského výboru uvádí, že v některých obdobích činily méně než 3 % příjmů. Jaroslavskij přesto jmenuje některé místní výbory, například v Ivanovo-Vozněsensku a v Lodži, kde příspěvky tvoří až 50 % všech příjmů. Největší část příjmů strany pochází obvykle z příspěvků pravidelně upisovaných ve vrstvách sympatizující inteligence pod kontrolou zvláštní finanční komise. Bolševici takto dostali značné sumy od bohatého sympatizujícího prostřednictvím Maxima Gorkého a od průmyslníka Morozova přes Krasina. Jeden z nejostřejších konfliktů mezi menševiky a bolševiky se zrodil ze sporu o obrovskou částku, kterou před svou sebevraždou daroval straně jeden sympatizující student, jehož jedna sestra, vykonavatelka závěti, si vzala za muže bolševika Taratutu. Mezi nejvýznamnějšími přispěvateli jmenuje Shapiro studenta Tichomirnova, Molotovova spolužáka na kazaňské univerzitě. Konečně i některé expropriace přispívaly značnou měrou k naplňování pokladen strany. Vcelku však strana měla neustále nedostatek peněz a profesionální revolucionáři čekali často celé měsíce na svůj plat, který se podle Jaroslavského pohyboval mezi třemi až maximálně třiceti rubly měsíčně.

Přes důraz kladený bolševickou propagandou na nutnost spojenectví mezi dělníky a rolníky, před revolucí se teprve sotva začalo organizačně pracovat mezi zemědělci, nepočítáme-li některé skupiny zemědělských dělníků. Jedině byly epizodicky rozšiřovány letáky a brožury dělnickými skupinami na venkově.

Práce mezi studentstvem měla větší rozsah v univerzitních městech, kde existovaly sociálnědemokratická studentská byra a socialistické skupiny, kde se střetávali stoupenci různých frakcí: bolševici jsou přítomni i tady a získávají nové členy při každé možné příležitosti i v kruzích gymnazistů. V roce 1907 svolává skupina mladých bolševiků řízená studenty Bucharinem a Sokolnikovem všeruský kongres sociálnědemokratických studentů. Tato organizace v následujícím roce zmizí a až do roku 1917 nebude podniknut další pokus o založení organizace mládeže spojené s bolševickou ideologií. Hlediska vyslovená tehdy Krupskou se zdají mít vrch; Leninova družka si totiž přeje existenci organizace mladých revolucionářů, kterou by vedli sami mladí lidé, bez ohledu na riziko, že se dopustí omylů. V jejích očích má toto přednost před rizikem, že by se organizace mladých udusila pod poručnictvím „dospělých“ plných dobrých úmyslů. V daném postavení ruské mládeže tato koncepce vylučuje perspektivu vybudování čistě bolševické mládežnické organizace.

Lidé ve straně

Srdce a jádro bolševické organizace, „ocelová kohorta“ profesionálních revolucionářů, se v té době rekrutovalo mezi zcela mladými lidmi, dělníky a studenty, v době a ve společnosti, kdy dětství nemělo příliš mnoho času k tomu, aby se mohlo prodloužit, zejména v dělnických rodinách. Vidíme mladé lidi pod dvacet let vzdávat se veškeré kariéry a všech ambic, jiných než politických a kolektivních, a nenávratně se angažovat, aby se ztotožnili s dělnickým zápasem. Takový Michail Tomskij, původem litograf, který vstoupil do strany až v 25 letech, vyhlíží jako výjimka, po letech bojů, která prodělal jako bezpartijní. V jeho věku totiž většina ostatních má již za sebou léta politické a stranické činnosti. Student Pjatakov, pocházející z ukrajinské velkoburžoazní rodiny, se stává bolševikem ve 20 letech, když byl předtím aktivním anarchistou. Studentovi Rosenfeldovi (pozdějšímu Kameněvovi) je 19 let, když vstupuje do strany, stejně jako kovodělníku Šmidtovi a přesnému mechanikovi Ivanu Smirnovovi. V 18 letech vstupují do strany kovák Bakajev, studenti Bucharin a Krestinskij, švec Kaganovič. Úředník Zinověv, kováci Serebrjakov a Lutovinov jsou bolševiky už v 17 letech. Sverdlov pracuje v lékárně, když začíná politicky pracovat v 16 letech. Stejně stár je gymnazista Kujbyšev. Obuvník Drobnis a gymnazista Smilga vstupují do strany v 15 letech a Pjatnickij dokonce ve 14. Tito mládenci ještě nemají za sebou věk dospívání a jsou to již ostřílení bojovníci a stranické kádry. V 17 letech vede Sverdlov sociálnědemokratickou organizaci v Sormovu a carská policie, která se snaží ho identifikovat, mu dá přezdívku „Hošík“. Sokolnikovovi je 18 let, když se stává sekretářem jednoho z moskevských obvodů. Rykov je zvolen do ÚV ve 24 letech v Londýně, jako mluvčí komitetčiků. Zinověv je již znám jako významný činitel petrohradských bolševiků a redaktor Proletáře, když vstupuje do ÚV rovněž ve 24 letech. Kameněvovi je 22, když je delegátem v Londýně, Sverdlovovi 20 na tammerforské konferenci. Serebrjakov je ve 24 stranickým organizátorem a jedním z 20 delegátů ilegálních organizací z Ruska na Pražské konferenci v roce 1912.

Tito mladíci přišli v postupných vlnách, spadajících do jedné doby se stávkami a s rozmachem revolučního hnutí. Starší začali revolučně pracovat kolem roku 1898 a stali se bolševiky kolem roku 1903; po nich přišla generace roku 1905 a dvou následujících let; nakonec se přidává třetí generace z let 1911‒1912. Život těchto mužů se skládá z doby strávené v káznicích, z ilegální činnosti, rozsudků, deportací, exilu. Pjatnickij, narozený 1882 začíná politicky pracovat v roce l896. V roce 1902 je zatčen, uprchne, připojí se k „jiskrovské“ organizaci, pak emigruje. Působí v zahraničí do roku 1905, kdy se vrací do Ruska, pracuje v Oděse do roku 1906, pak v Moskvě v letech 1906‒1908. Je znovu zatčen a opět uteče, dostane se do Německa, kde zastává významné funkce v technickém aparátu až do roku 1913. Během té doby se vyučí elektromontérem. Vrací se tajně do Ruska v roce 1913, najde si práci v továrně, je znovu zatčen a v roce 1914 deportován. Jiné životopisy jsou ješte pohnutější. Sergěj Mračkovskij se narodil ve vězení z rodičů politických vězňů, vyrůstal tam jako dítě a později se do věznice vrátí jako dospělý, tentokrát na vlastní účet; v roce 1917 má za sebou 37 letý Tomskij 10 let vězení nebo vyhnanství; Vladimír Miljutin byl celkem zatčen 8 x, 5 x odsouzen do vězení a 2 x deportován; Drobnis strávil 6 let ve vězení a byl 3 x odsouzen k smrti.

Morálka těchto mužů se zdá nezdolatelná: vydávají se sebe to nejlepší, přesvědčeni, že jen tak mohou vyjádřit všechny možnosti, kterými vře jejich mladá inteligence. Sverdlov, žijící v ilegalitě od svých 19 let, píše jednomu ze svých přátel, když ho strana vyslala, aby organizoval dělnictvo na severu v Kostromě: „Stýská se mi někdy po Nižním Novgorodu, ale jsem vcelku rád, že jsem odešel, protože bych tam nebyl mohl plně roztáhnout křídla ‒ a myslím, že křídla mám. V Novgorodu jsem se naučil pracovat a přišel jsem sem už s určitou zkušeností; mám tu široké akční pole k rozvinutí svých sil.“ Preobraženskij, organizátor ilegální strany na Urale v období reakce, je zatčen a postaven před soud. Když se jeho advokát Kerenskij pokouší popírat obvinění, která mu jsou kladena k tíži, vyskočí, odmítne jej, vyhlašuje své přesvědčení a hlásí se k odpovědnosti za svou revoluční činnost. Je samozřejmě odsouzen. Teprve po vítězství revoluce strana objeví velkého národohospodáře v tomto muži, který je profesionálním revolucionářem od svých 18 let.

Tito lidé totiž neustále studují a vzdělávají se: například Pjatakov, který v roce 1918 napíše esej o Spenglerovi, zatímco ho Bílí pronásledují na Ukrajině, a Bucharin jsou intelektuálové první třídy. Ostatní, i když nemají tak skvělé schopnosti, rovněž studují, kdykoli jim to je možné, neboť strana není školou pouze v přeneseném smyslu! Mnozí její členové se v ní teprve naučí číst; každý straník se stává i učitelem a seskupuje kolem sebe kroužek, v němž se vyučuje a kde se diskutuje. Nepřátelé bolševismu se často vysmívají této zálibě v knihách, která jakoby někdy proměňovala stranu v „sociologický klub“. Pražská konference byla však ve skutečnosti připravena přednáškami na stranické škole v Longjumeau ve Francii, jíž prošlo několik desítek stranických kádrů. Vyslechli a prodiskutovali tam na 45 Leninových přednášek, z toho 30 o politické ekonomii a 10 věnovaných agrární otázce, kurzy dějin strany v Rusku a dějin západoevropského dělnického hnutí, kurzy práva, literatury a novinářství. Všichni tito bolševici nejsou jistě studnicemi vědomostí, ale jejich vzdělání je staví značně výše než je průměrná úroveň mas a v jejich řadách se objeví několik nejskvělejších intelektuálů dvacátého století. Nelze pochybovat o tom, že strana vychovává. V každém případě není profesionální revolucionář byrokratem avant la lettre, jak je tak často ‒ nikoli bez předpojatosti – popisován.

Trockij, který je dobře znal a sdílel jejich život, aniž by však plně k nim patřil, jelikož nebyl bolševikem, píše o nich: „Mládí revoluční generace se časové shodovalo s mládím dělnického hnutí vůbec. Byla to doba mužů starých l8 až 30 let. Starších revolucionářů bylo co by se spočítalo na prstech a jevili se ostatním jako starci. Hnutí neznalo vůbec kariérismus a žilo ze své víry v budoucnost a ze své obětavosti. Nebylo ještě rutiny ani konvenčních frází, divadelních gest ani řečnických receptur. Rodící se pathos byl nesmělý a neobratný. Sama slova „výbor“ a „strana“ byla ještě nová, neotřelá, ověnčená čerstvou svatozáří, zněla mladým lidem přitažlivě a rozechvívala je. Kdo vstupoval do organizace věděl, že ho za několik měsíců již čeká vězení a vyhnanství. Člověk si kladl za čest co nejdéle unikat zatčení; chovat se pevně před četníky; co nejvíce pomáhat zatčeným soudruhům; přečíst ve vězení největší možný počet knih; co nejdříve utéci z deportace a dostat se do zahraničí; tam nashromáždit vědomosti, aby se pak vrátil a pokračoval v revoluční práci. Profesionální revolucionáři věřili tomu, čemu učili; nic jiného by je nemohlo podnítit, aby se vydali na svou křížovou cestu.“

Nic jiného nemůže bezpochyby lépe vysvětlit vítězství bolševiků a hlavně nejprve pomalé, ale pak bleskové získávání těch, které Bucharin nazývá „druhým soustředným kruhem strany“: její antény a páky v revolučním období, revoluční dělnici‒organizátoři odborů a stranických výborů, póly odporu, střediska iniciativy, neúnavní animátoři a vychovatelé, přes něž strana mohla vrůst do dělnické třídy a vést ji. Historie zapomněla jejich jména téměř ve všech případech; Lenin o nich hovoří jako o „kajurovcích“ podle dělníka Kajurova, u kterého se několik dní skrýval v roce 1917 a který si navždy zachová jeho důvěru. Bez jejich existence nelze pochopit bolševický „zázrak“.

Lenin

Popis bolševické strany z té doby by nebyl úplný, kdybychom se nepokusili popsat toho, kdo ji založil a vedl ji až do své smrti. Lenin se jistě do určité míry ztotožňuje se stranou ‒ přesto se od ní značně liší. V prvé řadě je téměř jediný ze své generace, jelikož jeho první společníci v boji, starší Plechanov a současník Martov, vedou menševiky. Jeho pobočníci z prvního období Krasin a Bogdanov se od něho vzdálili. V době Pražské konference nejstarším z jeho bezprostředních spolupracovníků, Zinověvovi, Kameněvovi, Sverdlovovi, Noginovi, není ještě ani 30 let. Jemu je 42 a je mezi bolševiky jediný z předjiskrovské generace, z generace prvních průkopníků marxismu v Rusku. Ti mladí muži, kteří tvoří bolševické jádro jsou hlavně, a především jeho učedníci.

Zde není místo k tomu, abychom provedli rozbor Leninových intelektuálních schopností, jeho kultury a vzdělání, jeho pracovní výkonnosti, bystrosti jeho uvažování, pronikavosti jeho analyz a hloubky jeho perspektivního pohledu. Zdůrazněme pouze, že byl hluboce přesvědčen o nutnosti existence takového dějinného nástroje, kterým byla strana, a proto se vášnivě věnoval jejímu budování a zpevňování během celého tohoto období, opíraje se o perspektivy a o údaje o pohybu mas, prokazuje pozoruhodnou víru v pevnost vlastní analyzy a intuice. Hluboce přesvědčen o tom, že ideologické spory jsou nevyhnutelné, napsal Krasinovi, že „by bylo utopií očekávat, že uvnitř ÚV nebo mezi jeho pracovníky bude vládnout úplná solidarita“. Bije se, aby přesvědčil; je si jist i tím, že on má pravdu, a také, že mu politický vývoj dá za pravdu. Přijímá tudíž nakonec s lehkým srdcem porážky, které pokládá za dočasné, jako je ta, kterou utrpěl ve sporu s komitetčiky na sjezdu v roce 1905, v předvečer revoluce, o níž ví, že smete jejich rutinu a zatvrzelost. Na konci téhož roku ustoupí nátlaku členstva v otázce znovusjednocení, které sám pokládá za předčasné, už napřed však omezuje možné škody tím, že soustředí síly na to, aby dosáhl ve sjednocené straně voleb do ÚV na základě poměrného zastoupení tendencí. V letech 1906 až 1910 násobí úsilí, aby přesvědčil disidenty své frakce a ponechává jim nakonec iniciativu roztržky. V roce 1910 se skloní před politikou „smířlivců“ hájenou Dubrovinským, kterého pokládá za cenného pracovníka a o němž doufá, že ho záhy přesvědčí zkušenost.

Je nekompromisní ve všech otázkách, které považuje za základní ‒ ilegální práce je v jeho očích jedním z prubířských kamenů revolučního charakteru podniknuté akce ‒ , ale uzavírá příležitostně kompromisy nebo i ustupuje, a to nejen, když je v menšině a má dávat příklad discipliny, k níž se odvolává, když má většinu. Jeho cílem není mít pravdu zcela sám, ale vyrobit nástroj, který mu umožní zasáhnout do třídního boje, a mít pravdu dějinnou, „v měřítku milionů“, jak s oblibou opakuje. Aby zachoval svou frakci z po léta pečlivě vybíraných mužů, umí čekat a dokonce i ustoupit, také však nikdy neskrývá, že by vůbec neváhal začít znovu od začátku, kdyby jeho odpůrci měli zpochybňovat to, co je podstatné. V ideologické nebo taktické polemice se vždy zdá, jakoby ostřil hrany, vyhrocoval rozpory až do krajnosti, zdůrazňoval kontrasty, často schematizoval nebo dokonce karikoval hlediska svého odpůrce. To jsou metody bojovníka vyhledávajícího vítězství, nikoli kompromis, a který chce rozebrat samotný mechanismus myšlení svého antagonisty a zredukovat problémy na výrazy všem snadno pochopitelné. Nikdy neztrácí však ze zřetele nutnost zachovat pro spolupráci na společném díle toho, s kterým kříží meč. Během války, když se dostane do rozporu s Bucharinem v otázce státu, žádá ho, aby nepsal veřejně o tomto problému, a to proto, aby se tím nevyostřily rozpory v bodech, které ani jeden, ani druhý podle Leninova názoru ještě dostatečně nepropracovali. Stále argumentuje, občas se sklání, ale nakonec se nikdy nevzdává možnosti přesvědčit, neboť takto a jenom takto ‒ ať už řekli či ještě stále říkají jeho pomlouvači cokoliv ‒ dobyl svých vítězství a stal se nepopiratelným vůdcem své frakce, kterou vybudoval vlastníma rukama a jejíž členy sám vybral a vychoval. To mu ostatně připadá zcela normální a zcela klidně odpovídá těm, kteří jsou znepokojeni konfliktem mezi bojovými druhy: „Ať si třeba citlivky naříkají a stěžují: Už zase spory! Už zase interní neshody! Už zase polemiky! ‒ My jim však odpovídáme, že bez opakovaných a stále nových bojů a sporů se ještě nikdy a nikde nevytvořila žádná skutečně revoluční sociální demokracie.“

Nezměrná autorita, jíž Lenin požívá u svých druhů není ani autoritou velekněze, ani autoritou důstojníka, ale autoritou pedagoga a soudruha, učitele, staršího obce – familiérně se mu říká Stařík. Jeho celistvost a bystrozrak jsou obdivovány, znalosti a zkušenosti oceňovány. Moderním dějinám vtiskl výraznou pečeť a ví se o něm, že je budovatelem bolševické frakce a celé strany. Jeho vliv se opírá o sílu a životnost jeho myšlenek a učení, spočívá v jeho temperamentu bojovníka a talentu polemisty, nikoli v tuhém konformismu a strohé disciplině. Jeho soudruzi, od Krasina po Bucharina, ukáží, že postavit se proti němu znamená pro ně strašlivé drama svědomí. Přesto tak činí, neboť mají za povinnost ‒ je to jejich „první povinnost revolucionáře“, jak říká Lenin ‒ kritizovat své vůdce: žáci by se nepokládali za hodny svého učitele, kdyby se neodvažovali bojovat proti jeho stanovisku tehdy, kdy si myslí, že je mylné. Z robotů ostatně není možno vybudovat revoluční stranu. Lenin to dobře ví, když píše Bucharinovi, že vylučovat se strany lidi inteligentní, ale neukázněné, proto, aby ve straně zůstali jen ukáznění hlupáci, by stranu zničilo. Proto také dějiny strany i dějiny bolševické frakce od roku 1903 jsou jediným sledem ideologických konfliktů, z nichž Lenin vychází vítězně jen za cenu dlouhé trpělivosti. V tomto ohledu lze těžko oddělit Lenina od jeho frakce, kde se názorová jednota rodí z téměř permanentní diskuse, týkající se právě tak závažných otázek obecných jako okamžité taktiky.

Úspěch Leninovy organizátorské práce vysvětluje koneckonců zajisté i jeho schopnost sdružit v myšlenkovém boji tak různorodé prvky, tak protikladné charaktery a povahy, muže tak rozporných tendencí, jakými byli Zinověv, Stalin, Kameněv, Sverdlov, Preobraženskij, Bucharin. „Ocelová kohorta“, kterou bolševická strana chtěla být a také byla, se zrodila, stejně jako „obdivuhodný proletariát“, o němž mluví Deutscher, z mozku člověka, který si zvolil tuto cestu k jejímu vybudování.

Totéž však vysvětluje i Leninovu osamocenost. Ve straně se nakonec nenajde žádný člověk, který by byl svými schopnostmi na jeho výši.: bude mít pomocníky a žáky, spolupracovníky a soudruhy, ale snad jedině s Trockým ‒ jehož osobnost možná vysvětluje to, že nebyl bolševikem a že do roku 1917 neuznával Leninovu hegemonii ‒ poznal určitý svazek rovného s rovným. To z něho učiní nenahraditelného muže mezi starými bolševiky, i když, jak praví Preobraženskij, „byl méně vůdcem stojícím u kormidla než tmelem mas“. A připustíme-li s Bucharinem, že strana vděčila za svá vítězství jeho „marxistické pevnosti“ stejně jako jeho „taktické pružnosti“ ‒ a takové bylo stanovisko starobolševiků‒ je rovněž třeba uznat, že z těchto dvou hledisek jediný Lenin byl inspirátorem a že se časem jeho oponenti mezi bolševiky naučili se před ním sklánět, poučeni opakovanými porážkami. Tím však, že jej revoluční období ponořilo do těch dějin, které dělají „miliony a miliony“, neponechalo mu čas k tomu, aby vychoval generaci těch, kteří by se snad byli mohli vítězně postavit proti němu. V každém případě lze vážně uvažovat o této hypotéze na základě dějin strany do Leninovy smrti ‒ do té smrti, která umožnila to, že se z myšlení a učení svou podstatou antidogmatického zrodilo dogma „leninismu“, které nakonec nahradí ten duch „bolševismu“, který uměl Lenin stvořit.


[1]V. I. Lenin, Spisy, sv. 13, SNPL 1956, str. 96‒97, 99

[2]V. I. Lenin, Spisy, sv. 10, SNPL 1954, str. 24

[3] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. 1, Svoboda 1950, str. 490

[4]V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. 1, SNPL 1951, str. 280

[5]V. I. Lenin, Spisy, sv. 9, SNPL 1954, str. 140

[6]N. K. Krupská, Vzpomínky na Lenina, SNKLU 1964, str. 155

[7]V. I. Lenin, Spisy, sv. 8, SNPL 1954, str. 184 a 403

[8]V. I. Lenin, Spisy, sv. 13, SNPL 1956, str. 98

[9]V. I. Lenin, Spisy, sv. 8, SNPL 1954, str. 135‒136

[10]N. K. Krupská, Vzpomínky na Lenina, SNKLU 1964, str. 101

Není zde článek celý?