Rusové už Srbsko padnout nenechají. Pomáhají mu znovu nabrat sílu

Byla to právě Jugoslávie, kam Sovětský svaz v druhé polovině osmdesátých let jako do první země na evropském kontinentu exportoval tehdy zbrusu nové letouny MiG-29. Socialistická federativní republika jich tehdy koupila šestnáct.

Nové MiGy se měly stát budoucí páteří modernizovaného jugoslávského letectva spolu s lehčími nadzvukovými stíhačkami vyvíjenými v rámci projektu Novi Avion bělehradským Leteckým technickým institutem. Asistenci jugoslávským vývojářům poskytovali Francouzi; Novi Avion měl využívat některé francouzské technologie včetně motoru M88 ze stíhačky Rafale, které byl navrhovaný (ovšem jednomotorový) stíhač i vizuálně podobný. Novi Avion se nacházel již v poměrně pokročilém stadiu vývoje a pokud by nenastaly následné tragické události a hospodářský kolaps, silnou konkurencí by byly jugoslávské letouny především pro švédsko-britský Gripen a americký F-16.
Jenže z těchto perspektiv nezbylo prakticky nic. Západ podněcováním „politických a společenských změn“ vedoucích k eskalaci napětí mezi jugoslávskými národy přivodil konec všech nadějných projektů. Jugoslávii současně postihly vážné hospodářské problémy a především ničivé války – a třiadvacetimilionová země se rozpadla.
Kolosální zločin Západu
Agrese NATO před osmnácti lety dílo zkázy dokonala. Poslední zbytky jugoslávského svazového státu se zmítaly v ekonomických i sociálních problémech. Ozbrojené síly byly decimovány embargem OSN na dodávky zbraní a bojové techniky, což se značně promítlo i do technického stavu vzdušných sil.
Z celkových patnácti tehdy existujících jugoslávských letounů MiG-29 jich bylo letuschopných okolo deseti, navíc ne všechny měly plně funkční palubní vybavení včetně radarů.
Agresor disponoval drtivou početní a informační převahou – nad Jugoslávií působily nejen nejnovější modifikace stíhacích a útočných letounů NATO, ale například i radarové letouny včasné výstrahy E-3.
Stroje NATO se soustředily právě na jugoslávské MiGy 29, které ve vzduchu představovaly největší potenciální nebezpečí a bolehlav plánovačů kolosálního kriminálního činu.
Západní zdroje prakticky výhradně uvádějí, že nad Jugoslávií bylo sestřeleno šest MiGů 29 – tři měly padnout za oběť americkým F-15C, jeden americkému letounu F-16C a jeden nizozemskému F-16AM. Šestý měla zasáhnout palba vlastních jednotek ze země.
Naproti tomu srbské a ruské zdroje uvádějí, že vzdušné vítězství nad flotilou jugoslávských „devětadvacítek“ nebylo vůbec tak jednoduché a jednoznačné, jak uvádí Západ. Například podplukovník Ljubiša Kulačin 24. března večer pořádně potrápil několik pilotů stíhaček NATO, s nimiž po celých patnáct minut vedl manévrový vzdušný boj, než poté bezpečně přistál na záložním letišti.
Jugoslávci oproti „výkazům“ NATO rovněž tvrdí, že ve vzdušných bojích sestřelili letouny typů F-15C, F-117A, F-16C a dalších, nicméně objektivně doložit tato tvrzení dnes již nelze (argument, že by se muselo vědět o dopadnuvších troskách, nemusí platit stoprocentně: některé vzdušné boje se odehrávaly u samých hranic tehdejší Jugoslávie a sestřelené letouny mohly dopadnout na území jiných států, kde o ně mohlo být rychle „postaráno“).

Že MiG-29 nebyl snadným cílem, ačkoliv na něj NATO ve vzduchu i na zemi pořádalo doslova hon, potvrzuje rovněž fakt přiznaný velením aliance: ještě k 30. dubnu 1999, tedy více než po měsíci od začátku gangsterské operace Spojenecká síla, měli Jugoslávci stále k dispozici šedesát procent bojeschopných letadel MiG-29 z původního stavu. A tyto letouny se prokazatelně podílely na aktivní obraně vzdušného prostoru ještě v květnu! Že nad Jugoslávií ještě týdny po začátku operace probíhaly urputné vzdušné boje, dokazují střely vzduch-vzduch, které dopadaly i do hloubi území sousedních zemí.
Nepopiratelná skutečnost je taková, že Jugoslávie vzdušnou válku nad svým územím prohrála, a to úměrně drtivé převaze protivníka. Ale ani přesto se NATO do ukončení kampaně 10. června 1999 nepodařilo zničit celou flotilu jugoslávských „devětadvacítek“.
Alianční partnerství vs. slovanské bratrství
Dodnes v letectvu – nyní už v srbském – slouží čtyři tyto letouny (jeden je však prozatím uzemněn) a spolu se staršími stíhačkami MiG-21 a údernými J-22 Orao (jugoslávsko-rumunské konstrukce) tvoří bojový základ Vzdušných sil a protivzdušné obrany Srbska.
Poničené a oslabené srbské letectvo prošlo od zločinných útoků NATO několika krizemi spojenými především s nedostatkem prostředků. V průběhu minulého desetiletí se situace začala pomalu lepšit, avšak zvažované pořízení zcela nových nadzvukových bojových letadel bylo odloženo z důvodu přílišné finanční náročnosti.
Stejný problém řeší také letectva zemí NATO a EU v regionu jako Chorvatsko, Bulharsko nebo Rumunsko. Poslední zmíněná země přistoupila na nákup byť modernizovaných, ale letitých strojů F-16, Bulharsko taktéž zvažuje nabídky olétaných letadel a Chorvatsko se aktuálně trápí s ostudnou kauzou Ukrajinou „modernizovaných“ letounů MiG-21.
Zatímco Rumunsko za dvanáct starších F-16 zaplatí v rámci „spojenectví“ v NATO 700 milionů dolarů, Srbsko nevydá za samotné letouny ani dinár – dostane je z Ruska zadarmo jako projev slovanského bratrství.
Půjde o šest letounů MiG-29 z původního stavu ruských vzdušných sil. Bude se tedy rovněž jednat o letouny starší, ale vybrané s ohledem na uspokojivý technický stav. Letouny si byl před pár měsíci osobně prohlédnout premiér a budoucí prezident Srbska Aleksandr Vučić v doprovodu ministra obrany a zástupců vzdušných sil.
Srbská strana zaplatí opravy a modernizaci letadel na úroveň MiG-29SM, přičemž na tento standard budou zmodernizovány i stávající „devětadvacítky“ srbského letectva. Práce, jejichž cílem bude i prodloužení životnosti letadel, budou realizovány v cílové zemi. Srbsko také dostane logistickou podporu pro letouny, které mají sloužit až do roku 2030.

Po modernizaci na standard MiG-29SM se původně stíhací letouny stanou plnohodnotně víceúčelovými, s možností použití i protizemní řízené munice. Srbské zdroje také uvádějí, že Srbsko hodlá pořídit v Rusku i řízené střely vzduch-vzduch R-77, což by znamenalo zásadní posílení obranyschopnosti země.
Jedná se o střednědosahovou raketu kategorie „vystřel a zapomeň“, jakou Srbsko dosud nikdy ve svém arzenálu nemělo. V roce 1999 představovala absence podobné zbraně ve výzbroji jugoslávského letectva značný hendikep – naproti tomu podle tvrzení NATO byly všechny letouny MiG-29 sestřeleny obdobnou americkou střelou AMRAAM.
Číslo deset ale zřejmě ještě nebude představovat konečný počet modernizovaných stíhaček MiG-29 srbského letectva.
Na základě vojensko-technické dohody, uzavřené letos 26. ledna v Minsku, má Srbsko dostat zdarma dalších osm letadel stejného typu z Běloruska, kde tyto stroje projdou na náklady Srbska generální opravou a modernizací. Zatímco Ruskem darované stíhačky dorazí do Srbska už v nejbližších dnech nebo týdnech, běloruské letouny posílí srbské vzdušné síly nejspíš v příštím roce.
Už žádné opakování tragédie z roku 1999
Bez ohledu na velmi diplomatické chování nyní vládnoucích srbských politiků včetně nastupujícího prezidenta Vučiće, který razí „proevropské směřování země za současného posilování vztahů s Ruskem a Čínou“, může v budoucnu dojít k nové vlně útlaku Srbů a výpadům ze strany Západu.
Srbsko však na případnou opětovnou agresi může být mnohem lépe připraveno, než tomu bylo před osmnácti lety.
Společně se stíhačkami dostane z Ruska bezplatně také 30 tanků T-72 a stejný počet obrněných průzkumných vozidel BRDM-2. Přitom tradičně silný a technologicky vyspělý srbský (jugoslávský) obranný průmysl postupně obnovuje své kapacity tak, aby země mohla prostředky ušetřené na nákupech významného množství darované techniky investovat do modernizací.
Především se ale srbští představitelé vážně zajímají o soudobé protivzdušné systémy, které by spolu s modernizovanými MiGy 29 významně zkomplikovaly případné napadení ze vzduchu.
Bělorusko přislíbilo dodávku raketových komplexů středního dosahu Buk-M1, které mají být modernizovány na standard Buk-MB. V hledáčku Srbů je také ruský systém krátkého dosahu Tunguska – předchůdce mediálně známého Panciru, který spolehlivě chrání ruské síly na základně Hmeimim v Sýrii.
A Srbsko také jeví zájem o komplexy S-300. Potřeba systémů PVO dlouhého dosahu rezonuje už od katastrofy v roce 1999, a to nejen srbskými ozbrojenými silami, jak dokládá svými slovy o nástupci S-300 režisér Emir Kusturica:
„Kéž by dal Bůh a Putin se objevil dříve, abychom mohli s ním v časech občanské války v Jugoslávii rozhodovat, zda chceme ‚demokracii‘, kterou nesnášíme, nebo politický systém, se kterým bychom mohli bojovat. Řečeno současným jazykem, buď máš S-400, nebo nemáš. Putin nám pomůže najít rovnováhu a neprotiví se slovům ‚spravedlnost‘ a ‚pravda‘. Ruský prezident vysvětluje složitou pravdu o tom, že celá planeta platí vysokou cenu za pohodlí, ve kterém se koupe Západ.“
Geo, Eurasia24.cz
Foto: © Ministry of Defence Republic of Serbia / Igor Salinger / Aermedia.com

loading…

Není zde článek celý?