USA: Od pochodu žen ke stávce žen

<!–

Na Mezinárodní den žen 8. března se tisíce aktivistek v USA zúčastnily historické internacionalistické a antikapitalistické feministické akce. S Tithi Bhattacharyou, jednou z organizátorek stávky žen, hovořila o tom, koho a jak se snažily zmobilizovat, Anne Alexander.

Jak začala mobilizace na 8. března?

Byly jsme inspirovány rozmanitými, bojovnými a často spontánními hnutími, která vzniklá jako reakce na Trumpovu inauguraci. Byly to mimo jiné protesty na letišti proti prvnímu zákazu vstupu lidí z muslimských zemí; stávka přes 18 000 taxikářů a skoro 1000 jemenských provozovatelů večerek v New Yorku na podporu oněch letištních protestů; stávka „den bez imigrantů“ v Milwaukee a dalších 12 wisconsinských městech, organizovaná centrem pracujících Voces de la Frontera; stále trvající sousedské organizování sebeobrany proti raziím Úřadu imigrační a celní správy, a samozřejmě úžasný pochod žen 21. ledna.

Mezinárodní výzva k ženské stávce 8. března již existoval, do určité míry byl vyvolán masovými mobilizacemi žen v Polsku a Argentině. Ženy z více než 50 zemí plánovaly na Mezinárodní den žen den akcí, což bylo ohromujícím projevem mezinárodní koordinace a politické organizace.

V USA jsme se vzhledem k protestům v lednu domnívaly, že je správný čas pro internacionalistický a antikapitalistický feministický den akcí. Tak jsme se rozhodly projevit solidaritu tím, že se připojíme k mezinárodní výzvě k stávce žen.

Jeden z hlavních sloganů 8. března byl „feminismus pro 99 procent“. Můžete vysvětlit, proč jste se rozhodly takto zaměřit?

Misogynie Trumpa a jím navrhovaného režimu byla zřejmá od počátku jeho volební kampaně. Ale pro nás, co jsme organizovaly akce 8. března, bylo důležité vyjádřit, že odpor proti Trumpovi byl zásadní a nutný, ale nedostatečný. To proto, že během katastrofální volební kampaně byla alternativou, kterou vůči násilnému trumpismu navrhovala americká vládnoucí třída, Hillary Clinton.

Už několik desetiletí je debata o ženských právech v USA svázána s otázkou úspěchu několika málo žen v rámci kapitalismu, než s otázkou emancipace drtivé většiny žen. Místo toho, aby bylo ženské osvobození chápáno jako součást osvobození celé pracující třídy, chtěl tento typ feminismu rozbít skleněný strop korporátního a politického světa pro lidi jako je top manažerka Sheryl Sandberg a Hillary Clinton.

Proto jsme říkaly, že nejsme jen proti Trumpovi, ale také proti podmínkám, které jej zrodily: desítkám let neoliberalismu, které vytvořily násilné prostředí chudoby, nerovnosti, rasismu a sexismu, ve kterém žije většina lidí včetně těch nejzranitelnějších. Proto tedy náš slogan o feminismu pro 99 procent.

Protože třídní otázka hrála při tom, jak chceme, aby akce 8.března vypadala, tak zásadní úlohu, byla pro nás důležitá i otázka ženské práce. Chtěly jsme jasně říci, že kapitalismus má prospěch nejenom z práce námezdně pracujících žen ve formální ekonomice, ale také z neplacené práce žen v oblasti sociální reprodukce. Důležité pro nás bylo poukázat na jednotu mezi těmito dvěma oblastmi práce a na potenciál politické organizace v nich.

Chtěly jsme také znovu vnést socialistickou historii 8. března do veřejné diskuze. To neznamená jen připomenout si organizaci pracující třídy, ale také si uvědomit skutečnost, že situace mnoha námezdně pracujících žen, barevných žen a žen imigrantek v mnoha ohledech připomíná podmínky žen na počátku 20. století. Tehdy nebyla většina žen v odborech, které byly často zkorumpované a/nebo rasistické, a šéfové k tlačení mezd dolů a pacifikování pracovní síly používali násilné metody. Navzdory těmto zdánlivě těžko překonatelným překážkám se ženy organizovaly v odborech a vedly bojovné stávky za ekonomická i politická práva. Když to šlo tehdy, není důvod, proč to nezopakovat dnes!

Odborová organizovanost v USA je nyní na historickém minimu. Ale jen proto, že v místě produkce je úroveň boje nízká, neznamená to, že třídní boj neprobíhá. Říkaly jsme, že protirastické zápasy jako Black Lives Matter[1] nebo boje o právo na zemi a svrchovanost komunit původních obyvatel ve Standing Rock všechny reprezentují emancipační úsilí pracující třídy a utlačovaných lidí, a že ženy hrají v těchto hnutích vedoucí roli.

8. březen se stojí v tradici těchto zápasů a pokusily jsme se také rozšířit a sloučit jeho poselství do konkrétního antikapitalistického projektu.

Jak byly akce 8. března organizovány a koordinovány?

Měly jsme celostátní výbor 15 aktivistek z rozličných politických a organizačních zázemí, včetně imigrantských, socialistických a feministických skupin. Chtěly jsme ale absolutní autonomii pro místní výbory, pokud souhlasí s naší národní platformou, šesti základními principy volajícími po ukončení genderového násilí, po reprodukčních právech pro všechny, právech pracujících, sociálním systému, který bude poskytovat zdravotní péči všem, vzdělání a přístup k sociálním dávkám, po protirasistickém a protiimperialistickém feminismu a klimatické spravedlnosti pro všechny. Věděly jsme ale, že problémy, které se týkají žen v různých státech a oblastech budou různé, a chtěly jsme, aby se místní skupiny přizpůsobily situaci ve svém městě. Mohly se například zaměřit na pracoviště, známé pro svou misogynii nebo sexistickou reklamu. Organizační výbory se nejprve objevily ve větších městech, v Los Angeles, Chicagu, Philadelphii, New Yorku, San Francisku. Zapojilo se také mnoho univerzit a univerzitních měst. Jakmile se začalo na těchto místech organizovat, začali nám psát lidé z malých měst. Mnoho z nich nikdy žádný politický mítink neorganizovalo.

Odpovídat jim a nabízet nápady a propojit je s místními skupinami socialistických a feministických organizací, byla skvělá zkušenost. Nějakou formou akce se 8. března zapojilo 40 míst – od Aljašky po Havaj. Bylo nečekané a nádherné, že tato iniciativa takto rezonovala na národní úrovni.

Co mobilizace proti Trumpovi na celostátní úrovni?

Stávka žen se určitě stala celostátní mobilizací, kvůli době, ve které žijeme.  Máme příležitost vybudovat na celostátní úrovni odpor proti Trumpovi a vytvořit v rámci tohoto hnutí levicový proud.

Tento kontext byl jistě důvodem, proč se lidé odhodlali jít do akce. Byl to za poslední dobu jeden z mála protestů, který měl jasně radikální platformu, jeden z prvních za 20 let mé politické aktivity v USA, který staví Palestinu a antiimperialismus do tlukoucího srdce hnutí.

Byli muži přizváni, aby se účastnili nebo projevili solidaritu?

Vědomě jsme se na počátku rozhodly zvát muže, aby se účastnili organizování 8. března. Požádaly jsme je, aby se na akci podíleli, jak co se týče aktivity, tak co se týče podpory. Pracoviště jsou samozřejmě vícegenderová a bylo důležité, aby se lidé účastnili společně. Například ve Philadelphii organizovali muži a ženy před prací „informační stávkové hlídky“, rozdávali letáky o tématech jako péče o děti, diskriminace ohledně mezd a reprodukčních práv. Také jsme zdůraznily, že se muži mohou starat o děti a domácnost, aby se ženy mohly zúčastnit. Lidé byli velmi kreativní. Univerzitní město v Indianě, kde žiji, hlasovalo do velké míry pro Trumpa. Nicméně jsme měly organizační skupinu pro stávku, která sestavila dopis, který mohly ženy dát svým manželům nebo partnerům, říkající, „miláčku, můžeš umýt nádobí, já jdu na demonstraci.“ Zveřejnily jsme ho na svých celostátních webových stránkách.

Byl 8. březen úspěch?

Domnívám se, že 8. březen byl ohromný úspěch, když ne co se týče absolutních čísel, tak ve schopnosti proměnit debatu o feminismu. Mobilizace ukázala, že existuje nové vědomí nutnosti znovu vybudovat solidaritu a kolektivní akci jako jediné způsoby obrany. Byly jsme úspěšné ve zdůraznění společného základu našeho útlaku a vykořisťování, a tím pádem v tom, že řešením je jednotný odpor. Ukázaly jsme, že vědomé útoky proti našim tělům, svobodě a sebeurčení jsou propojeny a podněcovány imperialistickou a neoliberální politikou. Například boj proti policejnímu násilí nebo za právo na interrupci byl neoddělitelně propojený s právem na volbu, zda stát investuje peníze na budování škol na jihu Chicaga, dá peníze Planned Parenthood[2] (jehož interrupce využívají zejména barevné a chudé ženy) nebo dá 3.8 miliard dolarů Izraeli, aby zabíjel a zastrašoval naše palestinské bratry a sestry.

Minimálně tři správní oblasti zavřely 8. března veřejné školy: úředníci byli nuceni zavřít školy v Alexaxandria City ve Virginii, Prince George’s County v Marylandu a oblasti Chapel-Hill-Carrboro v North Carolině. Některé z největších mobilizací byly v New Yorku, kde se 7000 lidí sešlo v parku Washington Square. Tito lidé pak pochodovali k dějištím slavných protestů jako je Stonewall Pub [místo bouří proti policejní represí LGBT+ lidí v roce 1969] a Triangle Shirtwaist Factory [kde zabil v roce 1911 požár 146 dělníků, většinou žen, což vyvolalo akce odborů za zdravotní a bezpečnostní standardy]. V Chicagu se v prostorech chicagských učitelských odborů na večerním mítinku sešli členové odborů, aktivisté za práva Palestiny a aktivisté Black Lives Matter. Muslimské skupiny, aktivisté za práva translidí a sexuální pracující hráli ve většině organizování těchto akcí ústřední roli.

Chicagské učitelské odbory byly ústředním organizátorem pochodu v Chicagu, nebyl ale čas na získání jejich formální podpory – jednoduše proto, že by se o něm muselo rozhodnout na výborové schůzi, která měla proběhnout až 8. března. Ale mnoho odborů má svoje mítinky k sociální spravedlnosti a mnoho z těchto aktivistů pak přišlo a podpořilo akci. New Yorkské odbory zdravotních sester byly ústřední pro mobilizaci.

Jedna z řečnic na shromáždění v New Yorku byla trans žena a organizátorka úspěšné odborové kampaně a stávky za odborová práva v ženami vlastněném obchodě se sexuálními potřebami Babeland. Řekla: „Jsem proti feminismu šéfů.“ Její šéfky byly silně zainteresovány na „sociální spravedlnosti“, ale když zaměstnankyně požadovaly lepší mzdy, řekly „s tím nic neuděláme“. Začaly poslouchat, až když zaměstnankyně vyhlásily stávku. Její zkušenost ztělesňuje naše představy o „feminismu pro 99 procent“.

Jaké budou další kroky po 8. březnu?

Ačkoliv mohu s určitou jistotou tvrdit, že zde vidíme počátek nového ženského hnutí v USA, chci zdůraznit, jak ohromné úkoly před námi leží. Potřebujeme organizační infrastrukturu, tvorbu politické konzistence a demokratický prostor, kde by se o těchto záležitostech dalo diskutovat. Pevně věříme, že nejlepším způsobem, jak tyto politické otázky řešit, je konkrétní organizování. Dokonalou příležitostí k tomu je 1. máj, bude to den stávek, kdy budou aktivisté na pracovištích upozorňovat na otázku práv imigrantů.

V Los Angeles se pochodu účastnilo mnoho imigrantů a tyto skupiny budou spolupracovat s odbory na organizaci 1. Máje; v Chicagu to bude podobné. V New Yorku je zapojeno několik skupin a Black Lives Matter vydalo výzvu k účasti. Roli našeho výboru spatřujeme v tom být spojnicí pro sjednocování akcí. Je nemožné předvídat, jak velké to bude, ale myslím, že zde kvůli probíhajícím raziím proti imigrantům jistá dynamičnost je. Vidíme například, jak lidé zakládají ve svých sousedstvích sítě rychlé reakce k boji proti fašistům a protiimigrantským raziím. Rasistické organizace využívající nacistické symboly a insignie a rostou všude jako houby po dešti. Zatím nemají koherenci organizovaných nacistických hnutí, ale právě proto je zásadní čelit jim dnes.

Jaká byla role revoluční levice v mobilizaci na 8. březen?

8. březen podporovalo několik radikálně levicových organizací, včetně International Socialist Organisation, Democratic Socialists of America a Socialist Alternative. DSA během posledního roku více než ztrojnásobili své členství na více než 20 000 členů, využili dynamiky kampaně Bernieho Sanderse. To je největší socialistický proud, který se za desetiletí v USA vynořil, a my na revoluční levici bychom měli zvažovat konkrétní způsoby, jak spolupracovat s DSA v různých podobách jednotné fronty. Revoluční levice je v tomto okamžiku ale velice slabá, a to samé se dá říct o feministickém hnutí, které bylo během posledních pár desetiletí neoliberalismu vykořeněno a oslabeno.

Řekla bych, že revoluční levice jak v USA, tak mezinárodně se často mnohem lépe vyrovnává s otázkami ženského osvobození v praxi než v teorii. Účinné organizace akcí za práva na interrupci a na obranu klinik Planned Parenthood před demonstracemi protiinterupčních aktivistů přinesly výsledky. V terénu odvádí revoluční levice skvělou práci tím, že spojuje osvobození žen s osvobozením lidstva. Také bychom si ovšem měli všímat toho, že jsme svědky globální vlny agitace ze strany mladých aktivistek ohledně problémů znásilnění a sexuální obtěžování, a že revoluční levice by měla hrát významnou roli jak ve formování ženského hnutí, tak při posilování solidarity v rámci jeho dalšího rozvoje.

 

Tithi Bhattacharya je profesorkou jihoasijské historie a ředitelkou globálních studií na univerzitě Purdue ve městě West  Lafayette v Indianě. Píše o marxistické teorii, genderu a politice islamofobie. Je v redakční radě časopisu Studies on Asia a International Socialist Review a je členem International Socialist Organisation v USA. Spolu s jinými založila Tithi International Women’s Strike USA, tato organizace vydala výzvu na 8. březen:  womenstrikeus.org.

Článek z časopisu Socialist Review, duben 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde.


[1]„Na černých životech záleží“, protesty proti policejní brutalitě na černošském obyvatelstvu.

[2]Organizace poskytující služby týkající se ženského zdraví.

Není zde článek celý?