Velikonoční příběh a pravda


Pilát
vzdoroval (následující verše jsou z 18. kapitoly Evangelia
podle Jana
):
„Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Na to oni:
„Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Řekl jim:
„Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Ale byl tu
tento problém: „Nám není dovoleno (BC: pod okupační správou)
nikoho popravit.“ Pilát poté zkoušel několik úhybných manévrů
v domnění, že jde o nedorozumění: Ježíš podle Piláta
vzbudil v lidu zdání, že se vydává za židovského krále,
ačkoli to království bylo ve skutečnosti jen duchovní. Spor mezi
Pilátem a kněžími končí v okamžiku, kdy se jich ptá:
„Vašeho krále mám ukřižovat?“ A oni odpovědí: „Nemáme
krále, jen císaře.“ Zde Pilát musel ustoupit, pokud se nechtěl
vystavit podezření, že jde proti svému císaři.

Proč
kněží ale nevysvětlili Pilátovi, že Ježíš je Římanům
nebezpečný? Proč neudávají přesně a jasně jeho vinu? Ježíš
se především provinil proti jejich pojetí Boha. Z onoho
„všichni v něj uvěří“ vůbec neplynulo ono „a přijdou
Římané a zničí nás“. To byla ze strany kněží snaha, jak si
svůj prospěch a zájem na svém postavení zdůvodnit zájmem
celého národa. Ježíš pro ně nebyl nebezpečný tím, že by jim
chtěl něco udělat, ale tím „všichni v něj uvěří“.
Takové je také závěrečné poučení z pasáže o Ježíšově
vjezdu do Jeruzaléma (Evangelium
podle Jana

12,19): „Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete!
Celý svět se dal za ním.“

„Celý
svět se dal za ním“ jen na chvíli. Před zatčením a ostudným
procesem ho žádný lid nechránil. Ale kněží dobře věděli, že
se to může změnit. Proto chtěli Ježíše popravit. Chtěli
z něho udělat odporného zločince, zamezit co nejlépe
jakékoli možnosti, že by jim – třeba i posmrtně – mohl vzít
přízeň lidu.

A
v takové situaci Ježíš říká Pilátovi, který se snaží
přijít na to, v jakém smyslu se vlastně vydává za krále
(Evangelium
podle Jana

18,37): „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto
narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví
pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát
na to odpověděl řečnickou otázkou: „Co je pravda?“ A veřejně
prohlásil: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ Zde začíná
pak jeho pokus s Barabášem: nabídnout kněžím, zda chtějí
raději propustit vraha Barabáše, nebo Ježíše. Vsadil na to, že
přece jejich nenávist k Ježíšovi nemůže být tak velká,
aby dali přednost vrahovi. Zmýlil se.

Tzv.
postpravdivou a postfaktickou společnost jsme měli samozřejmě už
ve starém Římě a mnohem více než dnes. Aby se v tom člověk
trochu orientoval, Římané se ptali: cui bono? Pilát tak velice
snadno pochopil, že mu kněží lžou a že v případu Ježíše
jde o jejich zájem, o snahu zničit konkurenci. Jenže jak to myslel
Ježíš s tou pravdou? „Každý, kdo je z pravdy, slyší
můj hlas.“ Jak může někdo „být z pravdy“ a jak může
každý takový „slyšet Ježíšův hlas“? Odpověď je na
Golgotě: nespravedlivě umučený člověk. Člověk, který hlásal
a konal lásku k bližnímu. Žádný justiční omyl, ale
justiční vražda. I Pilát se toho děsil, také on znal pravdu,
ale nedařilo se mu ji uplatnit. Pravdu znali i kněží, proto se
z ní potřebovali vylhat argumentací o zájmu celého národa.
Slyšeli jeho hlas, ale udusili ho, neboť jim šlo jen o jejich
postavení.

Pravda
je nezaslepit se osobním zájmem, neobelhávat se, vystavit se
myšlení na trvalé důsledky oproti pomíjivé situaci. Kdyby Bůh
dal člověku veškeré své poznání vesmíru, bylo by asi
nepředstavitelné, jak by člověk mohl dále žít svůj lidský
život. Když se ovšem Bůh vtělil, aby sestoupil na samo dno
utrpení a nespravedlnosti, dal člověku v nejplnější míře
tu skutečnou pravdu, kterou potřebuje ke svému životu. A jedině
v tom smyslu se lidský život může stát věčností, když
pravda člověka přemáhá tak, jak přemohla apoštola Petra poté,
co třikrát zapřel Ježíše.

Ježíšův
příběh burcuje smysl pro pravdu. O Velkém pátku dopadl nejhůře,
jak mohl. Ostrým řezem odděluje pravdu od úspěchu. Snímá z ní
všechnu líbivost. Zůstává jen pravda a její zoufalý hlas. A
lež na Ukřižovaného triumfálně křičí (Evangelium
podle Matouše

27,40): „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Vítězství
pravdy není z tohoto světa, není na něm možno vystavět ráj
na zemi. Ale právě tím, že klesáme na dno, máme šanci
zahlédnout svobodu, jež se nemůže spokojit s tímto světem,
který byl Golgotou usvědčen ze své prázdnoty. Mezi příjemným
obelháváním se, že všechno nakonec má smysl a všechno dobře
dopadne, a poctivou vírou ve Vzkříšení leží právě Golgota.
Vzkříšení není kalkul, chlácholení, je to nadějeplný výhled
do neznáma, který se otvírá, když se pravda na kříži naplní
a ukáže, že není z tohoto světa.


Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.


Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?