Zánik Západu – tentokrát skutečný


Počátkem týdne skupina 150 příslušníků ruských speciálních sil bez označení pronikla do malého sousedního Estonska. Obsadila vládní budovu v Narvě, pohraničním městě s ruskou většinou, a vyvěsila na střechu ruskou vlajku. Vzápětí vyhlásila „Narvskou lidovou republiku“. V prohlášení pro mezinárodní média lídři právě odtrženého státu oznámili, že „brání etnické Rusy před fašistickým režimem v Tallinu“. Většina rusky hovořícího obyvatelstva Narvy přihlížela událostem pasivně. Od anexe Krymu v roce 2014 chovali podezření, že se nakonec něco takového stane i zde.

Po řadu měsíců před nájezdem televize kontrolované Kremlem přinášely zprávy o hrozící estonské genocidě etnických Rusů. Napětí dosáhlo vrcholu, když ruská média obvinila „estonský fašistický gang“ z únosu ruského výrostka. Agenti ruské SVR v Narvě od počátku věděli, že chlapec ve skutečnosti zemřel, když v opilosti spadl z mostu. Ale taková fakta nemohou překážet zámince pro válku, když lídr Rusů v Narvě požádal o „bratrskou pomoc“ proti údajnému pogromu.

Během hodiny po obsazení budovy v Narvě se Estonci pustili do práce. Estonská armáda blížící se k okraji města oznámila, že pokud muži nevyjdou ven s rukama nad hlavou, vojáci budovu obsadí násilím. Ale okamžitě se ukázalo, že jde o prázdnou hrozbu. Během předchozího večera se na východním břehu Narvy shromáždilo 25 000 ruských vojáků s 200 tanky a 50 bitevními vrtulníky. Operace západní zpravodajské služby naprosto překvapila. Americké zpravodajské satelity měly odhalit pohyb ruských jednotek u hranic, ale Moskva, která získala přístup k evropské komunikační síti Washingtonu, dokázala své manévry zamaskovat. (Edward Snowden, na jehož hruď Putin v roce 2018 připnul řád Hrdina Ruské federace, tomu přihlížel.)

Když si Tallin uvědomil co se děje, několik set estonských vojáků toho nemohlo mnoho udělat. A protože prezident Trump v roce 2019 nařídil stažení všech amerických jednotek z Pobaltí, zmizelo riziko, že by vstup do Estonska automaticky vyvolal americkou reakci.

Tallin se okamžitě obrátil na spojence v NATO. Na improvizovaném jednání Severoatlantické rady v Bruselu estonský představitel prohlásil, že ruské akce představují válečný akt a tedy vyžadují uplatnění článku 5 charty. Nastal okamžik pravdy.

Navzdory po léta pronášeným projevům ujišťujícím o neporušitelnosti hranic NATO Putin věděl, že takové přísliby jsou prázdné. Četl výsledky průzkumů ukazujících, že většina obyvatel hlavních zemí NATO je proti poskytnutí vojenské pomoci. Kreml také využil otevřenosti západních společností k vedení dlouhodobé destabilizační kampaně, při níž platil evropské politické strany, média, think tanky a nevládní organizace za podrývání podpory pro atlantickou alianci. To po Evropě zaselo nesvár a dál oslabilo vůli obyvatelstva bránit liberální hodnoty. Trumpovo opakované zpochybňování ustanovení o vzájemné obraně Moskvě také naznačilo slabost NATO.

Kampaň dokonce fungovala lépe než Putin doufal. I když se očekávalo, že některé země na západní periferii NATO jako Španělsko a Portugalsko budou váhavější ohledně obrany malého členského státu na druhé straně kontinentu, ve skutečnosti nejsilnější odpor proti aktivaci článku 5 přišel z hlavní evropské politické a ekonomické mocnosti: Z Německa.

Ve spolkových parlamentních volbách v září 2017 se extrémistická, protiemigrantská a proruská strana AfD stala první stranou napravo od CDU, která vstoupila do Bundestagu se ziskem 20 % hlasů. Když byl elektorát rozdělen mezi sedm stran, SPD, která se distancovala od politiky Angely Merkel a získala většinu, vytvořila koalici s Die Linke a Zelenými. Ministryní zahraničí se stala Sahra Wagenknecht. Tato věřící marxistka se stala členkou v NDR vládnoucí strany SED v roce 1989, jen několik měsíců před kolapsem diktatury.

Koaliční dohoda zakotvila zvýšení minimální mzdy na 25 euro za hodinu, sňatky gayů, zvýšení daní a penzí; výrazné škrty ve výdajích na obranu; a zrušení většiny liberálně tržních reforem zavedených posledním kancléřem SPD. V jednom ze svých nejpopulárnějších kroků (poté co udělila azyl Edwardu Snowdenovi) vláda zrušila dohody o amerických základnách. To bylo rozhodnutí radostně přivítané ve Washingtonu, kde prezident Trump rozhodl o stažení z Německa do roku 2019.

Bez amerických sil v Evropě bylo NATO v zásadě mrtvé. Na mimořádném jednání Severoatlantické rady německý představitel, pětasedmdesátiletý bývalý důstojník Stasi, zahájil vystoupení vyjádřením sympatií pro utrpení ruské menšiny v Estonsku. Chybějící insignie a Putinovo zapírání by podle něj učinilo aktivaci článku 5 „nezodpovědnou“. Navíc, podle něj, vzhledem k historicky danému estonskému „nepřátelství“ vůči Rusku nelze vyloučit možnost, že jde o „provokaci“ s cílem „zatáhnout Evropu do války“.

Po debaklech v Afghánistánu a Iráku bylo vysoce nepravděpodobné, že by lídři úpadkových západních demokracií byli vůbec schopni přesvědčit občany k účasti na vážně míněné vojenské operaci, natož zaměřené na obranu před Ruskem. Rusko mnohé svými machinacemi přesvědčilo, že je nezbytným spojencem v boji proti IS. Nad celým jednáním také visela jako Damoklův meč možnost, že by Rusko mohlo na Pobaltí svrhnout taktickou jadernou bombu, pokud by NATo svého podrobeného člena chtělo bránit. Již v roce 2000 Putin snížil práh stanovený ruskou doktrínou pro nasazení takové zbraně tak, že umožnil nasadit jadernou zbraň jako první.

Polsko, Lotyšsko a Litva trvaly na tom, aby Washington splnil své bezpečnostní závazky a znovu rozmístil své jednotky v Pobaltí na základě dvojstranných dohod. Zrada Tallinu by podle nich znamenala „další Mnichov“. Ale Trump to odmítl. Po řadě krátkých, pečlivě formulovaných projevů generální tajemník nechal hlasovat o aktivaci článku 5. Návrh byl zamítnut v poměru hlasů 4-21, když se na stranu Estonska postavily pouze dva další pobaltské státy a Polsko.

Poté co skončila studená válka Američané a Evropané postupně začali považovat za samozřejmost, že sada hodnot a alianční síť, které udržovaly liberální mezinárodní řád od konce 2. světové války, budou pokračovat i v 21. století. Jenže časem prominentní Evropané začali hovořit o myšlenkách kdysi žijících jen na samém okraji politické scény: NATO je „zastaralé“, Rusko chce mír, Evropa je „okupována“ Američany.

Ačkoliv kritici poukazovali na Putinovu roli při rozkladu evropské jednoty, dezintegrace kontinentu byla takřka zcela výsledkem vlastních činů. Nebylo to Rusko, kdo měl pod kontrolou výdaje na obranu, ekonomiku, zahraniční politiku nebo kontrolu hranic. Chaos v Evropě byl z větší části vinou Evropanů a posílila ho absence Američanů. Putin jen využil příležitosti.

***

Zatímco síly reakce a populismu postupují na obou stranách Atlantiku, je snadné stát se fatalisty. Na současném směřování věcí ovšem není nic osudového. Nicméně čím déle budou stávající trendy pokračovat – čím déle zůstanou ruská agrese a subverze bez odpovědi, čím déle se budou snižovat rozpočty na obranu, kořeny neliberálního populismu a nacionalismu zůstanou netknuty, migrační vlny neregulovány, ekonomiky zaseknuty a Amerika bude ignorovat svou roli garanta stability na kontinentě – tím pravděpodobnější je i výše naznačená evropská noční můra.

Podrobnosti v angličtině: ZDE


<!–

–>

<!–

–>


Není zde článek celý?