Brexit jako podvod století

Dojem
rozhodnosti, který se Mayové a konzervativcům podařilo vyvolat,
je přitom klamný, neboť jak známo, dosud neexistuje žádný
rozumný plán, podle něhož bude celý proces brexitu realizován.
Jak ukázala schůzka s předsedou Evropské komise
Jeanem-Claudem Junckerem, jsou představy Mayové naprosto
nerealistické
. Přes tento bezprecedentní politický
amatérismus je odvaha Mayové a jejích spolupracovníků vrhnout
se do destruktivního díla skutečně fascinující. Jde však o
odvahu sebevraha, jenž za sebou stáhne i řady těch, kteří si
od destrukce – jakkoli absurdně (do této absurdity je ale
vepsána logika zoufalství) – slibují lepší zítřky.

Brexit
jednou vejde do dějin jako demokratický podvod století.
Demokratický proto, že byl odhlasován formou všelidového
hlasování, což zakládá jeho neobyčejně silnou legitimitu.
Proti ní se žádná relevantní politická síla nedokázala
vzepřít: jak by mohl kdokoli, kdo má odvahu se nazývat
demokratem, popírat posvátný princip vox populi? A podvod z toho
důvodu, že brexit dává falešnou odpověď na falešnou otázku,
jež zakrývá nelichotivou pravdu – totiž sociální, ekonomickou
a politickou frustraci nemalé části britské populace. Těmto
lidem byla předložena otázka, která s jejich frustrací
nijak nesouvisí, a přesto zabrala. Evropská unie se stala
příslovečným slaměným panákem, spolehlivým substituentem, do
něhož byl nasměrován tekutý hněv britské společnosti, kterou
ve skutečnosti trápí domácí, svobodně volená vláda, a
nikoli „znesvobodňující diktát Bruselu“.

Podvodný
ráz referenda o brexitu je názorným důkazem o rozporném
fungování moderní demokracie. I něco tak principiálně
demokratického, jako je všelidové hlasování, se může stát
nástrojem manipulace, jímž se politické elity zbavují
odpovědnosti za důsledky vlastní politiky. Místo racionální
diskuse o dalším směřování Británie byla „psům z ulice“
hozena „gumová kost“. Tato záměrně použitá neuctivá
metafora nejspíš vystihuje postoj politických elit k normálním
voličům. V tomto smyslu můžeme brexit chápat jako
spektakulární symbol hlubokých protikladů uvnitř britské
společnosti, která před sebereflexí zavřela oči a místo toho
se vrhla na imputované, skrz naskrz vylhané téma. To její
problémy nejenže nemůže vyřešit, nýbrž je se vší
pravděpodobností ještě zmnohonásobí. Je to taktika pštrosa,
který mudruje o leteckých technikách a nad vlastní neschopností
létat strká hlavu do písku.

Velká
Británie je historicky zemí, v níž se takřka čítankově
názorně vyjevují klady i zápory kapitalistické verze modernity.
Už Friedrich Engels ve spisu Postavení
dělnické třídy v Anglii,
základním prameni k sociálním dějinám 19. století, píše
o atomizaci anglické společnosti rozdírané sociální válkou
každého s každým. Ve Velké Británii, zejména v Anglii
– navzdory ideologii globalizace, líbivém vyprávění o
rozšířených možnostech člověka – panují viditelné rozdíly
jak třídní, tak i mezigenerační.
Třídní status zde poznáte dokonce už podle jazyka. Vnitřní
Londýn, jedno z nejbohatších míst na světě, je opravdovou
no-go zónou; nikdo z obyčejných smrtelníků tu nemůže
bydlet, prostě na to nemá. Zemi vládne mizivé procento populace –
uzavřené elity, vesměs absolventi elitních (a drahých)
univerzit, kteří problémům většiny lidí nerozumí a snad ani
rozumět nemohou.

Jeremy
Corbyn v reakci na volební neúspěch, jejž jeho Labour Party
nyní zažila, zveřejnil první programové
téma
své strany: požadavek zvýšeného zdanění osob
s příjmem nad 80 000 liber a také celkové zvýšení podpory
pracujících. Obávám se, že něco takového nebude zdaleka
stačit, a to minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé, Corbyn a celé
vedení strany je nyní vystaveno oprávněné kritice za mizerné
volební výsledky, což zřejmě povede ke složité vnitrostranické
diskusi. Druhý důvod je mnohem zásadnější a také složitější:
program daňových úprav je sice racionální parametrickou změnou,
nicméně sama o sobě nedostatečnou, metodologicky zastaralou –
spadá do sociálnědemokratického programu minulého století a
dnes je dobrá leda tak pro odborářské lobbování. Aby mohla
být jakákoli změna v současnosti účinná, nemůže zůstat
izolována na úrovni národních politik. Corbynova Labour Party
ovšem svým příklonem k brexitu objektivně dopomohla
k tomu, aby byla v britském politickém diskurzu
upřednostněna izolacionalistická perspektiva. V době
brexitu nebude na uplatňování principu solidarity čas – tak
bude jistě znít jeden z protiargumentů na labouristické
snahy o zlepšení sociální politiky; konzervativci totiž před
hrozbou ekonomického propadu naopak nasadí dávno prošlé
neoliberální medikamenty, jako je snižování korporátních daní,
což pochopitelně frustraci nižších sociálních tříd ještě
prohloubí. Prostor pro politiku 21. století zaplní agresivní
nostalgie bezmocných starých socialistů a mocných neoliberálů.
Nikdo nevyhraje – až na pár nejbohatších a na politickou elitu,
která brexit, tento podvod století, vymyslela.

Je
tu však ještě jeden důležitý motiv související s brexitem,
motiv, který zřejmě labouristům v těchto volbách ubral
politickou sílu. Tím je narativní nobilitace chudoby: být chudý
už neznamená být opovrhovaný. Může to být silný, ovšem také
velmi nebezpečný příběh a jistě mu sedne na lep nejeden
stoupenec ideje sociální spravedlnosti. Pregnantně jej vyjádřil
známý herec Michael Caine (jemuž chudoba v jakémkoli smyslu
rozhodně nehrozí). Ten svou volbu pro brexit zdůvodnil slovy: je
lepší být chudým pánem než bohatým sloužícím
. To, že
je tato věta z politického i socioekonomického hlediska
naprostým nesmyslem, není bohužel vůbec podstatné. Produkuje
totiž politicky působivý a mobilizující mýtus, který dokonce
vyvolává iluzi jakéhosi pervertovaného rovnostářství –
„všichni bez rozdílu budeme chudými pány“ – a který zřejmě
bude určovat ostrovní politiku následujících let. To nevěstí
vůbec nic dobrého ani pro střední Evropu.

Není zde článek celý?