Mouchy uvězněné v láhvi

Dokud si neuvědomíme působnost mediálního kontextu, jehož
prostřednictvím se k nám dostává drtivá většina informací (očité svědectví
je stále větší vzácnost), budeme navždy tápat a vyplašeně létat od jedné
pomíjivé informace k druhé jako moucha uvězněná v láhvi od okurek. A
přesně takto vnímáme v podstatě všechny politické aféry, korupční kauzy,
skandály politiků, o nichž víme většinou jen to, co nám média sdělí. Problém
není (pouze) v tom, že bychom o nich měli málo informací (internet
poskytuje množství zdrojů), problém není dokonce ani v tom, že jsou to
často informace protichůdné (logický příběh dokáže vyprodukovat téměř každý).
Úskalí spočívá v onom strukturálním vyloučením paměti.

Mediální rámec má vždy touž chronologii: začíná
z ničeho a končívá do ztracena. Každá kauza je nám představena, jako by
šlo o naprostý unikát, jako by nijak nesouvisela s tím, o čem jsme četli
včera, minulý měsíc, natož minulý rok a na co si se vší pravděpodobností ani
nevzpomeneme. Spoléháme na sílu mediálního obrazu, na sílu „tady a teď“,
zatímco naše paměť děraví jako stará fusekle. Tváří v tvář neustálému proudění,
kdy jedna politická kauza vytlačuje jinou, starší, paměť nepotřebujeme. Jsme
dobře zásobováni, informační zdroje nevysychají. Jediné, co se až groteskně
opakuje, je naše nové a nové morální rozhořčení, občas panika nebo vztek – a už
si snad nedokážeme vzpomenout, kdy naposledy jsme byli navlas stejně
spravedlivě pobouřeni a kdy jsme zase chtěli měnit svět.

Možná tak si lze vysvětlit míru společenského odporu, který
vyvolaly skandály kolem ministra a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, nebo
jednání a výroky Miloše Zemana – a není náhodou, že v obou případech se
dotýkají fungování médií. Společenský neklid je rozhodně odpor, Babišovo i
Zemanovo chování do normální politiky nepatří. Jenže to je pouhý povrch
události, ten nejviditelnější, nikoli nutně nejdůležitější. Absence paměti
umožňuje politikům, které jsme ještě včera považovali za zdiskreditované, aby
se najednou postavili téměř do čela domněle spravedlivého boje. Typickým
příkladem je role Miroslava Kalouska. Jeho kauzy nejsou nyní nijak medializovány,
i když v roce 2014 je Nadační fond proti korupci sepsal do úhledné
brožury, jež je ve dvou verzích volně dostupná ve dvou verzích. Není to
radostné čtení a je neuvěřitelné, že se tento člověk dosud pohybuje
v nejvyšších patrech české politiky. Také stojí za připomenutí, že vzestup
Babišova hnutí ANO způsobily takzvané tradiční strany, a především obrovský
skandál Nečasovy vlády, která byla podle všeho napojena na mafiánské struktury.

Nejde však nyní o to, abychom kauzy jednotlivých politiků
stavěly proti sobě, abychom je vzájemně poměřovaly a hodnotily, která
z nich je horší, případně který z politiků je proradnější, více
zkorumpovaný a podobně. Tím bychom totiž hráli stále stejnou hru podle logiky
rychle se střídajících mediálních obrazů, strukturálně vytlačujících naši
paměť. K podstatě problému bychom nepronikli. Podstata jevů se totiž
zhusta nachází tam, kde chybí slova. Kde se o věci nemluví. V tom, co
stojí „za“ mediálními obrazy. Nemají-li Zeman a Babiš zůstat pouhými „kauzami“,
jež budou dříve či později vytlačeny kauzami jinými a jiných, je třeba si
uvědomit přinejmenším dvě věci:

Zaprvé. Babiš není popřením dosavadního politického vývoje,
nýbrž jeho nebezpečným vyústěním. Politické strany se tak dlouho zaklínaly
uplatňováním ekonomických principů v politickém rozhodování, až přišel
někdo, kdo prostě převedl svůj autoritativní způsob firemního vedení do
veřejného prostoru. To, že jsme tím zděšeni, znamená, že vlastně vůbec
netušíme, v čem žijeme. Oddělování politiky a ekonomiky, jež je produktem
ideologie liberalismu, vede k tomu, že zužujeme demokracii jen na politiku
(veřejný prostor), a už ji nepožadujeme v ekonomické sféře. Jinak řečeno,
pro Babišovy zaměstnance a konkurenty je to, co nyní vyhřezlo do veřejného
prostoru, dávno každodenní realitou.

Má-li být česká demokracie posílena, musí být posílena její
schopnost pronikat i mimo politickou sféru; není možné hovořit o obraně
demokracie, a současně podnikat jako v Palermu. O mafiánském kapitalismu hovořil Václav Havel, novináři po něm toto
chytlavé slovní spojení občas opakovali. Co se od té doby změnilo? Teď se
mluví o oligarchizaci politiky, nebo dokonce o boji mezi
oligarchy
– přitom se stejným problémem se tu potýkáme už
desetiletí, Babiš Nebabiš, a příliš úspěchů v jeho řešení si připsat
nemůžeme. Jak bychom mohli, když dosavadní pokusy o řešení byly ve skutečnosti
součástí problému? Kapitalistická ekonomika tenduje k oligarchizaci už
z principu, nicméně je možné permanentně usilovat aspoň o relativní zmírňování
důsledků – dokud nenalezneme skutečnou a především fungující systémovou
alternativu.

Zadruhé. Pokud jde o Miloše Zemana, jeho politicky
excentrické jednání má jednoho společného jmenovatele, a tím je systematické
překračování ústavního rámce. Něco takového může společnost, její nikoli
nevýznamná část, tolerovat jen ve státě, kde je vymahatelnost práva často
pošlapávána, kde právě zmíněné kauzy zůstávají pouze mediálními obrazy, zatímco
soudní dohry mizí obvykle v tichu, nakonec bez zájmu médií. Není to tak
dávno, kdy bylo vyšetřovatelům vyhrožováno přímo na parlamentní půdě. Vzpomínáte si ještě, nebo
i v tomto případě zapracovalo strukturální vyloučení paměti? Co může být
výsledkem této frustrace, než obdiv k někomu, kdo šikovně vytváří dojem,
že bere spravedlnost do svých rukou? Proto je
pistolník Zeman mnoha lidem bližší než slizcí kravaťáci s falešným
úsměvem. Je to logické a také velmi nebezpečné.

Ústředními principy Zemanova
politického jednání byly odjakživa polarizace a destrukce. Ideologickou i
personální polarizaci má Zeman společnou s Václavem Klausem. Představuje
velmi účinný princip, neboť odpovídá černobílému vidění, jemuž leckdy, zvláště
ve vypjatých situacích, podléháme všichni. Zeman dobře ví, že se zapřisáhlými
odpůrci vždy získá i své nekritické příznivce, to je zákon každé polarizace –
rozhodni se, kam patříš, nemůžeš stát mezi, nechceš-li být označen za alibistu
a ztratit význam. Zato princip destrukce je mnohem nebezpečnější zbraň,
k níž nesáhl ani Zemanův předchůdce v prezidentské funkci. Destrukce
směřuje k vyvolávání chaosu a ke zpochybňování dosavadních zvyklostí
(například ústavních), institucí nebo právních norem. Zemanovi vždy vyhovovalo,
kdykoli mohl narušovat integritu politických stran; konvenovalo mu jejich štěpení
nebo aspoň znejistění vyvolávající mezi členy nevraživost, paniku a neklid.
Touto cestou se lépe nastoluje pevnější vláda, což je ostatně letitý příběh
vzestupu fašistických diktatur: vyvolání chaosu a poté uchopení moci pod
záminkou znovunastolení pořádku.

Poučení ze Zemanova prezidentování zní: nikdy nepodceňuj
sílu mocenské patologie a nikdy nepodceňuj její přitažlivost pro jiné.
Instituce a právo jsou ve skutečnosti velice křehké nástroje k udržení
společenského konsenzu, který je ještě křehčí. Pokud dojde k jeho ztrátě,
může se demokracie téměř přes noc ztratit, vypařit se jako slaboučká pára nad
hrncem.

„Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění,“ říká
pateticky Mirek, postava z Kunderovy Knihy
smíchu a zapomnění
. Sám proti zapomnění bojoval tak, že si vedl pečlivé
zápisky a deníkové záznamy, aby si uchoval osobní integritu. Je nutné bojovat
proti zapomínání, jež vyhovuje médiím i vládnoucím elitám (zvláště pokud se,
jako v případě Babiše, personálně prolínají) – nenechat se zlákat lesklým
povrchem mediálních obrazů, nýbrž pronikat k podstatě toho, co se kolem
nás děje. Abychom nelétali jako zmatené mouchy v láhvi.

Není zde článek celý?