Pětasedmdesát let od odplaty na Reinhardu Heydrichovi, jedinečného činu naší historie

Výročí 75 let od atentátu na Heydricha probouzí znova otázky, na které nemůže být z jejich podstaty žádná jednoznačná odpověď. Některé jsou historické, totiž zda o atentátu věděl prezident Beneš, některé jsou hodnotové, totiž zda čin stál za tolik obětí. Těch se odhaduje až na pět tisíc a řádění nacistů také zasáhlo českou odbojovou síť, která se z této rány už úplně do konce války nevzpamatovala.

Pokud bychom mluvili o mezinárodním významu, je akce jasným úspěchem. V žádné zemi nebyl zlikvidován tak významný činitel hitlerovského režimu. Heydrich byl mužem číslo tři a obávaná postava. Prestiž československé exilové vlády vzrostla. Pokud jde o domácí poměry, Heydrich používal metodu cukru a biče. Za takzvané první heydrichiády přišel teror a popravy, ale také uplácení českých dělníků, protože Říše potřebovala výkonné pracovní síly.  Doslova se vyjádřil, že „český dělník musí dostat nažrat“. Kdyby se zdálo, že se Češi nechali uplatit zvýšenými příděly potravin, byla by to pro pověst národa trapná situace.

Heydrich byl typickým představitelem árijce, věnoval se sportu (v mládí byl ovšem poněkud neduživý). Kdyby bylo podle jeho otce, věnoval by se nejspíš hudbě. Bylo známo, že dobře hrál na klavír a na housle. Vystupoval jako vzorný otec rodiny. Byl považován za inteligentního. Podle Hermana Göringa byl „mozkem“ Heinricha Himmlera.

Protože první protektor Konstantin von Neurath byl považován ve své funkci protektora za příliš měkkého, byl do Prahy povolán právě Heydrich, aby to napravil.

Udržování českého válečného průmyslu mělo za války velký význam, protože čeští dělníci mohli, na rozdíl od „méněcenných ras v Evropě“, poskytnout kvalifikovanou pracovní sílu. Po válce mělo být s Čechy skoncováno. Pravá povaha režimu se demaskovala, pokud to někdo ještě potřeboval vidět.

Také výraz atentát není úplně přesný a už vůbec ne, že byl „spáchán atentát“. Páchají se trestné činy. Toto ale byla vojenská akce regulérní armády vůči vojákovi. Výraz atentát je spíše dán tradicí a zaznívá v něm rétorika z doby okupace.

Komunisté měli s koncem Heydricha trochu problém. Sotva bylo možné popřít, že byl odstraněn kat národa a že muži, kteří čin provedli, byli do samého konce odvážní a že je domácí odboj prakticky podpořil, byť se jeho příslušníci právem obávali krvavých represí. Je pozoruhodné, že parašutisté byli na území Protektorátu několik měsíců a nic se nevyzradilo. Kdyby nedošlo ke zradě ve vlastních řadách, mohli se parašutisté ukrývat ještě nějakou dobu.

Výkony všech zúčastněných byly pozoruhodné a patří – spolu s vojáky na západních frontách a ve východní armádě – ke světlým momentům historie. Parašutisté byli dobře připraveni. Plukovník František Moravec vzpomíná ve svých pamětech: „Výcvik byl těžký a trval šest týdnů. Cvičenci byli drženi v izolaci od ostatního světa, cvičeni v používání malých zbraní všeho druhu, ve výrobě bomb, v jiu-jitsu, přežívání v přírodě na syntetické potravě, topografii a čtení map a ve způsobech ukrývání. Dalším předmětem byl velmi náročný tělesný výcvik zdatnosti. Toto vybičování do krajnosti, honění, popichování a zkoušení mělo velmi vážný úkol: včasné objevení skrytých fyzických nebo psychologických slabostí. První otázka při výběru, kterou jsem musel položit možným kandidátům, byla: Jste připraven zemřít pro svou vlast?“

Šlo ovšem o akci západního exilu, který komunisté chválit nemohli. Hlava naší zpravodajské služby plukovník Moravec musel po válce opustit zemi podruhé a naposled. Beneš sám se k politickému zadání akce nikdy nevyjádřil. Je ale těžko představitelné, že by něco takového mohlo proběhnout bez jeho vědomí.

K ne zcela vyjasněným záležitostem patří i samotný průběh atentátu. Běžně se má za to, že selhala zbraň Josefa Gabčíka a Jan Kubiš pak hodil bombu. Podle historika Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu to ale mohlo být jinak. Nacvičený postup by spíše odpovídal nejdříve hozené bombě, pak druhé a pak na závěr střelbě. Svědci sice průběh líčí tak, jak se traduje, ale mohli si to vzhledem k rychlosti děje a zmatku pamatovat špatně. Možná ale Gabčík s Kubišem na místě improvizovali, protože se jim na místo neplánovaně přimotala tramvaj a vůz jim na chvíli zakryla. To už se nejspíš nikdy nedozvíme.

Jisté je, že při vší smůle měli nakonec parašutisté štěstí a svůj úkol splnili.

Zatímco pro Hitlera a další nacisty se stal Heydrich součástí oficiálního kultu mučedníků, spisovatel Thomas Mann ho nazval v rozhlasovém projevu na BBC krvavým psem a z tohoto pohledu označil jeho smrt za „přirozenou“.

Ano, i tak by se to dalo říci.

Není zde článek celý?