Retro: Chystá se Gerontistický manifest?

Reklama

7. května 2010

Evropou obchází strašidlo –  strašidlo gerontismu…

Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami generačních bojů.

Otec a syn, matka a dcera, kantor a žák, mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících generací…

Zatím posledním bojištěm této nikdy nekončící a tragikomické generační války se stala česká kotlina.

Generační konflikty nejsou ničím novým, a jak Únor 1948, tak procesy, které vyústily v Pražské jaro 1968, v sobě nesly silný generační náboj. Mladí lidé přirozeně tíhli ke změně, nadšeně přijímali nové myšlenky a vnímali starší generaci jako tu, která lpí na dávno překonaných dogmatech. To jen v Listopadu 1989 se na chvíli zdálo, že spolu začneme všichni budovat nový lepší svět, tedy ten, který se na nás usmíval z katalogů od Neckermanna.

Nyní máme dvacet let od Sametu, a ze strany mladých zákonitě nastává tlak na vystřídání generací u vesla a u kormidla. Je to přirozené, a tak to má být, je na čase obměnit elity, opevněné spletí společenských konexí a korupčních vazeb. Do tohoto žádoucího procesu však přibyl nový cizorodý fenomén – místo, aby tento tlak směřoval proti střední generaci a těm ze seniorů, kteří jsou u moci od převratu, a „dokázali, že to dokážou“, dává se pomocí mediálních manipulací a zavádějících informací „frustrovanému dravému mládí“ zástupný cíl – penzisté, důchodci, geronti, tedy ti, co volí „populistickou levici“ a „ujídají chlebíčka“. Strach o koryta plná nechutné transformační kaše vede naše skryté i zjevné elity k tomu, že místo sebe svým dětem a vnoučatům zbaběle předhazují „venkovské báby a dědky“. A tento strach je tím prvním, „předním pohonem“, který roztáčí kola české „války generací“.

Pokusme se podívat na jednotlivá lživá tvrzení, kterými jsou mladí lidé denně bombardováni českou propagandistickou mašinou s německými vlastníky v pozadí.

Mýtus první: Mladí volí pravici, staří levici

Generační rozdíly jistě existují, ale nejsou tak výrazné jako rozdíly podle společenského postavení nebo dosaženého vzdělání. Mezigenerační rozdíly v preferencích jednotlivých stran se pohybují v rozmezí pěti procentních bodů. Snad jenom vliv pohlaví na stranické preference je menší než vliv věku. K tomu je potřeba ještě říci, že v důsledku nízkých a rovnostářských důchodů se odchodem do důchodu u většiny seniorů výrazně změní jejich společenské postavení, a tak si dovedu živě představit, jak úspěšný manažer změní své volební preference poté, co se z něj po vyhazovu a nuceném odchodu do předčasného důchodu stane „chudý důchodce“.

Podstatným a málo zmiňovaným rozdílem však je, že nejmladší generace vykazuje daleko nižší volební účast. Dáme-li si tento prostý fakt do souvislosti s předešlým odstavcem, pak pochopíme, že akce typu „Přemluv bábu“ či „Schovej babičce občanku“ mají jiný účel než ten, který je inzerován v názvu. Nejde ani tak o to, aby mladí zabránili v hlasování seniorům či se je pokusili přinutit hlasovat proti svým zájmům (i když jsem přesvědčen o tom, že i o to se někteří z nich pokusí), jako spíše o pokus o předvolební „mobilisaci“ mladých. Vzhledem k ambivalentnímu dopadu a pochybným morálním základům těchto kampaní se však domnívám, že budou mít jen velmi malý efekt na ty nejmladší, naopak mohou přispět k posunu preferencí u části starších voličů směrem doleva.

Mýtus druhý: Přibývající důchodci projídají budoucnost mladé generace

Průměrná naděje dožití se mezi lety 1991 a 2007 prodloužila u žen ze 75,7 let na 79,9 let (tedy o 4,2 roku), u mužů z 68,2 let na 73,7 let (tedy o 5, 5 roku). Současně se ovšem zvýšila hranice věku odchodu do důchodu u mužů z původních („komunistických“) 60 (u některých preferovaných povolání 55) na 65 let, u žen z 53 – 57 (podle počtu dětí) také na 65 let. Současně se zvýšil počet odpracovaných let, po nichž vznikne nárok na penzi, z 25 na 35 let. Hranice pro odchod do důchodu se tedy zvýšila mnohem více než očekávaná doba dožití, počet potřebných odpracovaných let dokonce o 10 let, a navíc se do těchto let přestaly započítávat roky vysokoškolského studia. S překvapením tedy zjistíme, že teoretický poměr mezi produktivním a důchodovým věkem se pro důchodce v posledních letech neustále zvyšuje, naopak poměr mezi důchodem a hrubou mzdou před jeho dosažením se neustále snižuje!

V čem je tedy zakopaný pes?

Příčin je několik, přičemž některé z nich nebudou u mladých, kteří obviňují seniory z bezohledného projídání jejich budoucnosti, jistě přijaty s jásotem:

  • Zvyšující se nezaměstnanost obecně, ale u věkové skupiny nad 50 let zvlášť. Nezaměstnaní tento problém často řeší odchodem do předčasného důchodu (tedy dalším snížením státem přiznaného důchodu). Skutečný průměrný věk odchodu do důchodu je tak daleko nižší, než by odpovídalo zákonem stanovené hranici. Věk odchodu do důchodu a nutná odpracovaná doba se tedy prodlužuje v situaci, kdy na trhu práce klesá o seniory zájem.
  • Prodlužující se doba přípravy na zaměstnání. Z podílu učňů, středoškoláků a vysokoškoláků si troufnu odhadnout, že před rokem 1989 nastupovali mladí lidé do pracovního procesu v průměrném věku kolem 18 – 19 let, dnes se tento průměrný věk nástupu do zaměstnání dle mého odhadu posunul někam ke hranici 22 – 23 let, což je způsobeno zvýšeným množství odkladů nástupu do 1. ročníku ZŠ, prodloužením povinné školní docházky, i tím, že se snížil počet mladistvých, kteří nastupují do zaměstnání okamžitě po  jejím ukončení, snížením podílu tříletých učňovských oborů a zvýšením podílu maturitních oborů na středních školách, a především několikanásobným zvýšením dostupnosti studia na různých typech vyšších odborných a vysokých škol. Z pohledu zvyšování vzdělanosti nové generace je to věc jistě pozitivní, z hlediska stability důchodového systému je to větší problém než zvyšující se věk dožití důchodců.
  • Snižující se porodnost a plodnost. Porodnost klesla ze zhruba 135 tisíc živě narozených dětí v roce 1985 na pouhých 91 tisíc v roce 2001, v roce 2008 činila asi 120 tisíc dětí. Ukazatel plodnosti se snížil z 1,86 dítěte na ženu v roce 1991 na 1,14 v roce 2001 a na 1,49 v roce 2008, přičemž pro prostou reprodukci populace je nezbytné, aby na 1 ženu připadaly více než 2 narozené děti. A nebýt té tolik obávané  a odsuzované migrace, byli bychom už dnes z tohoto pohledu ve velkých problémech.
  • Snižování daní, zavedení rovné daně, snižování sazeb sociálního pojištění, zastropování horní hranice pro odvody SP. Zavedení všech těchto opatření má negativní dopady na celkový výběr SP. Přebytky devadesátých let byly v rámci „vyrovnaného státního rozpočtu“ projedeny a celý důchodový účet je cíleně veden do deficitu. Vzniká tím umělý argument pro zavedení „druhého pilíře“, tedy povinného spoření na důchod u nepojištěných penzijních fondů. Okamžitě přispěchají penzijní lobbisté a jejich skrytá reklama v médiích, a pokud to nejde po dobrém, přitlačí se na generační rozpory – a to je druhý, „zadní pohon“, který roztáčí kola české „války generací“.

Sečteno a podtrženo, celý ten předem pečlivě připravený cirkus vyvolaný kolem jednoho nevkusného a stupidního klipu není ve skutečnosti namířen proti seniorům, ale právě proti té nejmladší generaci. Má ji přimět, aby se aktivizovala a volila proti svým bytostným zájmům, aby dala hlas lidem, kteří jí chtějí zavést školné, povinné penzijní fondy, co nejvyšší účast u lékaře a další netušené lahůdky, a kteří zbaběle ukazují prstem na staré, bezmocné a nemocné lidi jako na viníky marastu, do něhož nás svou zkorumpovaností a neschopností přivedli.

Není zde článek celý?