Ruská rekordmanka o sportu, Schwarzeneggerovi, Donbasu a cestách do Sýrie

Mariana Naumova, držitelka více než 15 světových rekordů v bench pressu, veřejná činitelka, jež tráví hodně času ve školách Donbasu, poskytla rozhovor Sputniku Česká republika.

Mariano, ty jsi držitelkou minimálně 15 světových rekordů v bench pressu. Jaký je tvůj aktuální rekord?

V powerliftingu je několik federací, já jsem vystupovala podle všech možných pravidel, a jestli budu sčítat rekordy, tak jich je reálně o mnoho více než 15.

V současné době mám rekord bez vybavení 120 kilogramů a s vybavením 150 kilogramů. Podle mých informací je ve věku do 18 let ještě nikdo nepřekonal. Přestože se ve světě objevilo mnoho silných holek, které jsou již blízko k těmto výsledkům.

Na jaké sportovní výsledky jsi nejvíce hrdá; ze kterých máš největší radost?

Já jsem moc ráda, že jsem to právě já, kdo se stal takovým symbolem dorosteneckého powerliftingu, první dívkou ve věku do 14 let, která dokázala zvednout 100 kilogramů bez vybavení. To bylo na Arnold Sports Festival v roce 2013. Na to jsem velmi hrdá. Zvednout 100 kilogramů byla dříve velká věc i mezi muži. Od nynějška všichni ve fitku říkají: zvedáš 100 kilogramů, jsi jako 13letá holka. Já jsem velmi hrdá na to, že tou „holkou“ jsem byla já. Také jsem pyšná na to, že magazín Powerlifting USA mě umístil na svou obálku a zmínil můj příspěvek do našeho sportu a jeho rozvoje. To je velmi hezké (úsměv).

Právě díky tvým sportovním výsledkům se ti podařilo zúčastnit se v roce 2013 Arnold Sports Festival a setkat se s organizátorem Arnoldem Schwarzeneggerem. My ho známe z kin a televizorů jako superhrdinu. Jaký dojem v tobě zanechal jako člověk a jako sportovec?

Já jsem samozřejmě znala Arnolda z útlého dětství jako Terminátora a nejhlavnějšího svalovce. Pozvánku na Arnold Sports Festival v roce 2013 jsem dostala po světovém šampionátu na podzim roku 2012, kde si mě všimli organizátoři. Hned jsem pochopila, že to je šance, jak uvidět Arnolda a to se pro mě stalo dodatečnou motivací pro tréninky. Podařilo se mi uvidět Arnolda ještě před mým vystoupením (v soutěži) a mluvit s ním. On se mě ptal, co tady chci dělat. Já jsem mluvila o svých plánech na vystoupení, a že chci zvednout „stovku“. Podivil se a popřál mi štěstí. Potom jsem se ho zeptala, co je třeba dělat pro to, aby se člověk stal tak úspěšným člověkem, jako je on. On se usmál a řekl, že pro to je potřeba hodně pracovat — a to já nyní dělám. Arnold je velmi důležitý člověk v mém životě, je můj motivátor. Je to kluk z chudé rakouské rodiny, který mnohého dosáhl. Je příkladem pro mě a pro miliony dalších lidí.

Ty navštěvuješ Donbas, přijíždíš tam do škol, organizuješ sportovní soutěže, sama organizuješ a vozíš do Donbasu humanitární pomoc do oblastí, kde už několik let probíhá válka. Je ti 18 let. Jak zahlazuješ rozdíl v zájmech mezi tvými přáteli (spolužáky) a tebou? Vždyť to, o co se ty zajímáš, je o řád výše oproti jejich zájmům.

Já už dlouho působím jako veřejný činitel. Budeme-li hovořit čestně, tak si myslím, že pokud je sportovec zacyklený jen na ledničku a tréninky a nic jiného nedělá, tak je to zbytečný člověk k ničemu. To není pro mě. Když mi můj přítel, jeden z nejlepších bodybuilderů v historii Dorian Yates, řekl, že „za to, že dostáváme od lidí ceny, jim musíme dávat naši lásku“ — tak jsem nad těmito slovy dlouho přemýšlela. Sportovec musí být příkladem pro lidi, musí být pro lidi užitečný. Jestliže já můžu někde pomoci, musím tam být. Přesně tak chápu Dorianova slova.

Ano, najít společný jazyk s vrstevníky pro mě bývá složité. Nejsem to ale já, kdy by se měl snižovat na jejich úroveň?! Jen ať sami rostou do mé úrovně.

Není možné být hloupou zeleninou. Lidé mohou v 18 letech hlasovat ve volbách, rozhodovat o svém osudu a o osudu země, sloužit v armádě. K tomu je potřeba mnoho znát a umět.

Jaká je tvoje vnitřní motivace? V čem či kde nacházíš odvahu a sílu?

Když někde v Debalcevě, Avdějevce nebo v Stachanově (Donbas — red.) vidíš oči dětí a slyšíš slova — „K nám nikdy v životě nikdo nepřijel“, „Mariano, já jsem s tebou mluvila a rozhodla jsem se nepřestávat se sportem. Možná se mi podaří být takovou, jakou jsi ty“, a tak dále — tak chápeš, že už to je tvůj smysl života. Je složité to vysvětlovat.

Západ o svých vládách hovoří jako o „vládách“, zatímco o nepřátelských vládách hovoří jako o „režimech“. Ty jsi na začátku tohoto roku navštívila Sýrii na pozvání první dámy Asmy Asadové. Jací jsou manželé Asadovi lidé? Má Sýrie vládu, které lidé důvěřují, nebo má Západ pravdu a v Sýrii vládne krvavý režim?

V Sýrii jsem byla už podruhé, poprvé jsem tam byla týden před začátkem operace ruských vojsk v září roku 2015. Už tehdy jsem hovořila s Asmou Asadovou. Viděla jsem, že tam, kde vládne Asad, tam mají lidé práci, mohou studovat, tam vládne mírový život. Tam, kde jsou teroristé — tam je válka a smrt. Mnoho jsme o Sýrii nevěděli. Lidé tam měli bezplatnou lékařskou péči, školy, možnost získat levně bydlení, bylo tam levno. Z pohledu víry to byla svobodná země, nikdo tam nikoho nenutil hodit v hidžábech a mohly tam vedle sebe stát mešita a pravoslavný chrám. Nejvyšší muftí Sýrie mi říkal, že mu nezáleží na tom, kde se modlí — Bůh je jeden bez ohledu na to, jakým jménem je nazýván — Alláh či Bůh.

Během poslední cesty jsem navštívila školu pro děti zemřelých vojáků — učí se tam téměř 600 kluků a 800 holek. Tyto děti stát zcela zabezpečuje, i Asadovi o ně pečují. I Bašár i Asma přijíždějí a navštěvují tyto školy. Děti nazývají prezidentský pár svými rodiči.

V roce 2015 jsem se Asmy ptala, zdali se nebojí být se svými dětmi v Damašku. Odpověděla mi, že nemohou opustit své lidi. Na rozdíl od Janukoviče (de facto bývalého prezidenta Ukrajiny — red.) je Asad skutečný hrdina a vzorový prezident.

Během poslední cesty mě doprovázeli příslušníci Hizballáhu. Jela jsem do Damašku z Bejrútu, potom přes Homs do Aleppa. Ukazovali mi, že na jedné straně ve vzdálenosti 4 kilometrů se nachází Fronta an-Nusrá a z druhé strany ve vzdálenosti 5 kilometrů je ISIL. Říkali mi: „Mariano, ty jedeš za našimi dětmi a přivážíš jim svátek, to znamená, že ti Alláh pomůže a my tě budeme ochraňovat, pokud bude třeba — umřeme pro tebe.“

Viděla jsem, jak ve městě, které bylo jen měsíc osvobozené od ozbrojenců, již fungují sportovní školy, což je podivuhodné! Navštívila jsem sportovní soutěž v judu a fotbal, v Aleppu! Potom jsem navštívila ruskou vojenskou základnu popřála našim vojákům ke Dni obránců vlasti (23. února).

Co se v Sýrii z tvého pohledu děje?

V Sýrii… Já si myslím, že celá krize vznikla z několika příčin. Z důvodu terorismu a chyb Asada.

Sýrie je nezávislý stát, který provádí nezávislou politiku a je proti Izraeli, podporuje Palestince. Díky tomu má mnoho vnějších nepřátel. Izrael v Sýrii financuje opozici. A tato opozice má dvě strany: krásnou, která je vytvářena pro vnější svět, a vrahy wahhábity pro vnitřní svět.

Asad dělal v posledních letech mnoho chyb — hovořila jsem o tom se syrskými nacionalisty, s komunisty… Začal provádět liberální reformy, pustil do země zahraniční kapitál. Příjmy lidí prudce klesly, mezi mládeží vyrostla nezaměstnanost. A propaganda teroristů byla v těchto podmínkách velmi efektivní.

Muftí mi řekl, že v mnohých oblastech Sýrie byly otevírány neznámé mešity, kde učili zvrácenému islámu. Za několik let stihli připravit mnoho mládeže a tajné služby to nechaly být. Mnoho lidí bylo také oklamáno stejnými hesly jako na Ukrajině — je potřeba dělat to samé, co v Evropě, liberalizovat a podobné. Říkali, že to zvýší životní úroveň, ve skutečnosti ji to ale zhoršovalo.

Odkud se berou běženci? Hlavně z míst, kde se nacházejí teroristé a opozice. Jsou to obyčejní gangsteři: od každého 20 gramů zlata ročně, nebo vás zničíme. A lidé buď platí nebo prostě utíkají ze svých domovů. Toto jsou příklady, o nichž jsem se dozvěděla od lidí.

Mnoha věcem přirozeně nerozumím, ale snažím se je chápat a učit se.

Hovořila jsem s mnohými politickými stranami v Sýrii. Všichni souhlasí s tím, sjednotit se v boji s teroristy a vnitřní rozdíly nechat na potom.

Ty se poměrně často účastníš akcí Komunistické strany Ruska, osobně znáš jejího předsedu Gennadije Zjuganova. Existují lidé, kteří po rozpadu SSSR říkají, že komunismus je překonán, že se vyčerpal. Proč v tvých očích nemají pravdu?

Komunismus je pro hlavně spravedlnost. Nemohu říci, že jsem ho prostudovala. K tomu je potřeba přečíst hodně knih, a to jsem zatím neudělala.

Vím ale, že v SSSR měli lidé mnoho sociálních garancí. Jakýkoli kluk z vesnice někde na Sibiři, pokud chtěl, mohl odjet do jakékoli vysoké školy a tam bez úplatků studovat. Společnosti je nyní rozdělena do tříd. Existují bohatí, jež můžou absolutně všechno, a existují obyčejní lidé, pro které je vrchol žít v maličkém bytě, jíst nekvalitní potraviny z obchodní sítí a celé dny pracovat je proto, aby přežili a nakrmili své děti.

To považuji za nespravedlivé, proto jsem komsomolka. V budoucnosti bych chtěla být političkou a veřejnou činitelkou. Sport budu mít jako koníčka, nechci s ním spojovat celý svůj život. Chtěla bych také věnovat více pozornosti Donbasu a jeho dětem. Považuji za důležité sjednocení zemí bývalého SSSR. To hlavní, čím pro mě připojení Krymu a válka v Donbasu je, že je to kříž na Bělověžské dohodě. Ta už neplatí, postupem času se to bude projevovat.

Lidé byli podvedeni a rozvedli je do separátních zemí. V roce 1991 všichni hlasovali za zachování SSSR. A já například tyto (současné — red.) hranice nepřiznávám.

Není zde článek celý?