„Štirlic“ mezi námi

Reklama

aneb Harakiri bez nože

Zpravodajec Maxim Isajev, vulgo Stierlitz, je zcela legitimní postavou. Přijímanou laxně i obdivovanou. Více Stierlitzů, volala by ruská politická scéna kdysi. Nám, neruským obyvatelům bývalého bloku, se té cti nakonec dostalo.

Isajev, kam se dnes vůkol sebe podíváš:

Náš Isajev, který v šestadvaceti letech tvořil kódy pro spojení čs.velvyslanectví v cizině (ač měl prodávat fosfáty či močůvku), se trochu předloze vymkl. Třeba proto, že nám připravil nekomfortní prostředí k životu. Žádné hospody a kluby, žádné kouření, žádný prodej přebytků u silnice bez dokladu EET smršť elektronické evidence i u lékařů a jiných, o nichž ještě nic nevíme.

Náš zpravodajec Isajev nás donutil nakupovat nedobré věci s vysokou marží podle ruského vzoru, nikoli podle germánského:

Ano, do tohoto potravního kouta nás jejich dnešní Isajev vehnal, vždyť řetězce registrované na Kajmanech jsou dnes zde i v Rusku. Dnes by Isajev v metru musel každou koblihu předložit s EET dokladem. S dokladem by už také mlékárna v X musela prodat přebytky jogurtů, které  prodávala over the table, respektive přes okénko expedice, za jednu korunu těm, kteří se dostavili. Za kačku jeden zcela čerstvý jogurt, který by vás jinak vyšel na kaček jedenáct. Chudí lidé ostrouhali, ostrouhali všichni, takže teď všichni řeší nekonzumovatelné jednání premiér-prezident-ministr financí.

Aneb harakiri Isajevových voličů.

Není zde článek celý?