Židé za normalizace, sionistické spiknutí a Barbra Streisand

Labyrintem normalizace je název výstavy, která až do ledna příštího roku probíhá v pražské galerii Roberta Guttmanna. U příležitosti 40. výročí vzniku Charty 77 je tak možná poprvé představen fenomén židovské obce v období normalizace, oblast komunistické perzekuce, o které se nikdy mnoho nemluvilo. Byl to komplikovaný mikrosvět, ve kterém se ale stejně intenzivně odehrávaly podobné perzekuce jako ve většinové společnosti.

Období po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968 nazvali komunističtí ideologové normalizací. Sovětská propaganda věrna své antisemitské tradici a s odkazy na procesy padesátých let označila obrodný proces v Československu v letech 1967–1968 za sionistické spiknutí. Za sionistu byl podle ní považován každý, kdo měl nějaké židovské předky či se s lidmi, kteří je měli, stýkal. Mnozí českoslovenští komunisté přijali tyto teze za své. Státní bezpečnost začala opět sestavovat seznamy osob židovského původu pro „operativní využití“ v boji se sionismem. Necelých 30 let po druhé světové válce se začaly zpochybňovat výzkumy o holocaustu, utrpení Židů za války bylo relativizováno.

Výstava je plná fotografií a dokumentů, ilustrujících složité období židovské obce v 70. a 80. letech minulého století. Od roku 1970 do roku 1984 neměla například svého rabína. Tím byl jmenován až roku 1984 kontroverzní Daniel Mayer, který však i přesto, že přiznal spolupráci s StB, byl podle zvřejněných dokumentů pod stálým dohledem bezpečnostních složek. Tajně pořízené fotografie ale nestačily. Na výstavě jsou i nenávistné pohlednice, které posílali různí „přátelé“ Františku Krieglovi k 70. narozeninám, nechybí štvavé novinové články. Pokud žaludek dovolí, lze zhlédnout i dokument tehdejší Československé televize, vysvětlující sionistické spiknutí vůči komunistické společnosti.

Stejně jako ostaní režimu nepohodlní i Židé se po celou dobu snažili držet pohromadě a žít alespoň částečně normální život. Důkazem jsou například fotografie souboru Mišpacha, zpívajícího chasidské a židovské lidové písně, který si na sklonku komunismu získával publikum napříč společností. Na výstavě jsou i fotografie z roku 1983 z natáčení  filmu Barbry Streisandové Yentl, ve které si většinu komparsu zahráli právě členové Pražské židovské obce.

Celá výstava je koncipována jako bludiště. Procházíte labyrintem černých stěn plných černobílých fotografií a novinových článků. Těch několik desítek metrů čtverečních, kdy procházítě spoře osvětlenými kójemi, však může trvat hodiny…

Není zde článek celý?