Chile: Opomíjený boj Mapučů. „Lid země“ proti korporacím.

<!–

„Země nám nepatří, to my patříme zemi,“ tvrdí chilští Mapučové, kteří pokojně demonstrují za právo na vlastní půdu. Stát je proto označuje za teroristy a posílá proti nim své ozbrojené složky.

Jediným „zločinem“ původních obyvatel dnešního chilského jihu je neústupnost a vytrvalost, s nimiž brání území svých předků, své domovy a přírodu, která je obklopuje. Prostředky, kterými na situaci svého etnika upozorňují, ovšem nikdy nepřekračují hranice pokojných aktivit. Mírové demonstrace, pochody, otevřené dopisy, petice, spolupráce s Amnesty International a s nezávislým tiskem. Pro stát však jejich odhodlání představuje velké nebezpečí. O území, na nichž Mapučové odedávna sídlí, mají totiž eminentní zájem dravci, které je třeba v zájmu zachování prosperity nakrmit: těžařské korporace či obří koncerny jako např. Nestlé, United Colors of Benetton či Monsanto. Chilské republice tak nezbývá, než nasadit ozbrojené státní složky do boje proti vlastním občanům. Policie na jihu Chile ovšem nevykonává roli „strážců pořádku“, jak veřejně tvrdí, sama vyprovokovává otevřené konflikty a ještě častěji brutálně a bez důvodu útočí na bezbranné obyvatele včetně dětí a nezletilých. Jelikož se mnozí carabineros svými excesy vychloubají na sociálních sítích, je poměrně jednoduché je usvědčit. V 80 % případů jsou však soudem omilostněni jako „jednající v sebeobraně“. Aktuální videozáznamy z  krvavých střetů armády, policie a občanů lze však bez problémů dohledat na chilských nezávislých informačních webech.

Na začátku roku přitáhl pozornost veřejnosti případ sedmnáctiletého mapučského aktivisty Brandona Hernándeze, hospitalizovaného po ozbrojeném útoku seržanta Cristiana Rivery. Brandon se zastal svého třináctiletého bratra vystaveného ponižující (a zbytečné) osobní prohlídce, načež byl zmlácen pažbou a postřelen. V nemocnici v Collipulli bojoval o život několik týdnů. Jeho matka poté adresovala otevřený dopis chilské vládě, v němž popisuje situaci každodenního života Mapučů nepřestávajících bojovat proti bezpráví, a volá po elementární spravedlnosti: „Proč nejsou tito lidé, kteří masakrují naše děti, postaveni mimo úřad? Terorizují ulice našich měst, okupují naše domy, bijí naše bratry a pokoušejí se zabíjet naše děti. Jak máme vysvětlit svým dětem, že teď žijeme ‚v míru‘?“ Hlasy z jihu však zřejmě povolaní v Santiagu nechtějí slyšet.

„Nejsmutnější je, že tito policisté jsou placeni námi všemi, všemi Chilany,“ dodává matka Brandona Hernándeze, „a skládají přísahu, že budou sloužit a chránit. Ale koho chrání doopravdy? Rozhodně ne nás, ‚Chilany druhé kategorie.‘ Tito ‚strážci pořádku‘ zde vedou svou vlastní válku.“  Svévolné jednání příslušníků policie je motivováno především rasistickými předsudky a zároveň pocitem jakési vlastní nedotknutelnosti. Vláda totiž ‒ i přes nátlak části veřejnosti ‒ v této věci nijak účinně nezasahuje. Mapučové přitom nepovažují půdu, na níž žijí, za svůj majetek, ale jsou s ní hluboce propojeni po stránce duchovní i materiální, navíc to, že ji tak vytrvale hájí, představuje zřejmě jedinou naději pro zdejší ekosystémy, které by výstavbou plánovaných přehrad, výrobních hal a těžbou vzaly zcela za své.

Na přelomu let 2016 a 2017 téměř podlehla následkům protestní hladovky významná machi (duchovní vůdkyně) a bojovnice za lidská práva Francisca Linconao. Nejprve byla bez řádných důkazů obviněna z podněcování k terorismu, neboť veřejně bránila základní existenční práva svého národa, poté byla odsouzena k několikaměsíčnímu vězení. Amnesty International v Chile se pokoušela celý případ medializovat a po celé zemi se mobilizovala občanská iniciativa žádající její neodkladné propuštění. Protestní pochody ve všech velkých městech a podrobnosti soudního líčení hýbaly podstatnou částí chilské veřejnosti téměř půl roku. I když byly příslušné orgány výkonné moci vyzývány, aby machi osvobodily, k žádné radikální nápravě nedošlo. Francisca Linconao musela být nakonec převezena do nemocnice s ohledem na zhoršující se zdravotní stav vyvolaný hladovkou. Když ošetřující lékař médiím oznámil, že je třeba jednat rychle, neboť stav machi je tak vážný, že přežije sotva několik dní, daly se věci, byť značně pomalým tempem, konečně do pohybu. Od srpna 2016 se také vyšetřuje nevyjasněné úmrtí další mapučské indiánské aktivistky, Macareny Valdés.

Válka státu proti ekologickým aktivistům či indiánským organizacím bojujícím za lidská práva, upozorňujícím na státní terorismus a zpomalujícím či znemožňujícím tak nejrůznější ekonomické transakce a následnou devastaci krajiny i půdy není samozřejmě jen záležitostí Chile, stala se standardním prostředkem jednání v celé Latinské Americe. Indiánští aktivisté jsou vražděni přímo na ulicích i během akcí, které jejich organizace pořádají a počet mrtvých v Mexiku, Hondurasu, Guatemale a dalších zemích rok od roku stoupá. V Hondurasu byla např. v březnu 2016 zastřelena přímo před svým domem bojovnice za ochranu životního prostředí a zakladatelka Svazu lidových a indiánských organizací Hondurasu Berta Cáceres, držitelka Goldman Enviromental Prize z r. 2015. Ekologický a lidsko-právní aktivismus původního obyvatelstva se stal pro vlády mnoha latinskoamerických zemí zásadní hrozbou.

Represím ze strany státu jsou ovšem vystavováni i aktivisté zvenčí, investigativní novináři či fotografové, dokumentující násilí ozbrojených složek na příslušnících indiánských etnik. V Chile se např. koncem roku 2016 konal proces s fotografem Felipem Duránem Ibáñezem, jedním z těch, kteří vývoj situace na jihu země pozorují nejdéle. Vláda se pokouší celou problematiku ututlat a navzdory doutnajícímu odporu občanů se jí to víceméně daří. Ne. Tohle není válka, kterou uvidíme v médiích, to je denní realita několika desetitisíců, kteří, jako mnozí další, unikají naší pozornosti.  Až budeme zase hrdinně vyvěšovat např. tibetské vlajky, abychom povzbudili své dobré svědomí, uvědomme si, že existují desítky a stovky etnik a národů, bojujících za svou nezávislost a de facto existenci i v tzv. demokratických zřízeních, tam, kde je demokracie záležitostí elit, mlčenlivým komplicem nespravedlnosti a porušování lidských práv, což je ostatně jediná maska, kterou jí kapitalismus umožňuje nasadit.

Není zde článek celý?