Deset návrhů, jak porazit Evropskou unii

<!–

Společný dokument Evropské levice přibližuje strategie, jejichž pomocí lze narušit moc, kterou Evropská unie dusí snahy o ekonomickou a sociální spravedlnost.

Navzdory všemu, co vyšlo najevo dva roky po zvolení Syrizy, nemá levice jasnou vizi fungování Evropské unie.

Z tohoto důvodu vznikl následující text, jehož sepsání inicioval Eric Toussaint z Výboru pro odpuštění nelegitimních dluhů (Committee for the Abolition of Illegitimate Debt), Podepsaly jej osobnosti z více než patnácti zemí, včetně členů parlamentu. Reprezentuje širokou škálu politických sil radikální a antikapitalistické levice: Podemos a Sjednocená levice ve Španělsku, portugalský Levicový blok, německá Die Linke, Nová antikapitalistická strana (NPA) a Ensemble! Ve Francii, Lidová jednota a Antarsya v Řecku, radikální Dánská levice a aktivisté ze zemí, jako je Kypr, Slovinsko, Bosna a Hercogovina nebo Maďarsko. Všechny uvedené spojuje přání pokračovat v diskusích o „plánu B“ pro Evropu.

Analýza se zaměřuje na rozložení moci v Evropské unii a představuje řadu radikálních návrhů, které se staví proti úsporným opatřením (austerity) a neoliberální politice, přičemž zároveň vytváří pozitivní alternativu k existující formě evropské integrace.

Předložené návrhy jsou výsledkem více než sedmi let analýz a čerpají nejen z řecké, ale i ze španělské, irské nebo kyperské zkušenosti. Aktuální události ukázaly, že levicová vláda potřebuje odvahu vzepřít se příkazům evropských institucí a rozejít se rázně s rámcem tvořeným Evropskou unií.

Zároveň to musí být doprovázeno širokou mobilizací obyvatelstva, kterou aktivně vyvolá vláda, a sérií razantních opatření, které taková vláda bezprostředně zavádí: audit dluhů, na kterém se podílí sami občané, kontrola kapitálových toků, zespolečenštění finančního a energetického sektoru a radikální daňová reforma. A samozřejmě je nutné veřejně debatovat o eurozóně a v rámci demokratického procesu obhajovat možnost jejího opuštění.

Analýzy evropských politik posledních let vedou stále ke stejnému závěru: neexistuje alternativní strategie, jak zamezit politice škrtů a neoliberalismu v Evropě.

Otázka státního dluhu se od května roku 2010 stala pro Řecko i pro zbytek eurozóny zásadním tématem. První program za 100 miliard euro, vnucený Trojkou, tvořenou Evropskou centrální bankou (ECB), Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem (MMF), za účelem zpracovat a uskutečnit tento program, vyvolal brutální nárůst řeckého veřejného dluhu. Stejný případ jsme mohli v různých podobách sledovat také v Irsku (2010), Portugalsku (2011), na Kypru (2013) a ve Španělsku.

Tento program měl tyto základní cíle:

  • Zachránit soukromé banky pomocí veřejných zdrojů tak, aby se mohly vyhnout zničujícím důsledků svých vlastních soukromých finančních bublin, čímž měla být odvrácena další velká mezinárodní finanční krize.
  • Dát novým veřejným věřitelům, kteří nahradili ty soukromé, nad vládami a institucemi v periferních zemích obrovskou moc, díky které si mohou vynucovat radikální politiku škrtů, deregulace (podkopání množství pracovních a sociálních benefitů), privatizace a přísné autoritativní kontroly (viz poslední bod).
  • Zachovat hranice eurozóny (jinými slovy, držet Řecko a další periferní země v eurozóně), což je mocný nástroj v rukou nadnárodních korporací a nejsilnějších ekonomik eurozóny.
  • Umožnit, aby byla intenzivněji realizována neoliberální politika jak přímo v Řecku, tak i v dalších zemích na okraji eurozóny, a fungovala tak jako modelový příklad pro veškeré evropské obyvatelstvo.
  • Posílit celoevropskou (jak pro Evropskou unii obecně, tak pro každý jednotlivý členský stát) autoritativní formu vlády, bez toho, aby bylo nutné sáhnout po dalších experimentech připomínajících fašistické či nacistické režimy nebo ty, které nastolil Franco, Salazar či řečtí plukovníci (v letech 1967–1974). Kvůli důrazu na ekonomické a sociální důsledky je tento aspekt často opomíjen. Autoritativní tendence Evropské unie a eurozóny jsou přitom zásadní pro uchování zájmů Evropské komise a velkých korporací. Zasahují do výkonné moci, volebního procesu, omezují a narušují mnohá práva, ignorují vůli voličů a, mimo jiné, posilují represi vůči projevům odporu.

Abychom se vymanili z pout úsporných opatření, musíme se poučit ze selhání politiky, kterou v roce 2015 prováděla vláda Alexise Tsiprase. A je také nutné si uvědomit limity menšinové socialistické vlády Antonia Costy v Portugalsku.

Alternativní politika, uskutečňovaná v zájmu obyvatel, se musí zároveň zabývat problémem úsporných opatření, veřejného dluhu, soukromých bank a eurozónou a vymezit se proti autoritativním tendencím. Zkušenosti s eurozónou v letech 2010 až 2016 jasně ukázaly, že je nemožné odmítnout úsporná opatření, dokud nebudeme znát odpověď na ostatní výše zmíněné problémy. A samozřejmě přitom musíme vzít v potaz také klimatické změny a ekologickou krizi. K tomu se musíme postavit i humanitární krizi zapříčiněné opatřeními na ochranu hranic, krizi na Blízkém východě a vzestupu rasismu a krajní pravice, zodpovědným za smrt mnoha migrantů a žadatelů o azyl ve vodách Středozemního moře.

Od zvolení Trumpa a také od doby, kdy se objevilo radikální hnutí seskupené kolem kandidatury Bernieho Sanderse, nyní vyzývané, aby se postavilo do čela opozice proti Trumpovi a jeho politice, je nezbytné, aby se evropská radikální levice, odbory, feministické a ekologické skupiny s hnutím odporu ve Spojených státech spojily.

Značná část radikální levice, která má své zástupce v parlamentu, trpěla a stále trpí mylnou představou, co znamená evropská integrace a eurozóna. Jednoduše řečeno, mají tendenci vidět v Evropské unii více výhod než nevýhod. Předpokládají, že Evropská unie, stejně jako eurozóna, je kompatibilní se znovuzavedením sociálnědemokratické politiky, něčím méně nespravedlivým a založeným na „keynesiánském“ přístupu k ekonomice.

Vzhledem ke zkušenostem z roku 2015 je nezbytné, aby sílil hlas těch, kteří netrpí iluzemi o Evropské unii či eurozóně a prosazují autentickou ekologickou a socialistickou perspektivu, která je v rozporu s fungováním Evropské unie. Je jasné, že Evropskou unii ani eurozónu, tak jak jsou nastaveny, nelze reformovat. Ukázalo se, že ani s odkazem na demokratickou debatu a závaznost všeobecného volebního práva není možné přesvědčit Evropskou komisi, Mezinárodní měnový fond, Evropskou centrální banku a konzervativní vlády většiny evropských zemí, aby souhlasily s kroky, které respektují práva obyvatel Řecka nebo jakéhokoli jiného státu.

Referendum z 5. července, proti kterému evropské instituce zuby nehty bojovaly pomocí vydírání a nátlaku (např. tlakem na řecké banky, aby v průběhu pěti dní před referendem zavřely), k žádným ústupkům nevedlo. Naopak, represivní povaha požadavků institucí se za naprostého popření demokratických principů ještě více vystupňovala.

Jistě, existuje mnoho opatření, která by měla být zaváděna na evropské úrovni, aby podporovala ekonomiku, snižovala sociální nerovnosti, stabilizovala dluhy na udržitelné úrovni a posilovala demokracii. Takové návrhy předkládal v únoru 2015 i Janis Varufakis, který byl v té době řeckým ministrem financí. Navrhoval, aby byl řecký dluh transformován v jiné typy dluhopisů, buď dluhopisy vázané na růst, nebo „věčné“ dluhopisy, které by nikdy nebyly uhrazeny, ale jejich úrok by mohl být trvale splácen. Ačkoli byly tyto návrhy umírněné a bez problému proveditelné, nebyla šance, aby je evropské instituce přijaly.

Tak je to s mnoha návrhy, které se snaží zmírnit dluhy Řecka i mnoha dalších zemí (společné přistoupení k dluhu, eurové podílové fondy atd.). Technicky jsou všechny tyto návrhy použitelné, ale v současném politickém kontextu a rozložení sil v rámci Evropské unie chybí vůle k jejich realizaci. Progresivní vláda nemůže doufat, že jí Evropská komise, Evropská centrální banka a evropský stabilizační mechanismus vyslyší, budou ji respektovat, nebo jí dokonce pomohou.

ECB může bankovní systém země eurozóny paralyzovat tím, že bankám odstřihne přístup k hotovosti. Svévolná moc ECB a bankovní unie posilují také donucovací moc evropských institucí, která může být použita proti jakékoli progresivní evropské politice.

Smlouvy upravující oblast dluhů jsou značně restriktivní. Evropské úřady se sice v rámci uplatňované politické kontroly mohou klidně rozhodnout od takových regulací odchýlit s tím, že vezmou v potaz probíhající krizi (což skutečně pro „spřátelené“ vlády dělají), ovšem obvykle k takovým krokům žádný důvod nemají.

Naopak, proti řecké vládě urputně bojovaly všechny jednající strany, přestože ta prokazovala (přinejmenším) značnou umírněnost. Mainstreamová média a množství evropských leaderů představovali Alexise Tsiprase a Janise Varufakise jako rebely nebo dokonce protievropské radikály. V období od ledna do července 2015 začala Trojka na řeckou vládu útočit, aby Evropanům ukázala, že žádná alternativa k systému neoliberálního kapitalismu neexistuje.

MMF a evropské vládní špičky se nespokojili s kapitulací první Tsiprasovy vlády. Tlak vyvíjeli také na druhou Tsiprasovu vládu a požadovali dokonce více neoliberálních opatření, zaútočili zejména na veřejné vlastnictví, sociální a důchodový systém a pomáhali velkokapitálu nastolit právní a legislativní rámce usnadňující privatizaci a zásadní strukturální regresi. Všechna tato nová opatření vedla k nárůstu nespravedlnosti a prekarity.

Pokud věřitel souhlasí s novou restrukturalizací dluhu, je to podmíněno tím, že se bude ve výše uvedené politice pokračovat. V takovém případě nemůže být snížení dluhu vítězstvím nebo alespoň útěchou. Nepůjde o nic jiného než o opatření, které zaručí splácení a zároveň otupí potenciální rozvoj sociálních bojů.

A to je první lekce: dokud lidé a vlády, které byly zvoleny, aby zastavily politiku škrtů, nezavedou účinná opatření na obranu své suverenity, nemohou zamezit porušování lidských práv, kterých se dopouští věřitelé a velké korporace.

Někdo může tvrdit, že by se měla v Madridu dostat k moci levicová vláda, která by mohla využít sílu španělské ekonomiky (dle HDP čtvrtá nejsilnější v eurozóně), aby vyjednala ústupky, kterých Tsipras nemohl dosáhnout. Ale co by to bylo za ústupky? Znovunastartování výroby a zvýšení zaměstnanosti pomocí masivních veřejných výdajů a navyšování dluhů? ECB a Německo spolu s nejméně pěti nebo šesti dalšími zeměmi by byli proti takové politice! Zavedení tvrdých opatření proti bankám? ECB, podporovaná Evropskou komisí, by takovou politiku odmítla.

Jisté je tedy to, že kdyby se radikální levice dostala k moci v zemi jako je Kypr, Irsko, Portugalsko, Slovinsko nebo některá ze tří pobaltských zemí, neměla by sílu čelit neústupnosti Evropské komise nebo ECB, a přesvědčit tyto instituce, aby ji nechaly opustit politiku škrtů, zastavit privatizaci, rozvíjet veřejné služby a drasticky snížit dluhy. Tyto země budou muset vzdorovat a zavádět ochranná opatření ve prospěch vlastního obyvatelstva. Může několik progresivních vlád zemí eurozóny zformovat společnou frontu pro nové vyjednávání? Bylo by jistě velmi vítané, kdyby se něco takového stalo, ale pravděpodobnost, že k tomu dojde, je už vzhledem k tomu, jak různé jsou volební cykly v EU, velice malá.

Měl by Jean-Luc Mélenchon vyhrát nadcházející francouzské prezidentské volby, a jeho koalice příští parlamentní volby, mohla by levicová vláda ve Francii dosáhnout reformy eura? Mélanchon a ti, kdo se podílí na jeho kampani, věří, že ano. O tomto scénáři lze ale mít důvodné pochyby. Předpokládejme, že Mélanchon vyhraje a sestaví vládu, která bude mít v úmyslu zavádět sociální politiku a reformovat euro. Jaké budou možnosti?

Je docela pravděpodobné, že by si francouzská vláda mohla dovolit nedodržovat platné smlouvy, ale tím by nedocílila rozsáhlejší reformy celé eurozóny. Takový krok může vést k souběžným volebním vítězstvím progresivních sil v klíčových evropských státech i v zemích na periferii. Jinak řečeno, je jasné, že vláda Nepoddajné Francie podpořená spojenci, a přijímající opatření upřednostňující francouzské obyvatelstvo i světovou populaci jako celek (např. tím, že odpustí dluhy, které mají vůči Francii Řecko a rozvojové země), může mít pozitivní dopady v celé Evropě.

Nutno říct, že cesta z krize nevede přes nacionalistické recepty. Stejně jako v minulosti je nutné si osvojit internacionalistickou strategii a proti současné formě integrace, zcela ovládanou zájmy velkého kapitálu usilovat o evropskou integraci, která lidi spojuje.

Slabá místa evropské mocenské sítě najdeme v periferních zemích. Kdyby Syriza v roce 2015 přijala správnou strategii, mohlo to znamenat zvrat. Ale to se nestalo.

Dalšími slabými místy, kde může radikální levice v nepříliš vzdálené budoucnosti získat moc, jsou Portugalsko a Španělsko, možná i Kypr, Irsko a Slovinsko. Progresivní posun by závisel na schopnosti radikální levice poučit se z událostí roku 2015 a předložit tak antikapitalistické a demokratické požadavky, které získají lidovou podporu. Síla lidové mobilizace bude bezpochyby rozhodující faktorem. Pokud tlak na skutečně nekompromisní změnu nezaplaví ulice, sousedství a pracoviště, čeká nás velice pochmurná budoucnost.

Abychom se vyhnuli tomu, co jsme viděli v Řecku roku 2015, předkládáme návrhy společenské mobilizace a činům, ke kterým by měly bezodkladně sáhnout současně všechny vlády, kterým opravdu jde o zájem lidu.

  1. Levicová vláda musí transparentně a v souladu se svými předchozími závazky vypovědět poslušnost Evropské komisi.

Strana nebo koalice stran (např. Španělsko), která chce vládnout, by měla od začátku odmítat úsporná opatření a slíbit, že odmítne opatření zaměřená výhradně na vyrovnaný rozpočet. Měli by deklarovat: „Neustoupíme unijnímu diktátu vyrovnaného rozpočtu, protože chceme zvýšit veřejné výdaje, abychom mohli bojovat s asociálními opatřeními a škrty a zahájit přechod k ekologickému hospodářství.“

Proto je prvním krokem zjevné a rozhodné odmítnutí poslušnosti. Řecká kapitulace nám ukázala, proč se musíme zbavit iluze, že Evropská komise a další evropské instituce respektují demokratický mandát. Taková iluze může mít jenom katastrofální následky. Musíme odmítnout poslušnost.

  1. Vyzývat k lidové mobilizaci na národní i evropské úrovni.

V roce 2015 se taková iniciativa v Řecku ani jinde v Evropě neosvědčila. Je jasné, že evropská sociální hnutí nebyla příliš úspěšná, co do rozsahu solidarity, kterou řecký lid potřeboval.

Je ovšem také pravda, že součástí strategie Syrizy nebyly výzvy k lidové mobilizaci v Evropě, a to dokonce ani v Řecku. A poté, co se Tsiprasova vláda v červenci 2015 rozhodla pro lidovou mobilizaci prostřednictvím referenda, odmítla respektovat vůli 61,5 procent Řeků, kteří nechtěli přijmout požadavky věřitelů.

Vzpomeňme si přitom, že v době od února do konce června 2015 Janis Varufakis a Alexis Trispras veřejnost přesvědčovali, že dohoda je na dohled, a že se situace zlepšuje.

Představme si, že by místo toho po každém důležitém vyjednávání prostřednictvím médií, tisku a veřejných prohlášení, před zraky evropských institucí v Bruselu i jinde, vysvětlili, co bylo v sázce. Představme si, že by odhalili, o co doopravdy šlo. To by vedlo k mobilizaci tisíců nebo až desítek tisíc lidí a k dalším stovkám tisíc nebo i milionům lidí by se to doneslo prostřednictvím sociálních sítí.

  1. Provést dluhový audit za účasti občanů.

Situace v 28 členských zemích EU, a samozřejmě i v eurozóně, je různá. V některých evropských zemích, jako třeba v Řecku, je nevyhnutelně nutné a naléhavé pozastavit splácení dluhu, aby bylo možné zajistit sociální potřeby a základní lidská práva. Je to zároveň klíčový prvek sebeobranné strategie.

Ve Španělsku, v Portugalsku, na Kypru a v Irsku, takový postup závisí na poměrech sil a aktuální ekonomické situaci. V dalších zemích je možné nejprve provést audit dluhu a teprve posléze se rozhodnout o pozastavení splátek. Než se začnou provádět tato opatření, je nutné zvážit specifickou situaci každé země.

  1. Zajistit kontrolu nad kapitálovými toky.

Musíme objasnit, co to znamená. Neznamená to, že lidé nemohou převádět pár stovek euro do zahraničí. Mezinárodní finanční transakce v určité výši by byly samozřejmě povolené. Na druhé straně je důležité od určité hranice zavést striktní kontrolu nad kapitálovými toky.

  1. Zespolečenštit finanční a energetický sektor.

Zespolečenštění finančního sektoru neznamená pouze vytvořit rámce pro veřejné bankovnictví. Předpokládá to zavést veřejný monopol nad finančním sektorem, tj. nad bankami, spořitelnami, pojišťovnami. Tedy, zespolečenštění finančního sektoru pod občanskou kontrolou; změnit finanční sektor ve veřejnou službu. Jako součást ekologických reforem bude samozřejmě prioritou také zespolečenštění sektoru energetiky. Ekologické reformy nemohou proběhnout bez monopolu veřejného sektoru nad energetikou, a to jak v oblasti produkce, tak distribuce.

  1. Vytvořit doplňkovou, nekonvertibilní měnu a bránit právo na opuštění eurozóny.

Ať už dojde k opuštění eurozóny nebo ne, je nutné vytvořit nekonvertibilní doplňkovou měnu. Jinými slovy, lokální měnu, která slouží jako prostředek směny v dané zemi, např. pro zaplacení vyšších penzí, mezd ve veřejné správě, daní, veřejných služeb apod. Používání doplňkové měny umožňuje částečnou úlevu od diktatury eura a Evropské centrální banky.

Samozřejmě se nemůžeme vyhnout debatě o eurozóně. V řadě zemích je odchod z eurozóny možností, kterou musí politické strany, odbory a sociální hnutí bránit. Některé země eurozóny nebudou bez jejího opuštění schopny skutečně uniknout úsporným opatřením a spustit ekosocialistické reformy. V případě odchodu z eurozóny by měla být zavedena redistribuční měnová reforma a zvláštní progresivní daň na příjmy nad 200 000 euro. Tento návrh by se týkal pouze hotovosti, nikoli osobního majetku (trvalé bydliště atd.).

Zavedením progresivního směnného kurzu při přechodu z eura na novou měnu by se snížilo množství peněž vlastněné nejbohatším 1 % a domácnostem by se přerozdělilo více prostředků.

  1. Zavést radikální daňovou reformu.

Odstranit DPH u zboží a služeb základní potřeby, jako je jídlo, elektřina a voda (až po určitou úroveň individuální spotřeby), stejně jako u dalších základních potřeb. Na druhé straně pak zvýšit DPH u luxusního zboží a služeb atd. Potřebujeme také více zdanit korporátní zisky a příjmy nad určitou hranicí, jinými slovy, progresivní zdanění příjmů, majetku a luxusních nemovitostí. Daňová reforma musí přinést okamžitý efekt: velmi výrazné snížení nepřímých i přímých daní pro většinu společnosti a velice výrazné zvýšení pro nejbohatších 10 procent a pro velké korporace. Budou také zavedena striktní opatření proti finančním podvodům a daňovým únikům.

  1. Deprivatizace, „odkup“, zprivatizovaných společností za symbolické jedno euro.

Nezaplatit více než symbolické euro těm, kdo těžili z privatizace, by bylo náležité gesto a posílilo by to a rozšířilo množství veřejných služeb pod občanskou kontrolu.

  1. Zavést rozsáhlý nouzový plán na vznik společensky prospěšných pracovních míst a na ekonomickou spravedlnost.

Zkrátit pracovní dobu bez snížení mezd a platů. Zrušit asociální zákony a přijmout zákony, které vyřeší situaci brutálních hypotečních dluhů; to se týká zejména zemí jako Španělsko, Irsko nebo Řecko. Napravit to lze pomocí přijetí vhodné legislativy, pomocí které by bylo možné vyhnout se soudním žalobám (mnoho domácností musí čelit právním úkonům, které si banky vyžadují).

Parlament může například schválit zákon, který smaže hypoteční dluhy do 150 000 euro a tím takové právní pře ukončí. Pro oživení zaměstnanosti a sociálně prospěšných aktivit by byl vytvořen systém veřejných výdajů, který by se soustředil na posílení lokální produkce a distribuce.

  1. Umožnit skutečný ústavodárný proces.

Neznamená to ústavní změny v rámci existujících parlamentních institucí. Znamená to rozpustit parlament a na základě přímé volby zvolit ústavodárné shromáždění.

Představili jsme deset základních návrhů k diskusi. Jedna věc je přitom jistá: opatření, která budou přijímána, musí jít ke kořenům problémů a musí být zaváděna souběžně, protože je potřeba vytvořit konzistentní program. Z politiky škrtů se nelze vymanit, pokud nebudou od začátku přijímána radikální opatření omezující velký kapitál.

Ti, kteří chtějí, abychom věřili, že lze dosáhnout tohoto cíle bez toho, aniž bychom se vydali výše uvedenou cestou, všechno jenom zamlžují a blokují jakýkoli dosažitelný pokrok. Uspořádání Evropy a rozsah kapitalistické krize nenechávají žádný prostor pro neokeynesiánství nebo politiku růstu. Ekosocialismus tak musí stát v centru debat, ne na jejich okraji. Je nutné představit okamžité a konkrétní návrhy. Musíme bojovat proti politice škrtů a vydat se na cestu k ekosocialistické organizaci společnosti. Je to nezbytné a naléhavé.

magazínu Jacobin přeložila Soňa Tichá

Není zde článek celý?