Je tu naděje pro novou levici?

Možná se to bude zdát někomu jako poněkud sarkastické přirovnání, ale Sobotka vlastně zosobnil takový ten neoliberální element, který rozložil levicové strany na západě a jenž byl nejlépe reperezentován kdysi úspěšným labouristickým předsedou Tony Blairem: levice, která staví na skrytém elitářství, ohebností před zájmy velkého businessu, s programem designovaným politickými marketéry na míru voličům.

Sobotka navíc vždycky vypadal, jako že tomu všemu dokonale věří. Jistě si mnozí vzpomenou na to, když zaníceně psal na svém profilu, že rozdal x růží v brněnském Zetoru a vyslechl spoustu podnětných námětů od voličů. To částečně vynahradilo jeho  absenci charismatu a výřečnost smuteční vrby, stejně jako fakt, že jde o typického budižkničemu, jenž nikdy nepracoval a celou svou kariéru strávil v politice, stejně jako souputník – katolík – Benda na opačné straně barikády.

Loajalita Sobotky k businessu vyvážila všechny nedostatky. Velkokapitál by se měl přirozeně třást, když se k moci dostane levicová strana. Ne tak v posledním volebním období v ČR. Jednak by neprošlo zásadní daňové zatížení velkokapitálu, když jeho reprezentant sedí na ministerstvu financí (stále, byť v zastoupení), jednak Sobotka tak nějak přirozeně tíhnul k tomu nedělat businessu (průmyslu zejména) žádné velké potíže. Babiš vymyslel geniální tah s EET, takže nepatrné díry v daních zalepili živnostníci a maloobchodníci. Čeští zaměstnanci, díky heroickému nic svých přirozených politických reprezentantů stále hrají roli hodného a lehce dojitelného stáda, které nemá kam utéct. Kdo by se honil po nebezpečných kotárech, když navíc dostává výpalné v podobě neútočení mocných.

Sobotkovi ovšem nutno přiznat jeho osobní politickou statečnost, když se nebál v pozici předsedy Zemanem vnitřně rozpolcené strany vystupovat proti systematické demagogii šířené „stařičkým mocnářem“, zatímco zbytek strany se vždy tvářil, že se právě dívá někam jinam. V tom byl obvykle odvážnější než nový lídr Zaorálek, o Chovancovi nemluvě. 

Nový růžovolící vůdce ČSSD, který má rád zbraně a do Evropy vždy jezdil posedět v koutku pro neslyšící, je zosobněním beztvaré politické hmoty, kterou manipuluje do událostí, komentářů a dobrodružství síly stojící v pozadí. Pro tuto roli je to naprosto perfektní kandidát, ať už se pohne kamkoliv. Nikdy to nebude vlastní vůlí. Jestli chtěla ČSSD ubezpečit společnost, že už není vůbec, jasné, co od ní očekávat, pak se jí to povedlo dokonale. Těch deset procent ve volebních průzkumech je pravděpodobně uvnitř strany považováno za dostatečný polštář pro experimenty na vlastní volebním výsledku. Nu, přes pět procent to asi vyjde, tak proč si trochu nezahýřit. 

Ostatně pro každou stranu, která nabobtnala volebními zisky z minulých let, nemusí být taková redukční dieta úplně špatně. Za předpokladu, že tam někde v pozadí stojí nová, hybná a inteligentní generace nástupců. V případě ČSSD to ale budou pravděpodobně mladíci v důchodovém a předdůchodovém věku, kteří stále vzhlížejí k zlatému věku strany v době velení faktického znovuzakladatele Zemana. 

Haha. To, co umí Zemanovi pohrobci, zvládne Andrej Babiš se svými možnostmi   a všemi skandály, které dokáže vytvořit. Zbavil ČSSD velké části voličů a přitom nechal sociálnědemokratické volky táhnout kárku, ze které kynul lidu. Soutěž, kterou chce ČSSD vést, je předem prohraná. Jenže ČSSD za současného stavu nic jiného neumí, takže s radostí prohraje třeba i Chovancovy kalhoty. Ovšemže to nebude hezký pohled.

Na ČSSD by bylo lepší zapomenout. Hypoteticky tu vlastně musí být na levici díra jako svině, kterou společnými silami vcelku dobrovolně uvolňují sociální demokraté. 

Hypoteticky. Voliče, kteří slyší na levné sliby ekonomického charakteru a vzruší je ve skutečnosti nepříliš důstojná žebračenka (byť mnohým to může skutečně pomoci překlenout nouzi nejvyšší), opečovává Babiš. Sociálně demokratické voliče, kterým ještě nedávno přišlo nesprávné volit komunisty, už často nepřipadá tato volba nesprávná. Jádro nejnatvrdlejších národně socialistických pomatenců spolknou populisté koncentrovaní okolo Miloše Zokamury. Voliče, kteří hledají levicovou stranu, která se pere za veřejný zájem v jeho podobě adekvátní letopočtu, nemá ČSSD co nabídnout. Zbytek ČSSD nevolil a volit nebude. Bylo by vlastně moc hezké, kdyby nějaká agentura vypracovala profil voliče, který ČSSD ještě zbyl. Podle všech indikátorů to musí být hodně zastaralá umělá inteligence.

V podstatě by tu měla být příležitost pro novou levicovou stranu, která se ujme té velké masy voličů, kteří vnímají krom čistoty a stavu zásob svého hnízda i nějaký společenský přesah. Tato část elektorátu budiž definována sociodemograficky jako více vzdělaná, setrvávající převážně ve střední a vyšší střední třídě a zároveň více či méně komunitně angažovaná. O tento elektorát by se mohli přirozeně starat zelení, jenže oni se nestarají. Možná by možná i chtěli, ale věří jim to jen dost nepatrná část dotčených. Těch lidí je hodně, určitě dost na to, aby měli dostatečné zastoupení v parlamentu. Jsou to voliči, kteří spíše půjdou k volbám a spíše budou volit pro než proti, je jim to s ohledem na jejich uvažování mnohem bližší. Problém ale spočívá v tom, že často sami nevědí, jestli levice je dobře nebo špatně. Důsledek polistopadového „vypořádání se“ se zkušeností tesilového socialismu. 

Takové lidi by mohla oslovit strana, která naplňuje jejich pozitivní společenský přístup a zároveň neakcentuje „levicovost“, aby neznejistila nejisté. Problém je, že takovou stranu by si museli tito voliči sami povznést nad pět procent, protože žádné společenstvo vlivných v českých podmínkách takovou stranu nepodpoří samo od sebe. Teprve v okamžiku, kdy by bylo vidět, že se tato část společnosti začíná smysluplně organizovat k nějaké společenské akci, by bylo možné oslovit těch pár lidí, kteří jsou v ČR ochotni podpořit něco, co není v jejich nejbližším zájmu.

Zatím ale převládá názor, že je pohodlnější volit proti než se pachtit za možností volit pro. To je důvod k trudomyslnosti. Tito lidé prostě nemají ve své kulturní identitě zakódovánu potřebu dělat něco více než volit. Lépe řečeno, ano, má, ale tato energie není směřována politicky. Šance na vznik nějaké nové levice tu ale nepochybně i přesto stále je. 

Vážení čtenáři, máme-li ve vydání Britských listů
pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských
listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300
čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v
českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, kterou
vyvolávají, však spíš napovídá, že ano.) 

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte. 

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v
pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.  
Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na
adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Není zde článek celý?