Jen klid: proč potřebuje Moskva příměří v centrální Asii. Názor

4. června skončí dohoda o definici hranic „bezpečnostní zón“ v centrálních oblastech Sýrie. Ale pokud v neděli Rusko, Turecko a Sýrie a Írán neposkytnou široké společnosti mapu s kroužky, nic strašného se nestane – to je ten příběh, kde je potřeba spíše proces, a ne výsledek.

Turecký duch

Před měsícem se v Astaně Rusko, Turecko, Írán a Sýrie a také dočasná část syrské opozice dohodli o vytvoření „bezpečnostních zón“ na některých územích, která jsou nyní pod kontrolou protivníků Asada. Jedná se zóny v západních částech země — provincie Idlíb, části provincie Latákia, Homs, Daraá. Předpokládalo se, že v těchto zónách bude ustanoven režim příměří a zachování statusu quo až do definitivního politického řešení syrské občanské války, a garanty tohoto režimu se stanou zahraniční vojska.

Od začátku bylo jasné, že realizovat tento plán bude velmi složité. Ve hře je příliš mnoho otázek, hlavně co se týče toho, kdo bude kontrolovat situaci v „bezpečnostních zónách“? Jaká konkrétní vojska tam budou garantovat režim zastavení palby?

Je možné, že v Idlíbu to budou Turci (podle informací Ankary ji tato nabídka již byla učiněna). Ovšem podle názoru některých expertů, Turecko si již k sobě přivazuje části území, které v Sýrii kontroluje, za pomoci ekonomicko-humanitárních kroků a když mu bude dovoleno přivést sem vojska pro garanci bezpečnosti, tak odtud již nebude možné vojáky dostat ani diplomatickou cestou, ani vojenskou.

Ano, tyto obavy jsou trochu přehnané. Příčina je prostá — Turecko se nyní nenachází v pozici pro to, aby provádělo novou operaci Atilla (název útoku na Kypr v roce 1974). Ankara se nachází v mezinárodní izolaci, jeho vztahy s Evropou již potřebují více než jen kosmetickou opravu, potřebují kapitální změnu (kterou Erdogan nepotřebuje, ten se snaží v zemi zničit proevropskou opozici; nepotřebuje to ani Evropa, která na prezidenta-sultána hledí jako na nebezpečí pro EU). Ve vztazích s USA se nedaří vytáhnout kurdskou „třísku“. Jediná velmoc, se kterou má Ankara dobré pracovní vztahy, zůstává Rusko, ničit tyto vztahy by nebylo pro Erdogana dobré. Ke všemu ještě turecká okupace části Sýrie vyvolává vážný konflikt Erdogana s řadou arabských států (kde se místní vlády nechtějí ocitnout v turecké zóně vlivu, s radostí budou podněcovat vzpomínky na osmanskou periodu o vládě Turecka nad arabským světem a o těch mnoha bolestech, kterými Arabové tehdy procházeli).

Okupovat sever Sýrie tedy Erdogan nebude, a odejde tehdy, až mu nabídnou normální „kompenzaci“. Například právo bojovat se syrskými Kurdy. Jsou ovšem Syřané připraveni platit kompenzace?

Izraelské „ne“

Okolo jižní zóny je také mnoho otázek. Kdo bude kontrolovat situaci na jihu v oblasti Golanských výšin? Do pozic turecké armády je odtud příliš daleko. Íránci? Izrael bude kategoricky proti a opakovaně bude vyjadřovat svoji pozici skrze letecké útoky na pozice íránských vojsk (to Izraelci umí a mají to rádi). Tel Aviv, připomeneme, vystupuje kategoricky proti jakékoli íránské vojenské přítomnosti v jižních částech Sýrie. Izraelci jsou pevně přesvědčeni (podpořené vyjádřeními několika íránských generálů) o tom, že po skončení syrské občanské války budou Íránci pracovat na návratu Golanských výšin pod kontrolu Damašku.

Američané? Ano, Kreml již zapojil USA do vytvoření zóny bezpečnosti v jižní Sýrii (rozhovory o tom probíhají v Jordánsku). Ano, Američané se pokoušejí dostat pod kontrolu ozbrojence v tomto regionu až do té míry, že bombardují proíránské jednotky, které se tam pokoušejí osvobodit některé oblasti. Příliš mnoho sil Moskva, Teherán, Damašek a i sám Donald Trump přiložili k tomu, aby nepřipustili velkou vojenskou přítomnost USA v Sýrii, aby neposilovali americkou odpovědnost za situaci v této zemi. Kurdská karta je pro Trumpa více než dostatečná, s její pomocí řeší taktické úkoly (obsazuje Rakku), ale i strategické — přes Kurdy a jejich vliv na proces rozhodování v poválečné Sýrii bude možné ovlivňovat situaci nejen v Sýrii, ale i v Turecku a také v Iráku.

Zůstávají jen Rusové. Potřebuje to ale Rusko? Po dobu dvou let, co probíhá ruská operace v Sýrii, mnozí experti hovořili, že největší riziko plynoucí z této operace je přílišné zatažení do syrské občanské války, možnost nového Afghánistánu. Po dobu dvou let se do ní Moskva nezapojovala, omezuje pomoc Asadovi jen na boj s terorismem skrze letecké útoky, vojenskou pomoc, lékaře a vojenskou policii.

Hlavní je, že nepřekážejí

S ohledem na všechny tyto neshody není vyloučeno, že strany nedokážou vyřešit 4. června všechny sporné otázky. Je to špatně? Vůbec ne, jelikož ve věci okolo bezpečnostních zón je pro Rusko důležitý proces, nikoli výsledek. Moskva ty zóny až tak nepotřebuje, více potřebuje dočasné zastavení palby v centrálních oblastech Sýrie pro to, aby osvobodila východní. Připomeneme, že syrská armáda (která již šestý rok bojuje ve válce) silně utrpěla a ona jednoduše nemá dostatek sil k tomu, aby vedla válku zároveň na několika frontách. Hlavní prioritou nyní je zcela jistě IS, organizace je silně oslabena. Není již více schopná ochraňovat svá území jako dříve. Syřané proto potřebují stihnout ovládnout co možná největší kus země ve východní oblasti. Hlavní překážkou v tomto snažení nebyla obranná vojska IS, ale opozice z centrálních oblastí, která využila koncentraci vojsk na východě země k tomu, aby obsadila nová teritoria v provinciích Homs, Latákia a Idlib. Syrská armáda tedy musela zastavovat útok a přemísťovat vojska na centrální frontu a dobývat zpět, co bylo ztraceno.

Pokud bude s opozicí dosaženo alespoň nějaké příměří, tak to umožní armádě a ruskému letectvu koncentrovat se na boj proti IS, odblokovat Dajr az Zaur a potom se vrátit k otázce, co dělat s těmi, kdo se zakopal v „bezpečnostních zónách“. První bod se již realizuje — díky klidu v centrálních oblastech syrská armáda útočí podél Eufratu směrem k Tabke a připravuje velký útok u Palmýry směrem k Dajr az Zauru, a také ochraňuje jižní oblasti země.

Je potřeba kompromis

Dříve či později bude potřeba vrátit se k otázce o osudu opozice. První variantou je vojenské řešení. Pravděpodobnější ovšem je druhá varianta — politické řešení, pravděpodobně podle podmínek Asada (jako nejsilnější strany). Je možné, že Damašek a Teherán nebudou příliš spokojeni s kompromisy, ale to je přesně to, co potřebuje Moskva. A nejen proto, že v některých otázkách Moskva přemýšlí o Sýrii více než syrské vedení (například o tom, jak zemi znovu vybudovat a kde na to vzít peníze), ale i proto, že Moskva potřebuje nejen vojenské vítězství pro výstup ze syrské války, ale diplomatické. Kreml může v Sýrii ukázat, že umí nejen vyhrát válku, ale i vyhrát mír, vybudovat novou realitu s ohledem na respekt ke všem stranám. To znamená jednat jako skutečná velmoc, jako jedno z klíčových center v multipolárním světě.

Názor autora nemusí shodovat s názorem redakce

Není zde článek celý?