Mitropolita Ioann (Snyčov): Budování ruské státnosti

219032.pNásledující text pochází od Petrohradského metropolity Ioanna Snyčova a byl napsán v roce 1992. Dostal jsem jej jako příklad postoje věřících pravoslavných Rusů k roli církve ve své zemi. Jak už jsem se na více místech zmínil, v současném Rusku má pravoslavná církev mnohem větší sílu a podporu, než jakékoliv náboženství v naší zemi a proto je porozumění vztahu Rusů k církvi důležité i pro porozumění Rusům a Rusku jako celku. Následující text je tedy třeba chápat jako jedno z možných východisek pro dialog na toto téma a inspiraci k zamyšlení, jak by se mohly naše národy navzájem obohatit.

Mitropolita Ioann (Snyčov): Budování státnosti

Budování státnosti je hrdinský čin. V původním, duchovním smyslu toho slova — „hrdinský čin“ — se označuje pohyb na cestě mravního sebezdokonalování, neuhasitelná touha ke svatosti. Národ jdoucí takovouto cestou ztělesňuje ve státním a veřejném životě své morální ideály. Takže budování státu není možné bez opory v jeho náboženské svátosti.

V poslední době se stalo módním představovat křesťanství v podobě jakéhosi rozplývajícího se a beztvarého pohledu na svět, bezvládně se smiřujícího se vším, co se děje kolem. Říká se: „Milujte své nepřátele“ nebo „neprotivte se zlu“, a proto by se křesťan měl mlčky smířit s jakoukoli nepravostí a svatokrádeží.

Podobným tvrzením je vědomá a zlomyslná lež šířená nepřáteli Krista, pravoslavné církve a naší vlasti.

Pomluvami křesťanství a falšováním církevního pojetí se snaží zadržet proces ruské duchovní obnovy, získání národem svých původních svátostí, pro které obětavá služba byla v průběhu staletí cílem a smyslem bytí Rusi. Do této otázky (nejvyšší důležitosti!) duchovního života národa byl vložen podvod, ďábelsky mazaná kolize pojmů, destruktivní zvrácení evangelijního učení.

Ano, křesťanství je bezpochyby náboženstvím míru a lásky, nikoli nepřátelství a nenávisti. Ano, nejdůležitějším zákonem křesťanství je zákon lásky, lásky k Bohu jako centru veškerého dobra a požehnání: milosrdenství a trpělivosti, krásy, harmonie a spravedlnosti. Ale právě proto je samozřejmé, že všechno, co je s tímto zákonem v rozporu, vše, co znemožňuje křesťanovi ho dodržovat, by mělo být nenáviděno. A toto je jediná svatá nenávist: ke zlu, ke hříchu, k lidským žádostivostem, k satanským nepravostem. K tomu všemu by měl být křesťan nesmiřitelný.

«Žijme ve světě s nepřáteli, ale se svými nepřáteli, nikoli s nepřáteli Božími,“ – poučuje nás velký pilíř pravoslaví svatý Ioann Zlatoustý. „Neprotiv se zlému,“ – říká Slovo Boží, to znamená: nereptej, vděčně přijímej všechna ta osobní trápení, nemoci a pokušení, která se Pánu zlíbí na tebe poslat. Ale tato výzva vůbec neznamená přitakání zločinné lhostejnosti – lhostejnosti k osudu Vlasti, mučené v těžkých dobách darebáky a rouhači. Smíření se se zlem nelze dopustit a právě toto měl na mysli Spasitel, když řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych přinesl na zemi mír; nikoli mír jsem přišel přinésti, ale meč…“ (Mat. 10:34).

Tento duchovní meč, který pevně držela v rukou Církev Ruská v průběhu tisíce let, je nyní nesmírně děsivý pro její nepřátele – předchůdce i služebníky přicházejícího antikrista. Církev pozemská je podle definice svatých otců Církví bojující a pole našeho smrtelného života je polem bojů a hrdinství. Láska by neměla být lehkovážná. Ona, milujíc, nerozpouští se s těmi, koho kryje. Láska nemůže donutit člověka, aby se spojil s vražedným bludem. Opravdová láska neustále bojuje, chrání ty, kdo jí důvěřují, před zlem, které často skrývá svou pravou tvář pod maskou falešného dobrodiní. Pseudo-křesťanská „láska“ a falešně chápané „všeodpouštění“ – svět se všemi stejnými, bez rozdílu – je potřebný pouze těm, kteří dnes s šíleným elánem a úporností připravují celosvětové „sjednocení“ a „usmíření“ ve stínu nového světového řádu – politického paravánu, za kterým se s ďábelským úšklebkem skrývá nejtěžší diktatura antikrista.

Po dlouhá staletí byla Ruská státnost onou silou, která bránila realizaci ďábelských představ. Nyní – kvůli našemu tolerování – je téměř v troskách. Obnovit ji je pro Rusko otázkou života a smrti. Osud Ruska může určit osud světa, a proto otázka budování státnosti v Rusku získává univerzální zvuk. Jsme připraveni k jejímu řešení?

Už jsem jednou napsal, že státnost, to je státní sebeuvědomění národa, který dobrovolně přijal církevní poslušnost „udržovatele“, to znamená připraveného do smrti stát v cestě satanskému zlu deroucímu se na svět.

Samo pochopení takové služby – chránit svět před nepokoji a chaosem, zavádět do jeho života vyšší mravní element, oduchovnit a prosvětlit zemi láskou a spravedlností – má církevní původ. Do běžného používání jej zavedl nejvyšší apoštol Pavel ve svém druhém listu ke křesťanské komunitě Fessaloniků (města na pobřeží Egejského moře) v 52. roce po narození Krista. Potvrzení role své země jako velké a jediné državy.

Státnost zahrnuje státní ztělesnění tohoto nábožensko-mravního ideálu, vytvoření společnosti, která uznává za svůj cíl nejen pouze pozemskou, tělesnou prosperitu občanů, ale i vytvoření co nejlepších podmínek pro spasení duše, pro stvoření dobra a potlačování zla.

Každá společnost, která se chce vyhnout krvavým nepokojům, se musí opírat o zákon. Lidské svědomí vyžaduje od zákona spravedlnost: potrestat zlo a podpořit dobro. Ale nakolik jsou nedokonalí lidé náchylní k neřesti, mravnímu rozpadu a úchylkám, tak nedokonalé jsou i zákony, které se snaží schvalovat. Jediný spravedlivý, pro každou duši spasitelný zákon byl dán člověku samotným Bohem, a tento Boží Zákon je zákon dokonalé spravedlnosti a absolutní mravnosti. V maximální možné úplnosti a jednoznačnosti je obsažen v církevní věrouce. To je důvod, proč Boží Zákon musí být položen jako základ lidského soužití tak, aby získalo státotvorné rysy.

Církev byla vždy zdrojem státotvorného ducha. Jen církevní věrouka, obsahující mnohatisícileté zkušenosti z boje se zlem (jak v duši jednotlivce, tak v oblasti veřejné, státní), má potřebnou duchovní energii pro správnou a úspěšnou organizaci tohoto zápasu. Tato drahocenná zkušenost byla získána stovkami generací svatých řeholníků, hojně orosena potem jejich zbožné práce, slzami modliteb nespočtu hledačů pravdy Nebeského Království, krví bojovníků Krista, kteří položili svoje životy podle přikázání Božího „za své bližní“. Nepoužít tyto zkušenosti teď, když jejich zapomnění; dovedlo Državu na okraj zániku, je nemorální a zločinné.

BOHUŽEL dnešní chápání způsobů oživení Ruska se vyznačuje krajní zmateností a rozpory. Vypadá to, že nejsme schopni rozhodnout, čeho vlastně chceme dosáhnout. Co budeme oživovat? Jaké prostředky budeme používat?

Rusko… Svatá Rus… Domov Blahoslavené Panny Marie… Co je za těmito jmény? Nezabývání se skutečnou, nezfalšovanou tisíciletou ruskou historií, čím bylo Rusko ve svých vlastních očích a před tváří Boží, je nevyřešeným a současně zhoubným rozbrojem mezi ruskými patrioty.

Rusko je stát lidu ruského, kterému Pán svěřil obětní, zpovědní službu národa-božího nositele, národa strážce a ochránce svatyně víry. Tyto svátosti jsou nábožensko-mravním počátkem, umožňujícím budovat život osobní, rodinný, společenský a státní tak, aby se zabránilo působení zla a poskytlo co největší prostor silám dobra. To historicky tvořilo sebeuvědomění Rusů. To je základ základů ruského sebeuvědomění v té podobě, v níž ho zformovalo deset století národní historie. Po staletí ležel v základu státní politiky Ruské državy. „Ruská historie udivuje neobyčejnou uvědomělostí a logickým průběhem jevů,“ napsal K. S. Aksakov před více než 130 lety. Kvůli dnešním ideologickým razítkům často zapomínáme na tuto uvědomělost a nevědomky haníme své předky, nahrazujíce jejich vysokou duchovnost naší současnou ubohostí.

Kdo po tisíce let kul a pěstoval nezlomný státotvorný duch ruského vlastenectví? Pravoslavná církev! Kdo inspiroval udatné a posiloval malověrné tím, že posvětil věci ochrany Vlasti jako osobní náboženskou povinnost každého, kdo je schopen nosit zbraň? Kdo naučil ruského člověka být věrným bez lichocení, mužným bez násilí, velkorysým bez plýtvání, vytrvalým bez fanatismu, silným bez vychloubání, soucitným bez ješitnosti a horlivým bez hněvu a zloby? Pravoslavná církev!

Byli to snad katoličtí preláti, kdo poplachem zvedli novgorodskou domobranu do boje se psy-rytíři a kdo přinášeli poslední duchovní útěchu bojovníkům svatého blahoslaveného knížete Alexandra Něvského na krví zalitém ledu Čudského jezera? Či protestantští pastoři vdechli svatou horlivost donskému hrdinovi, velkému knížeti Dmitriji na Kulikovském poli, kde se v děsivé řeži s Tatary rozhodovalo: být či nebýt Svaté Rusi?

Nebo to snad muslimští mulláhové udržovali naši Otčinu před rozpadem v kruté době Smuty tím, že povzbudili Kozmu Minina a Dmitrije Požarského k jejich obětavému hrdinskému činu a vojáky ruské domobrany k boji až do vítězství? Či snad to židovští rabíni s křížem v rukou v šumu japonské „šimozy“ zvedli k útoku oddané, k smrti unavené roty u Mukdenu a Port-Arthur, zachraňujíce tak ruskou čest před ostudou?

Jsou to snad krišnovci a buddhisté, kdo v průběhu tisíce let denně v koncentraci, v pohodě a uctivosti pronášeli k Bohu modlitby za „bohem chráněnou“ zemi Ruskou, „vládu a vojsko její“ a svými modlitbami vzpomínali na „vůdce a bojovníky, kteří za Víru a Vlast život svůj na bitevní poli zanechali“? Mohou snad mnozí z vás dnes připomenout alespoň jeden případ, kdy pohané a jinověrci – ať už katolíci nebo židé – v době těžké pro Rusko skutkem ukázali jí svou věrnost až do konce v jejím nelaskavém osudu? Opačných příkladů v ruské historii však naleznete, kolik chcete!

Hořké, ach jak hořké je psát tato slova: slavná historie naší Vlasti zfalšována je a zapomenuta, její duchovní odkaz zpřevracen a obelhán! Probuďte se, Rusové! Což necítíte, jak vychytrale, cynicky a brutálně podvádějí, zbavujíce vás Vlasti a Víry – opory státnosti v boji s vnějším zlem a nebeským léčením vnitřních duševních nemocí?

Bratři a sestry, pamatujte na to, že je to požehnaný metropolita Kirill, duchovní rádce a spolupracovník Alexandra Něvského, kdo ruku v ruce s knížetem hájil rodnou zemi současně před Východem i Západem, před tatarskými hordami a hordami křižáků.

To svatý a ctihodný Serij, igumen Radoněžský, požehnal Dmitrije Donského před Kulikovskou bitvou, předpověděl knížeti vítězství a – v rozporu se všemi zvyky a pravidly, jako viditelnou účast Církve Ruské v boji za svobodu Vlasti – dal mu dva mnichy-válečníky, Pěresvěta a Osljablju, kteří pak zemřeli v seči na donském poli vedle nesčetných bezejmenných ruských bojovníků, jež šli na smrt za Víru a Vlast, chráně Svatou Rus před nadvládou „pohanů“.

To svatý mučedník patriarcha Germogen – sivý a nemohoucí, starý muž hlady umírající v polském vězení, který vladařským archipastýřským zvoláním zvedl z kolenou zemi hynoucí v nesvárech a šarvátkách, pokáral bázlivé, povzbudil nerozhodné, spojil dohromady všechny žíznivé vysvobodit ruskou půdu z cizáckého, jinověrného zajetí.

To svatý, spravedlivý otec Jan Kronstadský, všeruský přímluvce před Bohem a divotvůrce, hrozný odhalovatel „liberálů“ a „demokratů“, až do svého posledního dechu neumlkl a upozorňoval lid ruský na zhoubnost lhostejnosti k víře, na škodlivé účinky této duchovní nákazy pro život církevní i státní.

Církevní základ ruského bytí se skrývá v samotném srdci Ruska, v nejhlubších kořenech národního chápání světa. Mluvím o tom tak podrobně, aby bylo jasné: to, co chtějí „oživit“ lidé, kteří odmítají pravoslavnou duchovnost a Církev, v tom není Rusko. I když připouštím jejich osobní dobré úmysly a poctivost, je třeba stále jasně chápat – taková cesta vede do slepé uličky. Národní identita zbavená nábožensko-morálních opor se buď zhroutí pod tíhou kosmopolitního zla, nebo bude upadat do zbytečné národní pýchy. Jedno i druhé znamená pro Rusko – smrt. Nevidět toto nebezpečí může jen slepý.

„Vlastenci“, zaklínající se láskou k Matičce Rusi a současně odmítající pravoslaví – milují jakousi jinou zemi, kterou si sami vymysleli. „Patriotický“ tisk vyzývá k ruskému oživení, ale tím, že současně na svých stránkách dělá reklamu „léčitelům“ a věštcům, astrologům a čarodějům, zanechává dojem nedostatku nejjednoduššího národního citu.

V této situaci jsme všichni podobní člověku, který levou rukou ničí a zároveň s velkými obtížemi buduje pravou víru. Jen uznáním této očividné pravdy, že otázky ruského obrození jsou otázkami náboženskými, nám umožní vrátit se na cestu pilířů ruské státnosti. Zde je klíč k řešení všech našich problémů.

TAKŽE, JAKÁ JE KŘESŤANSKÁ CESTA budování státu? V marnosti a v nepokoji současného společensko-politického chaosu se už sotva dá rozeznat. Neocenitelnou podporou pro její dosažení se mohou stát dějiny Vlasti, které loajálnímu, vnímavému a nepředpojatému pozorovateli mohou poskytnout bohatý materiál, aby se mohl dopídit odpovědi na otázku, kterou před nás klade sám život.

Ruský způsob života po celá staletí charakterizuje silný tah k ztělesnění nábožensko-mravního ideálu v celé jeho různorodosti. Zde jsou kořeny ruské státnosti chápající státní moc a společenskou harmonii ne jako samoúčel, ale jako Bohem darovaný prostředek k udržení národního bytí ve stavu evangelické bezúhonnosti. Cíl tohoto sjednocení celého národa v duchu církevního světonázoru je zachování čistoty víry, udržení její spasitelské pravdy. Život, ovšem, zaváděl své korekce, ideál (jak se od ideálu konec konců čeká) zůstával nedosažitelným, ale tisícileté zkušenosti našich státotvorných předků, odkrývající cestu přiblížení k němu, jsou dnes aktuální jako nikdy předtím. Zde je pouhých pár drobečků z těchto nesmírně cenných zkušeností.

1. Jednota politiky a mravnosti

MOC SE NA RUSI vždy chápala nikoliv jako předmět samolibých choutek, odměna těm nejdrzejším, nejmazanějším a nejbezzásadovějším bojovníkům v politickém ringu, nikoliv jako bezedné korýtko pro úředníky a byrokraty, ale jako nábožná služba přikázáním spravedlnosti a dobra, jako “boží páka”. “Hrdosti nemějte v srdci svém a v umu,” psal v roce 1117 velkokníže Vladimir Monomach, když učil kněžice, jaký vztah je třeba mít k moci: “všichni jsou smrtelní, dnes živí, zítra v rakvi, vše, co máme, dals nám ty, Pane. Ne naše, ale svoje propůjčils nám na docela málo dní.” Tato myšlenka, že kníže (král, jakýkoliv “držitel moci”) je pouhým správcem moci dané Bohem, a ručitelem před Ním za propůjčenou mu k péči zemi a lidi, byla základem sebenazírání veškeré zákonné moci na Rusi.

Таkové její chápání není možné v rámci ateistického, racionálního nebo materialistického světonázoru. Nejsou ho schopni lidé, kteří kladou do popředí věcné, materiální zájmy bytí a nižší potřeby lidské bytosti, odvrhujíce křesťanskou duchovnost.

2. Jednota národa a moci

RUSKÉ DĚJINY nás učí, že společnost, která si přeje zachovat v sobě státotvorné rysy, musí uznávat, že vrcholová moc v zemi nepatří žádné straně, žádné organizaci, ani žádnému stavu, a dokonce ani národu jako celku: patří základním zásadám mravnosti. “Nelži!”, “Nekraď!”, “Nebluď!”, “Nelakoť!”, “Nezáviď!”, “Nehněvej se!”, “Nevyvyšuj se!” – toto musí definovat náš život. Ruští lidé to dobře chápali už před mnoha stoletími. „Ke komu přirovnám velkoknížete Dimitrije Ivanoviče,” ptá se autor životopisu sv. Dimitrije Donského, současník knížete. “Ty jsi čistotu zachoval, a jsa otrokem božím, Boží stolec (tj. propůjčený Bohem – poznámka autora) zachoval, když ses stal pánem země ruské“. Tato mravní čistota, toto uznání nadřazenosti Zákona božího, jak co do národa, tak co do moci, je základem jejich jednoty ne ze strachu, ale ze svědomí: v hoři i v radosti, v lesku velikosti i před tváří historických zkoušek a otřesů.

Ústavou pravoslavného Ruska byla vždy boží přikázání. V evangelických přikázáních sám pán Bůh zjevil lidem svou svatou vůli, a proto křesťanství žádný jiný zdroj moci neuznává. Právě tuto moc ztělesňoval ve své osobě vyvolenec boží, ruský car. Právě proto ruská státnost vždy tíhla k samoděržaví. Ruské samoděržaví je systém ani ne tak politický, jako spíš náboženský, svědčící o výšce mravního názoru lidu na přírodu a účel moci.

S takovým názorem bylo místo samotného národa v rámci státního a společenského organizmu Ruské říše vždy mnohem odpovědnějším a čestnějším, než to, které mu navrhují jiní lstiví zastánci takzvané vlády lidu. Ve své sborové úplnosti je tento národ živým držitelem svatyní náboženské mravnosti v jejich nespornosti jak z hlediska životní praxe a způsobu života, tak i všedního života. A takové službě se národ nikdy nezpronevěřil. Proto i dnes, bez ohledu na ďábelské úsilí o zmrzačení Ruska, ruská duše stále ještě žije, a je pevným základem pro znovuzrození země.

Překážkou na této cestě (ať je to jak chce divné s ohledem na současný společenský názor) je především mýtus o takzvané vládě lidu. Tento princip je v zásadě neuskutečnitelný. Ruští lidé, položte si ruku na srdce a odpovězte mi: kdo z vás se dnes cítí, že je “držitelem moci”? Heslo vlády lidu, to je pouze lstivá návnada pro důvěřivé, plenta, za níž se na svých temných kauzách lopotí politikáři, bez cti a bez svědomí okrádající národ “jménem národa”. Takže, řekněme si čestně, lid svou moc nikomu nepropůjčil z toho prostého důvodu, že ji nikdy neměl.

Církev byla v Rusku po celá staletí zainteresována na silné, zdravé a odpovědné moci. Samozřejmě nikoliv z důvodu patolízalství, ale proto, že taková moc znamená mír a ne občanské konflikty a války, proto, že představuje možnost vychovávat z ruských dětí důstojné občany, a ne bezprizorní rváče a sobce bez paměti, proto, že poskytuje možnost, jak naučit ruská děvčata, aby se stala věrnými manželkami a milujícími matkami, a ne namejkapovanými bludičkami, proto, že představuje možnost, jak klidně a srozumitelně vysvětlovat lidem, že smysl života spočívá ve spasení duše, to jest v tvorbě dobra a pravdy, a nikoliv v šílené honbě za penězi a slávou.

Таková moc v Rusku vždy upevňovala svou jednotu s lidem prostřednictvím citlivého vztahu k jeho svátostem. Proto vztah moci a lidu i v nejhorších dobách rychle ztrácel charakter konfliktu, nedůvěry a odcizení, a bez velké námahy se stával vztahem služby a spolupráce na božím políčku, vztahem vyhovění Pánu ve věcech pravdy a cti.

Přitom – nevěřte proticírkevním hysterikům “pluralistů mravnosti” – žádnou touhu stát se samostatným politickým předákem církev neměla a nemá. Zdát se to může pouze v horečném třeštění patologické rusofobie, této vrozené nemoci novodobých “pánů života”. Nemůže být ani řeči o jakémsi násilném “pokřesťanšťování”. Pán očekává od každého člověka svobodnou a vědomou volbu.

Velmi dobře chápeme, že ta duchovní otrava, kterou už dlouhé roky krmí národ, nemohla nezanechat stopy na duchovním ovzduší ve společnosti. Podíváme se pravdě do očí: společnost je demoralizovaná a ztracená, značná část lidí ztratila veškerou představu o zdravých náboženských zkušenostech, které jsou podstatou upřímné zbožnosti. Ateismus, náboženská lhostejnost, posedlost falešnou duchovností okultismu, kacířství a sekty zapustily do našeho vědomí své jedovaté kořeny.

Ale pro ruskou církev není tato situace nikterak neočekávaná, ani nenapravitelná. Církev byla Spasitelem ustavena na světě proto, aby léčila duchovní neduhy a jizvy svého národa. Stejně jako před sto i před tisíci lety pokračuje církev ve své nejvyšší službě: zachraňuje lidské duše a přináší světu svědectví o pravdě boží.

„Duše každého člověka je od narození křesťanka“, – říkávali svatí otcové. Zdravé mravní představy každého z nás neomylně tíhnou k evangelickému ideálu. Zcírkevnění poskytuje tomuto přirozenému sklonu bod opory a sděluje mravním představám  uspořádanost, plnost a vymezení.

Na pečovatelském a otcovském vztahu církve a duchovní a mravní stránky státního a společenského života byla po celá staletí založena “symfonie moci” – světské a duchovní. Tato symfonie je takový jejich vztah, když každá z nich snáší veškerou odpovědnost ve své oblasti, a když se navzájem podporují, doplňují a jedna druhou obohacují. K tomuto ideálu církev nemůže nesměřovat, neboť je v něm ztělesněna mnohatisíciletá zkušenost křesťanské národní státnosti – milující a milosrdné, na rozdíl od toho nelítostného systému, který se teď v Rusku pokoušejí zakrýt fíkovým listem “demokracie”.

3. Jednota mezi národnostmi

SOUČASNÝ nepřirozený vztah mezi národnostmi je k zaplakání. Je to plod nesvědomité politické hry, kde naléhavé potřeby národů jsou jen pláštíkem pro rozněcování nenávisti a pro křik “zastánců národních zájmů”, a ukrývají v sobě nepřiměřenou touhu po moci a bezvýznamnost prodejné duše.

Pravoslavná církev vždy prosazovala bezpodmínečnou a všeobecnou prioritu mravních kritérií hodnocení před jakýmikoliv jinými, včetně národních. Rusko má nepřeberné zkušenosti s mírovou koexistencí mnoha národů. Základem této zkušenosti je jedinečná kvalita ruské duše, její “všelidskost”, o níž krásně vyprávěl už Dostojevskij. Jakákoliv národně myslící ruská moc, když zbaví národní živel bezpočetných pout všelijakých “reformátorů” a “perestrojščiků” může, opírajíc se o tuto vrozenou úctu ruských lidí k cizí svébytnosti, zvolit vzájemně přijatelné formy soužití různých národů v rámci jednotného a nedělitelného Ruska.

4. Prostředky budování státu

DĚJINY VLASTI, tak bohaté na společenská kataklyzmata, zplodily nejlepší a zkušenostmi prověřenou zbraň boje proti neklidu. Jsou to chrámy, církevní i pozemské, které se nejednou staly východisky obnovy pořádku na ruské zemi. Je třeba si jen zapamatovat, že Chrám – to není ani kongres ani sjezd, kde shromáždivší se “vyvolenci národa”, naplnění pocitem vlastní důležitosti, přijímají další a další “historická řešení”.

Chrám, to je především náboženský, symbolický, duchovní akt, navracející národu, moci a církvi jednotu ztracenou v dobách nepokojů, smiřující je mezi sebou navzájem i s Bohem, potvrzující obnovení zákona božího jako řídící podstaty ruské státnosti. Na této podstatě spočívají všechny praktické činy Chrámu. „Vejde strach do duše mé, – psal Ivan Hrozný, když podával svědectví o svých náboženských prožitcích, které mu podsouvaly myšlenku prvního Pozemského Chrámu, – a rozechvění do kostí mých, a smíří se duch můj a pohne se a uvědomí si své hříchy”. Uvědomělé pokání za hříchy zanedbání přikázání božích – to je duchovní fundament, umožňující učinit Chrám akceschopným nástrojem budování státu.

Nebude-li pokání, nebude ani Chrám. Ať sebevíckrát vyslovíš slovo “med”, v ústech ti sladko nenastane. Ať sebevíckrát označíš bezobsažné politizované schůze jménem Chrám, nic se nepodaří. Má slova nejsou výčitkou těm, kteří podle stupně svých sil a chápání spějí k sezvání Chrámu, ale otcovské shovívavé varování: neklamte sami sebe! Dějiny znají i Vesmírný Chrám, který se posléze ukázal být “zbojnickým”. Bůh nemá ve zvyku klnout – pouze v Duchu svatém lze skutečně dosáhnout chrámovou jednotu!…

SHRŇME ZÁVĚRY.

Je na čase, aby všichni, kdo milují Rusko, a nikoliv pouze plod vlastní fantazie, skončili s hledáním „moderní ruské ideologie“, umělé konstrukce ideologických a světonázorových systémů “pro ruský lid”. Ruská myšlenka existuje ve své neměnné mravní výšce a se svou přitažlivostí už mnohá staletí. Přežila, z milosti boží, celé věky, nepokoje i války, revoluce i “perestrojky” a nepotřebuje změny ani opravy, neboť spočívá na absolutní pravdě zákona božího a jeho svatých přikázání.

Tato blahodárná opora ruského života, osobního i společenského, rodinného i státního – není dnes ani o trochu méně pevná, než v dobách sv. Dimitrije Donského, nebo patriarchy Germogena. Pouze je potřebné duchovně se “vrátit” k opravdovému, nevymyšlenému, historickému Rusku, spočinout na pevném základě pravoslavného světonázoru – a bude nalezen opěrný bod, umožňující očistit náš současný život od posedlosti ďáblem a špíny bohoborectví a rusofobie.

Hromovité stesky, že „Rusko hyne!“, „Svatá Rus zmizela!“ a jim podobné jsou důkazem buď duchovní slepoty, slabosti, nevíry a malomyslnosti, nebo zlomyslného přání zasít do srdcí ruských lidí paniku. Vězte všichni: Rus kráčí svou svatou cestou mučedníků a obětí, nalinkovanou všemohoucí boží Prozřetelností. Na nás záleží, stane-li se tato cesta dnes cestou k přetvoření Ruska a k ruskému Vzkříšení, nebo zdali povede k temné propasti duchovní a fyzické zhouby.

То, že Rusko dosud nepropadlo velkolepé krvavé vzpouře, odpovídajíce na všechny urážky a zlomyslný výsměch, svědčí o velké a nedotčené síle jeho národa, a poskytuje neochvějnou naději na znovuzrození. Vzpomeňme si na Puškina: “Národ oněměl”. Proč? Zatím, možná, oněměl v očekávání: ať se na něm dovrší vůle boží, milosrdná a dokonalá.

Bez přestání o této vůli boží svědčí svatá církev pravoslavná, oslovujíc sluch ruského národu slovy Písma svatého: “Milujž tedy Hospodina, Boha svého, a ostříhej nařízení jeho, ustanovení a soudů jeho, i přikázání jeho, po všecky dny… Vytříhejtež se tedy, aby nebylo svedeno srdce vaše, abyste odstupujíce, nesloužili bohům cizím a neklaněli se jim; pročež Hospodin velice se na vás rozhněval … Ale, složte tato slova má v srdci svém a v mysli své… Hle, já předkládám požehnání i zlořečení.

Požehnání, budete-li poslouchati přikázání Hospodina, Boha svého… Zlořečení pak, jestliže byste neposlouchali přikázání Hospodina, Boha svého, ale sešli byste z cesty, o kteréž já dnes přikazuji vám, následujíce bohů cizích, kterýchž neznáte“ (5. kniha Mojžíšova 11: 1, 16-19, 26-28). (znění podle Biblí svatá, nákladem Britické i zahraničné společnosti biblické, Praha 1921 – pozn. překl.)

Zvolme si požehnání, lide ruský – ať i nadále bude Svatá Rus nepřekonatelnou překážkou na cestě temných sil, ať dům přesvaté Bohorodičky bude nahánět strach nepřátelům Kristovým a služebníkům Antikristovým. Amen.

Zveřejněno v novinách „Советская Россия“, 14.11.1992

Zdroj: http://aleksee-iva.narod.ru/mitropolit_ioann_snichev/Mitropolit05.html

loading…

Není zde článek celý?