„Podzemníci“: Ozbrojený odpor v NSR (1949–1989) „zprava“

Odfried Hepp

Me ne frego.

Autor: Karel Veliký

Když v roce 1949 vznikla Německá spolková republika (NSR), poválečný partyzánský odboj, jak jej líčí například film Larse von Triera Evropa (1991), údajně ještě zcela neutichl. Proslýchalo se, že lidé okolo Bruderschaftu (spr.: Europäische Bruderschaft Deutscher Nation) spjatého se jménem Alfreda Franke-Gricksche prováděli „pod vlajkou“ European Liberation Front (Evropská fronta osvobození) drobné sabotáže a jiné záškodnické akce proti vojenským cílům amerických okupantů ještě v první polovině 50. let. Rozsáhlou protiamerickou propagandu vedla ostatně Sozialistische Reichspartei (Socialistická říšská strana), což ji ve volbách do zemského sněmu v Dolním Sasku vyneslo téměř 11% všech odevzdaných hlasů a tím 15 mandátů, takže ji spolkovní ústavní soud hned příští rok raději zakázal.

V době „hospodářského zázraku“ jakékoliv známky ozbrojeného odporu zmizely a s nimi i pověsti o něm. Teprve v první polovině 70. let německá policie pozatýkala skupinu pětadvaceti mladíků, kteří se v květnu 1972 sdružili do Nationalsozialistische Kampfgruppe Großdeutschland (NSKG), patrně pod vlivem tehdejší úspěšné kampaně Rote Armee Fraktion (Frakce Rudé armády). Na rozdíl od radikálně levicových revolucionářů byli tito „vykonavatelé Vůdcovy závěti“ odhaleni ještě v říjnu téhož roku ve „stadiu příprav“, tedy před uskutečněním první akce. Byly u nich však zajištěny zbraně, výbušniny a „dokumenty“ svědčící o „plánování a organizování politicky motivovaného násilí“. Stalo se tak po zářijovém „olympijském masakru“ v Mnichově, kdy německá policie pracovala s plným nasazením, a členové NSKG prý potvrdili, že měli kontakt na OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny), resp. Fatah.

V roce 1974 vznikla Wehrsportgruppe „Hoffmann“ (Branně-sportovní skupina Hoffmann) nazvaná podle svého vůdce Karl-Heinze Hoffmanna. Její členové se o víkendech cvičili v partyzánském způsobu boje a jejich počet dosáhl v roce 1980, kdy byla vládou zakázána, až čtyř set členů (jiný zdroj uvádí sotva stovku).

Wehrsportgruppe „Hoffmann“ (WSG „Hoffmann“)

Hoffmann Truppe

Byli mezi nimi i Gundolf Köhler, který v roce 1980 uskutečnil sebevražedný pumový atentát na mnichovském Oktoberfestu, při němž třináct lidí usmrtil a tři sta poranil, a Uwe Behrendt, který ještě koncem téhož roku zastřelil židovského nakladatele Shlomo Levina a jeho životní družku Fridu Poeschkovou. V obou případech se však jednalo o akce individuálního rozhodnutí s nejasnými motivy (nebo dokonce o nešťastnou náhodu, neboť Köhlerovi bomba explodovala v rukou), proto Hoffmannovu polovojenskou organizaci nemohla německá justice kvalifikovat jakožto „teroristickou“.

Wehrsportgruppe Hoffmann

„Wir maschieren gegen den Geist der Zeit…“, aneb Wehrsportgruppe Hoffmann v ulicích.

K tomu došlo u jiných „skupin branných sportů“. „Bückenburgský proces“ vedený v roce 1979 proti různým „Kampfgruppe“ Kühnenovy Aktionsfront Nationaler Sozialisten (Akční fronta národních socialistů, ANS) a Wiking-Jugend, jako byly Wehrsportgruppe Rohwer, Wehrsportgruppe Wehrwolf a další, ještě fantomatičtější „buňky“, odsoudil tyto „severské vlkodlaky“ (Manfred Börm, Lothar Schulte, Lutz Wegener, Uwe Rohwer a Klaus-Dieter Puls aj.) za bankovní loupeže, krádeže zbraní ze základen NATO a ozbrojená přepadení s následkem smrti v letech 1977/78 k vysokým nepodmíněným trestům. Bylo to poprvé, kdy byli lidé z německé krajní pravice uznáni vinni z „teroristického spolčování“ v plném rozsahu obvinění.

Michael Kühnen ANS

Snímek z happeningu ANS. Michael Kühnen druhý zprava.

Jinou průchozí organizací mladých militantů bylo Volksozialistische Bewegung Deutschlands/Partei der Arbeit (VSBD/PdA). Z jeho řad vyšel např. Frank Schubert [TRR „Volksozialistische Gruppe“, str. 137], skorojmenovec slavného skladatele, který se v roce 1980 na útěku po přepadu banky (neboť „samofinancování“ na úkor nepřítele je důležitým zákonem každého diverzního boje!) dostal do přestřelky se švýcarskými celníky, přičemž dva z nich zabil a dva těžce zranil. Sám Schubert spáchal následně sebevraždu. Kameraden Kurt Wolfgram a Klaus-Dieter Hewicker spolu se svou novomanželkou Christine (která se pozdějí kála ze svých hříchů v knize Die Aussteigerin. Autobiografie einer ehemaligen Rechtsextremistin, Acabus Verlag 2012) se i tak rozhodli v činnosti pokračovat a coby „Schwarze Front: Kommando Frank Schubert“ se v září 1981 přihlásili k ozbrojenému přepadení pobočky Nassauské spořitelny ve Westerwaldu, odkud si odnesli přes 70 tisíc marek.

Když se však o měsíc později Wolfgram se čtyřmi kamarády pokusil pod názvem „Gruppe Omega“ (tento nic neříkající název byl zvolen záměrně, poněvadž jej nelze zařadit napravo ani nalevo) o bankovní loupež přímo v Mnichově, čekala na ně už zásahová jednotka SEK (Sondereinzatzkommando).

Členové skupiny Klaus Ludwig Uhl (24 let), Kurt Wolfram (21), Peter Fabel (22), Francouz Pascal Colleta (20) a Peter Hamberger (19) začali okamžitě – tak jako RAF – střílet a stačili použít i ruční granát. Jeden z policistů byl těžce zraněn, v odvetné palbě pak zahynuli dva prvně jmenovaní a těžce raněn byl i Fabel. Krátce na to byl zatčen čtyřiapadesátiletý Friedhelm Busse, předseda VSBD/PdA, v jehož garáži byly nalezeny další zbraně a trhaviny. Soudní vyšetřování ukázalo, že v jeho bytě byl přepad naplánován. Takto získané peníze měly být použity k financování stranického tisku a propagandy.

Friedhelm Busse

„Radši budu žít den jako lev, než tisíc let jako ovce v tomto státě!“ Friedhelm Busse

Busse a jeho lidé (ne víc než 200) ideově navazovali na strasserovskou Schwarze Front (Černou frontu), mnozí z mladých (Junge Front, JF) však nesdíleli jeho „zastaralý antikomunismus“ a byli připraveni jednat „proti kapitálu a sionistům“ s podporou Východu či některých zemí třetího světa (tak jako to zkoušeli a prakticky prováděli už Franke-Gricksch, Yockey a Thiriart, jakož i někteří bývalí esesmani v Egyptě a jinde).

Jean Thiriart

„Celá Evropa, od Stockholmu až po Neapol, se musí do 48 hodin dozvědět o každém zabitém Američanovi. Evropská jednota se uskuteční, až bude v každém koutu Evropy zabito dvě stě tři sta amerických okupantů. Pak už nebude cesty zpět“. Jean Thiriart v 60. letech o své vysněné „evropské brigádě“ a jejích partyzánech.

Tisk po odsouzení Busseho a jeho „soukmenovců“ k mnohaletému žaláři konstatoval, že iniciativa měla „nebezpečně mezinárodní rozměr“: Gruppe Omega byla totiž ustavena v Paříži a akce se účastnil příslušník francouzské Fédération d’action nationale et européenne (FANE) Marka Fredriksena (cirka 50 až 100 militantů a tři tisíce sympatizantů – odběratelů časopisu Notre Europe). Zázemí členům VSBD/PdA poskytoval také Vlaamse Militanten Orde (VMO) v Belgii.

Manželům Hewickerovým, kteří s Wolfgramem provedli výše zmíněný přepad spořitelny v Rennerodu ve Westerwaldu byla přičtena ještě účast na pumovém atentátu před synagogou v Antverpách, při němž dva Židé zemřeli, sto lidí bylo zraněno. Kromě samofinancujících akcí plánovala prý Gruppe Omega likvidaci některých státních úředníků a jiných „kolaborantů a zrádců“.

Jako vyloženě gerilovou iniciativu osnoval své „Deutschen Aktionsgruppen“ v roce 1980 i Manfred Roeder. Po opakovaném soudním stíhání a odsouzení za propagaci „NS“ vstoupil do ilegality, na cizí pas odcestoval do zahraničí, načež obdržel politický azyl v Íránu. Záhy se však tajně vrátil do Německa, aby pokračoval v boji „ozbrojenou propagandou“. Se třemi spolubojovníky opakovaně barvou, třaskavinami a molotovy útočili na cíle symbolizující systém: stánky s pornografií, výstavu o holocaustu, volební plakáty, památník „nacistických zločinů“, azylové domy apod. V jednom z nich přišli o život dva Vietnamci. V roce 1982 byl Roeder odsouzen k třinácti letům vězení; podmíněně byl propuštěn o osm let později.

Manfred Roeder

Manfred Roeder (vlevo v brýlích) v r. 1982 během přestávky u soudu.

Nejaktivnější pravou podzemní organizací z tohoto období byla Hepp-Kexel-Gruppe nazvaná vyšetřovateli podle svých zakladatelů: Odfrieda Heppa, který s Hoffmannovou „Wehrsportgruppe Ausland“ získal základní bojový výcvik a zkušenost v Libanonu po boku milicionářů z tzv. křesťanské falangy (Katáib), a Waltera Kexela, bývalého člena Busseovy VSBD/PdA.

Odfried Hepp Hepp-Kexel-Gruppe

Nováčci pózují v rozděleném Bejrútu. První zleva Hepp, druhý zprava Hamberger.

Ideově se opět hlásili k socialismu bratří Strasserů a „protiimperialistickému národně-osvobozeneckému boji“. Oba s několika spolubojovníky provedli v průběhu roku 1982 pět úspěšných bankovních loupeží, aby takto získané prostředky investovali do pečlivé přípravy a provedení čtyř pumových atentátů proti vozidlům americké armády ze základen v NSR. V únoru následujícího roku byli i tito militanti pozatýkáni, uprchnout se podařilo pouze Heppovi, který byl v jiné souvislosti (na základě kontaktů se zástupci Palestinské fronty osvobození Mahmúda Abbáse, PLF) zadržen až o dva roky později ve Francii a posléze předán do Německa.  Když Palestinci následně unesli italskou výletní loď a výměnou za svá rukojmí požadovali propuštění vězněných členů PLF, bylo na jejich seznamu i Heppovo jméno

*

V článku jsme chtěli podat stručný výčet plánovaného, kulturně-politicky motivovaného „neúčastného násilí“ za čtyřicet let trvání NSR. Pominuli jsme tedy všechny incidenty mající ráz „kmenových“, „klubových“ či „knoflíkových válek“ skins, ultras a jiných výtržníků, jakož i „lidové slavnosti“ na způsob lynče a pogromu (největší se odehrály až po sjednocení Německa v Hoyerswerdě a Rostocku v letech 1991/92).

No Remorse - Barbecue in Rostock

Prostořeká propaganda skinheads.

Na závěr však musíme zdůraznit nemalou úlohu demoliberálního státu v uvedeném výčtu. Od Francouzské revoluce patří k běžné metodě každé politické policie, že skutečnou i potenciální opozici nejen sleduje („monitoruje“ v dnešní hantýrce), ale také sama rozvíjí, postrkuje, ba řídí, k čemuž ji vede jak snaha po co nejúplnější kontrole, tak sebezáchovný zákon každé instituce, kam spadají i ryze osobní motivace. Nejinak tomu bylo a je i v poválečném Německu.

Téměř všichni výše uvedení byli buď od počátku sledováni, postrkováni, ba řízeni, anebo své akce provedli s vědomím a souhlasem příslušných úřadů! I když třeba ne vždy tak otevřeně, jako v případu tzv. „Otte-Gruppe“: Když Paul Otte, obžalovaný z terorismu, před soudem v únoru 1981 prohlásil, že „kdyby ho kontrarozvědka prostřednictvím svého konfidenta nepodněcovala, tak by tu neseděl“, soud mu dal za pravdu. Neboť to byl Hans-Dieter Lepzien, muž č. 2 Otteho skupiny, kdo ho na popud svých nadřízených, s jejich vědomím a souhlasem, „vyhecoval“ k akci, obstaral potřebný „materiál“ a nakonec sám také jeden ze dvou „odpálil“ (šlo o dva „demonstrativní výbuchy“ u cizineckých úřadů, bez ztrát na životech, hmotná škoda nepřekročila 5 tisíc marek). Jako většina jemu podobných taxikář Lepzien prý nezrazoval své Kameraden ani tak pro tu trochu peněz navíc, jako pro pocit důležitosti, který coby „obyčejný kočí“ jinak postrádal. K Ottemu se přidal („krycí jméno“ Armin), jak konstatoval soud, zase „z velikášství“.

V této souvislosti je pak nezbytné zmínit i monstrpřípad „Nationalsozialistischer Untergrund“ (Nacionálně-socialistické podzemí) z minulého desetiletí. Kolem trojice Uwe Mondlos, Uwe Böhnhardt a Beate Zschäpeová, údajně zodpovědných za tzv. „kebabové vraždy“, se totiž různých konfidentů neboli „důvěrníků“ během let pohybovalo až čtyřicet (!) a ve styku s kontrarozvědkou byla po určitý čas i sama Zschäpeová! Více se (možná) dozvíme letos na podzim: soud s „nevěstou“ má pokračovat v září.

Idealisté všeho druhu, prostí i komplikovaní, chytří i hloupí, se tak stávají nástrojem demokraturního politikaření různých „Sobotků“ a „Kalousků“ nebo, ještě hůř, nástrojem ambicí jednotlivých „tajných“. Viz zdejší hokuspokusy s „White Justice“ nebo „Sítí revolučních buněk“ (SRB).

Manipulace kontrarozvědky s odbojovou skupinou mistrně ukazuje palestinský film Omar (2013, r. Hany Abu-Assad).

Poznámka:

Podrobněji k tématu Wer war die Braune RAF 1978-1982 eigentlich, und woher kam sie?: o možných vlivech amerického Gladia a východoněmecké Stasi; různé vzpomínky zúčastněných – např. podle Hoffmanna udavačem Gruppe Omega nebyl nikdo zvenčí, ale zevnitř – devatenáctiletý Peter Hamberger…

Není zde článek celý?