Retro: Jak jsem se z kariéristky stala „sockou“…

26. 6. 2010

„Máme schůzku u šéfa“, nakoukla ke mně do kanceláře sekretářka vedení podniku.

„Už zase?“, tiše se divím a rozpačitě se zvedám. Mé tušení mě nezklamalo, další snižování počtu zaměstnanců, potřetí za dva měsíce. Další mí dva blízcí spolupracovníci byli dnes ráno v tichosti propuštěni.

Nešťastně se podívám na Michelle a Marka, a s údivem se zeptám hlavního managera: „To si vážně myslíte, že to ve třech utáhneme sami? Teď, na začátku sezóny?“

Manager Joe se na mně podívá stejně smutně a jen si povzdechne: „To rozhodla korporace, včera mi to oznámili – v rámci šetření. Je krize, musíme to překonat.“ 

A tak si opět rozdělujeme práci bývalých kolegů a jede se dál – i po nocích a o víkendech.

Za pár týdnů sedím doma večer u počítače a dopisuji důležitou zprávu. Oči mě pálí a jsem k smrti utahaná. Trošku se narovnám a pod žebry mi projede šílená bolest. Asi žlučník, bleskne mi hlavou. Bolest nepřestává, naopak se stupňuje. Hodím do sebe pár prášků a v půl čtvrté ráno konečně na chvilku usnu.

Doktorka mě ráno pošle na ultrazvuk, ale odpoledne mi volá s výsledkem – negativní. Objedná mě na další vyšetření, a během týdne snad už ze všech těch testů a radiací musím svítit i na dálku. Vše negativní. Co mi tedy vlastně je?

Zatím stále pracuji poctivě 14 až 16 hodin denně, ale to nestačí. Začínají mi chodit e-maily z korporace, které mě nabádají, abych se zapojila do dobrovolné činnosti v rámci firmy: „Vážená kolegyně, byla jste vybrána za člena naší Bezpečnostní komise. Schůze členů se koná každou středu od 13:00 do 15:00 v knihovně. Počítáme s Vaší účastí.“ –  za Bezpečnostní komisi si také doplňte komise: „Boj proti rakovině“, „Boj proti chudobě v našem městě“, „Veselé Vánoce pro chudé děti“, „Pomáháme Haiti“ a další…

Mám pocit, že jsem v nějakém paralelním vesmíru a pracuji nyní pro podnik socialistický, kde je schůzování až na prvním místě… Odmítnout nelze, a tak v pracovní době schůzuji a zachraňuji lidstvo, doma po nocích a o víkendech pak pracuji. Občas ale také zvracím a svíjím se bolestí.

Další korporační podraz se jmenuje – všechno hlásit a vyplnit tisíc formulářů denně. Hlášení prohřešků mi je proti srsti. Chybu občas udělá každý. Chyby se sčítají a když dosáhnou určitého počtu, dotyčný letí, a to i třeba po 20 letech jinak dobře odvedené práce. Ono totiž nejde vždy přesně dokázat, že ho zákazník po telefonu špatně informoval. A tak se jedno z našich oddělení Customer Service také časem smrskne na třetinu, z nás ekonomů se stávají obyčejní bonzáci a za ušetřené peníze si pořídíme další luxusní místnost a koupíme velkou televizi, abychom si měli kam jít odpočinout ve svém volném čase… Ano, čtete správně – volném čase! Haha…

Na jaře nám pak naše matička korporace s jistě upřímnou lítosti oznámí, že jsme opět nesplnili plán na 100 %, a tak nám nemohou být vyplaceny prémie. Znáte to – je krize, nejsou peníze. Povzdechnu si, ale chápu. Asi týden. Pak nám přijde oslavný dopis od pana korporačního prezidenta, jací jsme to machři, zase jsme koupili dalšího konkurenta. Slovo, kam bych chtěla našeho pana prezidenta poslat, dáma nevysloví, a tak mlčím. Stále mi je zle.

Po dlouhých měsících a nekonečných vyšetřeních u odborníků nade mnou má doktorka vyřkne ortel: „Nemoc se jmenuje stres a nervy.“

Nemyslím si, že jsem šokovaná, spíš naopak, konečně se mi ulevilo. „A co s tím budeme dělat?“, zeptám se důvěřivě.

„Ráda bych Vás poslala na kurzy, jak se vyrovnat s chronickým stresem, ale všechny psychiatři a psychologové v okolí mnoha kilometrů již přes rok neberou nové klienty, mají toho strašně moc. Od začátku krize nevědí, kam skočit! A tak Vám předepíšu prášky na uklidnění, a za pár týdnu Vám bude hej! Já tomu říkám prášek štěstí“.

Ať se vážený čtenář neleká, „prášek štěstí“ jsem si v lékárně nevyzvedla. Místo toho jsem odpochodovala domů, zkontrolovala svou finanční situaci na všech frontách, promluvila s manželem a druhý den ráno předala na personálním oddělení svou rezignaci. Byli překvapeni, ale ani přemlouvání, ani nabídky na vyšší plat a pomoc mě nezlomily. Usoudila jsem, že do práce, kde jsem schopná fungovat jen s „práškem štěstí„, se vrátit prostě nemohu…

No, a tak se ze mě stala „socka“. Zdravotní stav bezva, bolesti úplně zmizely. Spím zdravých osm hodin denně, v klidu snídám, zacvičím si jógu a užívám si horkých letních dnů se svými dětmi. Koupeme se v bazénu na zahradě a jezdíme na výlety. K obědu jim, místo návštěvy restaurace, upeču lívance s malinami z naší zahrádky. Vracím se ke koníčkům, na které jsem neměla léta čas. Za dva týdny se pojedu podívat do Mexického zálivu a pokusím se o reportáž. Zajímám se o historii státu, ve kterém žiji, a dopisuji si s náčelníky dvou místních indiánských kmenů, se kterými se setkám příští týden. Píšu povídku, kterou mám v hlavě už přes rok. Vím, že tato pohoda nebude trvat věčně a že se eventuálně do nějakého pracovního procesu asi opět zapojím – ale zatím to neřeším, užívám si a jsem zase šťastná, aniž bych k tomu potřebovala nějaký prášek…

P.S. „Socka“ doslova samozřejmě nejsem – neberu totiž od státu žádnou podporu ani dávky.

Hezký pohodový víkend,

Pavlína O’Toole

Převzato z blogu autorky na blog.idnes.cz

„Máme schůzku u šéfa“, nakoukla ke mně do kanceláře sekretářka vedení podniku.

„Už zase?“, tiše se divím a rozpačitě se zvedám. Mé tušení mě nezklamalo, další snižování počtu zaměstnanců, potřetí za dva měsíce. Další mí dva blízcí spolupracovníci byli dnes ráno v tichosti propuštěni.

Nešťastně se podívám na Michelle a Marka, a s údivem se zeptám hlavního managera: „To si vážně myslíte, že to ve třech utáhneme sami? Teď, na začátku sezóny?“

Manager Joe se na mně podívá stejně smutně a jen si povzdechne: „To rozhodla korporace, včera mi to oznámili – v rámci šetření. Je krize, musíme to překonat.“ 

A tak si opět rozdělujeme práci bývalých kolegů a jede se dál – i po nocích a o víkendech.

Za pár týdnů sedím doma večer u počítače a dopisuji důležitou zprávu. Oči mě pálí a jsem k smrti utahaná. Trošku se narovnám a pod žebry mi projede šílená bolest. Asi žlučník, bleskne mi hlavou. Bolest nepřestává, naopak se stupňuje. Hodím do sebe pár prášků a v půl čtvrté ráno konečně na chvilku usnu.

Doktorka mě ráno pošle na ultrazvuk, ale odpoledne mi volá s výsledkem – negativní. Objedná mě na další vyšetření, a během týdne snad už ze všech těch testů a radiací musím svítit i na dálku. Vše negativní. Co mi tedy vlastně je?

Zatím stále pracuji poctivě 14 až 16 hodin denně, ale to nestačí. Začínají mi chodit e-maily z korporace, které mě nabádají, abych se zapojila do dobrovolné činnosti v rámci firmy: „Vážená kolegyně, byla jste vybrána za člena naší Bezpečnostní komise. Schůze členů se koná každou středu od 13:00 do 15:00 v knihovně. Počítáme s Vaší účastí.“ –  za Bezpečnostní komisi si také doplňte komise: „Boj proti rakovině“, „Boj proti chudobě v našem městě“, „Veselé Vánoce pro chudé děti“, „Pomáháme Haiti“ a další…

Mám pocit, že jsem v nějakém paralelním vesmíru a pracuji nyní pro podnik socialistický, kde je schůzování až na prvním místě… Odmítnout nelze, a tak v pracovní době schůzuji a zachraňuji lidstvo, doma po nocích a o víkendech pak pracuji. Občas ale také zvracím a svíjím se bolestí.

Další korporační podraz se jmenuje – všechno hlásit a vyplnit tisíc formulářů denně. Hlášení prohřešků mi je proti srsti. Chybu občas udělá každý. Chyby se sčítají a když dosáhnou určitého počtu, dotyčný letí, a to i třeba po 20 letech jinak dobře odvedené práce. Ono totiž nejde vždy přesně dokázat, že ho zákazník po telefonu špatně informoval. A tak se jedno z našich oddělení Customer Service také časem smrskne na třetinu, z nás ekonomů se stávají obyčejní bonzáci a za ušetřené peníze si pořídíme další luxusní místnost a koupíme velkou televizi, abychom si měli kam jít odpočinout ve svém volném čase… Ano, čtete správně – volném čase! Haha…

Na jaře nám pak naše matička korporace s jistě upřímnou lítosti oznámí, že jsme opět nesplnili plán na 100 %, a tak nám nemohou být vyplaceny prémie. Znáte to – je krize, nejsou peníze. Povzdechnu si, ale chápu. Asi týden. Pak nám přijde oslavný dopis od pana korporačního prezidenta, jací jsme to machři, zase jsme koupili dalšího konkurenta. Slovo, kam bych chtěla našeho pana prezidenta poslat, dáma nevysloví, a tak mlčím. Stále mi je zle.

Po dlouhých měsících a nekonečných vyšetřeních u odborníků nade mnou má doktorka vyřkne ortel: „Nemoc se jmenuje stres a nervy.“

Nemyslím si, že jsem šokovaná, spíš naopak, konečně se mi ulevilo. „A co s tím budeme dělat?“, zeptám se důvěřivě.

„Ráda bych Vás poslala na kurzy, jak se vyrovnat s chronickým stresem, ale všechny psychiatři a psychologové v okolí mnoha kilometrů již přes rok neberou nové klienty, mají toho strašně moc. Od začátku krize nevědí, kam skočit! A tak Vám předepíšu prášky na uklidnění, a za pár týdnu Vám bude hej! Já tomu říkám prášek štěstí“.

Ať se vážený čtenář neleká, „prášek štěstí“ jsem si v lékárně nevyzvedla. Místo toho jsem odpochodovala domů, zkontrolovala svou finanční situaci na všech frontách, promluvila s manželem a druhý den ráno předala na personálním oddělení svou rezignaci. Byli překvapeni, ale ani přemlouvání, ani nabídky na vyšší plat a pomoc mě nezlomily. Usoudila jsem, že do práce, kde jsem schopná fungovat jen s „práškem štěstí„, se vrátit prostě nemohu…

No, a tak se ze mě stala „socka“. Zdravotní stav bezva, bolesti úplně zmizely. Spím zdravých osm hodin denně, v klidu snídám, zacvičím si jógu a užívám si horkých letních dnů se svými dětmi. Koupeme se v bazénu na zahradě a jezdíme na výlety. K obědu jim, místo návštěvy restaurace, upeču lívance s malinami z naší zahrádky. Vracím se ke koníčkům, na které jsem neměla léta čas. Za dva týdny se pojedu podívat do Mexického zálivu a pokusím se o reportáž. Zajímám se o historii státu, ve kterém žiji, a dopisuji si s náčelníky dvou místních indiánských kmenů, se kterými se setkám příští týden. Píšu povídku, kterou mám v hlavě už přes rok. Vím, že tato pohoda nebude trvat věčně a že se eventuálně do nějakého pracovního procesu asi opět zapojím – ale zatím to neřeším, užívám si a jsem zase šťastná, aniž bych k tomu potřebovala nějaký prášek…

P.S. „Socka“ doslova samozřejmě nejsem – neberu totiž od státu žádnou podporu ani dávky.

Hezký pohodový víkend,

Pavlína O’Toole

Převzato z blogu autorky na blog.idnes.cz

Není zde článek celý?