Těžko v demokracii, hůř bez ní

Nejhorší bývá průšvih, který si člověk nebo instituce způsobí vlastní nepozorností, nebo dokonce blbostí. Občané České republiky stojí na prahu maléru, který si nezpůsobil stát, protože ten není nadán ani vůlí, ani schopností konat, ale jeho občané a jimi zvolení politikové.

Občané dlouhodobě vykazují nedostatek vůle, ti druzí naopak její přebytek. Postoj občanů je z valné části důsledkem činnosti politiků bez ohledu na politickou orientaci. Vůle u politika je podmínkou nutnou a nezbytnou. Malér může nastat, když občan ve své laxnosti připustí, aby se ve skutečně mocenské pozici ocitl politik nebo politikové, jejichž vůle není omezována povahovými rysy a demokratickými nástroji. Z obou brzd ta první je také brzdou záchrannou, když selže demokratická procedura. Někdo ji ale nemá.

K radosti některých politiků se svět nachází v situaci, která je „novým pořádkům“ nakloněna. Technologický pokrok umožňuje uspokojování i dříve neexistujících potřeb a tužeb, nadprodukce potravin a jiných produktů a snadnost jejich transportu vede k pocitu sytosti. Tolik potřebné hry rádi dodají k tomu určení specialisté. Volnost pohybu po celém světě, dříve považovaná za svobodu, se stala jen další komoditou určenou k uspokojení dobře naobědvaného občana. Ten se ze svých cest vždycky vrátí zpátky. Ne proto, že musí, ale protože chce. O tom si bolševik nemohl nechat ani zdát.

Reálná existence vnějšího nepřítele a skutečné události v zahraničí posilují u nás pocit bezpečného domova, kde se zatím nic takového nestalo. „Noví“ politikové tvrdí, že jsou schopni zařídit, aby se k nám skoro žádní teroristé nedostali. A kdyby náhodou ano, měl by občan mít právo na ránu z povolené pistolky.

Nejsme v podobné situaci poprvé. Ke zkušenosti patří – zejména komunisty zdůrazňovaná – role předválečných politických stran středu a pravice. Byla to i jejich omezená schopnost čtení politické reality, která stát oslabila natolik, že se pro spojence stal neobhajitelným, a tudíž i postradatelným. Zrada to byla, ale pomohli jsme si k ní také sami.

Po válce se dav přiklonil k levici a převálcoval vše, co mu stálo v cestě, včetně demokratických stran neschopných rozhodné akce, a prezidenta už zřejmě rezignovaného. Tentýž dav o pár let později volal „psům psí smrt“, o dalších asi patnáct roků později hrozil pěstí sovětským tankům, aby za dalších pár let nehnul prstem na pomoc „zkrachovancům“. Pak – zase stejný dav – na Letenské pláni definitivně zlomil vaz unaveným starcům a na rukou nosil nové vůdce.

Kde jsme nyní? Ne, stručnou a lapidární odpověď odmítám, tak zle ještě není. Ale stojíme skutečně na prahu velké změny, která – pokud nastane – vskutku nebude k lepšímu. Za jiných okolností se nacházíme v situaci analogické té, v níž byla italská společnost v roce 1922, německá v roce 1933, nebo portugalská společnost, když se v chaotických dvacátých letech minulého století stal ministrem hospodářství odborník (zní to povědomě, že?), skromný univerzitní profesor Salazar de Oliveira.

Opravdu si nemyslím, že nám hrozí fašistická nebo nacistická diktatura. Potenciální nová totalita ke svému prosazení a dlouhodobému zachování nepotřebuje násilí. Právě naopak. Noví politikové jinačího ražení pochopili, že jen spokojený občan je zároveň spolehlivý ovčan. A spokojený je občan tehdy, je-li dobře najeden, slušně oblečen, náležitě pobaven a přijatelně zaplacen.

V důsledku víc než dvacetiletého působení toxických členů demokratických stran, v důsledku permanentní diverze stran nedemokratických (v čele s komunisty a nacionalisty) a v důsledku egoistického velikášství posledních dvou pánů Hradu jsou dnes lidé většinově ochotni buď nevolit vůbec, nebo volit emotivně místo racionálně. Jsou ochotni volit „proti všem“, byť by se svým favoritem souhlasili jen v něčem. Hlupáci, ambiciózní šíbři a darebáci zdiskreditovali demokracii a zklamaní lidé jsou ochotni si vybrat její opak v bláhovém domnění, že jim bude líp.

Tak se například ve Francii stal prezidentem Emmanuel Macron. O celkové zpitomělosti v Evropě vypovídá radost, jakou z jeho postupu do druhého kola a následného logického zvolení měli „evropští“ představitelé a „opravdoví Evropané“. Lidé mladí i staří, kteří zpravidla celý život svými názory a případně i svou politickou kariérou stojí proti totalitě. Najednou nejsou schopni novou totalitu rozeznat od demokracie. Můžeme se divit českým občanům, že to také nejsou schopni poznat? Že se radují z činů lidí, kteří ve skutečnosti reprezentují to nejhorší, co vyprodukovala doba komunistické normalizace?

Není to krize demokracie, ale krize demokratů. Vypadá to, že příliš mnoha lidem je úplně jedno, v jakém stavu se u nás demokracie nachází. Utilitaristické a oportunistické postoje typu „co z toho mám“ nebo „chleba levnější nebude“ jsou vodou na mlýn těch, kdo se ve zdánlivě chaotické demokracii cítí nekomfortně a dávají přednost jasnějšímu uspořádání s jedním šéfem a týmem jeho pomocníků. Místo „žvanění“ vyznávají „čin“, akci a důvěru v osobu a názory vůdce. Jiné slovo se opravdu použít nedá, proto alespoň malé počáteční písmeno.

Proto říkám, že se dnes nacházíme v podobné situaci, jakou už jsme zažili sami nebo viděli u jiných. V podobné, nikoli stejné. Ještě pořád se můžeme vzpamatovat a zvolit cestu sice nepohodlnou, konfliktní a občas riskantní, ale svobodnou a zábavnou. Raději se budu hádat se svým odpůrcem, než abych šlapal podle taktovky „šmejdů“, prodávajících jen teplý vzduch.

Není zde článek celý?