Ukrajina: Hodný policajt, zlý policajt

<!–

Ukrajinský stát a ultrapravicové skupiny se spojily, aby vybudovaly nový nacionalistický konsensus.

Ke konci dubna připoutal brutální útok na Stanislava Sergjenka pozornost na Ukrajině i v zahraničí . Levicový aktivista a student byl za bílého dne přepaden ze zálohy poblíž svého domu. Dva neznámí útočníci jej zmlátili a pobodali, zranění si vynutila hospitalizaci a chirurgický zákrok.

Sergjenko veřejně kritizoval jak Ruskem podporované separatisty, tak ukrajinskou armádu, která se ve válce na východě země spojila s krajně pravicovými jednotkami. Kritizoval také nacionalistickou agendu ukrajinského státu, jmenovitě Institut národní paměti a jeho šéfa Volodymyra Vjatrovyče.

Během protestů na Majdanu v letech 2013-14 byl Sergjenko členem Borotby, levicové, euroskeptické organizace. Skupina nabyla vlivu během demonstrací Antimajdan v Charkově, před tím, než její vůdci podpořili proruské rebely a separatistická hnutí. V tom momentu v ní ukončil Sergjenko a další aktivisté své působení. Nicméně poté, co se v září 2016 objevil na protestech proti škrtům, šíří pravicová média s chutí fotografické důkazy jeho dřívějšího angažmá . Jeho náhlá „popularita“ vyvolala vlnu online šikany a fyzického obtěžování, což vyústilo až do krvavého útoku.

Zatímco stále zůstává nejasné, kdo na něj ve skutečnosti zaútočil, panuje většinová shoda, že útok byl příkladem krajně pravicového násilí: odehrál se 20. dubna (narozeniny Adolfa Hitlera), útočnici jej nafilmovali, a oběť útoku nebyla okradena. Den po útoku vůdce C14, jedné z nejznámějších krajně pravicových skupin, zveřejnil příspěvek s názvem „Separatistické safari“, ve kterém naznačoval, že za útok je zodpovědná tato skupina. V příspěvku vyhrožoval „zárodkům teroristů, ukrývajícím se v mírumilovných ukrajinských ulicích.“

Když útočníci zveřejnili své video, kombinovali fušersky vytvořený klip, ve kterém vyčernili své postavy a ukázali Serhjenka ležícího a křičícího na zemi, se zlověstnými titulky: „Jsme blízko. Blíž, než si myslíš. Všechno nejlepší!“ Informator, webová stránka s napojením na krajní pravici, publikovala článek s klipem, jež chybně identifikoval Sergjenka jako „vůdce separatistického hnutí v Kyjevě.“ Označit oběť za separatistu muselo fungovat jako efektivní způsob, jak ospravedlnit útok na neozbrojeného studenta.

Zlý policajt

Tento hrůzný případ bohužel zapadá do současné ukrajinské politiky. Krajně pravicové násilí během posledních sedmi let narůstalo, a zintenzivnilo se poté, co strana Svoboda vstoupila v roce 2012 do parlamentu. Navzdory tomu, že hrála důležitou roli v protestech Euromajdan v letech 2013-14, oslabila krajní pravice v parlamentních volbách v roce 2014. Strana Svoboda získala pouhých šest křesel, v porovnání s třiceti sedmi, které získala o dva roky dříve. Po tomto volebním fiasku, se tyto nacionalistické síly uchýlily k násilnějším prostředkům politické práce, jak online, tak v ulicích. Neomezují svojí nevraživost pouze na levici. Oběťmi výhrůžek, obtěžování a násilí se stali novináři a aktivisté z celého politického spektra.

To ilustrují dva důležité případy vražd. V dubnu 2015 byl blízko svého domu zastřelen novinář a spisovatel Oles Buzina; v červenci 2016 zabila bomba v autě novináře Pavla Šeremetu (https://www.theguardian.com/world/2016/jul/20/ukraine-journalist-pavel-sheremet-killed-kiev-car-bombing). Oběti zastávaly diametrálně odlišné názory: Buzina byl kontroverzní proruský konzervativec, Šeremeta typický pravicový liberál, prozápadní veřejná osobnost.

Většina důkazů  v obou případech ukazuje na zapojení krajní pravice;  vyšetřování nicméně zdržovaly policejní obstrukce. Jeden dokument nedávno tvrdil, že do smrti Šeremeta mohla být zapojena ukrajinská tajná služba.

Tito zfanatizovaní vlastenci si vzali na mušku také veškeré zpravodajská media, čímž si získali širokou podporu. V únoru 2016 unesli novináře Channel 17, který byl obviněn z šíření proruské propagandy, a vyrabovali Channel 17 kanceláře. Policie nakonec našla ukradené vybavení mezi majetkem člena Pravého sektoru, skupiny, která vešla ve známost poté, co vedla některé násilné útoky na Majdanu. Soud podezřelého propustil, a novináři tvrdí, že se stal ortodoxním knězem v Kyjevě.

V září 2016 neznámá skupina krajně pravicových militantů obklíčila a potom zapálila hlavní kancelář Interu, třetího největšího ukrajinského televizního kanálu. Útočníci a prominentní ukrajinští politici, včetně ministra vnitra Arsena Avakova, obvinili síť vlastněnou Dimitrijem Firtašem, že je „agentem Kremlu“.

Vesti, další mediální dům, čelil od roku 2014 stálému tlaku. Igor Lucenko, člen kyjevského radnice, člověk, který měl za sebou dlouhou historii podpory krajní pravice, vedl sérii demonstrací proti novinám Vesti; anonymní útočníci rozbili v červenci 2014 okna kanceláře. Rozhlasová stanice této společnosti čelila podobnému zastrašování, což vedlo až k tomu, že jí státní orgány odmítly obnovit vysílací licenci.

Nehledě na mediální zdroje s údajně proruskými názory, zaměřuje se ukrajinská krajní pravice také na opoziční sociální hnutí, obzvláště na ta, která vyjadřují protiválečné názory nebo kritizují nacionalistickou agendu státu.

Pravicoví ozbrojenci zaútočili jak na poklidné antifašistické demonstrace, tak na konzervativní akce. V roce 2016 byl přerušen vzpomínkový pochod na Anastazii Baburovou a Stanislava Markelova, krymskou novinářku a ruského obránce lidských práv, zabité neonacisty v roce 2009. Protidemonstranti byli údajně napojeni na původní vrahy. Stejný rok sabotovala krajní pravice setkání „Ukrajina volí mír“, které připravovala konzervativní organizace Jednota ortodoxních žen.

Demonstrace za lidská práva, jako feministické a LGBT pochody, také čelí narušování a násilí. Minulý rok organizátoři lvovského „Festivalu rovnosti“, což je série přednášek a promítání filmů zaměřených na LGBT práva, o kterém konzervativní média tvrdila, že se jednalo o pochod hrdosti, zjistili, že krajně pravicové síly tlačily na majitele prostoru, aby zrušil rezervaci. Policie odmítla chránit účastníky konference a nezatkla žádného  z útočníků. Organizátoři byli povoláni před soud, kde na ně čekali krajně pravicoví aktivisté.

Útoky na LGBT akce  a setkání ke Dni žen se staly běžnou věcí. Jedinou výjimkou byl poslední pochod hrdosti v Kyjevě. Krajní pravice slíbila, že jej promění v „krvavý svinčík“, ale stát, ve snaze ospravedlnit se před Evropskou unií, ochránil setkaní tím, že mezi skupiny postavil policejní „lidský štít“.

Dokonce i nepatrné projevy podpory pro LGBT komunitu se setkávají se zuřivým odporem. Tento rok měla hudební soutěž Eurovision, pořádaná v Kyjevě, jako své motto „Oslavujme diversitu“. Součástí příprav bylo přebarvení „Archy přátelství národů“ z dob sovětské éry barvami duhy. Strany Pravý sektor a Svoboda tento plán násilně zastavily, městská rada popřela jakékoliv spojení s hnutím LGBT a nakonec rozhodla přidat v rámci renovace etnické vzory. Tento incident ukazuje, že bující krajně pravicové násilí může lehce poskvrnit obraz Ukrajiny jakožto tolerantní země s „evropskými hodnotami.“

Čas od času stát podporuje krajní pravici dokonce i v případech, kdy jdou její akce proti ekonomickým zájmům země. Paramilitární jednotky iniciovaly blokádu Donbasu, aby narušily obchodní vztahy mezi Ukrajinou a Luhanskou a Doněckou lidovou republikou. Tyto akce měly negativní vliv na ekonomiku země, která závisí na uhlí z východu. Premiér odhadl, že to může stát zemi až 1 procento ročního nárůstu HDP a přivést energetický sektor na pokraj kolapsu. Navzdory tomu podporovala akci Rada národní bezpečnosti a obran a stát se v ní nyní angažuje.

Krajní pravice se ve městech po celé zemi zapojila také do potyček 9. května, na Den vítězství. V naději, že zabrání, aby se násilné výjevy šířily do mezinárodních, a obzvláště ruských, médií, chtěl stát udržet krajně pravicové projevy nespokojenosti tak poklidné, jak jen to bylo možné, ale když Organizace ukrajinských nacionalistů začala házet ze své kanceláře kouřové bomby na ty, kdo šli v pochodu, vtrhla do budovy policie . Jak se policisté pokusili probít přes barikádu nacionalistů, byl spatřen muž v druhém patře, jak zdraví nacistickým pozdravem, zatímco další ohrožoval chodce něčím, co vypadalo jako ruční protitankový granátomet. Amnesty International informovala, že policie tehdy použila nepřiměřené násilí a xvyšetřování brutálního jednání stále trvá.

A v neposlední řadě, násilí čelí také lidé jiné než bílé barvy pleti. Nedávno mladí muži z praporu Azov, neonacistické obranné skupiny se svou vlastní politickou stranou a širokou sítí pouličních aktivistů, požadovali, aby skupina černošských studentů opustila fotbalové hřiště dřív, než je zmlátí. Oběti tvrdí, že policie odmítala přijmout stížnost na tyto takzvané „vlastence“.

Krajní pravice ohrožovala média, aktivistické skupiny, migranty, a dokonce stát samotný, a přesto nenalézáme skoro žádná protiopatření, a v některých případech vidíme ze strany vlády dokonce tichý souhlas. Jak můžeme takové zvláštní jednání vysvětlit?

Hodný policajt

V některých případech, kdy je státní zájem ohrožen, jako v případě Pochodu hrdosti v Kyjevě počátkem tohoto roku, se vláda pokouší zabránit pravicovým výtržnostem. Nicméně nedostatečně stabilní státní instituce a střety zájmů mezi různými zájmovými skupinami, protože mnoho z nich pohlíží na krajní pravici jako na užitečný nástroj, vede k nejednotnému postupu.

V roce 2015 bojovníci dobrovolnického praporu „Tornado“, nezávislé paramilitární skupiny propojené s ukrajinskou vládou, nelegálně zabránili vlaku s uhlím, aby vstoupil do nekontrolovaných oblastí. Tato událost vedla k rozpuštění praporu; následné šetření přineslo důkazy, že se bojovníci zapojovali do hrůzného týrání, mučení, únosů, znásilňování a zneužívání dětí.

Krajní pravice vykreslovala nebezpečné členy polovojenských organizací jako politické vězně a organizovala během procesů protesty. Ti, kdo je podporovali, včetně minimálně jednoho poslance, předváděli u soudu tirády.  Nicméně všech dvanáct bojovníků bylo shledáno vinnými. Vůdce skupiny dostal nejtvrdší trest, jedenáct let ve vězení a nutnost zaplatit tři sta dolarů za soudní výlohy. Čtyři ozbrojenci dostali pouze podmíněné tresty.

K dalšímu otevřenému konfliktu mezi vládou a krajní pravicí došlo v Mukačevu, městě na maďarské hranici. Zde Pravý sektor sloužil oligarchovi Viktorovi Balohovi jako najatá milice v boji o kontrolu nad pašovaným zbožím. Poté, co začala střelba, zasáhl ministr vnitra, aby konfrontaci ukončil. Soudní procesy pokračují, ale obvinění byli pod dohledem čtyř nacionalistických poslanců propuštěni na kauci.

Tyto případy jsou výjimkami. Je celkem běžné, že stát ignoruje nebo dokonce kryje zločiny krajní pravice. Ve skutečnosti mnoho vysoce postavených úředníků udržuje s těmito skupinami blízké vztahy, které navázali v době, kdy se dostali na mocenském žebříčku nejvýše. Vůdci organizací jako Svoboda, Pravý sektor a batalion Azov infiltrovali ukrajinskou armádu a policii. Avakov, který podporuje politickou stranu Azovu, Národní korporaci, dosadil Vadyma Trojana, dřívějšího zástupce velitele Azovu, na místo  zástupce šéfa státní policie Ukrajiny.

Anndej Bileckij, vůdce Národní korporace, se stal nezávislým poslancem  za oblast Kyjeva poté, co prozápadní strany stáhly své kandidátky v jeho prospěch. V roce 2008 založil Sociálně-národní sdružení, organizaci, jejímž proklamovaným cílem je „obrana bílé rasy vytvořením antidemokratické a antikapitalistické „národokracie“. Tato skupina se transformovala do bataliónu Azov, který se pak jako oddíl včlenil do ukrajinské armády a v roce 2016 vytvořil oficiálně registrovanou stranu, která dává myšlenkám bílé nadvlády svého zakladatele politickou formu.

Militantní pravice má také vazby na kapitál. Oligarchové sponzorovali rozličné dobrovolnické bataliony, aby bojovaly na východě; nyní mohou využít tyto vojáky jakožto soukromé armády, aby převzali továrny nebo vyvlastnili půdu pro developerské projekty. Paramilitární skupiny zároveň představují  možnost zaměstnání pro válečné veterány, které stát dostatečně nepodporuje.

Vedle těchto jasných souvislostí je rostoucí násilí podporováno celkovým politickým klimatem Ukrajiny, vyznačujícím se kombinací militarizace a posunu doprava.

Během protestů na Majdanu zničila krajní pravice sochy Lenina a zaútočila na sídla Komunistické strany Ukrajiny (KPU) po celé zemi. To se stalo oficiální politikou dekomunizace, souborem opatření zacílených na vymazání sovětské minulosti země. Vláda zakázala symboly, ulice a literaturu vztahující se k Sovětskému svazu; KPU byla postavena mimo zákon. Tento zákaz je rozšiřován na organizace s levicovou ideologií obecně, jak zjistil socialistický list Charkov, když mu stát zrušil registraci. Od začátku znamenala dekomunizace více než represivní politiku, která potlačuje práva těch, kdo jsou na levici; rychle se stala nástrojem rozdělení společnosti mezi ty, kdo podporují nacionalistickou občanskou společnost vedenou elitářskými zájmy, a ty, kteří tomu vzdorují.

Nacionálně-militantní konsensus proniká prakticky každou oblastí společnosti. Dokud bude Ukrajina a Rusko ve válce, jsou podle jeho logiky veškeré rozpory v rámci ukrajinské společnosti druhotné. Kdokoli, kdo upoutává pozornost na problémy, které trápí ukrajinské občany, jako škrty v rozpočtu, zvyšování cen veřejných služeb, nebo homofobie, může očekávat obvinění z napomáhání Kremlu. Jenom Putinovi agenti se mohou pokoušet odvést lidi od cíle číslo jedna: poražení Ruska a zvovuzabrání Donbasu. Opozice vůči vládě se tedy mění na opozici vůči státu, a s nepřáteli Ukrajiny se zachází tak, jak si zaslouží.

Kulminace absurdní logiky státu se stala zjevnou, když prezident Petro Porošenko rozšířil sankce na více než tisíc ruských občanů a podniků. Zákaz mířil na VKontakte, nejoblíbenější ukrajinskou sociální síť, která se mohla chlubit šestnácti milióny uživateli,a  na mnoho dalších produktů a služeb.

Politické elity prezentovaly sankce jako další logický krok ve své „hybridní válce“ s Ruskem. V roce 2014 zakázaly provládní ruské kanály nebo ruský systém převodu peněz, který používali ukrajinští emigranti k posílání peněz domů, a zastavily mezi zeměmi leteckou dopravu. Prezident tvrdí, že tyto společnosti sbíraly tajné informace o Ukrajincích, aby bylo možné zdokonalit a lépe šířit propagandu.

Mezitím vláda obhajuje strategii „vykrvácení“, která podporuje stažení investic z Ruska. Mnoho vysokých ukrajinských úředníků vlastní kapitálové podíly v klíčovém ruském průmyslu, a naopak. Ve většině situací by bylo veřejné pobouření ohledně zasahování státu do soukromí občanů ohromné, ale konsensus, který dává na roveň aktivitu vlády se záležitostmi národní bezpečnosti a přežití, udržuje odpor u ledu, alespoň prozatím.

Nenarušitelný konsensus?

Ačkoliv se dlouhodobé zájmy elit a krajní pravice liší, v současnosti pracují v tandemu jako hodný a zlý policajt.

Nacionalistické síly vidí válku a nárůst vlastenectví jako příležitost k akumulaci politického kapitálu a získání moci. Naštěstí jim stále chybí všeobecná podpora často se následkem svých antiruských a anitpolských pozic ocitnou v konfliktu s mainstreamovými pravicovými silami v Rusku a Evropě.

V kontrastu k tomu používají oligarchové nacionalismus a militarismus, aby kryli své zisky z války – společnosti napojené na prezidenta a oligarchu Igora Kolomojského získaly spoustu lukrativních armádních kontraktů a nyní bojují s opozičními hnutími v zemi, která prochází novou fází ekonomické krize.

Neefektivní a zkorumpovaný ukrajinský stát může tento nacionalistický a militaristický konsensus pohánět pouze částečně. Jeho nedostatečně koordinované akce a zjevně náhodné oběti represe demonstrují slabost vlády.

Například 10. května byl jeden aktivista odsouzen na dva a půl roku vězení s roční podmínkou za šíření komunistické propagandy na Facebooku. Je ironií, že obžaloba nemohla zveřejnit materiály obžalovaného, protože kdyby tak učinila, také by šířila propagandu, tentokrát k širšímu publiku. Lingvistický posudek klasifikoval posty, které tisková zpráva popsala jakožto obrázky a slogany ze sovětské éry, jako „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít!“, jako propagandu.

Obžalovaný přijal tento mírný trest poté, co se přiznal a spolupracoval s obžalobou. Jinak by mu hrozilo až pěti letům vězení.

Případy, kdy stát přímo perzekuuje své občany, jsou mnohem méně běžné než zdola iniciované represe, jako případ popsaný výše. Silná občanská společnost, která se prezentuje jakožto opozice k vládě, ve skutečnosti slouží jakožto spojenec státu v boji proti údajnému vnitřnímu nepříteli. Situace se zásadně liší od sousedících postsovětských zemí jako Bělorusko nebo Rusko, kde stát oslabil opoziční skupiny a sám vykonává represi.

Není pochyb o tom, že ruská anexe Krymu a podpora separatistických rebelů, kombinovaná s podporou Evropské unie a Spojených států pro postmajdanovskou vládu, položila základy pro to, aby politická agenda krajní pravice vzkvétala. Skutečný opor vůči imperialistickému vlivu, jak z Ruska, tak ze Západu, může začít jen demokratickým dialogem, založeným na mírových dohodách z Minsku, ne represí vůči ukrajinským občanům.

Alona Liasheva je doktorandkou urbanistických studií na univerzitě v Milan-Bicocca, šéfredaktorkou časopisů Commons a September a editorkou knihy Left Europe.

Michail Khokhlovich je aktivista a překladatel, žijící v Kyjevě.

Článek z časopisu Jacobin přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

Není zde článek celý?