USA: Ve Washingtonu vládne chaos

<!–

Bílý dům se zmítá v chaosu. Lewis Nielsen vystavuje účet dosavadnímu prezidentování Donalda Trumpa, zaměřuje se na Bílý dům, Kongres a hnutí v ulicích.

Mezi komentátory a politiky panuje všeobecný koncensus, že první měsíce Donalda Trumpa v Bílém domě byly spíše chaotické než rozhodné. Skutečnost, že v době psaní tohoto článku se vážně diskutuje o tom, zda by měl Trump čelit impeachmentu, je toho důkazem. Ale fámy o únicích informací a pokoutném napojení na Rusko jsou pouze poslední kauzou v překotných prvních několika měsících prezidenta.
Většina z řady slibů učiněných v kampani zůstává, naštěstí, nesplněna. Stavba zdi na hranicích s Mexikem nezačala (ačkoliv byla vypsána soutěž na její návrh), nechvalně známý „Muslim ban“ byl díky soudům a masovým protestům pozastaven. A jakožto kandidát, který byl kritický vůči zapojení USA do zahraničních válek, neustoupil Trump od předvádění vojenské moci tím, že vypálil rakety proti Asadovi v Sýrii a svrhnul na Afganistán největší nejadernou bombu v historii. To pouze v  prvních sto dnech.
Od té doby vřava pokračovala, především v otázce vyhození šéfa FBI Jamese Comeyho, člověka zodpovědného za vedení šetření ohledně údajného vměšování Ruska do Trumpovy volební kampaně. Tento čin potvrdil Trumpův sklon činit v rychlém sledu ukvapená rozhodnutí a způsobil pozdvižení, které ho přinutilo šlápnout na brzdu a vedlo k neobratným prohlášením.
Zmatek prvních měsíců tmářského prezidenta vidí všichni. Co se za tímto chaosem skrývá?
Média jsou posedlá střety osobností, většinou zahrnující prezidentovu dceru Ivanku Trumpovou a jejího manžela (a poradce Donalda Trumpa) Jareda Kushnera. Ale bouřlivá atmosféra v Bílém domě je způsobena zásadnějšími rozpory než těmi osobními. Trumpova vláda se opírá o nesourodý svazek dvou soupeřících táborů.
První tábor oslavuje tradiční křídlo liberálního kapitalismu ve Spojených státech, soustředěného kolem Wall Street a toho, co někteří nazývají „hlubokým státem“ nebo komunitou tajných služeb. Tato skupina bankéřů Goldman Sachs, šéfů tajných služeb a státních úředníků byla zděšena, jak Trump v před volbami opovrhoval pilíři amerického kapitalismu. Jeho kritika NATO, tirády proti smlouvám jako je Transpacifické partnerství (TPP), a zvěsti o tajných dohodách s Putinovým Ruskem jsou to, co americký establishment nenávidí.
Tato klika udělala všechno pro to, aby Trumpovi co nejvíce svázala ruce a zajistila, že nerozebere lešení amerického kapitalismu, které budovala posledních sedmdesát let.
S touto klikou soutěží ti, kteří chtějí vidět, jak Trump staví na své volební rétorice, jak sleduje rasistickou a nacionalistickou politickou, a protekcionistickou ekonomickou linii. Tuto skupinu vede dřívější šéfredaktor Breitbart (rasistická webová stránka v USA, obdoba našich Parlamentních listů – pozn. překl.) a současný vrchní stratég Bílého domu Steve Bannon, který pronesl mnoho projevů odsuzujících mezinárodní řád liberálního tržního kapitalismu. Většina Trumpovy základny je ideologicky spojená s touto skupinou, která na Trumpových mítincích skandovala „Postavte zeď!“ a podporovala zákaz namířený proti muslimům.
Napětí mezi těmito soupeřícími skupinami paralyzovalo Bílý dům, a dalo prvním několika měsícům Trumpova režimu chaotické zabarvení. Navzdory své egoistické póze je mezi nimi Trump nepříjemně chycen.
Jeho první rozpočet nebyl v žádném případě „radikální“, ani podle jeho měřítek. Pokračoval v republikánské ortodoxii tím, že přesměrovával bohatství od chudých k bohatým, navrhované daňové reformy jsou naprosto regresivní. Nejbohatší 0,1 procenta populace se sníží daně ve výši 14 procent jejich příjmu, zatímco ti uprostřed dostanou zkrácení o 1,8 procenta. Navrhl také ohromné škrty v korporátních daních a zrušil daň z nemovitosti, přičemž devadesát procent z ní platí nejbohatších deset procent populace.
Trump následuje předchozí republikánské prezidenty, nezjevněji Ronalda Reagana, bezostyšným rozšiřováním jmění bohatých. Nicméně toto protiřečí Trumpově kampani, která slibovala prospěch pro „obyčejné Američany“ namísto establishmentu a navrácení pracovních míst a růst v nejvíce strádajících oblastech, jako jsou státy rezavého pásu, kde byly hlasy pro něj rozhodující.

Toxický rasismus
Aby vypadal jako někdo, kdo jedná v souladu se svými volebními sliby, protlačil Trump spoustu exekutivních příkazů, které způsobily rozruch. Okamžité odstoupení z TPP získalo podporu jeho základny, ale rozzlobilo podstatnou část velkého byznysu. To bylo následováno toxickým rasismem a autoritářstvím, včetně pokusů protlačit drakonický zákaz muslimů a zvyšující se míru nájezdů Imigračního a celního úřadu (ICE).
Také podlézal stoupencům křesťanské pravice tím, že zaútočil na právo na interrupci. Povolil jednotlivým státům zastavit financování Plánovaného rodičovství (Planned Parenthood) a dalších organizací, které zajišťují interrupce; znovuobnovil „global gag rule“, které upírá zahraniční pomoc jakékoli z takovýchto organizací v cizině; a navrhl škrty ve službách pro oběti domácího násilí.
Na nedávných shromážděních se Trump vrátil ke svým oblíbeným tématům, včetně slibů vybudovat zeď na hranicích s Mexikem a vysušit „washingtonskou bažinu“, jíž je nyní součástí.
Takže vláda vypadá jako nestabilní mix konfliktních zájmů v rámci pravého křídla Republikánské strany, což snad vysvětluje, proč tolik z Trumpových rozhodnutí vypadá, jako by přišlo z čistého nebe a jako by často naznačovalo změnu kurzu. Pravděpodobně budeme svědky mnoha dalších takových případů.
Otázkou pro socialisty je, zda odpor k Trumpovi dokáže této nestability využít a použít ji k potlačení jeho reakční agendy.
Demokraté samotní se projevili jako totálně neschopní vést efektivní odpor vůči Trumpovi. Elita demokratů, vedená svými miliardářskými sponzory, se zřejmě vůbec nepoučila z katastrofy, kterou byla prezidentská kampaň Hillary Clintonové.
Dalo se asi očekávat, že demokraté nepovedou masové protesty, kterým se odehrály při Trumpově inauguraci, ale nebyli schopni zajistit ani efektivní opozici v Kongresu, což by byl vzhledem k Trumpově toxicitě nějaký úspěch.
Dubnové nálety na Sýrii se ze strany vůdčích osobností demokratů setkaly s chválou, předseda senátorského klubu demokratů Chuck Schumer komentoval útoky jako „správnou věc, kterou je třeba dělat.“
Svou kapitulaci demokraté ilustrovali také tím, jak republikáni 4. května skrze Sněmovnu reprezentantů prosadili svůj Zákon o americkém zdravotnictví (American Health Care Act – AHCA). Tento zákon je navržen tak, aby zničil i ty nejmírnější výdobytky Obamova Zákona o dostupné péči (Affordable Care Act), známého jako „Obamacare“, který prošel v roce 2010. AHCA odstraňuje regulace pojišťovacích společností, které zakazovaly použít dříve existující podmínky jakožto záminku pro odmítnutí pojistit daného člověka, nebo si za to účtovat nehorázné ceny.
Místo toho, aby demokraté navrhli alternativní systém, který by vylepšil Obamacare nebo minimálně využili této epizody, aby zahájili debatu o všeobecné zdravotní péči, začali to někteří z nich oslavovat, protože v hlasování spatřovali způsob, jakým získají republikánská křesla v průběžných volbách v roce 2018. Takový oportunismus bere dech.
Zatímco bezpáteřnost demokratů nebude pro radikální levici žádným překvapením, pro stoupence kampaně Bernieho Sanderse jsou to důležité lekce. Sandersova kampaň za nominaci na prezidenta za demokraty byla v loňských volbách jedinou dobrou věcí. Jeho výpady proti Wall Street, jeho požadavky spravedlivější ekonomiky a používání slova „socialistický“ nadchlo milióny lidí v USA a na celém světě. Nicméně od listopadové porážky Clintonové zápasil Sanders s tím, aby dokázal dát adekvátní vedení ohromnému počtu především mladých lidí, které zelektrizoval.

Právo na interrupci
Dobrým příkladem byl i nedávný rozruchu okolo toho, když se Sanders přidal ke kampani kandidáta na starostu Omahy Heatha Mella, který měl nelítostný postoj k právu na interrupci. V odpovědi na kritiku od skupin prosazující toto právo Sanders řekl: „Pokud chceme chránit právo ženy na volbu, v posledku budeme potřebovat kontrolu demokratů nad Sněmovnou a Senátem, a jejich vládu nad tímto státem.“
V době, kdy misogyn v Bílém domě začíná útočit na právo na interrupci, Sanders, ať už má jakoukoliv politickou sílu, prokázal svou oddanost spíše Demokratické straně, než rostoucímu ženskému hnutí v ulicích.
Sanders je samozřejmě o hlavu výš než demokratická elita, která se domnívá, že pokračování politiky, se kterou se ztotožňuje Clintonová, bude pro vítězství v roce 2020 dostačující. Ale jeho loajalita straně, kontrolované korporátními zájmy, znamená, že není schopen zajistit vážnou strategii pro milióny obyčejných Američanů, inspirovaných jeho výzvami ke skutečné sociální změně.
Zajímavým vývojem byl vzrůst členstva Demokratických socialistů Ameriky (Democratic Socialists of America – DSA), kteří od té doby, co se Trump chopil k moci, skoro ztrojnásobili své počty na 20 000 členů. DSA vlastně funguje jako nátlaková skupina v Demokratické straně, ačkoliv její přístup ke straně není vždy jasný. Ředitel DSA se nedávno vyjádřil, že „nepracuje v rámci Demokratické strany, ale ani úplně vně“. Jejich hlavní aktivitou je podpora levicových kandidátů ve volbách u demokratů. Pokouší se tak stranu tlačit doleva, ale také uznává důležitost zápasů zdola.
Všechno to nás přivádí k otázce odporu vůči Trumpovi. Jestli existuje jediná dobrá věc, která přišla ze strany Trumpovy horrorové show, je to tato: učinil Ameriku znovu schopnou protestu. Stovky tisíc lidí se připojily k pochodu v rámci „Dne bez imigrantů“ na 1. Máje, aby protestovaly proti nájezdům ICE, spolu s desetitisíci, kteří 30. dubna pochodovaly Washingtonem proti změně klimatu. K nim se připojilo 300 měst a městeček napříč zemí. Tyto protesty byly inspirovány miliony lidí, kteří vyšli na Ženský pochod v lednu.
Zákaz namířený proti muslimům vedl k vlně protestů, které ochrimily letiště v USA a, jakkoliv za to demokraté chválí soudy, byly skutečným důvodem, kvůli kterému byl zákaz zrušen. Působivé bylo Hnutí za útočiště uprchlíků na univerzitách (Sanctuary campuses), v rámci něhož studenti a personál na univerzitách požadovali, aby se lidé stavěli na odpor vůči deportacím, které by chtěla ICE provádět. Všechny tyto protesty byly do velké míry povzbuzující, právě proto, že jejich ústředním poselstvím byl odpor proti rasismu a islamofobii, které leží v srdci Trumpova populismu.
V těchto hnutích jsme mohli být svědky malé, ale důležité přítomnosti odborů. Pochod Den bez imigrantů byl podporován odbory zastupující dokaře, poššťáky, elektrikáře a zdravotní sestry. Odpor odborů proti Trumpovi je daleko úrovně, na které by měl být, nicméně dává levici něco, na čem může stavět, když říká, proč je potřebná třídní politika.
Trump vládne s arogancí a agresí, kterou byste od miliardářského magnáta s jeho dosavadními výsledky očekávali. A to bezpochyby představuje skutečné nebezpečí. Jeho neustálé pózy vzhledem k Severní Koreji vrací do hry přízrak jaderné války, o kterém jsme se domnívali, že zůstal v osmdesátých letech dvacátého století. Jeho toxický rasismus povzbudil každého tmáře a nácka, a grázlové z „alt-right“ cítí jistí a součástí legitimní diskuse.

Nestabilní
Nicméně věci pro něj nejdou hladce. Jeho vláda je nestabilní, má soupeřící frakce, a tím je paralyzována jakákoli snaha konzistentně vládnout. Zda dokáže splnit svůj slib a zvýšit životní standard obyčejných Američanů, závisí na ozdravení ekonomiky USA. To není v žádném případě jisté, což je důvod, proč Trump již odstoupil od svých neuváženě optimistických předpovědí čtyř procentního růstu. Navíc jeho ekonomický protekcionismus může spustit celní a obchodní války, vyhlídka, která znervózňuje velký byznys.
Celkově máme v jeho vládě před sebou obrázek nestability a chaosu, spojený s potenciálem růstu odporu zdola. Od jeho inaugurace vypukly protesty a kampaně proti rasismu a sexismu, na obranu zdravotnictví, boj za zvýšení mzdy na patnáct dolarů na hodinu a další.
V zásadě tkví otázka v tom, zda se tato hnutí mohou spojit s hněvem pracující třídy, a posunout jej doleva, pryč od Trumpova autoritářství a sexismu.
V americkém kapitalismu a uvnitř vládnoucí třídy USA se objevily pukliny. Dokážou tato hnutí udávat tón těmto diskusím o tom, jak využít tyto praskliny? Pokud ano, nabízí cennější cesty ven z americké noční můry než čekání na vítězství demokratů ve volbách v roce 2020.

Článek z časopisu Socialist Review, červen 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

Není zde článek celý?