Začíná rozhodující fáze války (nejen) v Sýrii

Sestřelení syrského stíhacího bombardéru americkou stíhačkou v neděli 19. června názorně ukázalo, kam se ubírá syrská válka – klíčová fronta globálního konfliktu. Namísto vyšinutých džíhádistických militantů, které obratná ruská politika krok za krokem odstřihla od nastrčených arabských zdrojů, už druhé straně nezbývá než nasazovat americkou armádu.

Stíhací letoun F/A-18E Super Hornet vzdušných sil Spojených států amerických sestřelil v neděli jižně od Rakky stíhací bombardér Su-22 syrského letectva. Štěstí v neštěstí je, že pilota, plukovníka Aliho Fahda se syrské armádě podařilo zachránit.

Američané sestřel potvrdili s tím, že syrské letadlo údajně útočilo na povstalce ze „Syrských demokratických sil“ (SDF), podporovaných USA, a bylo sestřeleno „při kolektivní sebeobraně partnerských sil koalice”.
Syrská strana vydala prohlášení, že stroj se účastnil operace proti Islámskému státu, což podpořili i Rusové; společně se postavili za nezávislé vyšetření agrese vůči syrskému letounu.
Nicméně pokud syrský stroj neútočil na vlastní síly, je druhořadé, na koho útočil. Jakékoliv organizované formace, které jsou nazývány „opozičními“ nebo „povstaleckými“, jež vedou ozbrojený boj proti legitimní syrské vládě, je zcela oprávněné nazývat teroristickými.
A stejně tak je oprávněné nazývat Spojené státy agresory, protože v Sýrii absolutně nemají co pohledávat. Ad absurdum celou situaci Pentagon vyhnal oficiálním prohlášením, že si i „nadále vyhrazuje své právo na sebeobranu“.
Je to naprosto stejná situace, jako kdyby si nikým nezvaná syrská armáda najednou zabrala Davis-Monthanovu leteckou základnu v Arizoně a sestřelovala všechna americká letadla, která by se k základně přiblížila třeba i na sto honů, s tím, že na to má plné právo.
Bude čím dál složitější rozlišovat mezi „opozičními“ bojovníky a vojáky amerických ozbrojených sil, ať už u Rakky, při jordánské či irácké hranici nebo kdekoliv jinde. Tak jak tak se syrská armáda a její spojenci budou muset ve svém osvobozeneckém boji nevyhnutelně střetnout s SDF, „Novou syrskou armádou“ a s dalšími ozbrojenými skupinami přímo řízenými Spojenými státy a promíchanými s americkými vojáky.
Islámskému státu začínají odcházet síly, ačkoliv – jak potvrdilo na nedávném brífinku ruské velení – Američané se snaží Islámského státu využít „do posledního teroristy“, uzavírají s ním v Rakce dohody a řídí jeho pohyb tak, aby ještě co nejvíc uškodil Sýrii, Rusku a Íránu.
Jednu dominantní proxy sílu tak střídá druhá síla, ale jelikož Američané nechtějí a už ani nemohou ponechat nic náhodě, musejí sami spolutvořit tuto sílu a chtě nechtě „vylézt zpoza stromu“ při jakémkoliv ohrožení „opozičních sil“.

Nyní bude i veřejnosti na Západě jasné, že v Sýrii nejde o žádnou občanskou válku. Maskovat tuto skutečnost už vůbec neumožní kvalitativně nové podmínky na Blízkém východě. Jaké?
Díky inteligentní ruské strategii a Trumpově totální omezenosti se podařilo (možná dočasně a možná napořád) odstranit ze syrského bojiště Katar a postupně začít vytlačovat i Saúdskou Arábii (SA).
Prudká polarizace vztahů „Turecko, Katar a spol.“ versus „SA a spol.“ při současném saúdskoarabském rozčarování z Trumpovy politiky (který jeden den v otázce Kataru Saúdům přitakává a druhý den slibuje Dauhá ef-patnáctky) dostává Saúdskou Arábii do mimořádně komplikované situace.
To ji oslabuje nejen na syrských a jemenských, ale i dalších polích střetu s Íránem (a Saúdové teď mají o čem přemýšlet, poté, co Írán předvedl schopnost zcela přesně zaútočit balistickými raketami z mobilních stanovišť na cíle vzdálené více než 600 kilometrů, jak potvrdily záběry z pozorovacích bezpilotních prostředků v cílovém prostoru). 
A tak zatímco se v Sýrii konstruktivně domlouvají Rusové se Syřany, Turky a Íránci a současně rychle ztrácí motivaci tradiční ropní sponzoři terorismu, Američanům nezbývá než nasazovat vlastní krky.

Jednou velkou otázkou je, kam až budou schopny a ochotny Spojené státy zajít. Vlastními stíhačkami sestřelují syrská letadla, už pravidelně útočí na vládní a provládní pozice, bázují přímo na syrském teritoriu, okupovaná území v Sýrii rozšiřují, účastní se pozemních operací v řadách opozice.
Ještě stále chce někdo tvrdit, že dobrák Donald Trump nařídil dubnový útok Tomahawky na základnu Šajrat jen a jen proto, aby dosyta nakrmil válkychtivé hyeny z Pentagonu?
Druhou velkou otázkou je, jak se v této situaci zachová Rusko. Je docela možné, že ruští a američtí vojáci sil už mají první „výměnu“ v Sýrii za sebou (zejména v Aleppu), ale nyní hrozí nebezpečí mnohem rozsáhlejšího střetu.
Rusko po neděli omezilo komunikaci s USA o vzdušné situaci v Sýrii a varovalo Američany, že v oblastech, kde operuje ruské letectvo, bude Moskva považovat jakékoli létající objekty za „možné cíle útoku“. Současně Rusové dali najevo, že všechny západní stroje na západ od Eufratu budou odteď na mušce pozemních i vzdušných prostředků protivzdušné obrany.
Co následovalo? Australané oznámili „předběžné opatření k přerušení útočných operací v Sýrii“. Snad nejde o jen nahodilý příznak fungujícího pudu sebezáchovy.
Pokud bude ruská strategie i nadále úspěšná a podaří-li se ukončit zneužívání Kurdů a Arabů Spojenými státy, zůstanou Američané na syrském bojišti prakticky „sami“ a budou přinuceni ze země vycouvat. Při neochotě Západu financovat obnovu Sýrie a za současné finanční a materiální podpory země z Ruska, Číny a Íránu může tato válka vyústit v překvapivý, pro mnohé donedávna nemyslitelný mírový závěr, který už v řadě syrských měst a oblastí začíná získávat konkrétní obrysy.
Geo, Eurasia24.cz
Foto: YouTube.com

loading…

Není zde článek celý?